CO ZA TO

O své účasti na závodě Tisíc mil jsem napsal dlouhou reportáž, která vyšla v Deníku N. Protože se nechci opakovat a zároveň už si připadám (a byl jsem upozorněn, že to není jen můj pocit) malinko jako Howard Wolowitz, když se vrátil z vesmíru a byl schopen jakoukoli situaci využít k připomenutí, že byl ve vesmíru, vezmeme to dnes z jiného konce a celé to uzavřeme a budeme se pak tvářit, že se to nestalo. 

Jinými slovy, chcete-li si přečíst, jak jsem blbě píchnul v noci v lese, jak jsem se opil na chatě Baske se starými turisty, jak jsem se vyflákal před cílem a co se tak jí ve východoslovenské nemocnici, přečtěte si to prosím v Enku, protože je tam toho 38 tisíc znaků. 

Nemohu nicméně vyloučit, že u někoho po přečtení vzplane touha zkusit to taky. Dnes to tak bude trochu návodné o tom, kolik mě to celé stálo, co podle mě fungovalo, co méně a co bych dělal jinak. 

Začněme banálním konstatováním, že Míle nejsou levný závod. Když odmyslíme odloučení od rodiny, což se špatně vyčísluje, největším nákladem je pro mě sobecky propálená dovolená. Tím, že se závodu chytře účastní Jan Hus i věrozvěstové, by to nebylo zas tak strašné: v cíli jsem byl v úterý večer, což máme jen pět pracovních dní. Jenže dostat se z Nové Sedlice domů je minimálně další den (a taky je potřeba hrdinsky povyprávět, ne jít rovnou do kolbenky). Pokud si k tomu člověk vymyslí ještě výlet do nemocnice, dorazí až v pátek. 

Moje kolo RB, které si předchozí majitel moc pěkně sestavil, stálo 35 tisíc, a samozřejmě to nelze brát tak, že jsem si ho koupil jen kvůli Mílím. Ale byly tím hlavním impulsem, protože jak se to blížilo, bylo čím dál tím jasnější, že na něčem jet musím. 

Na kole samotném jsem nedělal prakticky žádné úpravy (proč to byla chyba, řeknu později). Před závodem jsem jen vyměnil tác za menší (24 zubů místo 26, nicméně chtělo to ještě méně), ale ten dobrý člověk mi jej dal v ceně.

Hodně peněz stálo oblečení, které mi chybělo prostě proto, že jsem nejezdil. Zatímco dres s kočkami stál asi dvacet eur v obchodě se suvenýry v rakouském Melku, třeba legíny byly velmi drahé (3800), avšak odvděčily se mi dosud nezažitým komfortem v naprosto stěžejní oblasti těla. Nepromokavá bunda Endura (3500) podle mě není moc nepromokavá a bylo dobře, že příliš nepršelo, ale pozdě večer a časně zrána v ní bylo teplo. Jel jsem v běžeckých ponožkách Compressport na maraton (650) a úplně jsem je zničil.

Nejméně deset tisíc stály brašny. Ty jsem řešil relativně včas, ale nedařilo se mi zvolit vhodnou kombinaci. Některé z těch, kterým jsem věřil, nebyly kompatibilní s mým kolem: vracel jsem rámovou i řídítkovou brašnu Ortlieb (první se nevešla do rámu, druhá v terénu škrtala o přední kolo). O zkušenostech s brašnami také viz níže.

Tretry jsem si koupil také jen kvůli závodu: hledal jsem něco, v čem se dá rozumně šlapat i chodit a má to takové to utahovací kolečko, což mám rád - a našel jsem to s pomocí experta u modelu Specialized Recon 2.0 (3000). 

Kromě toho jsem kupoval třeba powerbanku, držák na mobil na řídítka, kabely k nabíjení hodinek za jízdy, držák na čelovku na helmu a podobné stokorunové položky, což ve výsledku byly spíš tisíce.

Při testovacích jízdách (120 km k panu řediteli na chalupu) jsem zjistil, že mi vůbec nefungují záda, takže jsem dalších několik tisíc v zoufalství utratil za masáže a tejpování (pomohlo to). Za velmi účelně utracené peníze (4000) považuju bikefitting v SP Kolo, kde se mi zhruba tři hodiny věnovali a mírně vylepšili způsob, jakým na kole sedím. O pár milimetrů jsme snížili sedlo a posunuli ho nepatrně dozadu. Vyměnili jsme nekompromisně skloněný představec za méně agresivní. Ze sporťáku se stala aspoň trochu limuzína. Ve stejném obchodě mi i před startem seřídili kolo, což nebylo drahé: nebylo co vyměňovat.

Startovné stálo 8000 korun a příští rok to bude devět. Tři stovky se připlácí za to, aby rodina mohla přes tracker sledovat, kde se zrovna flákám. Nicméně v ceně závodu není kromě zázemí v checkpointech a v cíli vůbec nic: počínaje cestou na start (svezl mě táta) a z cíle (platil jsem si lůžko v nočním vlaku - 68 eur, kolo mi na vlak dovezli dobrovolníci z cíle) přes stravování je vše v režii jezdce. 

Nedělal jsem si vyúčtování, ale odhaduji, že průměrný den jen na jídle a pití vyšel mezi 700 a 1000 korunami (pět až deset tatranek a dalších tyčinek, dva a víc litrů koly, několik ochucených birrelů, kebab/bageta/polévka, občas i normální oběd a někdy i dva, v ideálním scénáři i kafe). Další čtyři kila jsem ztratil cestou (slovní hříčka). Zdražení v restauracích je znát, ale v rozpočtu se to neprojevilo tolik především proto, že jako zastávky tvořily výraznou menšinu. 

Za nocleh jsem až na jedinou výjimku (ubytovna na Slovensku za 25 eur) neplatil, ale turistům z Baske chci za ty panáky a masáž poslat aspoň sponzorský dar.

Krátce zmíním, s čím jsem byl spokojen, a taky, co mohlo být lepší. Bezesporu jsem trefil výběr kola: na celopéru bych to určitě nejel (čím jednodušší kolo, tím lepší) a stabilní a tankovité erbéčko je na dlouhé cesty skvělý parťák. Pro mě nový a velmi oceňovaný vynález je přehazovačka SRAM Eagle s jedním tácem, ale přiznám se, že pošilhávám po elektronické - v závěru už asi kvůli zahnojenému lanku šla velmi ztuha, měl jsem prakticky nefunkční pravý palec a na lehké převody jsem řadil tak, že jsem páčku chytal celou rukou. 

Kontroverzní volbou bylo nepořizovat navigaci (nechtělo se mi utrácet za další jednorázový krám) a spolehnout se při snaze držet se na trase na běžecké hodinky na řídítkách s podporou mobilu s nahranou offline mapou, když se dostanu do nesnází. 

Systém fungoval dobře, pokud nešlo do tuhého. Naopak v nepřehledném terénu nebo potmě jsem dělal relativně hodně chyb, byť mě jistila obrazovka mobilu, a občas se víc soustředil na hledání cesty na malinkém displeji než na prostor před předním kolem (což se mi vymstilo). Hodinky navíc patrně nezvládaly práci s tak velkými soubory a při spouštění se zasekávaly (prostál jsem takhle dohromady hodinu až dvě). Asi bych to napříště řešil nějakým jednodušším přístrojem z řady Garmin Edge.

Jel jsem s běžnými řídítky, nijak jsem je neupravoval. Na konci už ruce hledaly jakoukoli jinou polohu, aby si odpočinuly. Ještě teď mě brní prsty, když píšu. U "sousedů" jsem viděl celou řadu různých řešení včetně nejrůznějších hrazdiček na upevnění navigace. Podle všeho to za ty peníze stojí.

Vyhovovala mi rámová brašna Apidura, v níž jsem vozil elektroniku, jen ji bylo potřeba neustále držet utaženou, jinak padala do stran. Pokud bych jel znovu, asi bych se snažil víc věcí vměstnat právě do oblasti rámu. 

Zadní brašnu se mi nedařilo vycpat tak, aby při jízdě držela tvar - pokus stabilizovat ji jakousi konstrukcí s držáky na dva bidony dopadl tak, že nejdřív jsem jeden držák při nastupování ukopl, načež druhý den celá konstrukce praskla a musel jsem ji sundat. 

U přední brašny jsem po nezdarech s jinými typy vsadil na ne moc vyzkoušenou a ve startovním poli asi ojedinělou krabicoidní brašnu Ortlieb. Vezl jsem v ní spacák a karimatku. Její výhoda spočívá mimo jiné v upevnění přes dvě velmi pevné šňůrky, díky nimž se dá okamžitě sundat a odnést. Jenže to vůbec nepotřebujete, spacák a karimatku člověk využije přesně jednou denně (a to ještě možná). V terénu se brašna rozkmitávala a měla tendenci blížit se přednímu kolu, což jsem zjistil už před závodem a řešil to dvěma plastovými popruhy, kterými jsem ji stáhnul. Originální, ne dodatečný stahovací systém se po několika dnech závodu zasekl a nejspíš zničil. Řešil jsem to tak, že jsem na to raději nesahal. Zcela zjevně to nebylo na tenhle typ závodu stavěné. 

S tím souvisí hlavní omyl, kterého jsem se při balení dopustil: ačkoli se jinak počet, objem i váha věcí, jež jsem sbalil, výrazně snížila, vezl jsem celkem těžkou a objemnou nafukovací karimatku a především poctivý péřový spacák o váze asi 750 gramů. Chtělo to nejdřív sehnat minimalistický spacák a pak tomu uzpůsobit brašny, ne hledat dostatečně objemné brašny pro zbytečně luxusní spacák. 

