DLOUHÝ LONG RUN

“Radku, já mám plán,” napsal mi Lukáš a já hned věděl, že to nebude nic normálního. Původně jsem za ním přišel s myšlenkou, že bychom se po dlouhé době mohli zase potkat při běhu. Při něčem, čemu se mezi námi běžci říká long run. Jenže Lukáš mě ani nenechal prezentovat mou představu o společném sobotním dopoledni a ujal se organizace:

“Nastuduj si Radotínské kolo Jardy Baráka,” odkázal mě už na 54. ročník turistické akce, kterou pořádá tamější oddíl Klubu českých turistů. Lidé si zaplatí 25 korun (pozor, členové klubu jen 20!) a od časného rána vyrážejí od radotínské sokolovny na různě dlouhé okruhy krajinou Českého krasu a po cestě sbírají na kontrolních bodech razítka.

Jeden z okruhů měří 28 kilometrů, další 37. Nemusíme plánovat trasu a dokonce máme na výběr, pomyslel jsem si. Vlastně mi to přišlo jako fajn nápad, což mě mohlo hned zarazit. Lukáš nemívá dobré nápady. A ani tenhle nebyl bůhvíjak skvělý. 

Hned vzápětí se totiž ukázalo, že každý má o onom long runu trošku jiné představy. Součástí Radotínského kola Jardy Baráka je totiž i padesátikilometrový okruh. “A ten je právě nejhezčí,” vysvětloval Lukáš, proč chce běžet zrovna tenhle. Jako by člověku, který 24 hodin v kuse jezdí na kole po osm kilometrů dlouhém okruhu, záleželo na tom, jak je daná trasa krásná. 

Nicméně jsme se nakonec dohodli, i když jsem věděl, že mi to dost naruší tréninkový plán. Pondělní intervalový trénink tak padá. A pobolívající zadní stehenní sval budu raději taky ignorovat. I přesto jsem si to před svým ne moc dobrým trenérem, tedy sám sebou, nějak obhájil. Nabulíkoval jsem mu, že kdybych cítil, že budu mít hodně unavené nohy, tak to na 35. kilometru v Dobřichovicích ukončím a zpátky dojedu vlakem. 

V Radotíně jsme si dali sraz hned ráno. Bylo slunné počasí, ale v půlce října dost chladné. Tak akorát na to, abych poprvé po létě oblékl na běhání dlouhé kalhoty. I tak se mi z auta ven do zimy nechtělo. Lukáš už netrpělivě přešlapoval u radotínské sokolovny. V kraťasech, tričku a slabé mikině. “Jsi nějak nalehko, ne?” divil jsem se jeho oblečení. Mou poznámku vyslyšel, odběhl do auta a vrátil se. V kraťasech, tričku a bez mikiny. Chvilku jsem si vedle něho připadal nepatřičně. Zvlášť když se sám občas divím, jak zbytečně moc nabalení někteří lidé běhají.

Brzy mě však zachránil náhodný kolemjdoucí. “Tak já přemýšlel, jestli si už mám vzít zimní bundu, a teď vidím vás,” nechápal starší pán. 

A pak už se prostě běželo. Chvilku po silnici, chvilku po cyklostezce, ale hlavně po krásných trailových cestičkách. Bylo se čím kochat. A to tak, že jsme málem zašlápli ohroženého mloka skvrnitého. 

První lidi na padesátikilometrovém okruhu jsme potkali až za několik kilometrů. Neběželi, šli. Koneckonců taky je to turistická akce, ne běžecká. Jestliže oni nestačili našemu běžeckému tempu, my zase nestačili jejich tempu pití. Zatímco mně v softflasce chybělo sotva pár loků, oni už finišovali s lahví rumu. Co na tom, že ještě nebylo ani poledne. I když jim nápoj ve flašce docházel (nicméně tuším, že v batohu měli ještě další), nabídli i nám. Odmítli jsme. 

Zastávku na hody jsme si totiž naplánovali až do Dobřichovic. To, že bych to tam ukončil a dojel zpátky vlakem, nepřipadalo v úvahu. A věděl to i Lukáš. Vůbec se mě neptal, jestli to teda s ním poběžím celé. Zato mě opakovaně vyzýval, ať klidně běžím napřed a nezdržuji se s ním. 

V Dobřichovicích jsme našli útulnou kavárnu, která se vyznačovala tím, že všechno nabízené zboží mělo dvě cenovky – jednu pro platbu kartou, druhou pro platbu v hotovosti. Jelikož jsem z podobných několikahodinových běhů zvyklý konzumovat takřka výhradně sportovní stravu, především gely, poprosil jsem prodavačku pouze o kofolu a jeden makový koláč. Na víc jsem chuť neměl. 

Jenže pak jsem se otočil na Lukáše a viděl jsem před ním kávu a hlavně velký čokoládový sachr. “Tak ty koláče prosím dva,” vypadlo mi neuvážlivě z úst. Nejdříve jsem nemohl dopustit, že by Lukáš odběhl víc, teď ani to, že by toho víc snědl. Jaká chyba!

Zatímco Lukáše enormní příjem cukrů vytáhl z krize, mě dva makové koláče, které vlastně ani moc nemusím, do krize hodily. Zatímco Lukáš na závěrečných patnácti kilometrech slušným tempem upaloval, já jsem bojoval s tím, aby z makových koláčů nebyly koláče na silnici, které většinou člověk potkává před nepříliš dobrými bary. Koláče jsem nakonec udržel a jen tak tak jsem se udržel i za letícím Lukášem.

Po nějakých pěti hodinách, přičemž půl hodiny jsme strávili v kavárně, jsme se vrátili na místo, odkud jsme startovali. Za výkon jsme dostali propisku, horký čaj a pár sušenek. Organizátoři si nás pak fotili, jako bychom právě oběhli celou republiku. Ne, Lukáši, na to nemysli! 

Jedinou kaňkou nakonec bylo to, že Lukáš se rozkmotřil se svým kamarádem Vaškem. Chtěl běžet taky. Jenže Lukáš mu řekl, že je “prostě moc pomalej”. Pak dodal, že si myslí, že ho “trochu nasral”. 

Ukázalo se, že to nebylo jenom trochu. K usmíření ale nakonec přece jen došlo. To je také důvod, proč tento blog vychází se zpožděním. Cítil jsem se provinile, ač nevinně, a nechtěl jsem Vaškovi prohlubovat bolest způsobenou kamarádovou zradou.

