ENGE NA ZVÍKOVĚ

Každý jsme nějaký. To máte třeba řízení. Někdo jezdí nesmírnou rychlostí, přesto plynule a člověk se s ním tak nějak cítí v bezpečí. Jiný jede jako šnek, a i tak je jeho jízda ohrožení pro veškerý provoz, infrastrukturu i okolí. Kamarád Jan je jiný. Z obojího si bere to horší: jede závodnicky rychle, zběsile, avšak cestující místo ocenění toho, jak to má šofér v ruce, zpětně litují, že si nevzali pleny.

"Pojedeš s námi na Zvíkov?" Tak mohl bych. Když je totiž na táboře návštěvní den, od rána se v kuchyni vrší darované bábovky a dvěma týdny pobytu zahnojené a zocelené/zubožené děti vyrážejí s rodiči do akvaparku a mekáče. Pro mě jako pro hosta je to jasné znamení, že ve vylidněném táboře jsem zapotřebí ještě méně než obvykle, tedy že sotvakdo pozná, že tu nejsem, pokud ovšem někdo vůbec zaznamenal, že tu jsem.

Zvíkov je od tábora nedaleko. Usedáme do Janova téměř veteránského mercedesu. Takhle se už dneska auta nestaví, pomyslel jsem si, a než jsem si to domyslel, svištěli jsme po křivolakých cestách stodvacítkou. My zbabělejší na zadních sedadlech jsme zaprotestovali, načež nám oddělení reklamací vzkázalo, že ta klepající ručička na rychloměru lže.

Na Zvíkov po dalších epizodních zděšeních dojedeme v pořádku. Hned u parkoviště je bufet se zahrádkou a to je dobře. Vlastík pořád něco vypráví, Péťa se směje tak, že se okolí otáčí, a Jan to všechno fotí - takový klasický výlet. Do vedra se nám nechce, ovšem cílem je Zvíkov, a tak tedy jdeme.

Za kilometr trvající procházku se nám vysmál chlap od lukostřelby, když se Vlastík marně pokoušel do záběru dostat věže hradu. A taky jsme viděli pravý svatební kamion, nebo spíš tahač. A zelenou vodu v řece, kde jsme se původně chtěli koupat. No a taky ten hrad, aspoň zvenku.

Naštěstí čas pokročil, mohli jsme proto začít hledat hospodu na oběd. Nebyla daleko (šlo se kolem houpačky, hurá!) a na její zahrádce příjemně foukalo. Možná trochu nelogicky jsme se přesunuli dovnitř do tmavého lokálu, který vyzdobil netalentovaný epigon pana Lady. Po obsluze jsme si vyžádali kromě pohárů, nakládaných hermelínů a podobných laskomin i karty. Ze dvou nekompletních balíčků jednoznačně zvítězil ten hanbatý. Hráli jsme whist, což je v našem podání mariáš pro tupce.

Povzbuzen vítězstvím v kartách, roztočil Jan svůj mercedes a vyřítil se na cestu zpět jako Tomáš Enge. Bylo tam všechno. Nesmyslné lepení se na auto před námi, meziplyn, cukané zatáčení a další meziplyn (proč, prokrista?!). V táhlé nepřehledné levotočivé zatáčce kousek nad mostem se šofér jal předjíždět, načež jsme se ze zadních sedadel opět nesměle ozvali, jako jestli to myslí vážně. Podle Vlastíka sedícího vpředu to však bylo zcela bezpečné a přehledné místo k takovým manévrům – což ovšem nikoho nepřekvapilo, jelikož Vlastíkův názor, jak jsem vypozoroval, se obvykle vytváří tak, že se vezme názor většiny a o 180 stupňů se otočí.

Nakonec jsem z vozu vylezl se smíšenými pocity: bylo mi zle, jak se ve mně ty prožité hrůzy, hermelíny, piva a poháry smíchaly dohromady v jeden obří vystresovaný eintopf, na druhou stranu jsem byl opravdu vděčen za krásný výlet, především pak za pevnou zem. A rozhodl jsem se, že zpátky z tábora nejedu autem, nýbrž v pětatřicetistupňovém vedru osedlám kolo. Před cestou se mi to tak zrovna nejevilo, ale teď už to byla jasná volba.

Každý jsme nějaký. Do toho auta jsem vlezl, ač samozřejmě dávno vím, že Jan takhle jezdí. Vědí to totiž všichni a mají ho rádi takového, jaký je. Ale měli by ho ještě radši, kdyby jezdil jako šnek a kdyby se s ním člověk cítil tak nějak v bezpečí.

text a fotky Řízek