Tím se dostávám k zásadní chybě a ponaučení: je to potřeba celé vyzkoušet, jestli to dohromady funguje, najít si čas a vyrazit aspoň na víkend natěžko. Testování jsem bohužel nechal až na první dny závodu. 

Druhé ponaučení je paradoxní: pouhých pět set kilometrů na kole, které jsem letos před závodem ujel, mi bohatě stačilo (sjezdy bych se stejně nenaučil, když jsem je neuměl nikdy). Zúročily se tu patrně moje jarní naběhané kilometry, stoupající forma a těžké tréninky z poslední doby, které jsem jinak v závodech nedokázal jakkoli zužitkovat. 

Takže můj předpoklad, že v těch Mílích vlastně moc o jízdu na kole nejde, se stoprocentně vyplnil, což je takový motivační citát na závěr.

text a foto Řízek

DĚKUJU

Dojel jsem Tisíc mil. Podruhé, tentokrát v opačném směru a prakticky celý závod sám, bez spolujezdce. Rychleji, s kaňkou v podobě pádu a zranění těsně před koncem. Bylo to těžší, intenzivnější než před čtyřmi lety. Jsem teď v nemocnici a než se rozpovídám víc, chtěl jsem jen pár lidem a věcem poděkovat, protože jim to dlužím. Je to totiž sice oficiálně závod bez podpory, ale úplně bez ní by to nešlo. (Sponzorům neděkuji, ty nemám.)

Děkuji tedy:
- Marušce, že jsem mohl jet. Měla to doma náročnější než já, protože ta na rozdíl ode mě žádnou podporu neměla (a ještě pár dní s berlemi moc nepomohu). Myslím to vážně: na čtrnáct dní vypadnout z domova a neřešit nic jiného než sebe umí každý.
- tátovi. Dovezl mě na start, (což není maličkost, protože víte, kde jsou Hranice? Já u těch svých také nevím), a povzbuzoval mě, jako mě povzbuzuje vždy, když někam úchylně daleko běžím nebo jedu. Hodně to pomáhá a je to velmi tátovské.
- mámě. Dokud žila, jako jednoho z mála lidí ji tyhle moje vylomeniny bavily. Navenek sice kroutila hlavou, ale rozesmáté oči ji prozradily. Byla by, myslím, na mě trochu hrdá, byť bychom si to neřekli.
- Pavlovi. Nečekaně zaujatý fanoušek a něco jako mentální kouč, bez urážky. Psal mi hrozně dlouhé, chytré a upřímné zprávy a já odpovídal Dík, zatím šlapu. Powerbanka plná motivace.
- všem, kdo během mé rekreace zbyli v Enku. Za to, že mě nepotřebují, když na to přijde.
- své hlavě. Že jsem se na to po prvním protrpěném dnu nevybodl. A že jsem to dojel i s kráterem v koleni.
- těm všem dalším, kdo mi fandili a na jejichž zprávy jsem reagoval hanebně pozdě.
- kolu RB jménem Jako sluníčko. (Mám ho čtyři měsíce a najel jsem na něm méně než 500 km, to - a běhání - je celý můj trénink). Původní majitel ho pro mě dobře připravil, s Hedou jsme ho jen vylepšili tím, že jsme nalepili třpytivé hvězdičky na vidlici, jedna dokonce vydržela. I když kolo ke konci mlelo z posledního, prakticky bez odmlouvání vydrželo všechny pády, úseky nepokrytě pohrdající cyklistikou i lidmi a moje maximálně neuctivé zacházení.
- Veronice Brzoňové ze Spa Gallery za to, že mi na poslední chvíli před závodem opravila a zatejpovala záda. Nejdřív to vypadalo zoufale, ale od druhého dne jsem na to už nemusel myslet. Podivuhodné. Příště přijdu dřív než dva týdny před.
- borcům ze SP Kolo v Krči, kteří mi také na poslední chvíli pomocí Retul fit decentně upravili posez - a ono to fungovalo.




- návlekům na ruce Specialized. Za tři kila skvělá investice: zahřály ve sjezdech a na konci kariéry se staly tlakovým obvazem. Rozstřihli mi je až saniťáci, když se mě snažili zbavit bahna a krve.
- tretrám Recon 2.0 stejné značky. Tip od předchozího vítěze Mil Tomáše Novotného. Výborné na šlapání i tlačení do těch bordelů. Orvané jak angrešt, ale vydržely.
- Standovi Kazdovi, s nímž jsme se předjížděli a vzájemně si zkazili spánek chrápáním. Kovář Standa, který kvůli moc složitému kolu skončil už v půlce, mě hodně naučil. Jeho přístup k závodu byl po všech stránkách mnohem zralejší než můj. A na rozdíl ode mě ho napadlo totálně zabahněnou vidlici aspoň prolít vodou z bidonu, aby se náhodou nezasekla.
- Mírovi Hůlkovi, který mi ve svém neoficiálním checkpointu v Českých Petrovicích už zaseklou vidlici promazal silikonovým olejem a bolavé koleno tajuplnou mastí. Vidlice začala pružit, noha přestala bolet. Zázrak na druhou.
- paní v ušmudlaném bufetu v podchodu v Hřensku, která dost překvapivě dělá nejlepší langoše na světě.
- lidem v CP 3, kteří mi vyměnili koruny na eura, protože jsem to nějak neměl domyšlené, a odpustili mi vzduch z nesmyslně přefouknutého zadního kola. Díky tomu jsem nepadal ještě častěji.
- Turistům na chatě Baske, že mě tam donutili přespat a zachránili mě před medvědy gulášem, pivem a vachtou trojlistou v tekuté podobě. Kmenový šaman mi namasíroval záda, ale to už bylo upřímně trochu divné.
- Rasťovi a Jance, kteří mě u sebe nechali přespat v krásném domě v Poráči. Nejlepší nocleh ze všech mých mílařských pokusů.
- Lidem v cíli, kteří mi kromě švestkového bernarda poskytli i teplé deky a zavolali sanitku. A kteří se starají o osiřelé kolo.
- nemocnici ve Snině. Dělají, co mohou, a jsou hodní. Sestra mi ve dvě ráno namazala večeři.
- spolubydlícím. Dělají, co mohou, abych odsud chtěl co nejdřív zmizet domů za holkama.
- Hedě za její hlášku "něco papat". Vzpomněl jsem si tak na ni pokaždé, když jsem do sebe házel jakékoli jídlo. Tedy často.


text Řízek, foto 1000miles.cz

POVOLENÍ TISÍC MIL

Chtěl jsem si to ještě jednou zkusit a prožít znovu, a tak mi tenhle vánoční dárek udělal největší radost. Prostý poukaz s krátkou zprávou v morseovce (luštil jsem ji překvapivě dlouho, neboť jsem se zasekl u písmena V, protože mi ta kombinace teček a čárek tvarově nebyla povědomá a protože je skoro na konci abecedy) byl povolenkou zúčastnit se závodu 1000 mil. Ponechme teď stranou, že stejný Ježíšek, jaký mi účast povolil, mi ji několik dní předtím zakázal. Měl jsem prostě radost.

Cyklista na kartičce vezl ale ještě jeden vzkaz: Zkazím vám silvestrovskou oslavu. Ještě než účastník sedne na kolo a sedm, deset, pětadvacet dní z něj nesleze (nebo vyrazí pěšky či na koloběžce), musí projevit zdatnost v rychlostním vyplňování registračního formuláře, který se na webu závodu objeví přesně s příchodem nového roku.

Této nedůstojné taškařici se lze vyhnout jen dvěma způsoby: buďto se zájemce nejprve stane dobrovolníkem na kontrolních stanovištích a pečuje o závodníky, čímž získá nárok příští rok se jedním z nich stát, nebo závod úspěšně absolvuje, čímž získá právo koupit si místo na startu i na další ročník už v srpnu při vyhlašování vítězů. Tahle možnost se hypoteticky týkala i mě, jenže já jsem ještě tou dobou nevěděl, zda budu chtít a smět jet.

Takže nyní, když jsem měl povolenku, mi zbývalo novoroční klikání. Tato disciplína, jak jsem s určitou škodolibostí (neboť mi to vyšlo) psal loni, způsobuje u neúspěšných velké návaly frustrace projevující se výkřiky typu Nejhorší noc v životě. Převis je veliký, míst je letos jen pro šedesát dobrodruhů, zájemců jsou každoročně stovky. Je to jako dostat se na nějaký prestižní obor na univerzitě, akorát s tím rozdílem, že nemusíte absolutně nic umět. Ročník 2020 má navíc být výjimečný, protože pořadatelé vypsali speciální trasu dlouhou (překvapivě) 2020 mil. Za sebe říkám: Ani za zlaté prase, tisíc stačí.

Přihlašování na uplynulý ročník jsem nepodcenil, celý večer jsem jen společensky usrkával nabízené nápoje a soustředil se na okamžik O. Ke klíčovému momentu jsem přistoupil tak, že jsem měl k dispozici nabitý notebook i záložní telefon, na kterém jsem nakonec všechno velmi rychle naťukal. A zatímco skleničky se sektem se ještě dochvívaly, byl jsem mezi nejrychlejšími a mohl se pustit do dohánění náskoku slavících lidí, maje o důvod k veselosti navíc.

Tentokrát jsem však k této překážce přistoupil výrazně bohorovněji. Nevykolejilo mě ani fiasko při generální zkoušce, kterou administrátoři připravili na povánoční čas: při testu přihlašovacího systému desátému a třicátému nejrychlejšímu slíbili místo na startu. Formulář se mi podařilo odeslat až na pátý pokus po patnácti minutách a v testu jsem obsadil pěkné 136. místo. To ale mohla být jen náhoda. Navíc podobné nesnáze přiměly organizátory nasadit "spravedlivější" metodu bez nutnosti neustále načítat stránku, což způsobovalo nestabilitu: v polovině posledního dne se tam objevil odpočet, který měl hned o půlnoci nahradit onen kýžený formulář. To mi jistě půjde lépe.