Nebýt toho, bylo to krásné sobotní dopoledne. “Příště vymýšlíš píčovinu ty, jo?” loučil se mnou Lukáš u radotínské sokolovny. Tak jo! 

text Radek, foto Řízek a Vlastík

MRAŽENÁ BROKOLICE

Napadají mě občas hříšné myšlenky, jako třeba běžet poprvé Velkou kunratickou bez masivní ortézy na kotníku, nechat nohy konečně nespoutaně plynout a spolehnout se na to, že zlaté ruce mého dvorního ortopeda a nástroje z chirurgické oceli utáhly nové šlachy tak důkladně, že to ustojí i tuhle iracionální čuňárnu. Opatrně jsem si dokonce přiznal, že mám formu, že by to letos mohlo být něco. A pod něčím si člověk může představit cokoli.

Jak jsem si o tom tak den před závodem přemýšlel velmi volně klusaje po pěšince v parku Kavčích horách, špatně jsem došlápl, zvrtl si kotník na levé (dosud nespravované) noze a zprudka dopadl zpátky na zem. 

Večer byl ve znamení brokolice z mrazáku, Voltarenu a zachmuření. Noc byla ve znamení vytrvalého deště a otoku a v neděli dopoledne se nic nezměnilo, jen bylo už potřeba rozhodnout se, jestli se stejně jako loni potupně stanu pouhým divákem, čemuž vše nasvědčovalo, nebo jestli se dopustím dalšího ze svých nerozumů. 

Ortézy mám vlastně dvě, došlo mi, a tak jsem si je poprvé navlékl na obě nohy, zjistil, že jakž takž chodit můžu, a pomyslel si, že mi otok třeba trochu splaskne při tom několikanásobném brodění v chladné vodě Kunratického potoka. 

Jako první z naší rodiny a poprvé v životě běžela Heda a zvládla to s přehledem, uchvátila barbínu za účast, a dokonce (což jsem ještě nevěděl) pošetřila síly na noční olympiádu. Na programu bude mimo jiné florbal s chlupatou svítící koulí, vzpírání a běžkování na koberci a část z nás to bude nesmírně bavit. 

Kvůli dojetí a časovému presu jsem ani nestihl být nervózní, plácli jsme si s Tádou a za jeho rychlejšími zády jsem se do toho pustil a věděl jsem jen to, že první brod je lepší jít vlevo. 

Jenže po prvním brodu se místo obvyklého snadného rozehřívacího kopce objevila mazlavá stěna, jemné dešťové kapky šustily ve spadaném listí, zatímco se lesem nesly ty nejsprostší nadávky včetně mých. Tohle jsme si nedomluvili. Cestičky tekly. Nic nedrželo. Dneska se osobní rekordy budou přepisovat stěží, zato to bude pro mnohé nezapomenutelné.

Sotva jsem se nějak adaptoval na podmínky, skočil jsem rovnýma opevněnýma nohama do hlubokého bahna druhého brodu, což bylo úplně špatně, protože vpravo bylo podstatně méně vody, jen tam zrovna někdo cupital a já přece závodím. 

A pak přišel Hrádek, byl nekonečnější než obvykle a drolil se mi pod rukama i nohama a na nadávky už nezbyl dech. Zpět k potoku se normálně padá po rozbité stráni plné kamení, dnes tu místo toho bylo něco jako patnáct centimetrů mokrého sněhu, jen hnědého. Anebo takový ten sliz, co se tím matlají děti. Po prvním kilometru jsem na sebe z roku 2023 ztrácel skoro minutu. Na sebe z roku 2015 minutu a půl.

Třetí, poslední kopec mi připadá hnusný a pomalý, ale to už je stejné jako vždycky, jen sil je letos méně. Tam jde jen o to včas sám sebe přemluvit, že už opravdu skončil, a je tím pádem načase zrychlit, zdvojnásobit frekvenci čvachtání bot a vrzání ortéz a konečně opravdu utíkat až dolů do cíle a celé to pro letošek uzavřeme jedním silným a přesným stiskem tlačítka STOP na hodinkách.

Největší hrdinkou je Maruška, protože si absolutně nedovedu představit, jak se se svými zápěstími dokázala vyškrábat na Hrádek. Skoro jsme ji viděli dobíhat, jenže nás zdrželo zprovoznění deštníků a akční hra "barbíny běží Kunratickou". Díky Marušce zároveň trať opět zdolali i švagr se švagrovou, kteří se přiznali, že by to jinak neváhali oželet. A to by byla škoda nejen proto, že bychom k nim pak nešli na výbornou zelňačku a ještě lepší teplou sprchu.

"To mám dneska den snů," pochvalovala si Heda, když jsme se večer vraceli z hračkářství s jakousi gumovou chlupatou svítící koulí. Nejlepší část dne snů totiž nastala, když si v DBK sedla na houpací autíčko a to se rozjelo ještě dřív, než do něj vhodila ušetřenou dvacetikorunu. Neuvěřitelné!

"A tati, co vlastně budeš dělat, až mě uspíš?" Přece prát zabahněné věci a uklízet florbalky, míčky, lyže, hůlky, činky, sny a ambice zpátky pod postel.

text Řízek, fotky Ř. a Jirka

ZLATÝ VRCH

Co mají společného půlmaraton a hra Z pohádky do pohádky? Leccos, přinejmenším stopáž. "Tati, zahrajeme si tu dlouhou hru, jak ji nemáš rád, jo?" škádlí mě Hedvika, a tak si stoupnu na špičky, bolavá lýtka zaprotestují, zbytek těla se unaveně zvedne a z horního patra knihovny sundám nenáviděnou krabici, zatímco se venku šeří (až to dohrajeme, bude úplná tma nebo možná i ráno). 

Proč mi Z pohádky do pohádky vadí, i když jsem to kdysi z nostalgie sám koupil? Oficiální důvody jsou, že je to hrozně dlouhé, neintuitivní a zašmodrchané. Než se dostaneš k pokladu, pořád musíš koukat do pravidel. Nová verze hry navíc místo klasických a generacemi prověřených panáčků, které si pamatuju od svého dědy, bůhvíproč přináší kartonové postavičky princezen a rytířů na plastových stojáncích. Ty jsou jednak vachrlaté a mají tendenci se kácet, zejména je-li na stole přítomna kočka, jednak moc velké, takže se nevejdou na políčka (pokud by si to aspoň jednou zkusili zahrát, zjistili by to). 

Neoficiální důvod je, že Heda většinou strašně nenápadně fixluje a zatím moc neumí prohrávat. Dopředu vím, co čekat, že to bude nepříjemné a všem účastníkům protivné – a to je stejné jako s tím půlmaratonem.

