ZKUŠENOSTI S PROUDEM

Červeným elektrickým autem jezdíme tři měsíce a z něčeho, co nejen pro nezúčastněné muselo vypadat jako poměrně nákladný úlet s nežádoucími prvky dobrodružství, se rychle stala radost. Zejména když člověk aktuálně jede kolem pumpy a kouká na ty ceny. 

Nemyslím si, že byste měli všichni okamžitě přesednout (ani to nedělejte, protože pak budou fronty na nabíječkách), nicméně napadlo mě, že by pro někoho mohlo být užitečné shrnout, na kolik nás tahle sranda vyjde.

Minimálně to může být užitečné pro mě: ví se o mně, že moje finanční gramotnost je nevelká. Pomiňme teď pořizovací cenu (nebylo to zas tak drahé, neboť je to česko-korejské) a to, že auto asi bude ztrácet na hodnotě jiným tempem než spalovací (nejspíš rychlejším, ale co já vím), ale co tedy stojí samotná jízda na ten proud? 

Elektromobil se velmi vhodně páruje s domem s fotovoltaikou. Nebo aspoň s domem s garáží nebo zahrádkou, kde se dá zastavit poblíž zásuvky a přes noc jej napojit. Jenže tím nedisponujeme a asi ani disponovat nebudeme, vesměs tedy nabíjíme ve veřejné síti. 

Na druhou stranu máme auto, které je na poměry elektromobilů velmi úsporné a tak malé a obratné, že se s ním dají dělat takové odvážné parkovací kousky jako na fotce (pro případné rejpaly: ty překážející zákazy zastavení byly neplatné, jen připravené do budoucna).

Pokud člověk nemíří někam za hranice všedních dnů, není zpravidla důvod dobíjet rychle a dráž (stejně jako řešit dojezd, na který se lidé tak nějak automaticky ptají jako první). Pomalé nabíjení v "naší" síti aktuálně vyjde na 8 korun za kW (lze i za 7, ale s tarifem za dvě stovky). 

Auto si za prvních 7000 km, které jsme s ním ujeli, v průměru řeklo o 15 kW na 100 km, což by při výhradně pomalém nabíjení dělalo 1,20 Kč za kilometr. Na začátku člověka šokuje, že po městě nežere skoro nic, třeba do 10 kW, zatímco na dálnici, nedejbože do kopce nebo proti větru snadno přes dvacet (při normálních 130 km/h). Funguje to ale i obráceně: z Krkonoš jsme do Hradce dojeli asi za sedm. 

Nejdražší nabíjení nebylo v Itálii ani v Rakousku (kde jsme se vždy vešli v přepočtu do cca 15 Kč/kW), nýbrž na zlodějské ultrasupermegarychlé nabíječce ČEZ před mekáčem v Lokti za 16,90 (naše kona navíc tak rychlé nabíjení ani neumí využít). To byla jedna ze začátečnických chyb: opodál za živým plotem vedle u KFC jsou totiž schovaná výrazně levnější dobíjecí zařízení z naší sítě. Správná varianta je zaparkovat tam a najíst se u mekáče (hlavně ne naopak). 

Naopak párkrát jsme dobíjeli gratis: v hotelu u Gardského jezera či v Beskydech poté, co mi nakonec vrátili peníze za zmatlanou fakturaci. No a taky asi dlužím tak stovku až dvě tchyni za to, že jsem párkrát přes noc připojil auto do sítě na chatě... 

V součtu jsem za tři měsíce a 7000 ujetých km doteď za dobíjení utratil zhruba 9400 korun, přibližně 1,3 koruny za kilometr. S předchozím hyundaiem jsme jezdili (optimisticky) za 6,5 litru na sto (reálně spíš za sedm). Kdybych počítal benzin za 45 korun, jsem za stejnou vzdálenost skoro na 21 tisících. Plus dálniční známka, kterou elektroauta bůhvíproč neplatí. Při našem průměrném ročním nájezdu bych za palivo mohl ušetřit možná až třicet tisíc (i s veřejným dobíjením). Které nepochybně utratím za nějaké úplné kraviny. 

Samozřejmě je všechno zkreslené tím, že naše zkušenosti jsou jen letní, přes zimu se kvůli topení spotřeba výrazně zvýší, a tím i citelně zkrátí dojezd. A samozřejmě jsou kolem toho i vosery, jako když chce člověk na sídlišti nabít, je volno, ale nedostane se tam, protože před nabíječkou stojí dvě naftové oktávky (není tam značka, takže můžou), anebo nabíječka pro jistotu nefunguje vůbec. Ale není to časté.

Každopádně to hlavně jezdí hrozně hezky – třeba ty hbité rozjezdy a odpich, když člověk potřebuje. Ostatní auta se určitě cítí stejně trapně jako já, když se na hanspaulce snažím startovat na míč uprostřed hráčů mladších o dvacet let. Baví mě i to ticho a možnost ovládat vůz jen jedním pedálem (brzdu člověk využije sporadicky). 

