Zobrazují se příspěvky se štítkemnáklaďák. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemnáklaďák. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 21. července 2015

HAVÍŘKA XXL

Tlustý autobusák mohutnýma rukama otáčel obrovským volantem karosy a jeho panděro rýsující se pod zpocenou modrou košilí se pravidelně pohupovalo na složitě vypadající sedačce vybavené různými kolečky, pákami a regulátory. Desetiletý Řízek jako obvykle stál v uličce přesně na žluté čáře ohraničující hájemství řidiče a fascinovaně sledoval právě to panděro a parádní sedačku. Snil o tom, že ji jednou taky vyzkouší - a skutečně se mu to splnilo, a netrvalo to ani dvacet let.

Pravda, sedačka neměla kolečka, ale jen tři různá tlačítka. Taky to nebyl autobus a nebo aspoň kamion, ale náklaďáček naložený sportovním zbožím. Ale když jsem v Radotíně přejel zpomalovací práh a zhoupl se jak děcko řádící na skákacím hradu, euforie se dostavila. Ještě modrou košili a panděro a byl bych jak můj dětský vzor. Byl bych ten zpomalovací práh přejížděl tam a zpátky do večera, jenže jsem musel splnit úkol.

Kamarád Franta mi onehdy nezištně pomohl s malováním v bytě. Dokonce z té šichty chudák onemocněl. Nevěda, co mu nabídnout na revanš, spíš jsem tak prohodil, že za něj klidně někdy pojedu autodopravu, když nebude moct. Když pak po měsíci zavolal, že ta chvíle nastala, musel jsem se skoro štípnout do tváře, že se mi to nezdá. Vzal jsem si na to dokonce v práci volno a už v půl šesté ráno (beztak jsem vzrušením nemohl dospat) jsem od Frantova bratra, ředitele přepravní společnosti, vyslechl veškeré instrukce. Zdálo se to prosté. "Nemůžeš to zvorat. Máš to naložený, pojedeš do Dvora Králové, tam o tobě vědí. Něco podepíšeš - psát umíš, ne? (přikývnu) -, buď tam v osm. Klíčky jsou v zapalování, moc to nehoň," pronesl a zmizel.

Pak jsem rozvážně vyrazil ze dvora, pohoupal se v sedačce a prakticky bez incidentů přejel po Jižní spojce Prahu. Kousek za městem vylezlo slunce a vesele nás zdravilo. Na pozdrav jsem mu zamával clonou. Před Hradcem mi začala docházet nafta a ručička ke dnu klesala strašně rychle. Po nekonečných třiceti kilometrech jsem konečně potkal pumpu. Nehonil jsem to, ale přestával jsem stíhat. Tím spíš, když jsem se před Jaroměří zasekl v zácpě kvůli frézování vozovky. Představoval jsem si, že vezu na palubě nálož, kterou přesně do 8:00 musejí experti v nákupním centru deaktivovat. Bohužel jsem dorazil v 8:02, ale bomba zjevně selhala.

Předvedl jsem na své poměry parádní manévr a opatrně jsem zacouval k prodejně. Její osazenstvo se nahrnulo k náklaďáčku. "Váš kolega přijíždí pokaždý blíž. Asi tak o pět metrů," vpálí mi dívka v červeném tričku. Vysvětluji jí, že nejsem řidič, nýbrž záskok. Ale že se pokusím. Šnečím tempem, bedlivě sledován dalšími červeně oděnými osobami, zacouvám ještě blíže k prodejně - připadá mi, že korba už skoro prochází výlohou - a objevuje se další zádrhel. Kurta nejde povolit. Naštěstí je prodavač sportovních potřeb zručnější než já, což ostatně překvapí málokoho.

Dál jde všechno jako po másle. Za půl hodiny je vyloženo, podepsány formality a můžeme odjet. Po chvíli boje s nedostatkem výškových centimetrů se mi podaří korbu znovu zaplachtovat a vyrazím k domovu. Na cestě mě chytne ještě průtrž mračen, nicméně to už je maličkost. Hlavně že jedeme a houpeme se v sedačce. Mimochodem, není moc pohodlná, celou cestu se kroutím. Zato jsem pod volantem našel tempomat a od té doby se moje řízení smrsklo na občasné pootočení volantem a rozvláčné předjetí kamionu.