A přesto jsem do toho šel, impulzivně, bez větších plánů a cílů. Na startu v Braníku jsem se svlékl do nátělníku minutu předtím, než začalo nepříjemně pršet (nepříjemně foukat začalo už dva dny zpátky) a pustil jsem se do toho zostra, jako bych hodil pětku (šestkou běžel kamarád Táda, který doběhne celkově čtvrtý v mimozemském čase 1:15). 

Odmítám hrát s těmi kartonovými padavkami, beru si místo toho jakousi figurku zlaté rybičky, kterou jsme kdysi bůhvíproč koupili v květinářství, ale soustavně házím jedničku. Hedvika se směje a její zelená princezna nezadržitelně postupuje k divotvorné sani skoro tak nebojácně, jako jsem dopoledne uháněl ke Komořanům. A jde dál, zcela osamocena, protože já pořád házím jedničky. 

Já jsem sám rozhodně nebyl: závodníci vytvořili jakýsi hrozen a já jsem byl tou stopkou vepředu, která měla za úkol udržovat tempo a především rozrážet vítr, a to nám, aniž jsme to v tu chvíli tušili, vydrželo skoro celý závod. Od nich to bylo nekolegiální až vyčůrané, ode mě vrcholně netaktické, ale zase svým způsobem hrdinské nebo spíš hloupé. 

Moje ryba předvádí leklý výkon, místo ní proto nasazuji kominíčka, který umí akrobaticky šplhat po žebříku (což v této hře nevyužijeme, ale zítra si možná dáme Hady a žebříky). Zato Heda hází další šestky i fóry a jde rovnou na poličko ježibaby. Oba se třeseme strachy, co ji tam čeká, ale pravidla kupodivu praví, že šlápne-li se přímo na bábu, nemusíme pást kouzelné koně ani oklikou k ptákovi Ohnivákovi pro zlatá jablka, ale můžeme pokračovat přímo.

Přímo! Nikdy jsem si neuvědomil, jak je ta branická cyklostezka vlastně rovná a stvořená k závodění. Můj hrozen je pořád se mnou, jen se trochu zmenšil - jsem jak omlácená bardotka táhnoucí dva tři dvoupatrové vagony po přilehlém Pacifiku. Prší, fouká, ale políčka na hracím plánu postupně mizí za zády (a pak se stejnou cestou vrátíme).  

Princezna utíká ke Zlatému vrchu. Za ním je obávaný obr, který disponuje hned třemi červenými políčky za sebou (červená políčka ve hře obvykle znamenají průšvih. Výjimkou je třeba ta ježibaba, která je vlastně v pohodě). 

Proti mně běží obr Táda se svou čelní skupinou, která už se před pár minutami otočila na obrátce před Davlí. Jak v těchto místech řeka meandruje, opře se jihozápadní vítr přímo do obličeje a to je peklo. 

Ne, já nechci do pekla, zaúpím, ale červené políčko černého prasátka mě tam bez milosti posílá (a Heda se směje). Opět střídám: místo neúspěšného kominíka narychlo nasazuju hranatého minecraftového panáčka vyhrabaného z lega (vypadá trochu jako Filip Turek) a věřím, že společně stáhneme obří ztrátu.

Pomáhá nám, že Hedvika je v krizi. Nemůže se dostat ze Zlatého vrchu, obr ji soustavně sráží v rozletu úplně stejně, jako když si z ní někdy dělám legraci (a pak mě to mrzí). Má na krajíčku, ale něco je jinak než obvykle. Nesnaží se strašně nenápadně natočit kostku správnou stranou navrch ani nezahodí figurky a nenašpulí spodní ret a neuteče do pokojíku, nýbrž statečně bojuje dál. Je to inspirativní zrcadlo.

Statečně táhnu svůj nevděčný vláček. Už neprší a vítr je příhodný, ale k nevyžádanému pokladu v podobě případného osobního rekordu je to ještě osm nebo devět kilometrů. Trochu zrychluji, protože jinak to nemohu stihnout, a kolegové z vláčku to vezmou jako pokyn, že nemají dělat nic a pokračovat tak jako doposud.

A teď to přijde. Zatímco hranatý Turek se rozvláčně hrabe z pekla, závodnice-princezna konečně hodila pětku, opouští Zlatý vrch, ladně přeskakuje obrův kyj a draka, hada a další sviňárničky zanechává daleko za sebou a nezadržitelně jdeme do finále. 

Poslední krátký zlatý kopeček. Tempo už je pro mě hraniční, ale zbývá už jen pár set metrů a není na co čekat. Vláček se rozpadl, každý vagon míří do cílové aleje pod mostem Inteligence sám a v jiném rozpoložení. Na tohle už klasická kostka nestačí, beru desetistěnku, zatnu zuby a vylepšuju osobní rekord z letošního jara o celou minutu. 

Hedvika na první pokus vstupuje přímo do hradu a její princezna získává poklad, čímž překonává světový rekord ve hře Z pohádky o pohádky, který doteď činil asi dvě a půl hodiny. "Moc ti děkuju, jsi neuvěřitelný tempostroj," říká mi uřícená závodnice a další člen neformální skupinky se v cíli svěří, že jsem pro něj byl něco jako Apollo Creed pro Rockyho (nevím, co se na to říká, poněvadž jsem to neviděl, tak mu jen děkuju). 

Ale i prohrávat se musí umět. Ryba, kominíček i hranáč v hloučku rychle zanalyzují, proč to nevyšlo, ale pak jdou sportovně zatleskat a pogratulovat princezně. "Moc hezký výkon. Líbilo se mi, jak ses nevzdala a nevztekala, když ti to na Zlatém vrchu nešlo," nechá se slyšet kominík. Ryba mlčí a hranáč jen něco gestikuluje. Unavená princezna má tendenci se kácet, byl to dnes dlouhý den.

Zaklapneme krabici i s novými figurkami a jsme oba svým způsobem šťastní a můžeme jít spát. Teda ne, ještě zuby a připravit oblečení na ráno do školky.

text Řízek, foto Lucka

ŠMÍCA

Takhle jsme si naši premiérovou účast v šesté lize nepředstavovali. Představovali jsem si ji totiž mnohem horší: dostat se sem znamená přece jen překonat dvě úrovně soupeřů, což konkrétně v našem případě trvalo 23 let. Dalo se očekávat, že v této soutěži budeme když ne za otloukánky, tak spíš za mužstvo teprve se rozkoukávající. Místo toho jsme po šestém kole s údivem aktualizovali neúplnou průběžnou tabulku, kde Forejt po poslední pohodové výhře 5:1 nad jinými otloukánky svítil ze druhého místa.