Takže jsem jen na telefonu (notebook jsem nebral vůbec) průběžně kontroloval, zda odpočet běží. Tři hodiny do půlnoci, když jsme naše kamarády drtili v Krycích jménech, tam byl. Byl tam i poté, co jsme si další lahev vína odnesli k vířivce. Z čehož je patrné, že večírek jsem tentokrát nezanedbával.

Vířivka a ty další věci chlebíčkového typu člověka trochu uspí. Dvě minuty do půlnoci. Počkat, už jen čtyřicet pět sekund. A jedeme!

Křestní jméno závodníka. Píšu "Lu..." a až moc chytrá Nokia ví, že to jsem já, a napovídá mi, co má nejspíš přijít do dalších kolonek, které se v mžiku plní. Ví, kde bydlím i jaký mám e-mail, takže jsem skoro na konci. Co telefon netuší, je datum mého narození. Ty troubo! směju se mu: mám přece dneska narozeniny, mám to nejsnazší ze všech. Ale jak se tady v tom malém kalendáři...? To musím asi posunout až do roku 1985...? Po měsících? Ne, dá se to i po rocích. Kruci, trvá mi to. Fajn, jsem tu. Jejda, neklikl jsem na to datum, jen na rok. Musím znovu. A ještě jednou. Prvního ledna! Prvního ledna! Do hajzlu už. Kdyby aspoň ty pitomé petardy nebouchaly. Konečně, napotřetí. Souhlasím s podmínkami? Neměl bych si je přečíst? Ježiši, jasně že ne, souhlas, pusťte mě tam.

Padesát šest sekund po půlnoci to posílám.

A jsem 78. Až 78. Šedesátý šťastlivec dosáhl času o pět sekund (jedno blbnutí s kalendářem) kratšího. Někteří borci dokonce podobně jako Janek Ledecký v písni Pěkná, pěkná, pěkná zřejmě pozastavili čas, protože to stihli za čtyři sekundy a méně, jeden z expertů to kupodivu zvládl už před půlnocí, tedy v čase minus deset minut. Kdo umí, umí.

Není to nejhorší noc v mém životě, ale je mi úplně stejně, jako když jsem se napoprvé nedostal na školu. Tehdy jsem si taky sám sobě vsugeroval, že to nemůže nevyjít. Osmnáctý pod čarou? To mě nevezmou ani na odvolání! Stávám se lítostivým, kyselým a protivným a v tomto stádiu setrvám několik dalších hodin. Ano, žena mi koupila skvělý dárek k narozeninám: pojedeme do Madridu na koncert Nicka Cavea, který bude jen o málo kratší než maraton, který druhý den poběžím v madridských ulicích a v cíli oslavím osobní rekord, jímž se těsně kvalifikuji do Bostonu (nebo taky ne). A pak asi půjdeme na fotbal: Real hostí nějaké šmudly z předměstí, bude to něco jako malé pražské derby Sparta s Bohemkou. Mám tu i průvodce, učím se slabikovat fráze Mluvíte příliš rychle, nerozumím vám a Kde je tu, prosím, záchod?, které se dají použít i zároveň.

Bude to skvělé, ale já jsem chtěl jet na Míle!

Novoroční odpoledne strávím v sedle. Je to sice jen čtyřicet kilometrů, tedy 2,5 procenta Tisíce mil, ale pořád je to dost času si to trochu srovnat. Stejně by mě bolel zadek, i teď mě bolí. Madrid bude krásný. Osm tisíc, které nezaplatím na startovném, utratíme jinak a lépe: koupíme si běžecké boty, kabelky a spoustu granulí pro kocoura. Anebo konečně ty židle k jídelnímu stolu. Vlastně je to dobře, že nepojedu. Určitě jo.

text a foto Řízek

NEDVĚD JE BOREC (Zápisky z necest, díl III.)

Zdává se mi poslední dobou, že jedu sám na kole po široké, přehledné cestě nekonečným lesem. Cesta mírně stoupá, pak se na horizontu láme a objevuje se další identická terénní vlna. V tom lese panuje zvláštní, až trochu nervózní klid. A já v tom snu najednou nevím, jestli se pořád ještě přibližuji svému cíli, nebo už se mu vzdaluji. Budím se zpocený a zmatený.

Po půlnoci jsem opravil brzdu. Válečky tlačící destičky proti kotouči jsem do přibližně správné polohy dostal otvírákem švýcarského nože a nakrátko zažil pocit, jaký mívají vítězové. Až se trochu vyspím, čekají mě Orlické hory, kopce, turisté na elektrokolech a asi sto padesát různých vojenských bunkrů, počínaje Boudou a konče Haničkou.

Nejprve ale musím v Českých Petrovicích počkat na nedochvilného provozovatele večerky, protože mi docházejí jesenky. A hned potom se ve stejné obci zastavit v neoficiálním checkpointu, kde mi loni příznivci závodu z řad laické veřejnosti polévkou a klobásou opravili nalomenou psyché, i když jsem neměl na útratu. Splatil jsem dluhy a jel dál, než jsem kousek od Divoké Orlice při jednom nešikovném přeřazení v kopci překroutil řetěz. Nikdy jsem nic podobného neviděl, článek vypadal jako těstovina fusilli, tedy jako jakési vřeténko. Celé to bylo nejen překroucené, navíc i úplně vytržené z kontextu. Udivilo to i Radka, který mě opět předjel. Naštěstí jsem si včera vyzvedl náhradní řetěz. Kolu se však z nějakého důvodu nelíbí, převody se mění samovolně, nepředvídatelně a v nevhodný moment.

Ale hlavně se nesouhlasně ozývá achilovka. Před deseti lety jsem si ji při fotbale přetrhl a od té doby mi, už zrekonstruovaná, občas připomene mé limity. Začínám se v sedle kroutit hledaje nejméně bolestivou pozici a zjišťuji, že žádná taková neexistuje. Orlické hory tak vnímám jen okrajem zorného pole jako kulisu soukromého zápasu se svým tělem i kolem.

Trápí mě i polské Stolové hory, které se mi loni tak líbily. Nejsou to hory. Sotva znatelné pěšinky se táhnou nekonečnými hrbolatými loukami. Naše kola v tomhle terénu tápou. Nevypadá to zákeřně, přesto jakýkoli pohyb vpřed stojí velké úsilí. Hodně tlačíme, stejně jako posléze cestou přes kamenité Broumovsko. Radkovi ujíždím, když ve sjezdu přes kamenné schody, které bývaly asi cestou, poškodí brzdu. Neloučíme se – však my se zase brzo uvidíme. Správně tipuji, že v hospodě v Teplicích nad Metují.

Ty jsou oázou. Ve večerce dostávám jako dárek sladký plněný rohlíček a radostně se do něj zakousnu. Moment, neměl být špenátový. Fuj! Je vevnitř celý plesnivý. Plivu zelené cucky a nesnáším Teplice, večerky, Míle i svět.

Polská tma.

Zrovna se tu jede cyklistický závod Trilogy, a podíl ochotných mechaniků v okolí je tak výrazně vyšší než v běžné populaci. Dva muži s dodávkou mi seřizují a mažou kolo. Řetěz byl špatně nandaný (zažívám pocit, jaký mívají poražení). A dvě ženy s lékárnou mi věnují sprej, který má z achilovky vyhnat bolest. Přinejmenším příjemně chladí. Stačí tomu jen věřit.

Jednu pizzu jíme na místě, druhou balíme na horší časy. Restauratér nám děsně fandí a jako pozornost podniku nám věnuje každému pomeranč. Servírka zase přinese domácí buchty. Shodneme se, že nejsou nic moc – otrnulo nám, takže pojeďme dál. Rychle se stmívá a přes okraj Adršpachu míříme do Polska. Hraniční kameny svítí do tmy. Jiné ale naopak číhají v šeru na neopatrné. S čerstvým výronem pajdám z prudkého srázu, skoro se to nedá ubrzdit.

Polská zastawka autokarowa.

O deset minut později na mě v opuštěné vísce zaútočí dvojice psů. Sultán i Tyrl štěkají a cení zuby. Jeden je línější, druhý, o poznání větší a hrozivější, za mnou neváhá běžet desítky metrů. Srdce až v krku a rychlostní rekord.

Hafan to najednou vzdává. Mám toho dost, beru zavděk první autobusovou zastávkou a její prohnutou lavičkou a v dálce ještě slyším štěkání.

Po snídani, k níž byla čím dál tím lepší pizza, nezbývá než přejet a přetlačit Krkonoše. Je mnohem větší zima a chvílemi prší. Vybílím pekárnu v Peci a hodinu se zabývám stoupáním na Výrovku (470 výškových metrů). Závodím s klukem, který jde pěšky v džínách a teniskách, a je to napínavé až do konce. Z Výrovky by mohl být parádní sjezd vlastně kamkoli, jenže zakladatel závodu Jan Kopka bohužel získal povolení protáhnout účastníky po jinak neprůjezdné cestě nad Svatým Petrem do Špindlerova Mlýna. Sice se nedá moc jet, ovšem výhled je krásný.

Kdekoli.

Na Dvoračky běžný smrtelník nemůže vyšlapat, ale vítěz závodu Milan Hanyk, toho času už dávno v cíli, to zvládl. Já měl problém to vůbec vyjít. Krkonoše pak postupně přejdou v polské Jizerky, které jsou sice otravné, ale méně zubaté. Na hranicích měním eura za zloté a usedám do místní restaurace Bombaj. Hoří tu vonné tyčinky, což je vzhledem ke stavu mé hygieny prozíravé. Orientální název restaurace, pokud správně chápu legendu pověšenou na zdi, pochází čistě z toho, že se sem chodilo "bumbat". Teď tu jsem sám, z plátna se Depeche Mode ptají: Tak kde je ta revoluce? A já nevím, mám jen svou zelňačku, pivo bez pěny a klobásu a musím jet dál. Na cestu mi pustí Clash: Should I Stay or Should I Go. Být po mém, volba je jasná.

