Je tedy pravda, že se mi podobné nehody stávají docela často. Občas jako bych byl trochu nepozorný. Při odjezdu z hor jsem na padesáti metrech mezi samoobsluhou a autem patrně ztratil flash disk s Poslední aristokratkou. Je možné, že jsem ho při nastupování nechal na střeše vozu, takže aristokratka zřejmě spadla a zůstala ležet někde v rozježděném sněhu. A tahle nehoda se dotkla i nás: místo poslechu legrační audioknihy jsme cestou domů zarputile mlčeli.
O čtrnáct dní později jsem shodou divných okolností měl jet opět na stejný konec Slovenska. Jen tentokrát v pozici jedince, jenž se má tvářit jako nedílná součást skupiny 35 úspěšných mladých lidí ze střední Evropy, má si tuhle zjevnou chybu v horoskopu užít a vytěžit z ní maximum. A především vyzvednout ty zapomenuté hůlky.
Hůlky se slovensky řeknou zjazdové paličky. Vrtalo mi hlavou, jak pak tedy říkají třeba paličce na maso. "No přece tĺčik na mäso," odvětí domorodkyně, jedna z těch zdravých, mladých, perspektivních lidí. Nechápu, že mě to nenapadlo samotného.
Paličky mi schovali na recepci v Demänové, jenže program pro budoucí zachránce naší planety se odehrával na opačné straně kopce, v Tálích. Vzdušnou čarou je to zhruba 25 kilometrů, autem však šedesát.Poslední večer pobytu mi došlo, že výpravu za hůlkami nemohu dál odkládat. V půl desáté jsem usedl za volant a vyrazil. Zde se opět projevila moje roztržitost: zaprvé jsem si neuvědomil, že mi v autě dochází benzín. Za druhé jsem si až po deseti minutách jízdy vzpomněl, že mám doklady a peníze v hotelu.
Napodruhé jsem vyjel už vybaven vším potřebným. Stav palivoměru mě trochu trápil. Oranžové oko svítilo do tmy, displej hlásil dojezd 60 km, přičemž k jediné ještě otevřené pumpě to bylo 60 km, navíc přes sedlo s varovným názvem Čertovica.
Korejské vozidlo se s námahou vyšplhalo krásnými serpentinami a úplnou pustinou do 1300 metrů nad mořem, vyhnulo se neosvětlené lišce i větvím rvaným počínající vichřicí. A pak se zase elegantně prosmýklo do údolí. Asi dvacet kilometrů před pumpou se údaj na displeji dojezdu změnil na zneklidňující "- - -". Přepnul jsem se do módu "šetřím zbytky par", o němž zpívají Tři sestry, a doploužil jsem se k pravděpodobně nejdražší pumpě ve středovýchodní Evropě. Čerpadlářka se mi ještě pokoušela vnutit vodu do ostřikovače; tuším, že to byl Evian.
Hůlky stály opřené u recepce. Sebral jsem je a na jejich místo položil čokoládu jako výkupné a jel jsem zpět, nejdřív do Tálů, pak druhý den do Prahy za ženou.
Chtěl jsem jí hůlky předat před jednou z jejích oblíbených tělocvičen a pak ji odvézt domů. Jenže tam nebyla. Jak jsem vzápětí telefonicky zjistil, čekala a mrzla před jinou na druhé straně města. Pak se spojení přerušilo, jako by se mnou ostentativně přestala mluvit. Ale hůlky máme!
text a foto Řízek