Zápas se čtvrtou Strašnickou tak bez nadsázky přítomný rozhodčí označil za boj o postup, čemuž jsme se upřímně smáli ještě ve chvíli, kdy náš skvělý brankář Milan chytil stoprocentní šanci. Brzy nám však ztuhl úsměv na rtech: soupeři se oproti nám jevili jako výrazně fotbalově nadanější, což bylo patrné především ve srovnání se mnou - za ty čtyři minuty mezi mým příjezdem do Štěrbohol a výkopem jsem se toho bohužel moc naučit nestihl.

Netrvalo dlouho a prohrávali jsme. Nejdříve decentně 0:1, později po komickém podklouznutí našeho posledního bránícího Karla závažněji 0:2 a dál se to stupňovalo, takže po patnácti minutách jsme za stavu 0:3 toužebně vyhlíželi milosrdný konec. A nebyli jsme sami, přesně v tom momentě začal brankář soupeře zdržovat. 

Ale kdyby to dopadlo takhle, asi bych o tom nepsal, takže je nasnadě, že se něco přihodilo. Karel zatáhl míč po levé straně a poslal jej do vápna, kde jsme se k němu udatně, ale trochu zoufale snažili probojovat. Nejsrdnatější byl sice obránce soupeře, jenže míč jen nešťastně odrazil do mého kolena, těsně vedle obrovské modřiny z předminulého zápasu, která vypadá jako nějaká avantgardní kérka. Koleno bylo natočené správným směrem a vykřesalo nám aspoň malinkou naději ještě s tím něco udělat. 

"My takhle často vedeme 3:0 a pak ještě prohrajeme," konstatovali o poločase hráči soupeře, kteří byli na hanspaulské poměry hrozně v pohodě. Rozhodčí rovněž vtipkovali o Csaplárově pasti, ale k ní se zatím moc neschylovalo. Strašnická naopak zkraje druhého poločasu trefila tyčku.

Pak jsem se na zlomek sekundy ohlédl doprava někam směrem ke kouřícím komínům anebo nákupnímu centru, sám nevím, ale probral mě až jásot - po bleskovém autu dostal podle několika na sobě nezávislých radujících se zdrojů míč Ondra a placírkou, jež bývala historicky doménou jiného čahouna a nepravděpodobného střelce Rádoše, snížil na 2:3.

A to už úplně otočilo poměry na hřišti. Kudrnatá hvězda soupeře najednou neměla prostor pro svoje fintičky, protože jsem ji vzal přes párky (ale i s míčem). Brankář se zdlouhavě šoural pro zakopnuté míče a rozehrával ještě pomaleji, ale beztak nezabránil tomu, že se na něj vyřítil Mário a vyrovnal na 3:3 a pamětníci hned vytáhli zcela případný příměr k legendárnímu istanbulskému finále Ligy mistrů 2005, kdy se totéž podařilo Liverpoolu (mj. se Šmícou, který dával na 2:3, a Barošem) proti Milánu. Snad jediný drobný rozdíl oproti oběma situacím mě napadá, a sice že oni pak ještě vyhráli na penalty. 

To v hanspaulce nejde, ale ještě zbývalo pár minut, v nichž se dalo rozhodnout, tak či onak. Na soupeřova útočníka zívala prázdná branka, ovšem naštěstí to minul. Následoval můj zhruba druhý vyhraný hlavičkový souboj v životě, prodloužil jsem na Dana a ten uháněl sám na brankáře, jen mu do zkrocení zlého míče chybělo půl kroku. "Nešel jsem tam, protože jsem vůbec nečekal, že to dokážeš," potvrdil mou roli spolehlivého článku sestavy. 

A pak byl konec a já jsem zvedl ruce nad hlavu a tlumeně jsem zavýskl, protože mi to přišlo skvělé a ohromující a epické a příběhovité, ale pak jsem se zahanbeně podíval kolem sebe a zjistil, že jsem jediný, ostatním radost připadala nemístná. Došlo mi, že oni tu pro mě neuvěřitelně šťastnou remízu v boji o postup berou jako ztrátu! To je manšaft, podívejme se na ně, žádní osmiligoví otloukánci. Kazit to takovým borcům je mi vyloženě ctí.

text Řízek, foto Luboš 48

SVĚTLO

Nemusí pršet, stačí, když jsme spolu. Ale dneska teda fest prší. Je šero a vlezlo a před sokolovnou je hlouček lidí se zateplenými dětmi a kočárky, deštníky a lampiony. Je tu i děda Luboš a také nějaká paní sokolka, která ostentativně kroutí hlavou a se smíchem opakuje, že by to nebyl ten správný lampionový průvod, kdyby při něm nepršelo.

Baví mě představa lidí, kteří ve vlhkém a nevlídné počasí marně zapalují svíčky v lampionech, jenže jsme ve třetím tisíciletí a prakticky všichni mají čínská diodová světélka a jediný, kdo se zapomněl v čase a statečně bojuje se zvlhlými sirkami, jsem já.

Hedvika se dědy vždycky ptá, jestli jí něco přinesl, protože pochopitelně nejsem jediný, kdo rozmazluje. Samozřejmě že přinesl, jenže průvod se znenadání a za vytrvalého deště a kroucení hlavou vydává na cestu do prudkého podolského kopce zrovna ve chvíli, kdy děda začne někde v batohu lovit avizované překvapení. Chci mu odlehčit, takže mám najednou v jedné ruce deštník, v druhé dvě tyčky od lampionů, ve třetí Hedinu ruku a v čtvrté moknoucí foťák. Ale postupujeme. 

V batohu byla baterka ve tvaru zvířete, jemuž svítí střídavě čumák a bříško. Nemůžeme se shodnout, jestli je to medvídek, kočka nebo co vlastně, každopádně Heda v tom okamžení ztrácí veškerý zájem o jakékoli lampiony a v rámci průvodu vytváří vlastní podskupinu, baterkovou, v níž kráčí sama a vůbec jí to nevadí. Děda má nově dva lampiony a vypráví, který z okolních domů oceňoval, zatímco konstrukce lampionů se pozvolna hroutí a zbývá z nich něco, co vypadá jako ponožka, z níž trčí dráty. Můj svíčkový se drží a Hedina baterka také. Ťape a září.

