MOJI POKÉMONI

Tak už jsem asi velký, mohu konstatovat po necelých dvou týdnech přerušovaného slavení čtyřicátých narozenin. Nebylo to pro všechny jednoduché, o čemž ještě bude řeč, nicméně nebyla nouze o zábavné momenty: 

Jako když mi dvě svérázné břišní tanečnice, z nichž ani jedna nemá břicho, ale obě mám strašně rád, předávaly letenku do Istanbulu a hrála u toho píseň legrační norské skupiny Ylvis o muži s kouzelným hudebním nástrojem a o jeho trudném konci. 

Nebo když se mezi gratulanty najednou (prostřednictvím videa) objevil Petr Fiala. Ne ten premiér, ale ten, který svého času zaklel mou kytaru, aby hrála jen sledy akordů přibližně odpovídající repertoáru Mňágy a Žďorpa. Fiala ve své objednané zdravici zmínil i kamaráda Péťu, skalního, ale momentálně trucujícího fanouška. Ten sice před časem ukončil aktivní část svého protestu proti personálním změnám v kapele a na koncerty už sice zase chodí, ale tráví je mlčky v rohu, ostentativně se přestal hýkavě smát a demonstrativně netleská. Možná tam v příští dekádě taky dorazím, abych ten úkaz viděl. 

Nebo když se Vaškova máma mylně domnívala, že ty peníze, které se její syn pokoušel vybrat mezi kamarády na společný dárek, poslouží na nákup vlasové přehazovačky. Totéž, nechápu proč, napadlo i moje kolegy, když mezi sebou vybírali peníze. Podle všeho je přehazovačka něco, co bych měl vyzkoušet.

Nebo když se můj otec bůhvíproč rozhodl předat mi finanční dar ve stokorunách. To mu však umožnil právě jeden jediný bankomat a jen tehdy, kdy po něm chtěl částku 300 korun, takže k nepochybnému údivu a podezření obsluhy bezpečnostních kamer vybíral asi třináctkrát za sebou.

Také se stalo, že v určitý den přesně v 10:50 vtrhla uprostřed editorské porady do zasedačky Deníku N početná a halasná skupina gratulantů, jenže já jsem byl teprve v metru cestou do práce, konkrétně mezi Pankrácem a Povstáním (kupoval jsem všem chlebíčky a trvalo to strašně dlouho), takže jsem to celé sledoval přes video, což bylo podobně nevšední, jako když jsme jiné kolegyni před časem společně zpívali Hodně štěstí, zdraví šeptem, neboť se vedle natáčel podcast.    

Úplně k smíchu to není, ale taky se stalo, že si uprostřed mé oslavy v karlínské hospodě servírka, která se o nás strašně ochotně starala, zlomila pravý kotník (pracuje tam deset let a nikdy se jí nic podobného nestalo). Protože se zlomenými pravými kotníky mám celkem zkušenosti, nabídl jsem jí aspoň kontakt na skvělého ortopeda a popřál brzké uzdravení. A taky jsem zaplatil tu útratu. 

Na té hospodské oslavě bylo nejlepší, že to byl průřez lidmi a kolektivy, které mám rád. Zdaleka tam nebyli všichni, na druhou stranu to taky neměl být lov Pokémonů. Chytře jsem oslavě určil termín tak blbý, že se z něj leckdo mohl vykroutit tím, že byl třeba s dětmi na horách, neb měly ještě prázdniny, nebo bůhvíkde jinde. Navíc jsem do dotazníku sondujícího předpokládanou účast prozíravě dal i možnost "Přijdu, ale na poslední chvíli mi do toho něco vleze, takže vlastně ne". Nebo někdo nemusel napsat vůbec nic, což je vždycky možné. Vzdor tomu všemu někdo přišel, za což jsem byl upřímně vděčný.

Vašek taky spolu s paní Petrou, která vyhrála nějakou televizní soutěž v pečení, vytvořili naprosto parádní dort. To, co tam všem nejvíc chutnalo, můj nejlepší přítel označoval za "lemon kord", což byl nepochybně důvod, proč to chutnalo tak špičkově.

A nakonec se dokonce podařilo i to, že do zasedačky vtrhli moji kolegové a já tam tentokrát i byl. Kromě krásné plavecké čepice mi předali i příspěvek na tu přehazovačku. Beru to jako závazek, snažím se, ale roste to zatím velmi pomalu. 

text Řízek, foto Simki

KDO UMÍ

Děkuju za gratulace, byť si neskromně myslím, že se mi v životě povedly i pozoruhodnější věci než dožít se čtyřiceti let. Napadlo mě při té příležitosti, že bych třeba zkusil najít stejné množství věcí, které jsem rád, že jsem stihl/dokázal, nebo čtyřicet jiných, kterých bych chtěl dosáhnout/naučit se/změnit v těch dalších čtyřiceti letech (plus minus). 

