Soukám do sebe toustový chleba s marmeládou a banány a vlažný čaj a s nechutí jet dál to nic nedělá. Nejhorší je, že když člověk stojí, nejede a jako by vlastně jako závodník ani neexistoval.
S vědomím, že mi delší pauza vůbec nic pozitivního nepřinese, kapituluji a lezu kufrem do auta, kde už po svém závodě odpočívá běžec Pavel. Mám v nohách dvě stě dvacet kilometrů, hodinu koukám ze spacáku do stropu a na orosená okénka a nevím, co dál. Strašně se mi nechce a jsem v pasti: každý další osmikilometrový okruh vyžaduje větší úsilí než ten předchozí. Ale sedět na lavičce a klepat kosu ve zpoceném dresu s vlažným čajem není o tolik lepší.
Aspoň že si člověk může vybrat. Mohl jsem ostatně jet do Zillertalu na 70 km dlouhý horský běh. Nebo jsem mohl jít s holkama na poníky, nebo u táty sklízet švestky. Nebo s Maruškou oslavit výročí.
Místo toho jsem po čase sundal ze zdi žluté erbéčko a vyrazil do neznámého Krušnohoří na čtyřiadvacetihodinovku na horských kolech, poprvé jako sólista. Přidal se ke mně pochopitelně i Pavel, který mohl třeba zvelebovat zahrádku, ale místo toho chtěl raději dvanáct hodin běhat dokola a překonat stovku, což se mu podaří.
Jsou čtyři hodiny ráno, když se soukám ze spacáku, dostanu křeč, pak mi odejde věrná, devět let stará čelovka, tak jedu jen se slaboučkou náhradní svítilnou a přemýšlím, jestli mi dá nějak předem vědět, že končí. Pořád je zima. A nejede to. Navíc na trase vůbec nikdo není, jako by všichni někde v teple spali. Nikde v dohledu žádné červené světlo, nikdo na mě zezadu nekřičí "jedu zleva". Jediné, co září, jsou odrazky na špičkově připravené trati. Plus ten měsíc. Ještě se oba držíme.
Nejede to, ale nejspíš je potřeba to zkoušet:
Začínáme pod toboganem, potom do kopce, po kraji pole a přes první břízky a pak si užít pár klidných sekund po asfaltu. Následují první pomalé kořeny, shodí mě celkově čtyřikrát, potom skrz takovou březovou bránu vjíždíme do lesíka a hledáme co největší kolečko a jsme opakovaně zklamáváni, že už tam další nemám, protože nastává prudká unavená stojka a nejvyšší bod.
Pauza na vyklepání nohou neexistuje, protože hned navazuje pro mě nejnebezpečnější rychlý sjezd se skokem, který mě poťouchle hází na strom, pak na chvilku na louku, na které leží mlha, a na technické schody v lese, které jezdím krokem, a k mezičasu a po něm klidná točivá pasáž v lese, ach, tady by to všude chtělo celopéro. Pomalu svítá, drncám po louce a přes jednoduchý singl k poslednímu kopečku na rozbité vozové cestě.
Na jeho vrcholku se pod jedním fáborkem plazí veliký slimák, v každém kole je o pár centimetrů jinde, pak už ho nevidím, asi už jeho závod skončil a spí v autě. Pak se sjede ke kempu, ale ještě se musí zdolat slalom mezi stromy (dvakrát jsem škrtl řídítky o kmen). První bříza s kořeny, druhá bříza s kořeny, strouha u dálnice, cesta rozrytá prasaty, kopeček k silnici, na níž se konečně dá třeba i napít a najíst - a zase znova.
Celý závod se horko těžko držím zásady, že jedu vždy čtyři kola v kuse, abych si zasloužil pauzu. Ta další bude podle všeho dlouhá a strávíme ji hledáním motivace. Jestli je tu někde nějaký dobrý důvod, proč jet dál, prosím, ať se dostaví k závodníkovi číslo 12, děkujeme.
V mém dosud opuštěném pitstopu nečekaně postává probuzený Pavel, ale co to má? To je kafe a koláček! Páni. Kafe je výborné a zapiju ho colou. Zahazuju světla, protože nastal rozbřesk a najednou mám zas chuť jet. Loučím se se slovy, že mě to strašně sere, a objednávám si párek.
Pak se něco stane, asi jak vyjde slunce a jak do těla doteče kofein, koláče a párek a vědomí, že to brzy skončí. Už skoro nestavím, nepadám, nepřemýšlím, kroužím. Za poslední čtyři hodiny najedu osm kol, dvakrát tolik, než jsem si ještě v noci plánoval. Udržím se na třetím místě v kategorii, byť v předposledním kole přicházím o celkové šesté místo: mladý muž se v noci vyspal a závodit s ním postrádalo smysl (ne že bych to nezkusil, ale pak jsem si uvědomil, že nevím, jak to mám s pojištěním).
Dojíždím dojatý a hrdý, v cíli se tleská a podobným gestem, jako budu kolo zase věšet na zeď, ho oslavně zvedám nad hlavu. Zbývá jen vyškrábat se na stupně vítězů, neusnout za volantem a naládovat se v mekáči. A když se to vezme kolem a kolem a pak ještě sedmatřicetkrát okolo jezera a zapomene na tu noc, bylo to vlastně bezvadné.
text Řízek, foto tukanpetr a Pavel
Žádné komentáře:
Okomentovat