Cíl je až na kopci na hřbitově. Děti vytvoří kolem pomníku zabitých sokolů svítící zmoklý hlouček, který se pak náčelník nesoucí kytici pokouší prorazit, ale tak, aby to bylo vlídné a důstojné zároveň, a vede si statečně. Účastníci dostávají bonbonky, byť některé mnohem víc zajímá baterka. Počkáme na autobus, zmuchláme zbytky lampionů do koše a jedeme za mámou a do sucha.

Před spaním čteme Putování za švestkovou vůní a ani jeden si nejsme jistý, jestli se nám ta knížka vlastně líbí (mě třeba překvapuje, jak moc se v tom příběhu chlastá). Ale je hezké, že v některých situacích, jako když je blízko nějakého zázraku nebo sám kouzlí, začne skřítek Pitrýsek svítit. 

Jakmile zaslechnu oddechování, potichu klopýtám z dětského pokoje a když se ohlédnu, jako by kolem Hediny postýlky něco slabě svítilo. Nejspíš se to odráží z té nové večerky naproti.

text a foto Řízek

F6REJT

Je to pro mě velká čest, zahrát si s vámi ligu číslo šest, ale klidně obstarám slavnostní výkop jako nějaký známý herec a pak si půjdu do kantýny pro pivko, chtěl jsem sdělit spoluhráčům z Forejta jakožto poslední živý pomník začátků klubu. Schylovalo se totiž k naší premiéře v historicky nejvyšší dosažené soutěži. Jenže než jsem slezl z kola a stačil začít žertovat, už na mě volali, ať se převléknu, že část týmu (a všechny míče) krouží po Jižním Městě a marně hledá parkování. Takže zatímco se soupeři zuřivě rozcvičovali, postávali jsme na ploše a čekali, až nám někdo půjčí nějaký míč. 

Výkop jsme obstarali s Matyášem a po pár minutách jsme všichni zjistili, že šestá liga je stejná jako ta sedmá, že proti nám nenastoupili maskování profesionálové, ale kluci a tátové od rodin jako my a že si jdeme všichni vlastně hlavně zakopat. A tak jsem to z voleje napálil někomu přímo do břicha (omylem). Míč se odrazil zpátky ke mně a druhý pohotový volej mi chytil brankář a je to škoda, protože kdyby tam něco takového spadlo, byla by to parádní tečka za kariérou a už bych jim to mohl přestat kazit. Pak dorazili hráči a míče a mohl jsem jít střídat. 

První branku v šesté lize vstřelil Ondra v dresu číslo 6 a byla to placírka po závaru po standardce. Vedení nám vydrželo asi minutu, jenže hned poté Marian obešel brankáře, a protože 2:1 to už skončilo, všechno podstatné se vměstnalo asi do 90 vteřin, jak to tak někdy v životě bývá.

Na druhý zápas náš předseda přinesl nové dresy. Nové logo už nevypadá tak směšně jako dříve a méně odpudivý je i odstín zelené. A tak jsme se fotili a smáli a já jsem poprvé navlékl nové číslo 23, což není odkaz na Michaela Jordana nebo Davida Beckhama, nýbrž na obstarožní tramvaje této linky, které dýchavičně, ale spolehlivě stoupají na Pražský hrad a působí dojmem, že budou stoupat navždy, tedy dokud nedají ten krásný gól z voleje. 

A zase to byl pohodový zápas a zase jsme vyhráli, když Matyáš dal hlavou na 1:0, načež unikl vyloučení a v posledních dvou minutách jsme i díky tomu dali ještě dvě branky. 

Nováčkovská euforie vyprchala až ve třetím zápase, kdy jsme na Děkance už poněkolikáté za sebou nedali ani gól, i když jsme měli zejména v prvním poločase převahu i víc šancí, a prohráli 0:2 a nepomohly nám ani moje nové, poněkud růžové kopačky.

Zatímco mírně zklamaní spoluhráči šli na limonádu a na pivo, odjel jsem na skok domů, abych vstřebal trochu večeře a kritických a nechápavých pohledů ženy a dcery. Hodlal jsem se totiž na Děkanku ještě vrátit, protože později večer hrají veteráni. Mělo jich být málo a mně to dědkovské tempo vlastně celkem vyhovuje. Mám na hřišti víc místa i času na různé své vylomeniny.

Pár měsíců jsem je neviděl a přemítal jsem, jestli se tam třeba mezitím nějak nezlepšilo klima, nebo je to pořád bizarní rozháraný kolektiv, v němž dominují zakomplexovaní idioti, což se brzy vyjasnilo: každý můj kontakt s míčem byl opět od začátku interně posuzován a hlasitě nevrle komentován, zejména pokud jsem nedejbože nepřihrál Tomášovi. 

Sám jsem si to ještě zavařil tím, že jsem neproměnil dvě velké šance, do kterých jsem se zkraje dostal. Místo toho jsme z prvních tří střel dostali tři góly a posuzován a nevrle komentován byl už každý kontakt kohokoli s čímkoli. V průměru asi o dvacet let starší soupeři se hrou i námi bavili. Alex mi vysvětluje, jak mám přihrávat. Nejnormálnější a nejklidnější je Jarda. Akorát měl čtyři piva a trochu to z něj táhne.

Horko těžko jsme chvilku před koncem vyrovnali na 3:3, svou opírací levačkou jsem to nějak dotlačil za čáru a místo radosti nebo úlevy mi zas někdo ze spoluhráčů začal bůhvíco vyčítat, načež senioři dali našemu debatnímu kroužku ze své čtvrté a páté střely další dva góly a skončilo to, soupeři mi neironicky blahopřáli k výbornému výkonu a já jsem si zase říkal, jestli tohleto mám zapotřebí. 

Ale pak jsem si sám odpovídal, že asi mám. Dělat normální věci s normálními lidmi by bylo k uzoufání nudné.

text Řízek, foto někdo na hřišti

KOLEM A KOLEM

Ještě osm hodin. Měsíc je úplně kulatý a chatrně visí nad jezerem, že o něj má až člověk strach. Jsou tři hodiny ráno, chladná noc, kemp je úplně tichý a ani ve vyhřívaném bufetu pro závodníky se nepřestávám klepat. Proč jsem si do pitstopu nevzal aspoň péřovku a varnou konvici na kafe a čaj, jsou dvě ze tří otázek, které se mi po většinu noci honí hlavou. Třetí je, proč jsem sem vůbec lezl.

Soukám do sebe toustový chleba s marmeládou a banány a vlažný čaj a s nechutí jet dál to nic nedělá. Nejhorší je, že když člověk stojí, nejede a jako by vlastně jako závodník ani neexistoval. 

