JÁ UJÍŽDÍM

Tohle období patří k dosud nejzábavnějším z těch hedocentrických. Každý den odněkud nasaje a vzápětí překroutí novou informaci nebo dovednost a nová verze software dává částečně zapomenout na včerejší Hedu. 

Verbálně to navíc ještě zdaleka není stoprocentní, takže je to jednak krajně roztomilé, jednak se z toho neustále sypou šílené hlášky ("Dám si dortík a malý kafíčko a budu spokojená"). Navíc se stále častěji stává, že se ze svěřenkyně, již je nutno především neustále chránit před světem a před sebou sama, chvílemi stává výborný parťák. Anebo taky osobnost, která si do ničeho nenechá kecat. 

Kde se to přepíná, jsem zatím nezjistil.

Převzít dítě po práci, zatímco si jde žena kamsi mírně vyrazit z kopýtka, nezní jako nic nezvládnutelného. Navíc máme i program, respektive záminku, proč nedřepět doma: musíme koupit Majuovi stelivo. Obchodní centrum je pět lidských minut odsud, takže bychom to do hodiny a půl mohli stihnout. Pak koupačka, pohádkový maraton a v půl desáté možná osobní volno na sisyfovské dodělávání pracovních restů. Nebo bych mohl pařit vláčky. Zní to dobře.

Protože právě probíhá nácvik nových dovedností, na poslední chvíli přidávám do batohu rezervní spodní prádlo a tepláky a můžeme jít a odrážet se. 

A je to krásné, v parku před domem ze mě trochu padá ostražitost; ono by to nakonec nemuselo být dnes nijak dramatické. Dítě pozoruje a komentuje urbanizovanou přírodu. "Holoubky mám moc ráda!" rozumuje, zatímco se dojímám. Je to hezké mít dceru. Dneska to fakt bude pohodička. "Ježdění na motorce mám taky moc ráda," konstatuje a zprudka se odráží dál směrem k obchodnímu centru. "Nejvíc ráda ale ujíždím!" zahlaholí, zrychlí a řítí se k největší místní křižovatce.

Vzápětí ale smykem zastaví, protože její pozornost upoutá zaprášená nafukovací skákací žirafa, která patrně na Budějovické i se svým krotitelem žije už od výstavby DBK. Ne, nebudu první z rodiny, kdo této atrakci podlehne, takže připomínám hlavní cíl cesty, rafinovaně obracím pozornost k dalším kratochvílím v obchodním centru a opakovaně se ptám, jestli se jí nechce čurat. Nechce. Aspoň to tvrdí. 

V pasáži u metra zvané bazén hulákají bezdomovci. "Pánové se hádají. Půjdou do pekla," konstatuje. Čurat nechce.

DBK je příjemně malý obchoďák. Ví to bohužel už i Heda, která jej považuje za externí obývák a podvečerní závodní dráhu, nadto s velmi rychlým povrchem. Hodí po mně čertovským pohledem, jako co na to říkám, pak zakloní hlavu s neučesatelnými vlasy a valí to do předražené prodejny dětských věcí. Někde v těchto místech nepozorovaně došlo k předání velení nad výpravou. Heda zahájila okupační stávku jakési kabinky, nakonec po několika fázích smlouvání zkouším taktiku korupce, na což paní prodavačka čeká, rázem hraju v oslabení a za čtyři kila kupuju puzzle s kočičkami a potřebuju kafe.

Ale asi jen s sebou. Dítě se totiž dál nezadržitelně řítí k další pasti: k zákoutí plnému houpacích, hrajících a blikajících dopravních prostředků. U vláčku je nějaká holčička. Rozměňuju stokorunu na drobné, ale pojedeme jen jednou, jasný? Házím drobné do otvoru, ale stroj nic a bliká si dál jen na půl plynu. Obě holčičky se na mě tázavě dívají a čekají. Jsem přece dospělý, musím umět rozjet mašinku. Nechci je zklamat, vhazuji další mince. Heda zaujala dominantní strojvůdcovskou pozici, cizí holčičce musí stačit vagonek. Nechceš čurat? Ne. 

Naházím do pekelného stroje asi sedmdesát korun. Když do škvíry na mince zoufale šťourám klíčem odhodlaný si stěžovat minimálně na informacích, zpozoruju, že lokomotivě zřejmě teče kotel. Ty vole, to není kotel. HEDYNO!

Táhnu dítě na záchody příhodně umístěné nedaleko, cizí holčičce předtím doporučím, aby zůstala sedět ve vagonku, nebo šla prostě někam pryč. Ne, do mašinky si nesedej, to bych nedělal. Ze záchodu následně beru hodně papírových utěrek a moje odhodlání jít si stěžovat vyprchalo. My bychom měli též.

Ale musíme ještě pro to pitomé kočičí stelivo (jinými slovy, jdeme se podívat na činčilu, jo?). 

"Co to dělá ta paní?" ptá se mě Heda tradičně u výlohy sexshopu umístěné uprostřed trasy mezi vláčkem a činčilou a já tradičně odvětím, že odpočívá.   

Činčila je doma. Jsou dvě minuty do zavíračky, vleču Hedu a obrovský pytel (v akci) ke kase. Paní v databázi dlouze hledá naši věrnostní kartičku, zatímco Heda okusuje vystavené psí kosti a připadá jí to jako dobrý nápad. Asi to dáme bez kartičky. 

Venku se šeří, žirafa už je vyfouknutá. Stačilo, jedeme domů, zavelím nesměle, načež se ozve "Já ujíždím, tatínku!" a zlověstný smích. Satanovo, třebaže se vší pravděpodobností moje dítě se rychle zmenšuje a míří opačným směrem, než je doma, někam úplně do hajzlu. 

text a foto Řízek