Sjíždím do Hejnic a samozřejmě minu odbočku do krásného, dlouhého singltreku a musím se vracet, tedy se znovu rozjíždět do prudkého kopce, nadávat a proklínat Kopku i nemoudré rozhodnutí zúčastnit se. Ve městě samotném končí jakési slavnosti. Hledám cestu mezi kolejnicemi z rozebrané horské dráhy. Stánkaři to balí, jedna paní mi ještě prodá sýr se slevou. V kavárně seženu tři nožičky vlažných párků. Na vyžádání i s hořčicí. Třetí kontrolní bod je však už skoro za rohem.

CP 3.

Jeho osazenstvo mě vítá skoro jako rockovou hvězdu. Znovu se setkávám s Radkem a k mému údivu po pár minutách přijíždí nejen Slovák Peter, ale i můj dřívější souputník Tomáš. Má novou parťačku Denisu, v průběžném pořadí nejrychlejší ženu. Povídáme a hodujeme, ale nakonec s Radkem přeci jen odjíždíme směrem k Hrádku nad Nisou, zatímco zbytek v checkpointu nocuje. Neujedu daleko. Na první pohled si zamiluji přístřešek na křižovatce dvou polních cest, výhled je čtyřhvězdičkový, což samozřejmě nezahrnuje nebe, které se pokusům o klasifikaci zcela vymyká.

Čtyřhvězdičkový výhled.

Lužické hory překonáváme opět s Radkem. Je to inženýr přes elektrotechniku a vytváří řídicí systémy pro vlaky. Pro své řízení zvolil místo navigace bytelný mobilní telefon živený z powerbanky. Přehledněji vidí, co se na něj chystá, a minimalizuje tím riziko bloudění. Oproti tomu moje navigace přežila svou loňskou smrt jen díky dodávce náhradního displeje z čínské druhovýroby. Zvlášť na ostrém slunci spíš odhaduji, kam mám jet. V manuálu by mohlo být také napsáno, že není každý den podsvícení. Navíc má tendenci se vybít vždy v nevhodný moment, třeba při prudkém sjezdu. Následuje výměna unavených tužkových baterií za čerstvé provázená vulgaritami. Pokud jsem s někým předtím jel, už jedu sám.

U chaty Luž svačím a tryskem mě míjí Peter, který vypadá jako boxer. Je jeden z těch, kteří jedou strašlivě rychle, ale přesto se pořád motají kolem mě. "Ty máš lucifera?" ptal se mě jednou, kdy si prohlížel mou čelovku. "Ano, je výborný," konstatoval jsem. "Dobře," odpověděl a jel dál. A já cítil, že touhle zkouškou jsem prošel.

Tři nadprůměrně rychlí muži a nejrychlejší žena zdolávají obávaný Nordkap. Severní výběžek plný kořenů připomene, proč jsme vlastně tady: kvůli tlačení kol. Když se cesta konečně odvrátí od Německa, spadne mi hraniční kámen ze srdce.

Posouváme hranice.

Tlačit však budeme i nadále. "Hospoda před chvílí zavřela," oznámí mi turisté u rozhledny Tanečnice. Odmítám se s tím smířit a zvoním a bouchám na dveře. A vychází to. Provozovatel je velký fanda našeho závodu i tenisu. S Plíškovou to ve Wimbledonu nevypadá dobře, ale moje naděje na vítězství nad Mílemi aspoň v tie-breaku díky pivu, smažáku a borůvkovým knedlíkům naopak výrazně posilují. "Jste první letošní Mílař, který si dal pivo," říká. A opět se ukazuje rozdílnost přístupu: Radek staví jen na birell a knedlíky, Tomáš s Denisou kolem jediné hospody na padesáti kilometrech dokonce projedou bez zastavení. Přestávka mi tak trvá suverénně nejdéle, ale zase jsem po ní zdaleka nejšťastnější.

Nechci jet sám, a tak zaberu a řítím se za dávno ujetými kolegy k Českému Švýcarsku. Na strmé louce nespokojen spekuluji a přejíždím z jedné koleje do druhé. Zadní kolo mi však zůstává v původní stopě, několik vteřin jedu bokem, jako chodí někteří psi nebo jezdí starší škodovky, pak to vypadá chvilku jako plochá dráha, ale ve skutečnosti je to děsivý sešup a hrozí úraz. Nakonec se v sedle udržím a krátce poté uvidím Radka. S ním se nad Děčínem dotáhneme i k Tomášovi s Denisou. Ti volí nocleh nad městem, my chceme jet dál. Náročné technické klesání nás ale vyčerpá natolik, že před půlnocí bivakujeme na dětském hřišti v místech, které považujeme za relativně bezpečnou periferii Děčína (ano, je to oxymóron). Zatímco kolega zalezl někam do křoví, vybírám si zastřešenou skluzavku.

Že to nebyl nejlepší nápad, mi probleskne hlavou o dvě hodiny později. Rozespalý sleduji mladíka v kraťasech, jak peláší s mým mobilem a mizí někde za zatáčkou. Byla to patrně jedna z nejsnazších krádeží v jeho kariéře; škoda, že jde jen o otlučený huawei. "Měl pěkný běžecký styl," poskytuji přivolaným policistům detaily k popisu pachatele. Znám se, a tak mám naštěstí náhradní telefon, třebaže bez dat a kreditu.

Ten mi Radek obstará. Ve městě pochopitelně zůstat nechceme a v počínajícím dešti po noční snídani na pumpě míříme k Děčínskému Sněžníku. Cestou je krásný altánek a nám po násilně přerušeném odpočinku není do smíchu. Radek má pod očima tak hluboké kruhy, že to vypadá, jako by mu z těch míst lékaři odebrali druhý pár očí a jizvy se ještě nestihly zahojit. Altánek je až příliš přitažlivý. Hodinu spánku navíc nám odměří budík.

Výstup na Sněžník je jeden z nejnáročnějších, kolo často používám jako francouzské hole či chodítko. V blízkých Tiských stěnách zahlédnu dva mladé muže se psem. K mému údivu se z nich vyklube můj brácha, jeho kamarád (a jeho pes). Přišli mě povzbudit a moc se mi to hodí. "Jste nejostřejší megahusťák, sledujeme vás," říká kamarád nadšeně a na chvíli tomu věřím.

Ležérní Harapes.

Jinak mi důvody k radosti spíš docházejí, jak mi odcházejí další části těla. V Krušných horách začne protestovat koleno už tak zdecimované pravé nohy. Chvílemi šlapu jen tou zbývající a nálada se rychle kazí. V Cínovci, dvě stě kilometrů před cílem, leží poslední neoficiální checkpoint. Zatímco jedna z milých dam ohřívá jídlo a vaří kávu, druhá shromažďuje neuvěřitelné množství různých mastí, bandáží, tejpů i léčiv, aby mi pomohla.

Asociálně ujíždím trojici už skoro kamarádů a peru se s Krušnohořím sám. Zalesněné kopce mi připadají skoro identické. Kdybych se omylem začal vracet, poznal bych to? Stěží.

V Mníšku na hranicích s Německem je čínská restaurace. Na zápraží bůhvíproč stojí opršelý Zeus s nápisem Babylon Liberec a směje se na trpaslíky z protějšího stánku. Topinky s masovou směsí, rizoto a ibuprofen. Raději dva. Kamarádi přijíždějí, hodují výrazně úsporněji a svižněji, a dále proto jedeme spolu. Chceme dnes dorazit nejlépe až na Klínovec. Abychom se zítra do cíle ve Skalné u Chebu pohodlně dostali v celkovém čase pod deset dní.

První žena a její Melody boys.

Přijíždějí filmaři přivábení především příběhem nejrychlejší ženy. My jsme něco jako její ochranka. Taková je story, ve skutečnosti Denisa nic takového nepotřebuje – navíc z nás jede nejlépe, i když ji taky ráno zlobilo koleno. Držím se v pozadí i proto, že brufeny sice z bolesti v noze udělaly takovou tečku ve zpětném zrcátku, ale zároveň dost otupily moje smysly i dikci. Bohužel se dostávám i k mikrofonu. Jen zděšen slyším, jak prohlašuji věty jako: "Nesnáším cokoli, co zavání Polskem. Pokaždé, když se někde objevily ty jejich patníky, šlo všechno do háje". Na dotaz, jestli jsem někdy zvažoval, že to vzdám, rezolutně odpovídám: "Nikdy neodstoupím. Nikdy! Nech si to všichni zapamatují!". 

Ale jistý si tím vůbec nejsem.

Na Klínovec vystoupáme asi ve dvě hodiny v noci. Podle GPS mám dnes v nohách 167 kilometrů. Když vydechnu, ve světle čelovky stoupá pára ke korunám stromů, je to malebné. Najednou koruny dojdou, jsme na vrcholu a v ukrutné zimě se ubytujeme přímo u zdroje počasí – hned vedle meteorologické stanice. Po debatě, která připomíná spíš koňskou dražbu, dojdeme k tomu, že budíček bude v půl páté. Lezu naposledy do spacáku a mám na sobě úplně všechno, všechno je zpocené a mokré a všechno je jedno.