A pak jsem se dlouze zamyslel a položil si otázku, jestli by to zajímalo i někoho jiného než mě anebo lidi na LinkedInu (které by to ostatně, hádám, taky ve skutečnosti nezajímalo, ale mohli by to lajknout). 

A řekl jsem si, že začnu znovu, protože bilancovat se mi ukrutně nechce, navíc to určitě není povinné. A že jenom zaznamenám, co jsem ten den, když mi bylo čtyřicet, vlastně dělal. Jako to činím už od doby, kdy mi bylo asi patnáct. A že to třeba tak má být. A že to třeba někdy později dá dohromady nějaký smysl. 

Narodil jsem se v blbý den, na Nový rok nikdo soudný nechce slavit narozeniny. Tentokrát to schytala i tchyně, která se obětavě jala upéct mi v šest ráno dort, byť se octla ve zcela nešťastné konstelaci (na poslední chvíli ohlášená návštěva, silvestr, prosecco, prázdná lednice). 

Ráno jsem dostal Hedin dárek: obrázek krásného tříbarevného sněhuláka, podepsána AHED. Taky mi popřála Pražská energetika a jestli prý vím, že se ve stejném roce ČSSR vyhrála nějaké mistrovství v hokeji. A co má být? Ten nevinný vygenerovaný mail mě naprosto neúměrně popudil; hádám, že za to může stáří. Odhlásit z odběru se mi nepovedlo, protože po mně (rafinovaně) chtěli i číslo zákaznického účtu, což se mi teda fakt nechtělo hledat. PRE tohle mistrovství vyhrála.

Jeli jsme za tchyní a tchánem na chatu ve velmi neobvyklém rozpoložení - chystali jsme se s Maruškou (oba!) na běžecký závod. Pravda, bylo to vlastně jen dvakrát kolem rybníka, ale i tak to pro nás bylo sváteční.

Kromě nás také dnes běží na Dvojce novoroční koncert z Vídně, což je v Městečku tradiční program. Tentokrát jsme si našli teleskopické drbátko a hráli si na dirigenta, čímž jsme si to zpestřili. Čočka byla akorát tak kyselá a dort umně maskoval, že krém byl ve skutečnosti z pomazánkového másla a z prázdné lednice. Ale každý jsme nějaký. 

Vyrazili jsme pak na Konopiště a v autě naneštěstí hrálo něco, co prodělalo lobotomii a co se jmenuje Štístko a Poupěnka ("skáčeme, skáčeme, pořád skáčeme, a když doskáčeme, zase skáčeme"), na rybníku se bruslilo, Hedě vadil zvuk z repráků (aspoň vidí, jaké to je) a vlídní mufloni se pásli naproti restauraci, v níž lidé pojídali mufloní steaky. 

Na startu jsme si dali pusu, protože dál musíme každý zvlášť. Tedy, nemuseli bychom, ale mému návrhu, že se poběžíme spolu, se žena samozřejmě vysmála, neboť zná mě a mou legendární týmovost.

Pustil jsem se do toho nerozvážně, protože mě pata nechala celkem být, což jsem považoval za svým způsobem dárek. Zatímco dorostenci prchali, přede mnou se leskl led na hladině a šediny jiných závodníků. Pak jsem se na to už nemohl koukat, dostal jsem se před ně a najednou jsem byl sám, zamával jsem Hedě a babičce a pustil se do druhého kola. 

Nikoho jsem nedohnal, nikdo se ke mně nepřiblížil, jen několik pejsků na novoroční procházce. Taky jsem nezrychlil, ale ani nezpomalil. Což, jak jsem posléze překvapeně zjistil, vyústilo dokonce v pódiové umístění. O pouhý den jsem se posunul mezi "muže B". Snad poprvé v životě bylo datum narození nepochybně výhodou.

Popadl jsem Hedu a šli jsme podpořit Marušku do závěrečných metrů. A šli jsme spolu na čaj a tatranku, jako praví závodníci. Za třetí místo mezi beta samci a za mrznutí při čekání na vyhlášení jsem vyfasoval dva vstupy do saunového světa, čímž moje popularita v rámci užší rodiny skokově vzrostla. Se Štístkem a Poupěnkou ("kdo umí, nečumí, to se přece rozumí") jsme dojeli na chatu, umyli se a ohřáli a pokračovali domů. 

Tam mi dvě břišní tanečnice předaly letenky do Istanbulu, kam pojedeme na výlet. Děkuju! Heda řádila na gauči s bronzovou medailí na krku a fotila selfíčka, kočka po ní střídavě skákala a jezdila na koloběžce, jedl jsem pomazánkový dort na střídačku s tatarákem, sledoval ten komorní mumraj a měl jsem najednou pocit, že se mi vlastně povedlo tak nějak všechno.

text Řízek, foto Ř, a Maruška