Na dálnici stavím u pumpy. Normálně bych si dal kafe, ovšem když jsem teď něco jako kamioňák, dávám si kafe a "Havířku XXL". Zjistím, že je to bageta ze zmrazeného polotovaru naplněná párkem, slaninou a rozpečeným eidamem. Houpu se, žvýkám ten potravinový doplněk pro růst kamioňáckých břich, jednou rukou držím horký kelímek a druhou si tohle celé odškrtávám ze seznamu dětských snů.

text a foto Řízek

pondělí 29. června 2015

SENOVÉ PROTI SONŮM

Můj nejlepší kamarád měl narozky a dostal ode mě dva lístky na fotbal, přičemž jeden z nich byl pro mě jakožto pro jeho nejlepšího kamaráda, pochopitelně. Právě tenhle lístek jsme však na Letné u turniketů nemohli najít. Prohledali jsme batoh a prošacoval jsem i Václava. Naštěstí posléze vyšlo najevo, že jsem jen idiot, poněvadž zmuchlaný papír jsem si bezmyšlenkovitě schoval do jedné z kapes. Napodruhé nás zřízenec na stadion propustil (a myslel si své) a už jsme se k tomuhle faux pas nevraceli.

Seděli jsme úplně nahoře pod střechou a vítaly nás chorály fanoušků. Přesněji řečeno spíš vítaly hráče Dánska a Švédska, kteří se utkali o postup do finále mistrovství Evropy jednadvacítek. Cestou na stadion jsme si v hipsterské kavárně koupili nakládaný hermelín, z nějž se vyklubal nenakládaný nehermelín. Pak jsme se nemohli shodnout, komu budeme stranit, jestli legu, nebo Ikee, jestli Andersenovi, nebo Nobelovi, zda senům, anebo sonům - a nakonec jsme si to rozdělili.

Moji Švédové byli v hledišti jednoznačně v přesile. Spustili ty svoje pokřiky a neúnavně skandovali něco jako: "Fridex ve sle-vě! Fridex ve sle-vě!" Na to Dánové nedokázali adekvátně reagovat, protože to asi ani nejde. Na hřišti byli ale od úvodních minut lepší.

Jenže někdy po čtvrthodině hluboko pod námi v pokutovém území dánský obránce nemotorně fauloval a z penalty šla reprezentace ABBY a Volva do vedení. Hned potom nějaký další dánský nešika upadl při bránění a po druhém gólu se opaření vyznavači obložených chlebíčků zvaných smørrebrød (který mylně považují za národní specialitu, ale my víme své) už vlastně na nic nezmohli. Chorály vyznavačů masových kuliček duněly Letnou, jen slečnu nebo paní ozdobenou švédskou vlajkou, jež seděla vedle nás, to vůbec nebralo. Vypadala úplně neutrálně.

Gól! 1:0 pro Švédsko, křičel asi
Vlasta Vlášek v televizi
Šli jsme ke stánku na klobásu, ale z fronty nás po dlouhém čekání vyhnal hvizd rozhodčího. Jsme přece na fotbale, ne někde na rautu. V druhém poločase se favorizovaným Dánům konečně začalo dařit a po standardce snížili - švédští fanoušci spustili: "Nou-nou, nou-no nou-nou" a Václav po chvilce tápání odhalil dávný song od 2 Unlimited.

Další dvě velké šance však Dánové zazdili, a tak musel přijít trest, Švédové dali někde na druhé straně letenské pláně další branku a na konečných 4:1 zvýšili v době zoufalého riskování Dánů. Když jsme se zvedali, zjistil jsem, že paní se švédskou vlajkou má na levé tváři namalovanou i tu dánskou. Což zcela vysvětlovalo tu její neutralitu. Ve finále si místo té dánské může nakreslit portugalskou.