S vědomím, že mi delší pauza vůbec nic pozitivního nepřinese, kapituluji a lezu kufrem do auta, kde už po svém závodě odpočívá běžec Pavel. Mám v nohách dvě stě dvacet kilometrů, hodinu koukám ze spacáku do stropu a na orosená okénka a nevím, co dál. Strašně se mi nechce a jsem v pasti: každý další osmikilometrový okruh vyžaduje větší úsilí než ten předchozí. Ale sedět na lavičce a klepat kosu ve zpoceném dresu s vlažným čajem není o tolik lepší. 

Aspoň že si člověk může vybrat. Mohl jsem ostatně jet do Zillertalu na 70 km dlouhý horský běh. Nebo jsem mohl jít s holkama na poníky, nebo u táty sklízet švestky. Nebo s Maruškou oslavit výročí. 

Místo toho jsem po čase sundal ze zdi žluté erbéčko a vyrazil do neznámého Krušnohoří na čtyřiadvacetihodinovku na horských kolech, poprvé jako sólista. Přidal se ke mně pochopitelně i Pavel, který mohl třeba zvelebovat zahrádku, ale místo toho chtěl raději dvanáct hodin běhat dokola a překonat stovku, což se mu podaří.

Jsou čtyři hodiny ráno, když se soukám ze spacáku, dostanu křeč, pak mi odejde věrná, devět let stará čelovka, tak jedu jen se slaboučkou náhradní svítilnou a přemýšlím, jestli mi dá nějak předem vědět, že končí. Pořád je zima. A nejede to. Navíc na trase vůbec nikdo není, jako by všichni někde v teple spali. Nikde v dohledu žádné červené světlo, nikdo na mě zezadu nekřičí "jedu zleva". Jediné, co září, jsou odrazky na špičkově připravené trati. Plus ten měsíc. Ještě se oba držíme. 

Nejede to, ale nejspíš je potřeba to zkoušet:

Začínáme pod toboganem, potom do kopce, po kraji pole a přes první břízky a pak si užít pár klidných sekund po asfaltu. Následují první pomalé kořeny, shodí mě celkově čtyřikrát, potom skrz takovou březovou bránu vjíždíme do lesíka a hledáme co největší kolečko a jsme opakovaně zklamáváni, že už tam další nemám, protože nastává prudká unavená stojka a nejvyšší bod. 

Pauza na vyklepání nohou neexistuje, protože hned navazuje pro mě nejnebezpečnější rychlý sjezd se skokem, který mě poťouchle hází na strom, pak na chvilku na louku, na které leží mlha, a na technické schody v lese, které jezdím krokem, a k mezičasu a po něm klidná točivá pasáž v lese, ach, tady by to všude chtělo celopéro. Pomalu svítá, drncám po louce a přes jednoduchý singl k poslednímu kopečku na rozbité vozové cestě. 

Na jeho vrcholku se pod jedním fáborkem plazí veliký slimák, v každém kole je o pár centimetrů jinde, pak už ho nevidím, asi už jeho závod skončil a spí v autě. Pak se sjede ke kempu, ale ještě se musí zdolat slalom mezi stromy (dvakrát jsem škrtl řídítky o kmen). První bříza s kořeny, druhá bříza s kořeny, strouha u dálnice, cesta rozrytá prasaty, kopeček k silnici, na níž se konečně dá třeba i napít a najíst - a zase znova. 

Celý závod se horko těžko držím zásady, že jedu vždy čtyři kola v kuse, abych si zasloužil pauzu. Ta další bude podle všeho dlouhá a strávíme ji hledáním motivace. Jestli je tu někde nějaký dobrý důvod, proč jet dál, prosím, ať se dostaví k závodníkovi číslo 12, děkujeme. 

V mém dosud opuštěném pitstopu nečekaně postává probuzený Pavel, ale co to má? To je kafe a koláček! Páni. Kafe je výborné a zapiju ho colou. Zahazuju světla, protože nastal rozbřesk a najednou mám zas chuť jet. Loučím se se slovy, že mě to strašně sere, a objednávám si párek.

Pak se něco stane, asi jak vyjde slunce a jak do těla doteče kofein, koláče a párek a vědomí, že to brzy skončí. Už skoro nestavím, nepadám, nepřemýšlím, kroužím. Za poslední čtyři hodiny najedu osm kol, dvakrát tolik, než jsem si ještě v noci plánoval. Udržím se na třetím místě v kategorii, byť v předposledním kole přicházím o celkové šesté místo: mladý muž se v noci vyspal a závodit s ním postrádalo smysl (ne že bych to nezkusil, ale pak jsem si uvědomil, že nevím, jak to mám s pojištěním). 

Dojíždím dojatý a hrdý, v cíli se tleská a podobným gestem, jako budu kolo zase věšet na zeď, ho oslavně zvedám nad hlavu. Zbývá jen vyškrábat se na stupně vítězů, neusnout za volantem a naládovat se v mekáči. A když se to vezme kolem a kolem a pak ještě sedmatřicetkrát okolo jezera a zapomene na tu noc, bylo to vlastně bezvadné. 

text Řízek, foto tukanpetr a Pavel

TAKHLE JEDOU PÁNI

Neřekl bych o sobě ještě před víkendem, že jsem závoďák, pohodář či rychlík. Na základě celoživotní zkušenosti se sebou samým bych o sobě spíš řekl, že jsem pomalý (všechno mi dlouho trvá), s chronickým sklonem se stresovat (a bát se, že něco prošvihnu), okázale nezávodní typ (nebudu tady trapně někomu z vás dokazoval, že jsem lepší).

Stačilo se o víkendu vydat na závod, který sice svět viděl, ale já ještě ne, natož aby mě kdy napadlo se ho zúčastnit. Pojďme si ty tři typy zjevivší se o víkendu v Sokolově v jedné osobě probrat postupně. 

Závoďák

Běhám sice už pět let, i jsem se zúčastnil pár závodů, ale zodpovědně prohlašuji, že jsem dosud nezávodil. Kdykoli jsem uviděl před sebou někoho běžet, nebral jsem to jako výzvu k tomu zrychlit, dostat se před něj a vyhlídnout si další “cíl”. Ještě před časem jsem to dokonce vnímal tak, že je potřeba si udržet rozumný odstup, neboť by mě ten, koho dobíhám či předbíhám, mohl slyšet funět a tím by klesla má domnělá důstojnost. (Celkem živě si vzpomínám, jak jsem se s tímto kdysi svěřil kamarádovi a údiv v jeho očích asi nevystihuje přesně to, co si myslel, když mi odpovídal něco ve smyslu: Na to ti neumím reagovat, s tím jsem nikdy problém neměl.)