Ráno je všude vlhká mlha. Na Jizerce naměřili -5. Kdoví, kolik je tady. Sjíždíme do spícího Božího Daru. Klepu se zimou a počítám kilometry do konce. Tomáš jede zabalený do spacáku a do cíle ho to táhne víc než nás. Teď je asociální on. Až do Kraslic pokračuji s Denisou. Sympatická dívka z Liberce, která se po škole sebrala a rok pomáhala v Africe. Letos v květnu zjistila, že její současná práce v logistice v Německu nemá smysl (a taky ji vlastně vyhodili). Hodně jezdí na kole a chce si na škole dodělat doktorát. Je na ní vidět, že už chce být v cíli. Jede si pro fantastický rekord mezi ženami a mnou vynucená pauza v Kraslicích u stánku s kafem a teplou snídaní ji očividně zdržuje. "Ta sekaná nebude hned, počítejte tak čtvrt hodiny," líčí prodavač. Vysvětlujeme, že jsme závodníci, a získáváme body obdivu. Sekaná rázem zrychlí. "Tady máte sloní ucho," povídá muž a má pravdu, má to přesně ty rozměry. A je to moc dobré.

Tankujeme.

Kolem nás profrčí Radek, takže to rychle dožvýkáme a jedeme za ním. Z tisíce mil zbývá posledních 36 kilometrů. Vystoupáme nad město, na louky a pole, na nichž jsou nadrobeny kulaté balíky se slámou. Jen jeden z nich se zatoulal až na cestu, jinak všechny způsobně drží na svém místě, vzdor sklonu kopce. Snad naposledy do lesa. Po krátké svlékací pauze (otepluje se) mi dvojice ujíždí. Najednou je nevidím a v nepřehledné zatáčce nakrátko ztrácím i cestu. Když ji najdu, jsem sám.

Cesta znovu stoupá a kopce i les vypadají úplně stejně jako předchozích deset dní. Přidávám plyn, chci je dohnat. Musí jet hrozně rychle, pomyslím si. Takže taky zrychluji a nic mě nebolí. Vyjíždím z lesa na louku plnou balíků sena. Na tachometru mám 1666 kilometrů a podle propočtů mám teď někdy dorazit do cíle ve Skalné u Chebu. Ten Pavel Nedvěd je stejně borec, že se odsud dokázal jako fotbalista prosadit, když tu nemají ani metr rovné plochy na hřiště, honí se mi unavenou hlavou. Najednou leží balík sena přes cestu a v tu chvíli mi to dojde. Smykem zastavuji. Křičím. Pak schovávám hlavu do dlaní.

A je mi to najednou všechno úplně jasné: v nepřehledné zatáčce jsem sice našel cestu, ale jen tu, po které jsem přijel. Už víc než patnáct kilometrů se vracím, a nebýt toho balíku, dojel bych až do Kraslic. Nebo až na start do Nové Sedlice na Slovensku.

Tak ještě jednou a lépe. A rychle, co když je někdo těsně za mnou. Už mě zase všechno bolí. Zatáčka ve skutečnosti vůbec problematická není. Stačí se držet turistické značky. Je dokonce značená na Skalnou...

Cíl napodruhé nacházím a na tachometru mám 1700 kilometrů. Od startu na úplném východním konci jiné země uplynulo  9 dní, 22 hodin a 50 minut. Přes navigační lapsus končím na 21. místě. Žena, která si pro mě přijela, i ostatní kolegové na mě už skoro dvě hodiny čekají a lámou si hlavy, co se vlastně stalo. Dospěli k závěru, že jsem si v Kraslicích něco nechal.

Ve skutečnosti jsem tam ani nikde jinde nenechal vůbec nic. Naopak jsem si vzal z Mílí úplně všechno, co šlo. Zažil jsem euforii i pocit naprostého zoufalství, hrábl jsem si na opravdové dno, které leželo hluboko pod předpokládaným dnem, a dostal jsem se s kolem tam, kam by mě nenapadlo vylézt i bez něj. A to stačí.

Proto příště nepojedu, a jak říkají jezdci, kteří mají dost, "dám přednost těm, na něž se letos nedostalo".

I když... Míle prý nejsou kompletní, dokud je člověk neabsolvuje celé v obou směrech. Do té doby je pořád jen v půlce. A to já jsem nerad.



První díl najdete zde, druhý tady. 

Jak dopadli v textech zmínění závodníci:

Milan Hanyk - 1. místo, 6 dní, 23 hodin, 42 minut
Jan Kopka - 7. místo, 8 dní, 19 hodin, 32 minut
Jarda - 8-9. místo, 8 dní, 22 hodin, 29 minut
David - 11. místo, 9 dní, 4 hodiny, 3 minuty
Peter - 12. místo, 9 dní, 7 hodin, 19 minut
Tomáš - 18. místo, 9 dní, 20 hodin, 2 minuty
Denisa a Radek - 19.-20. místo, 9 dní, 20 hodin, 2 minuty
Ondra - 56.-57. místo - 13 dní, 0 hodin, 44 minut

Děkuji především:
Marušce a tátovi, mým skalním fanouškům
bráchovi
svému kolu RB
těm, se kterými jsem se vezl a tlačil
všem kamarádům, kteří mi poslali zdravice
Elišce B. i dalším z Deníku N
lidem na checkpointech (pravých i neoficiálních)
Liborovi, že se loni nechal ukecat

text Řízek, foto Ř., Anna Kopková a 1000 miles

MEDVĚD JAKO SLON (Zápisky z necest, díl II.)

Noc v penzionu byla sice rozmařilá a ortodoxní mílaři mají další důvod, proč mnou pohrdat, ale tři Grácie Sprcha, Postel a Teplo mi vrátily část ztracené energie. Včerejší úpal odezněl a nohy mi od rána šeptaly, že jsou tu pro mě, kdybych něco potřeboval. Ano, obávám se, že toho dnes bude víc. Nejdřív se svezeme kolem Nízkých Tater a pak nás ve Velké Fatře čeká stoupání na Križnou, což je nejvyšší bod letošních Mílí.

Šlapal jsem sám, posnídal kafe a bagetu na pumpě a po hodině a půl nečekaně narazil na známého Tomáše, který podle všech předpokladů měl přece být už dávno daleko přede mnou – včera měli po překonání zakázané zóny spoustu času ujet dál na západ, zatímco já jsem odpadl. Ale nebyl; teprve rozespalý vylézal z jakéhosi přístřešku. "Volali nám, že se na trase pohybuje medvěd, tak jsem radši skončil tady. Ti další dva jeli někam na rozhlednu," pokrčil rameny.

Tomáš.

Jsem asociální, nejlépe se mi jede samotnému. Tomáš na údajně nejlehčím sériově vyráběném horském kole na světě má ale velmi podobné tempo a jak postupně zjišťuji, i smysl pro humor, takže se na část závodu stáváme tandemem a je namístě si o něm říct víc. Pochází z Liberce a v přibližně třiceti letech se stal rentiérem, protože si jako obkladač vydělal na vše, co potřeboval (má dům, auto a psy). Takže teď trochu pracuje jako údržbář v hypermarketu a ve volném čase jezdí na kole. Kéž bych se býval hůř učil, povzdechl jsem si v duchu a zdaleka ne poprvé. Uprostřed tlačení na jednu z hor jsem si u něj aspoň zamluvil obložení koupelny, až ji budeme rekonstruovat.

Kdekoli.

Tato etapa měla pravděpodobně rekordní převýšení. Po jednom z tlačných kopců v Nízkých Tatrách jsme se těšili na sjezd do civilizace s potenciálními hospodami a obchody, místo toho nás, vyhladovělé a přehřáté celodenním sluncem, zlomyslná a nepřející navigace poslala na prudce stoupající polní cestu. Dochází nám jídlo. "Někdo by měl vymyslet jedlé oblečení. Jako když Lady Gaga měla šaty z hovězího," přemýšlí Tomáš. Jako první bych snědl dlouhé cyklistické kalhoty, jako druhé podkolenky a nakonec bych pozřel dvě ze tří svých bund. Tlačení mi opravdu nejde, protože moje kolo se rozhodlo, že na svých bedrech kromě výše zmíněných hadrů ponese i veškerou tíhu světa.

Až po další zdlouhavé hodině jsme se octli na hlavní silnici vedle nuzně vypadající kozí farmy. Slečna v okénku studuje vysokou hotelovou školu v Praze a prodala nám neuvěřitelně dobrý jogurt a neuzené korbáčky. Ty budu v následujících dnech vytahovat z brašny, když bude nejhůř. A ač budou postupně měnit vzhled i skupenství, nikdy nezklamou.

Križná.

Je před i nad námi hora Križná. V posledním koloniálu doplňujeme zásoby a naopak – zneužívám ochoty paní prodavačky a v krabici jejím prostřednictvím posílám domů pár zbytečností (plachtu, fotoaparát, část teplého oblečení i jídlo, které mi nechutná). Mám rázem o 2,5 kilogramu lepší náladu. Snad i proto není dvouhodinový výstup na skoro 1600 metrů měřící horu navzdory našim obávám nijak drsný. Dokud to jde, jedeme, když to nejede, jdeme a výškové metry přibývají opravdu rychle.

Sjezd, který si zasloužíme, má s přestávkami skoro 16 kilometrů. A nedlouho poté odpočíváme v Turčianských Teplicích v jakési herně. Zastávka se nepovedla. Servírka Tomášovi vleze až na záchod, což ho překvapí, naplnit bidony čerstvou vodou je nad její intelektuální síly.

Medvědem vynucený nocleh v Budiši.