Tramvaj, která mezi hordami lidí valícími se ze stadionu vypadala zoufale malinká, jsme ani nezkoušeli, místo toho jsme seběhli dolů na Vltavskou. Pozápasový rozbor jsme odbyli v McDonaldu na Florenci, přičemž jsme se trýznili kalorickými hodnotami uvedenými na obalech všech těch dobrot, které jsme sežrali. Shodli jsme se na tom, že to byl pěkný zápas. A že ty zmrzlinové poháry na závěr už byly fakt navíc.

text a fotky Řízek

úterý 20. dubna 2010

SVATBA OBJEKTIVNĚ


Lampióny, náklaďák a stroboskop
text a fotky Řízek

„To ne, svatbu musí popsat někdo objektivní,“ bránil se novomanžel Kubča nabídce, aby povyprávěl, co se od pátečního poledne do sobotního rána vlastně odehrávalo. I když pomineme fakt, že objektivní psaní je mýtus, není to snadný úkol. Chyběl jsem totiž na obřadu (dejme tomu, že kvůli sopečnému daru z Islandu) a na svatební noci. I když ta je prý taky mýtus.

Nerad bych se mýlil, ale obřady bývají většinou dost podobné. Tentokrát to bylo ozvláštněné tím, že dvakrát ano zaznělo v Brdech na Skalce. Někde poblíž má být nějaký meteorologický radar, ale ten tentokrát nebyl důležitý. Nevěsta Martina byla krásná a spanilá, ženich Kubča elegán, svatebčané dojatí a dostali v modré krabičce luxusní bonbónky, uprostřed nichž se ukrývala mandle, nebo něco takového. Velmi chutné. Žádné překvapení nenastalo, nevěsta neutekla, ženich si to nerozmyslel. Mohlo se tedy pokračovat na hostinu. No a tam jsem vlastně taky nebyl.


Na večerní mejdan už mě neklidná sopka (a tím nemyslím Marušku) pustila. Klubovna byla obležena známými i neznámými lidmi, z nichž řada z nich měla lahve a vybízela ke společnému pití z plastových kalíšků. Novomanželé se pořád usmívali, nevím, jak to dělali. Všude byla spousta jídla a myslím, že mohu objektivně (!) napsat, že hlavní hvězdou byl nakládaný hermelín – tedy, jak říká Václav, když zrovna nespí na židli, náklaďák.

Nejkrásnějším momentem, když pro tentokrát pomineme nevěstu, byly létající lampióny. Organizace jejich startu se zhostil Franta tak vehementně, že naprostá většina přítomných nabyla dojmu, že ten srandovní pán to i celé vymyslel, nakoupil a připravil. Tato zábavná pyrotechnika se prý nesmí používat v okruhu padesáti kilometrů od letiště, takže vlastně nikde, ale díky sopce bylo nebe vymetené, a tak naše lampióny mohly tak maximálně přeletět Berounku a zapálit Lipence.

Pak následovala nekonečná diskotéka – a zde nám, dýdžejům, neustále někdo házel klacky pod nohy. Geniální playlist vždycky zrušil někdo, kdo si prostě musel na něco kliknout. Nevím, jestli jsme to byli my, nebo agresivní stroboskop, ale nedlouho po začátku naší diskotéky se klubovna bezmála vylidnila, připomínajíc pak ten vzdušný prostor. A protože jsem byl uvnitř, co se dělo vně, mi bylo ukradené.

Nad ránem jsme se trousili domů, někdo spadl do řeky, jiný do skladu. Další spal na židli. Odcházeli jsme se ženichem, který se i nadále usmíval. Mezitím jeden můj kamarád, který si nepřeje být jmenován, v batohu odnášel i dvě sklenice úžasných nakládaných hermelínů (jednu pro něj, jednu pro mě), protože bylo nutno ctít plíhalovské „dvě sousta do kapsy a jedno do břicha.“ Jestli je přiznání polehčující okolnost, tak se přiznáváme...
-------------------------------------------------------------------------------------------------

Martino a Kubčo, přeju vám, ať vám to vyjde a ať spolu zažijete samý hezký věci.