Neptejte se mě, co vše jsem musel udělat, aby se to změnilo (bylo by to na neskonale delší blog), ale tu změnu vám rád popíšu. 

Kdykoli jsem v průběhu sobotní Sokolovské 12 RUN zahlédl na trati někoho běžet přede mnou, podvědomě jsem si zrychlil a začal testovat, jakým tempem se k němu blížím. Stačil malý náznak, že trochu ano, a já se jal dále akcelerovat. Nejlepší to pro mě bylo v jediném kopci na trati kolem přírodního koupaliště Michal, v táhlejším stoupání lehce kamenitou strání. Malinko jsem podřadil a prostě běžel co nejrychleji. A nejsnazší mi to přišlo, když padl soumrak. Běžci vybavení čelovkami byli paradoxně viditelnější než za denního světla. I jejich rychlost “značená” mihotajícím se světlem ve tmě přede mnou se odhadovala lépe. 

Byl to jen jeden ze dvou důvodů, proč jsem soupeřům, ale v případě závodu tohoto typu daleko spíš souputníkům na trati připadal jako nějaký rychlík seslaný odkudsi z dáli a poslouchal pokřikování typu: Tebe nám sem poslal Brunner? Ty jsi náš vzor! Ty tu uděláš nový traťový rekord!

Ani náhodou, protože… 

Pohodář

Neměl jsem vymyšlenou taktiku, dopředu nijak neřešil, jak to celé běžet, pojmout, odpočívat, což byl model “přípravy”, který se mi osvědčil už u květnového maratonu v Praze (viz můj předchozí zápisek zde). 

Přístup se zrodil za běhu na trati. 

Nohy byly zprvu krásně lehké, chtělo se jim do kroku, a tak jsem si řekl, že poběžím bez zastávky, dokud nepocítím první náznaky únavy. Hranici pro zastavení jsem přitom stále posouval. Nejdříve dlela na konci třetího kola. Ostatně, nejpozději tam se na aspoň rychlé napití zastavili všichni, kdo běželi v mé blízkosti. Dostavil se opojný pocit z pozice lídra závodu. Chtěl jsem si ji užít a nohy dál krásně šly. Hranice pro zastavení se tedy posunula na konec pátého kola (okruh měřil zhruba 3 200 metrů). I tam mi přišlo, že je příliš brzy zastavovat a posunul ji až na čas po doběhnutí prvního půlmaratonu, tedy na konec sedmého okruhu. 

Zbývající půlku do dokončení prvního maratonu jsem najel na pravidelné tempo zastávek po třech okruzích. 

Zásadní změnu jsem tak nějak podvědomě nastolil s doběhnutím maratonu. Začal jsem si dělat zastávky po každém okruhu. Aniž bych si to naplánoval či jen vymyslel, vyhovovalo mi, že se zbylý táhnoucí se čas i vzdálenost rozpadly do jednotlivých, tři kilometry dlouhých závodů. Na konci každého byl pro mě cíl, v něm občerstvení a oddech. 

Pravda je i to, že ony zastávky, kdy jsem si mohl v našem party stanu sednout do zahradního skládacího křesílka, které Lukáš prozřetelně pořídil v předvečer závodu, byly velmi důležité pro vyklepání unavených nohou. Nepříjemná bolest pod pravou hýždí, jež mě trápí už někdy od loňského prosince, o sobě s přibývajícími desítkami kilometrů dávala víc a víc vědět. Zpětně bych to křesílko čekající na mě v našem “pitstopu” označil tak za polovinu mého úspěchu, hrubým odhadem. 

Každopádně od maratonu dál, tedy zbylých asi šedesát kilometrů, jsem si to kroutil takto na pohodu. V cíli vždy buď přímo do bufetu s jídlem a pitím anebo do našeho stanu a tam si hezky chvíli posedět a klepat nohama po vzoru oné “hry” z dětství, kdy jsem babičce sedával na klíně a ona zpěvnou recitací odříkávala: Takhle jedou páni, takhle jedou dámy,... 

Kolegové probíhající mi před očima podél našeho stanu mě nijak neznervózňovali, nepřicházel pocit, že mi něco utíká, že bych už měl být taky na trati a ukrojit další kilometry, počkal jsem si pěkně vždy na pocit, že se mi už zase chce běžet, a pak teprve zmáčknul hodinky a uvedl tělo do pohybu. 

A bavil se přátelskou atmosférou závodu, takže mě třeba velmi potěšilo, když na mě ředitel závodu při jednom mém proběhnutí cílem zavolal: Pavlíku, pojď si na melouna. Na což jsem mu odpověděl zvoláním “Jdu!” a co jsem zvolal, to jsem taky udělal. 

Rychlík

Jestli se něco z dálky přiblížilo taktické přípravě, byl to krátký hovor během ranní jízdy autem nejdřív deštivou a pak mlhavou krajinou z Prahy do Sokolova. Lukášův pokyn byl jen jeden a zněl jasně: “Určitě bych nezačínal nějak rychle, to myslím i pro sebe.” Následovalo zpřesnění, že při jeho absolvování běžecké čtyřiadvacetihodinovky před pár lety na Kladně to zbytečně přepálil a zaběhnul první maraton za čtyři hodiny, tedy zhruba v tempu 5:30.

Ano, vyslechnul jsem si to. A pak kroužil prvních dvacet kilometrů v průměrném tempu zhruba pět minut na kilometr, řadu kiláků dokonce rychlejším. Jenže jak už zmíněno výše, nohy prostě šly a mně přišlo blbý neběžet, jak se chtělo jim. 

Ano, tempa šla pochopitelně postupně dolů, ale velmi pozvolna a pomalu, čemuž rozhodně pomáhaly pauzy po každém okruhu. Pořád mě bavilo závodit, běžet co nejrychleji a předbíhat se s kolegy. Jak jsem se na trati osměloval a cítil čím dál víc “doma”, zapojil jsem se do vzájemného povzbuzování, což celkově zvedalo náladu.  

Pohled do výsledkové listiny říká, že tři souputníci dokázali odběhnout 33 okruhů, já s jednou kolegyní 31, další v pořadí za námi už “jen” pětadvacet. Kdyby se data z výsledkovky nalila do excelu a ten se seřadil podle sloupku tempa, vyskočil bych na první místo. Vítězka běžela v průměrném tempu 5:55, druhý v pořadí 5:41, já 5:23.