Plán je dojet k dalšímu medvědímu nočnímu zákazu.Jenže hned za stáčírnou minerálek na kraji jednoho lesa u nás zastaví teréňák s mužem v zelené kamizole. "Kam si myslíte, že jedete? U cesty je medvěd jako slon, bude vás nahánět," děl a na výslovný upřesňující dotaz odmítl, že by si z nás dělal srandu. Tomáš má z medvědů hrůzu. Já trochu taky. To zvíře má tendenci vypadat tu jako pařez, tu jako osamělý balvan, tu jako kandelábr. A naopak. Výskyt slona hlásíme centrále. A zůstáváme v obci na kraji lesa u hodné paní, jež nás nechá spát v pergole na zahradě. Nechá nám i minerálku. "Dávají nám je ze závodu, protože nám strhli pramen," vysvětluje. Její dcerka prý před nedávnem utíkala z lesa před medvědem tak zběsile, až přišla o papuče.

Medvěda sloních rozměrů jsme druhý den v lese nezahlédli. Ani žádného jiného jedince skromnějšího vzrůstu. A tak jsme celkem v klidu přejížděli a přetlačovali další a další slovenské kopce. Dvacet kilometrů před prvním kontrolním bodem u Trenčína jsme s pěti dalšími jezdci vytvořili vláček a těšili se na pohodový příjezd do města. "Teď už je to v podstatě z kopce," konstatoval nad mapou jeden z nich a mě už vůbec nepřekvapilo, že jsme vzápětí začali stoupat podél lyžařského vleku. Vlekli jsme kola do prudkých strání a smýkali sebou při ostrých technických sjezdech. Tomášovi vymrštěná větev nalomila patku u přehazovačky. Od té doby přestal mluvit, zachmuřil se a zcela se mentálně soustředil na to, jak by tento díl mohl co nejrychleji sehnat.

Na hranici s Českem.

Za Trenčínem a po skvělém chlebu se sádlem a s cibulí brodíme Váh. Není to snadné, proud je silný, ale zase je to osvěžující. Táhne nás to domů, a tak přesně tři dny, tři hodiny a tři minuty po startu dosahujeme české hranice. Za odměnu můžeme sjet až do Štítné nad Vláří. Byli jste tu někdy? Ve dvou restauracích mají dohromady jediné jídlo, a to utopence. Dotaz na placení kartou je zodpovězen upřímným smíchem. Stejně servírka reaguje i na požadavek od sousedního stolu, aby ukázala prsa. Místo toho můžeme sledovat bizarní zápas v páce. Jeden ze štamgastů přesvědčivě vítězí, než si druhý – slabší, ale chytřejší – na okamžik pomůže druhou rukou. Stůl jásá a oslavuje "vítěze". Poražený se marně dožaduje pomoci videorozhodčího a je očividným podvodem navždy ztrapněn. Jeďme raději pryč.

Po nočním pochodu po hřebeni spíme v nevábném turistickém přístřešku těsně nad Vizovicemi. Je to v podstatě palanda – Tomáš je na stole, já v podpalubí ve štěrku pod ním, protože mám lepší karimatku. Na desce jsou vyryté sprosťárny, kolem mě vajgly a hlavní silnice je vzdálená několik metrů. Ale přijdou i horší noclehy.

Hostýnské vrchy.

Vizovice se probouzejí k životu v 7:00. V tu dobu otvírají samoobsluhy a my přijíždíme jen o pár minut později. Přes protesty parkujeme naše drahocenná kola hned za kasami prodejny v místech, kde si slušní lidé melou zrnkovou kávu. Tomáš i další jezdci zůstávají ve městě déle a houfují se před cykloservisem. Tam mu má během dne dorazit náhradní patka. Mám nutkání zůstat se svým novým kolegou, ale nakonec ve mně nepřekvapivě zvítězí soutěživý asociál – ostatně, on mě stejně brzy dožene.

Vizovické vrchy jsou nízké, ale ostré. Navazující Hostýnské už jsou o poznání cyklistice přátelštější. Jenže místo posledního sjezdu do nížiny čeká otravné tahání kola přes dlouhý polom a cestu zlikvidovanou lesáckou technikou.

Postupně spěji k závěru, že Míle jsou v jistém smyslu jako formule 1. Většina závodníků se pohybuje zhruba stejnou rychlostí, ale rozdíl nastává právě v depu. Čas se dá ušetřit tím, že si člověk odepře část spánku anebo třeba teplý oběd s polévkou, pivem a kofolou. A to já si zrovna odpírám nerad. Stavím v hotelu hned ve Chvalčově a o mnoho hodin později v kempu v Oderských vrších, kde mi novou krev do unavených žil vlije nekompromisní smažák s tatarkou.

Nocleh u zakázané chatky.

Třetí, jen birellovou hospodskou zastávku si dopřávám ve městečku Dvorce. Dojíždí mě při ní David – dlouhovlasý závodník, který před několika dny po pizze ve Spišské Nové Vsi zmožen horkem odpadl. Místní doporučují dojet ke Slezské Hartě a přespat někde u jejích břehů, nakonec po dlouhém překonávaní něčeho, co ještě nedávno bylo lesem, spíme pár set metrů od sebe – on v přístřešku, já i přes varovnou ceduli v pergole u chatky. Nebe je dosud nejkrásnější. Uprostřed noci se rozzáří ostré světlo, jako nějaký reflektor pátračů – ale je to jen fotobuňka, kterou zažehla má cesta na záchod.

Přivstal jsem si, chci být brzo na checkpointu v polovině závodu. Očekávám tam návštěvu, ale nebude to ještě zadarmo. Začínají mě zlobit Jeseníky. Milá pumpařka v podhůří servíruje bagety (předzásobili se kvůli hladovým mílařům), kafe i Jesenku a vůbec jí nevadí, že smrdíme. Do kopců stoupáme s Davidem, ten mi ale před výjezdem k nádrži Dlouhé stráně ujíždí. Tím spíš, když si ve stánku pod nádrží objednávám párek a další kafe. Je třeba taky žít. Kolegu pak zahlédnu až na opačné straně přehrady, kterou je nutno obejít.

Kdekoli II.

Traséři použili oblíbený trik, místo příjemného dojezdu do kontrolního stanoviště nás nejprve poslali jakousi kamenitou strouhou o pár set metrů níž a pak zase vzhůru. Abychom si moc nevyskakovali. Nebylo lehké sladit příjezd, ale málem se nám to povedlo: minutu po mně do checkpointu skoro stejně triumfálně přijíždí auto s tátou a Maruškou.

Mám nefalšovanou radost, že je vidím. I z toho, že se mě nesnaží přemluvit, ať se s nimi vrátím domů. Další radost je sprcha, teplé jídlo i náhradní díly, které jsem si nechal poslat. Se šikovnějšími lidmi měníme brzdové destičky a přifukujeme vidlici, zatímco David a Radek, kteří dorazili pár desítek minut přede mnou, vyrážejí odkrojit další kilometry z druhé poloviny, než bude zase tma. Táta s Maruškou kvůli pár desítek minut trvajícímu setkání stráví sedm hodin v autě.

Fakt si toho vážím – ostatně přítomnost blízkých byl doping, ze kterého jsem žil dalších několik hodin. Pomohlo mi i to, že tuto část trasy už jsem v opačném směru jel loni. I když se ukazuje, jak moc je paměť nespolehlivá, tím spíš ta moje. Pamatuji si převážně ty hezké věci. Takže z Jeseníků a Králického Sněžníku, kdy jsem loni trpěl psychicky i fyzicky, prakticky nic.

Dlouhé Stráně.

Po 160 kilometrech mi to už moc neutíká, padla tma i depka a kolo ztěžklo. Není divu, ona se totiž zasekla zadní brzda. Zpomaluje jako šílená, i když to není žádoucí, jako třeba teď, když tlačím kolo do kopce v serpentinách kolem Dolní Moravy. Zahlédnu nádhernou pergolu u zrenovované roubenky. V chalupě se svítí. Společnost usazená u deskových her nejprve na pár vteřin děsivě zmlkne – avšak ukáže se, jak s přibývající únavou a sešlostí získávám na věrohodnosti a potřebnost pomoci ze mě jen čiší: je mi povoleno přespat.

Pro partu kolegů z nějaké brněnské firmy jsem příjemným předpůlnočním zpestřením mejdanu, jakýsi exot, blbec k večeři, který za svitu čelovky dost nešikovně rozebírá zadní brzdu. Přinesli mi pivo a kafe – nemohl jsem se rozhodnout, co chci víc. Jsem unavený. Postavil jsem je vedle sebe jako v oblíbené milostné písni kapely Květy Půllitr a sklínka. "Kdybych měl ruce, přál bych si na vás sáhnout," povídá točené pivo hrnku s instantní kávou, zatímco se uprostřed noci švýcarským nožem rýpu v brzdách, jejichž princip nechápu, kousek za polovinou závodu, jehož smysl jen tuším, uprostřed života, kterému rozumím ještě méně.

Jak je to s tím Děčínem? Dá se tam bivakovat, nebo je to hloupost? Kolik kořenů se vejde na metr čtvereční? Kde prodávají sloní uši? A je na Klínovci zima? Brání se psi útokem? Odpovědi na tyto i další palčivé otázky pravděpodobně přinese poslední díl naší mílařské trilogie.

První díl najdete zde.

text Řízek, foto Ř., Tomáš N., Lidka Polišenská a 1000 miles

VIKTORIINO A MOJE TAJEMSTVÍ (Zápisky z necest, díl I.)

Ampliony ve vesnici téměř na ukrajinských hranicích chrastily a vyhrávaly ryčnou píseň. Rusínsky nerozumím, ale předpokládám, že to bylo o lásce a jejím hledání, o vzestupech a pádech a o trnité cestě za štěstím a podobně. Každopádně to bylo velmi vlezlé – jinými slovy, mělo to hitový potenciál. "Je mi jasné, že mi to v hlavě bude znít celých 1600 kilometrů," povzdechl si kolega Ondra přešlapující vedle mě. Já to slyším doteď – ale nejelo se při tom špatně.