Spalovací auto už bych samozřejmě nechtěl, nevidím v tom žádné výhody. Tohle jezdí stejně nebo lépe a to, že to za jízdy nedělá brm brm, mi nijak zvlášť nechybí. Ale fakt si to nekupujte, už teď je "naše" nabíječka u Hediny školky až moc často obsazená.

text a foto Řízek

KRAJINA ZA ZÁVOROU

Zcestovalí kamarádi světoběžníci by se mému způsobu plánování výletů vysmáli. Nebo by mi přinejmenším taktně naznačili, že než nakoupím letenky a zaplatím ubytování a půjčím si auto, je lepší aspoň tušit, co tam budeme vlastně dělat a zda tam vůbec něco je. Jinak se mi snadno může stát, že skončím v neznámém městě v pronajatém bytě s notebookem na klíně, průvodcem Lonely planet na stolku a hlavou v dlaních z několika strašných zjištění:

1. Je zima, Norsko je strašně velké a v Oslu není nic;
2. Kolem Osla není taky nic a všechno zajímavé je hrozně daleko;
3. Den má jen 24 hodin a auto máme půjčené na pouhých 48 hodin;
4. Nehledě na to, že dovolenou máme jen do středy, což je popozítří;
5. V Norsku nejsou dálnice a když už jo, jezdí se tam nejrychleji stovkou;
6. Z čehož ostatně vyplývá, že cokoli na googlovské mapě vypadá blízko, je v reálu nejméně tři hodiny daleko;
7. Závěr je jasný: jestli chci vidět fjordy, musím přijet v létě nebo jinam. Ideálně v létě a jinam.

Venku -14, vevnitř i20.

"Napiš Ragnhildě," radí věcně žena. Pronajmete-li totiž dnes cizím nevzdělancům svůj byt přes Airbnb, očekávají se i nějaké tipy a triky, jak pronajatý čas využít. Ragnhilda okamžitě předestře tři varianty velkého výletu, vybírám tu nejdelší s poznámkou "pokud vám nevadí strávit pár hodin v autě navíc" a posílám nás na kutě, protože budeme brzo vstávat.

Vyrazili jsme ještě za svítání, za lomozu ranních tramvají a klení, nebo radování se lidí vyrážejících do práce (těžko rozhodnout, norština je nepřehledná). Prvních sto kilometrů za Oslem si zvykám na půjčený Hyundai i20 a začíná mě tahle elektronikou obtěžkaná korejská fabie bavit. Občas i zazlobím a místo povolených 80 jedu třeba 82.

Cílem je národní park Jotunheimen, který, jak jsem sofistikovaně zjistil (dal jsem do Googlu hledat fotky "Jotunheimen in winter"), vypadá k světu i v téhle únorové sibérii (teplota klesá k -14). Ragnhilda i jedna navigace říkají, že za 4,5 hodiny jsme tam. Druhá navigace nás bůhvíproč posílá úplně jinudy. Pochopitelně věříme té první, na pochybnosti není čas.

Když už nic jiného, tak cesta je krásná. Vine se zasněženými průsmyky a údolími a malý vůz statečně se smýkající po uklouzaném sněhu mě baví podstatně víc než spolujezdkyni, která na dlouhé minuty přestává mluvit, což je u žen něco jako oranžová kontrolka, obvykle s nesnadno dešifrovatelným symbolem. Jedna taková jako na potvoru začne svítit i na přístrojovce. Mrkneme do návodu, jenže ten je v norštině - což vyjde nastejno, jako kdyby tam nebyl vůbec (jak rozumět jazyku, v němž se někdo jmenuje zcela vážně Ragnhilda?).

Ale jedeme dál, stoupáme do hor, chvílemi spíš necestou než cestou a park a jeho nádhery už jsou skoro na dosah, až nás zastaví závora a za ní obrovský sněžný bagr.

Navigace (ta první) sveřepě trvá na tom, že závora a bagr jsou jen přeludem a park je skutečně patnáct kilometrů odsud, tedy za rohem. Zato druhá doporučuje vrátit se a střihnout to 196 kilometrů dlouhou zkratkou. Norové svá auta disciplinovaně řadí na blízké parkoviště, dobrovolně hází parkovné do kasičky, nazouvají běžky a vyrážejí v dál. Běžky nemáme.

Chvíli doufám, že závora se zvedne, bagr se pohne a budeme moci pokračovat. Daleko spíš je tam závora celou zimu - druhá navigace si pod fousy ulevila "já to říkala". S ráno namazaným toastem na klíně, průvodcem Lonely planet, norským návodem k autu a hlavou v dlaních se zaříkávám, že už nikdy nic plánovat nebudu.

Naštěstí je Norsko hezké i bez fjordů a národního parku. Projdeme se po zasněžené silnici, která je ale tak bezvadně protažená a sjízdná, až to člověka popouzí. Koukáme na blízké hory, běžkaře a na obří mrak, který se na nás žene, a vracíme se k autu. Závora se nehnula, tím méně bagr. Jedeme přes olympijský Lillehammer zpět do Osla. Oranžová kontrolka se nakonec ukáže být jen ukazatelem poklesu tlaku v pneumatice, takže nuda. A až sjedeme z hor, vrátí se snad i ženě řeč a slíbíme si, že se do krajiny za závorou zkusíme proplížit jindy, pokud možno v létě.

text a fotky Řízek