NECHCE SE

Nechce se. Na autech je ten bílý neprůhledný zimní povlak, první ranní lidi jsou zachumlaní a keř pod oknem se otřásá jihozápadním větrem. No, popravdě spíš zachvívá. Venku prostě není úplně hezky. A to vůbec nemluvíme o tom, co se po večerních pivech děje uvnitř.

Jenže závislost je závislost. A i kdyby nebyla, maraton je maraton a tréninkový plán je...

Tréninkový plán je především určen někomu jinému. Je vytvořen na míru Martinovi, člověku s legrační čepicí a brýlemi, rachitickou postavou a ušlechtilými zájmy. A rychlejšíma nohama. Martinova forma má na konci jara gradovat tak, že si na pražském maratonu dva metry za cílovou čárou (setrvačnost) zamáčkne hodinky v čase 2:54:59.

Já jsem k němu byl trenérem přiřazen, třebaže moje ambice jsou realističtější. O týden dříve než Martin možná doběhnu do cíle maratonu v Madridu o pět a více minut později než Martin. Hrozně zpocený a vyčerpaný, budou tam kopce a vedro. V cíli mi má žena dá pusu. Když se trochu posnažím, můj čas by mohl ještě těsně začínat dvojkou.

Pokud se tedy dneska vykopu. Jedna část, mající na starosti závazky a plánování, mně říká, že je to potřeba. Ta druhá, mající na starost pohybový aparát, to považuje za vyloučené. Argumentuje mimo jiné i tím, že i Bůh přece údajně sedmý den odpočíval, tak proč já bych se měl namáhat třináctý den v kuse?

Hodně se nechce. Je dokonce potřeba shromáždit argumenty pro:

• Pustím si do sluchátek divnou hudbu, která se jinak k ničemu nehodí. Našel jsem kapelu s názvem Public Service Broadcasting. Někdo tam nasamploval úryvky ze starých rozhlasových pořadů a do toho řeže do kytary a mlátí do bicích, což se dobře páruje s nudným tréninkem po asfaltce podél břehu Vltavy. 
• V cíli si koupím v kavárně míchaná vajíčka. Bude jich hodně, ale já je mohu zcela bez výčitek sežrat a možná si dát i štrúdl nebo koláč na cestu. Asi i kávičku.
• Napíšu si pak na Stravu, což je elektronický nástroj určený především k pochvalnému poplácávání ostatních běžců, že jsem úspěšně dokončil trénink a že jsem unavený a spokojený. Mohl bych připojit i fotku těch vajíček, to je dobrý nápad. A mých několik tamních přátel mi pogratuluje a mě to zahřeje u srdce.
• A pak je tam vlastně ten maraton. Třeba to pomůže. Ostatně, pot šetří krev, jak si napsali výsadkáři na billboard na Strakonické. Nemá to se mnou žádnou souvislost, ale můžu si to donekonečna opakovat podobně jako další mantry typu Když nemůžeš, přidej. Akorát ono to spíš funguje tak, že když nemůžeš, tak prostě nemůžeš.

No nic, musím běžet.

text a foto Řízek

CHOVATELSKO-TRENÉRSKÝ ÚSPĚCH

Vy všichni, kteří jste kdy podceňovali inteligenci a talent našeho domácího zvířete, byste se mu teď měli omluvit. Hned! Kocour se totiž před několika dny naučil celkem obstojně aportovat. A to málokdo umí.

Má to samozřejmě, jak to tak bývá, několik nepodstatných háčků, ale ty teď nechme stranou. Pravdou bezesporu je, že tímhle boříme zažité konvence (pes chytrej, kočka blbá), a že tedy Pepan je jakýsi kočkopes.

Pepanův aportovací talent zůstal utajen do jednoho nedávného večera, kdy jej zaujala Maruščina vlasová gumička. Fascinovala jej natolik, že s ní začal bojovat, přenášel ji z místa na místo a popostrkoval tlapkami po dlaždičkách ve velkém tempu - přičemž tropil celou řadu srandovních kousků.

Popíjeli jsme dobré víno značky Mazec a střídavě pozorovali v televizi charismatického Bourna a srandovního kocoura, jak se perou s přesilou. Tu mě napadlo, že zvířeti gumičku seberu a hodím do vzdálenosti tří metrů, tedy na opačný konec bytu.

K mému překvapení kocour nejenže odběhl a gumičku suverénně ulovil, ale s kořistí se dokonce vrátil zpět a nenuceně ji pohodil k mým nohám, jako by se vůbec nic divného nedělo a jako by to dělal každý večer, když se u televize nudí a druhá večeře je ještě daleko.

Pokus jsme samozřejmě opakovali a Bourne šel chudák stranou. Zvíře bylo k neutahání a střídavě pohazovalo trofej k mým a k Maruščiným nohám.

Forma mu vydržela i do dalšího dne. Tam se však objevily ty drobné nedostatky, které se však možná časem vypilují - takže ten, kdo nechce přijít o iluze, ať následující dva odstavce přeskočí.

Pepan je totiž dost roztěkaný, takže když zaslechne jakýkoli šramot zvenčí, zapomíná, že je ve výcviku, a ztrácí o kořist zájem. Rovněž z nějakého důvodu občas zahodí gumičku jen tak na půl cesty a jde od toho. Vše se také zatím odehrává jen na ploše bytu, do přírody jsme si ještě netroufli, nemá ji moc rád.

A teď se dostáváme k největšímu háčku a možná i k tajemství celého divu: Pepanovi je nejspíš jedno, kdo a odkud gumičku hází. Pokud cestou neselže, odnese ji pokaždé do těsného okruhu oblíbeného křesla v obýváku, a je mu jedno, že tam nikdo třeba zrovna nesedí.

Na závěr musím bohužel oznámit, že výcvik kocourových agility byl dočasně přerušen, neboť chovanec včera v nestřeženém okamžiku sežvejkal většinu z aportovací gumičky.

Případní ochránci zvířat budiž ujištěni, že podobnou věc nepozřel poprvé (stužka, podprsenka) a že to jeho útrobám a trávení příliš nevadí - zvlášť vzhledem k tomu, že jsem mu kovovou část na poslední chvíli vyrval z tlamičky.

text, fotky a home video Řízek