Mezi skromnými domečky poskládanými kolem potoka v ukrutném vedru postávají a polehávají další nám podobní dobrodruzi a jejich barevné stroje. Vůbec se sem nehodíme. "Před obecním úřadem dnes v 15:00 startuje závod 1000 mil Česko-Slovenska. Opakuji: před obecním..." přerušil dechovku hlas starosty. Zbývá už jen pár minut.

Dostat se do Nové Sedlice není zrovna jednoduché, a tak zhruba třetina startovního pole, tedy asi šedesát lidí včetně mě, na start osmého ročníku (zejména) cyklistického extrémního závodu dorazila organizovaně vlakem z Prahy do Humenného a dále autobusem. Na hlavní nádraží pro nás a naše kola připravili dva vagony navíc.

Kupé plné vztahových poradců.

Jsou tu mazáci i úplní nováčci. Ve vlaku s námi jede kupříkladu i legendární Petr Ozogán, který závod absolvoval na kole, koloběžce i pěšky. Ty méně zkušené reprezentuji třeba já nebo můj známý Ondra. Loni, kdy se závod jel v opačném směru ze západu Čech na východ Slovenska, jsme oba vyrazili poprvé, ani jeden z nás však závod nedokončil – já dojel shodou okolností aspoň do poloviny, Ondru v Krkonoších fatálně zradilo kolo.

V našem kupé je i nenápadný Jakub s nápadnými červenými kraťasy, který ale loni skončil na skvělém desátém místě, a další muži. Všichni už jsou v cyklistickém. Jeden má legrační sklápěcí brýle a vůbec nemluví, jen se občas pousměje. Ti zbylí řeší, jak udržet při tak dlouhém závodě oblast styku jezdce s kolem v aspoň částečném provozním komfortu i jak udržet vztahy a manželství v harmonii, když je jeden z páru sobecký blázen nebo bláznivý sobec a usmyslí si, že vrazí desítky tisíc a dva týdny dovolené do potrhlé cesty na kole.

Koluje víno, fotografové poslali slivovici a průvodčí prodává lahváče. Odmítám, většinou. Dostal jsem v pátek antibiotika – dost mě bolel nos, a tak jsem vyhledal místní postarší lékařku Viktorii. Viktoriino tajemství spočívá v tom, že je neuvěřitelně drsná až sadistická. Traduje se to, respektive tradujeme to především já a tchán, který je podobný bolestínek. Tentokrát ale byla milá a jemná. Mám zánět. Napsala mi třídenní antibiotika a mast. A to, že jedu zítra na Tisíc mil, bylo zase moje tajemství.

Nejmladší a nejlehčí závodník brodí.

Nedochází mi to, ale zuří tu taktická bitva o slušná místa na spaní. Kdo odpadne první, spí nahoře, což je hendikep. Prohrávám, v bidýlku pod střechou vagonu je hrozné horko a odevšad trčí různé ostré hrany všemožných zarážek. Hrozí pád i penetrace čehokoli. Je to jak klecové lůžko, v podstatě se bojím usnout. V následujících dnech toho stejně moc nenaspím, tak je to aspoň trénink.

V Humenném přestupujeme na autobus, který hodinu a půl šplhá až do hor. Okénko se mi obtisklo na obličej, jak jsem se pokusil ještě chvíli zavřít oči. Řidič má všude vyvěšené šály se slovenskými státními symboly a upozornění, ať lidi udržují čistotu (s tím, že negramotní a nevidomí to dodržovat nemusí).

A pak už je to rychlé: registrace, vyzvednutí startovních čísel a rolničky proti medvědům (opravdu), povinné vážení závodníků, poslední pivo a bageta, podepsat se na startovní listinu a pak už jedeme. Peloton se nejprve propletl obcí a pak se rozjel po silnici na západ. Tuhle rychlost už většina z nás nezakusí; vypozoroval jsem, že moje průměrné tempo dosahuje sotva deseti kilometrů v hodině. Hodně se tlačí a brzdí. Kdežto tady valíme tempem amatérských závodů Kolo pro život, jako by to celé mělo za padesát, šedesát kilometrů skončit.

Číslo 044 je moje.

A ono to hned tak neskončí. Každý musí taky někde spát, něco jíst a na bicyklech jezdců je vidět, jak moc tyhle otázky každý z nich řeší. Někdo má kolo jak na letní výlet k vodě – jako třeba Milan Hanyk. Kromě dvou váčků na řídítkách veze pouze pod sedlem igelitku se spacákem. Počítá s tím, že bude hezky. A počítá správně. Vyhraje ve skvělém rekordním čase.

Druhý extrém představuji třeba já. Můj stroj trpí nadváhou až obezitou – je celý obložen různými brašnami a futrály, v nichž jsou připravené těžké věci, které by se mohly hodit, ale nebudou. Máme tu namátkou kompaktní fotoaparát včetně nabíječky, náhradní mobilní telefon včetně masivního držáku na řídítka, tři (!) bundy, 900 gramů vážící, zato moc pěknou plachtu pro případ bivakování v dešti, kartáček na zuby (proč?) a další. K tomu mám spoustu zdravých, ale jak se později ukáže, nepoživatelných sladkostí – abych nejedl jen tatranky a kofilu.

Spěch velké části závodníků má svůj důvod. Na Slovensku trasa závodu prochází oblastmi s častým výskytem medvědů. Do nich se v noci nesmí vstupovat. A logickou taktikou pro první den je šlápnout do toho a někdy po půlnoci dojet na 170 kilometrů vzdálenou chatu Hrešná, kde jeden takový zákaz začíná. A hned se šestou ranní, kdy zákaz končí, vyrazit dál.

Bez nálepky by to nejelo.

Kromě toho bylo potřeba přebrodit i dvě řeky. K Laborci jsem po devadesáti kilometrech dorazil ve společnosti nenápadného Jakuba a dalších dvou jezdců. Vzhledem k množství svých věcí brodím nadvakrát (vody je tak nad pupík) a jako jeden z mála si nechávám kalhoty. A je to chyba. Zachovat si před fotografy důstojnost je totiž daleko méně cenné než zachovat si zadnici v suchu.

Před druhým brodem projíždíme obcí kolem hospody (všichni ji kupodivu míjejí) a mě najednou něco bodne do lýtka. "Křeč, křeč!" volám zoufale, jako bych ji tím chtěl zastrašit nebo jako by to mělo někoho zajímat. Kolegové uhánějí dál, já to beru jako znamení, že je čas si odpočinout, a stáčím to do hospody. Jako v téměř každé zde mají točený ochucený birell. I pár dalších mílařů, kteří po mně zastavují, volí tenhle nápoj. Ti, jejichž pohonnou směsí je pivo a s nimiž jsem se potkával loni, jsou ještě před brodem. Octl jsem se tedy mezi rychlejšími birellisty.

Padá tma, jedu sám po rovném asfaltu mezi vesnicemi, což je velmi vzácný úkaz. V jedné z nich je pizzerie a trouba ještě hřeje. Objednávám sedláckou pizzu, jejíž zadání bylo nejspíš "čo by ses s tím crcal, daj tam všetko", další birell a vtom přijíždí vyzáblý mladík na zeleném erbéčku (je mi sympatický, protože má stejnou značku kola). Jmenuje se Jára, je mu jednadvacet, a přesto to zjevně není žádné ucho. Trasu Mílí si projel "jen tak" sám a dojel i Italy Divide (1250 km dlouhý obdobný závod). "Jsem nejmladší, nejlehčí závodník s nejmenším procentem tuku v těle," doplňuje mi druhý řádek své vizitky. Nevím, čím bych to trumfnul, tak mu nabídnu druhou polovinu své pizzy. Pyskuje, že nejí houby, ale nakonec to celé sní.

Bavíme se o krásném speciálu jiného závodníka a já znalecky podotknu, že asi myslí to kolo Samba. "No, máš sice pravdu, ale ono se to jmenuje Salsa," opraví mě a je mi stejně stydno, jako když jsem si v prodejně kytar místo nylonek poručil silonky.

Do Hrešné zbývá asi 50 kilometrů. "Je to jen přes jeden kopec, koukej, pak už by to mělo být v pohodě po rovině, jen na konci se to trochu zvedá," ukazuje mi na mobilu. Jak se ukáže později mnohokrát, mílaři prostě neumějí nebo nechtějí číst v mapě.

Ten jeden nekonečný kopec nás po silnici vytáhne o několik set výškových metrů. Místo milého klesání následuje úzká lesní cesta zhyzděná traktory, takže stojíme na brzdě a já poprvé padám – v malé rychlosti na pravý bok. Ta část "v pohodě" vede ve skutečnosti třeba polem se vzrostlou kukuřicí. A "na konci se to trochu zvedá" znamená hodinové tlačení prudkého svahu až k horské chatě. Je půl třetí ráno, ale jsme tam. Před chatou se povalují desítky mílařů, griluje se a pípa ještě vytáčí. Plácnu sebou k chlívku s nějakými zvířaty a spím, než mě vzbudí první nedočkavci žhaví vyrazit v 6:00, až padne zákaz.

První medvědí zónou projíždím asi hodinu po nejrychlejších. Instinktivně hledám jakékoli stopy šelem či následky jejich zlotřilých rejdů a snažím se přimět svou nesmělou rolničku, aby cinkala hlasitěji. Následuje pěkný sjezd, kde míjím německého závodníka, z jehož zadního kola v bolestivém nepřirozeném úhlu trčí přehazovačka. Nabízím mu pomoc (asi spíš psychologickou, vzhledem k mým mechanickým dovednostem), on ale mává rukou a volá: "Fšecko toprý".

