Pravda, sedačka neměla kolečka, ale jen tři různá tlačítka. Taky to nebyl autobus a nebo aspoň kamion, ale náklaďáček naložený sportovním zbožím. Ale když jsem v Radotíně přejel zpomalovací práh a zhoupl se jak děcko řádící na skákacím hradu, euforie se dostavila. Ještě modrou košili a panděro a byl bych jak můj dětský vzor. Byl bych ten zpomalovací práh přejížděl tam a zpátky do večera, jenže jsem musel splnit úkol.
Kamarád Franta mi onehdy nezištně pomohl s malováním v bytě. Dokonce z té šichty chudák onemocněl. Nevěda, co mu nabídnout na revanš, spíš jsem tak prohodil, že za něj klidně někdy pojedu autodopravu, když nebude moct. Když pak po měsíci zavolal, že ta chvíle nastala, musel jsem se skoro štípnout do tváře, že se mi to nezdá. Vzal jsem si na to dokonce v práci volno a už v půl šesté ráno (beztak jsem vzrušením nemohl dospat) jsem od Frantova bratra, ředitele přepravní společnosti, vyslechl veškeré instrukce. Zdálo se to prosté. "Nemůžeš to zvorat. Máš to naložený, pojedeš do Dvora Králové, tam o tobě vědí. Něco podepíšeš - psát umíš, ne? (přikývnu) -, buď tam v osm. Klíčky jsou v zapalování, moc to nehoň," pronesl a zmizel.
Pak jsem rozvážně vyrazil ze dvora, pohoupal se v sedačce a prakticky bez incidentů přejel po Jižní spojce Prahu. Kousek za městem vylezlo slunce a vesele nás zdravilo. Na pozdrav jsem mu zamával clonou. Před Hradcem mi začala docházet nafta a ručička ke dnu klesala strašně rychle. Po nekonečných třiceti kilometrech jsem konečně potkal pumpu. Nehonil jsem to, ale přestával jsem stíhat. Tím spíš, když jsem se před Jaroměří zasekl v zácpě kvůli frézování vozovky. Představoval jsem si, že vezu na palubě nálož, kterou přesně do 8:00 musejí experti v nákupním centru deaktivovat. Bohužel jsem dorazil v 8:02, ale bomba zjevně selhala.
Předvedl jsem na své poměry parádní manévr a opatrně jsem zacouval k prodejně. Její osazenstvo se nahrnulo k náklaďáčku. "Váš kolega přijíždí pokaždý blíž. Asi tak o pět metrů," vpálí mi dívka v červeném tričku. Vysvětluji jí, že nejsem řidič, nýbrž záskok. Ale že se pokusím. Šnečím tempem, bedlivě sledován dalšími červeně oděnými osobami, zacouvám ještě blíže k prodejně - připadá mi, že korba už skoro prochází výlohou - a objevuje se další zádrhel. Kurta nejde povolit. Naštěstí je prodavač sportovních potřeb zručnější než já, což ostatně překvapí málokoho.
Dál jde všechno jako po másle. Za půl hodiny je vyloženo, podepsány formality a můžeme odjet. Po chvíli boje s nedostatkem výškových centimetrů se mi podaří korbu znovu zaplachtovat a vyrazím k domovu. Na cestě mě chytne ještě průtrž mračen, nicméně to už je maličkost. Hlavně že jedeme a houpeme se v sedačce. Mimochodem, není moc pohodlná, celou cestu se kroutím. Zato jsem pod volantem našel tempomat a od té doby se moje řízení smrsklo na občasné pootočení volantem a rozvláčné předjetí kamionu.
Na dálnici stavím u pumpy. Normálně bych si dal kafe, ovšem když jsem teď něco jako kamioňák, dávám si kafe a "Havířku XXL". Zjistím, že je to bageta ze zmrazeného polotovaru naplněná párkem, slaninou a rozpečeným eidamem. Houpu se, žvýkám ten potravinový doplněk pro růst kamioňáckých břich, jednou rukou držím horký kelímek a druhou si tohle celé odškrtávám ze seznamu dětských snů.
text a foto Řízek