V Margecanech je samoobsluha a naše košíky obsahují všechny téměř totéž – colu, minerálky, sladké tyčinky a čokolády a slané sýry a tvrdé salámy pro celé spektrum hladu. Populární je jesenka a její variace. Být výrobcem, narvu do toho ještě kofein a taurin a prodávám to v nějakém víc sexy obalu jako energetický gel za trojnásobek ceny. Jesenka prostě nemá chybu, dokud třeba nevyteče do batohu.

Od samoobsluhy pokračujeme společně s Tomášem jedoucím v oranžovém dresu jednoho z hypermarketů. Už loni (taky nedokončil) jsme se potkali, marně jsme spolu stíhali převozníka přes Labe. Teď šplháme klikatou cestou skrz jakýsi lom a pak ještě výš. Jsou to první opravdové hory. Hloupé je, že po dvou hodinách spánku mi to nijak zvlášť nejede. Ukazuje se, že zdravé bezlepkové flapjacky, kterých si vezu kvanta, jsou především hnusné. Jen mi zalepují patro. Nasazuji těžší kalibr – vysočinu. Pak už nohy začnou trochu poslouchat.

Je velké vedro. Vypil jsem snad šest litrů vody. Část dne jedu s Járou a také s Davidem. S ním ve Spišské Nové Vsi v pizzerii s gramatickou chybou v názvu konstatujeme, že by se z toho horka jeden posral. David dokonce už dál jet nechce, místo toho se svalí někam do stínu. A dělá dobře, odpočine si a o pár dní později bude zase přede mnou.

I dnešní etapa je svázána medvědími zákazy. Hraje se o to, jestli se jezdcům před 21. hodinou podaří projet patnáctikilometrovým úsekem u Čierného Váhu. Nevím, jestli hned ve 21:01 vyleze naštvaná medvědice, nicméně pokud to závodník nestihne, dostává penalizaci.

Celý den cítím únavu a moje skupinka mi zhusta ujíždí. Dost času jedu sám a míjím se jen s podivínem zvaným Indián. Ten je proslulý tím, že snad ani nic nejí a nespí, jen pořád pomalu vytrvale šlape na kole, z nějž trčí řada plastových lahví. Na tři mé známé narážím v hospodě v jakémsi zimním středisku. Jsou odhodlaní poslední dnešní zákaz stihnout projet. Já to tak jednoznačně nevidím, respektive je mi to jedno. Dvacet kilometrů před ním to vypadá, že bychom to mohli zvládnout. Jenže pak se ukáže ta zlomyslnější stránka trasérů. Následující hodinu a půl náš pohyb zpomalí kopce a louky s vzrostlou trávou.

A tak do vstupu do medvědího hájemství přijíždíme až v 19:15, já na chvostu skupiny. Tři hlasy ze čtyř jsou pro průjezd územím, na můj názor se nikdo neptá. Uprostřed kopce do sebe tlačím flapjack a únavou sotva klopýtám. V zóně je podle mapy jeden pořádný kopec – 1260 metrů nad mořem je už dost, když jsme sotva v devíti stech.

Čierný Váh musel tlačit i budoucí vítěz.

Nepříjemné je, že zesiluje vítr a přichází vichřice. Nebe prozářily blesky. Bouřka v lese může být ještě nebezpečnější než medvěd, tady se nám navíc nabízí unikátní kombinace obojího. Napadá mě řada sporných otázek: Může se v bouřce běhat, když člověka pronásleduje medvěd? Je medvědí dráp vodič? Oblékáme pláštěnky a na displeji mé navigace se najednou objevuje obrovská kapka. Je o sto metrů nad námi – Čierný Váh je, jak se ukazuje, bráška českých Dlouhých strání, tedy přečerpávací vodní elektrárna vykuchaná ve vrcholu hory. Pro nás to znamená tlačení kola do strmého srázu a pak jeho vynesení do zhruba stovky schodů. Podlamují se mi kolena, hlasitě oddychuji, ale na to není čas, musíme odsud zmizet – ať už kvůli medvědům, bouřce či penalizaci. Z lesa vyjíždíme s pohodlnou rezervou ve 20:57...

Kluci jsou spokojení, protože překonali zákaz a nic jim nebrání ještě mnoho hodin postupovat dál. Vidím to jinak. Loučím se, přeju šťastnou cestu a dobré pořízení v cíli a jdu se svalit do altánku u hlavní silnice a jsem odhodlán zde zůstat. Ledaže... "Slečno, prosím vás, není tady poblíž nějaká restaurace?" volám na anděla na bílém kole, ve skutečnosti úplně normální holku, která zrovna jela kolem. Je, dokonce s penzionem, hned v další vesnici. S penzionem? Tam bych se ještě mohl doploužit.

O dvacet minut později přinutím paní na recepci, aby si kvůli mně a mým 35 eurům za nocleh protáhla směnu. Nemá z toho bůhvíjakou radost. V chodbě jsou kola jiných mílařů a bar bude za chvíli zavírat, jedno pivo byste ale mohl stihnout. Válím se v měkké pohovce a snažím se předstírat, že nejsem okamžik před kolapsem. V hlavě mi hučí rusínská dechovka o pádech a trnité cestě, zatímco paní s přehnanou pečlivostí (jen mi proboha už dejte ten pokoj) slabikuje adresu na mé občance. Chci jí pomoci a něco říct, ale dostávám křeč do čelisti. Ani jsem nevěděl, že je něco takového možné.

Kdo potká medvěda? A kdo slona? Dá se bivakovat uprostřed Děčína? 

Na tyto zásadní otázky odpoví, nebo neodpoví pokračování našeho příběhu.

text Řízek, foto Tomáš Srb, Anna Kopková - 1000 miles adventure

NEJHORŠÍ NOC V ŽIVOTĚ

Zvednout zrak od silvestrovské estrády Jaromíra Soukupa, polknout chlebíček, otevřít bohemku a vypotácet se do ulic střílet po sobě petardy.

Několik set domácností v Česku a na Slovensku na tyhle rituály mohlo zapomenout. Místo toho se jejich nervózní příslušníci semkli před obrazovkami počítačů, tabletů a telefonů a náhradu za cinkot letmo se dotýkajícího se tenkého skla obstaralo zuřivé cvakání klávesnic. Pokud snad někoho napadlo, že by snad horečně posílali kamarádům novoročenky, je vedle.

Žít s někým, kdo si usmyslel dokončit extrémní závod 1000 mil na kole, má svá úskalí, která se zdaleka neomezují na několik týdnů trvání závodu a následného líčení dramat, jež na českých a slovenských horách dobrodruh zažil. Teror totiž začíná už zkaženým silvestrem:

V 0:00 se na stránce má objevit odkaz na přihlášku. Míst je jen devadesát, zbytek už je od loňského léta rozebrán. Je to kruté, ale pro všechny stejně (ponechme teď stranou, že se mi loni podařilo čtrnáct dní před začátkem závodu pořadatele ukecat, aby mě vzali navíc).

Žena se s mou stoupající nervozitou během večera smířila, a dokonce mi do míst, kde byl nejsilnější bezdrátový signál, donesla skleničku a záložní počítač. Jak později zjistím, věřila, že se vejdu, protože mi k následným narozeninám darovala skladnou samonafukovací karimatku, abych v horách neprochladl. Zbytek kamarádů mě naštěstí považuje za kuriozitu a jejich přechod mezi roky nijak nenarušuji.

Na rozdíl od jiných, kteří údajně zkoušeli zvýšit svou šanci tím, že pověřili rodinné příslušníky, takže se pak v listině objevili třeba šestkrát, jsem vsadil jen na jeden telefon a na to, že si pamatuje údaje často zadávané do formulářů (jméno, mail, adresa...). A taky jsem trochu počítal s tím, že web závodu hned po půlnoci spadne, takže jsem si ještě během večera načetl přímo konkrétní stránku, kde se měl objevit odkaz na přihlášku.

V 0:00:01 se tak opravdu stalo, periferním pohledem jsem vnímal barevné obrazce nad Lipnem, přípitky uvnitř a padající web Mílí, zatímco jsem manicky a se zatajeným dechem doplňoval vše, co o mně pořadatelé touží znát. Nemohl jsem si pomoct, a dokonce do nepovinné kolonky vyplnil název svého one-man klubu "Zelená liška", třebaže to byly rozhodně zbytečné sekundy navíc.

Po půlminutě mám hotovo, jen přinutit na závěr systém, aby mi věřil, že skutečně nejsem robot, je po několika skleničkách složitější než obvykle. Odeslat...

... a jsem tam. Někdy mezi 0:00 a 0:01 se chopím sklenice v marné snaze dohnat bublinky, které už mezitím vyprchaly, ty divné přelomové sekundy, které jsou vlastně úplně normální, i společnost, která už má tohle poznání i novoroční přání za sebou.

Už po necelých třech minutách je kapacita závodu, kde se časy počítají spíš ve dnech, vyčerpána - i když fakt není o co stát. Vždyť i ten zadek se dá do krve rozedřít daleko levněji než za sedm tisíc, co stojí startovné!

Neúspěšných je několikanásobně víc ta devadesátka šťastlivců. Na sociálních sítích své zklamání i vztek nad touhle nedokonalou selekcí vyjadřují třeba i zájemci, kteří se nedostali ani na několikátý pokus, i ti, kteří snad vyhráli nějaká mistrovství světa, ale v jiných sportech, než je vytrvalostní terénní cyklistika a rychlostní klikání. Někdo dokonce napsal, že to byla "nejhorší noc v životě". Takový život se skoro chce závidět.

Asi bych byl podobně kyselý. Třeba kdybych navíc věděl, že místo mě na závod, kde se každý musí spolehnout hlavně sám na sebe, jede nekňuba, který za posledních několik měsíců na kolo prakticky nesedl a jen triviální výměnu pedálů prováděl zhruba tři hodiny a uspěl až poté, co si na YouTube našel polopatické instruktážní video. Takže se omlouvám.

text a foto Řízek