Ne ne ne ne ne ne, vůbec neříkám, že takto se má závod tohoto typu běžet. Daleko spíš se má běžet, jak to dělali ti přede mnou. Chci jen říct, že jsem si to v roli závoďáka, pohodáře a rychlíka skrznaskrz užil, poznal sebe po skoro padesáti letech života v úplně jiné poloze a každému, kdo by si něco obdobného chtěl vyzkoušet, budu Sokolovskou 24/12 doporučovat. Parta organizátorů kolem šéfa Martyho Sýkory tam dělá neuvěřitelnou práci!

text Pavel, foto tukanpetr a slečna před Mekáčem

NAŠE RADOST

Netankuje mě to, reagoval jsem s fotrovským humorem sobě vlastním na nabídku volných vstupenek na tankový den v Lešanech. Na vojáky jsem si moc nehrál, protože jsem první polovinu dětství více méně strávil na pískovišti a tu druhou pařením Grand Prix, a když si teď mohu s něčím hrát, stavím si na počítači vláčky. Tudíž mi to nepřišlo bůhvíjak atraktivní. 

To jsem samozřejmě ještě netušil, že k nám VIP vstupenky přiletí z druhé strany, a že jich holky dokonce budou chtít využít. Koneckonců je to asi patnáct minut od chaty, že jo. A tak po noční bouřce v sobotu brzo ráno marně sháním v Benešově dětské holínky velikosti 26, ale i bez nich jedeme, hrajeme hru, že kdo uvidí bílé zvíře, má bod, a v jedné vesnici teď bylo neuvěřitelné kombo bílého koně, slepice a tří bílých psů-smetáků. Načež si všimnu, že nás pronásleduje něco vojensky vypadajícího s majáčkem, asi nějaký transportér, na konci vesnice ale zapínám kouzelné tlačítko "sport", které odněkud vyškrábne asi tři další (černé) koně, a Heda hlásí, že jsme to setřásli. 

Lešanský areál mi doteď byl utajen, přitom je obrovský a přiléhající k mé oblíbené cyklistické silničce do Týnce. Máme kouzelnou červenou kartičku za čelním sklem, hlídky na branách nám málem salutují a u parkoviště dostaneme dokonce teplé párky. 

Jsme tu hrozně brzy, protože jsme si netroufali vzepřít se instrukcím, a tak jdeme na průzkum: dětský tank se skluzavkou ještě není obklíčen tatínky s pivkem. Ještě než začne být, otevřou se brány muzea a je tam toho hrozně moc, co by si člověk mohl prohlédnout, pokud by mu nebylo necelých pět a netáhl by otce rychle ven, kde v bazénku jezdí lodičky na vysílačku. Pán se ale netváří, že by nám to chtěl půjčit.

Taky tu jezdí tanky na vysílačku a obří vláčky. Hedu sveze kyklop i bobina (a pozná i zaparkovaného brejlovce!) a táhne mě ke stánku se stavebnicemi modelů, že by chtěla "něco vojáckého". Proskenujeme nabídku a jednoznačně se shodneme na překrásném hovnocucu. "Na to budete potřebovat lupu," odtuší další nakupující, který správně odhaduje, že jsme úplní amatéři netušící, do čeho jdou. Ale kdyby šlo o stavění na pískovišti, sfouknu ho jako svíčku. Vojácký suvenýr nakonec kupuje maminka a je to jakýsi miniaturní plastový granát.

V aréně sedí kousek od nás nepatřičně vyšňořený ministr dopravy a další honorace, nad námi letí gripeny a krouží Šonka, blátem jezdí dojemný starý tančík s českou vlajkou a za ním ten nejnovější leopard s vlajkou NATO a po něm celá řada dalších strojů. Program naruší dva incidenty: zástava Severoatlantické aliance kapituluje při průjezdu pod bujnou vegetací a ztracený desetiletý chlapec hledá maminku. Když se naše dítě místo pozorování další bahno metající pásové i kolové techniky začne věnovat válení se po mně, usuzujeme, že náš čas vypršel.

A zatímco ze všech stran se táhnou dlouhé kolony military nadšenců bažících po atraktivní bojové ukázce, prodíráme se zcela nelogicky opačným směrem, vysvětlujeme Hedě, co je to granát a že na rozdíl od toho jejího běžně nedisponuje ledkou na svícení a laserovým ukazovátkem. 

A přemýšlíme o všech těch zážitcích, které jsme spolu dnes načerpali, a já i o tom, jak budu do noci nešikovnými upatlanými prsty slepovat titěrnou vejtřasku, vrtat díru na nějaký poklop ve střeše a shánět něco jako pinzetu, a především se těšit na to, jak bude Heda zítra ráno čubrnět. 

A tati, co je to tam napsaný?

text a foto Řízek

HEZKY JSI TO CHODIL

A víte, kdo je nejlepší terapeut? Nevíte, protože to neví ani on. 

Běžecký trenér Honza, vyzáblý nenápadný muž s křehkými brejličkami a v šusťákové bundičce postává v šesté dráze u tribuny atletického stadionu na Děkance a stopkami v ruce krájí čas.

Můžeš být rozmrzelý z práce, můžeš být asociální sobec a celkově si připadat nedoceněný i nedostatečný, ale všechny potíže jako zázrakem okamžitě smažou jeho vlídná slova: "Osmdesát osm!" nebo "Tři nula pět!"

Honza toho moc nenamluví, pokud už ano, hovoří (aspoň myslím) tichým hlasem; upřímně řečeno jsme se vlastně nikdy moc nebavili. Vím o něm jen to, že má fantastické osobáky a že trénuje orientační běžce a běžkyně, že mu nedávno vyšla knížka Nenávist k běhu (kterou jsem nedočetl, jako většinu knížek) a že tu každé úterní ráno je pro mé terapie a pro terapie všech ostatních. 

Že o něm jako o člověku, se kterým se poměrně často vídám už řadu let, nic nevím, je pro mě bohužel úplně normální; nepamatuju si ani Vaškovy narozeniny.

Kdybychom se někdy nějak víc bavili, asi bych s ním měl především vyřešit, že mu za ně dlužím už hroznou spoustu peněz. Tréninkové plány pro nás chystá a dohlíží na nás úplně zadarmo - a platit bychom mu za to asi fakt měli, minimálně jako odškodné, protože z toho nepochybně často dost bolí oči.

Na Děkanku jsem se asi před deseti lety dostal čirou náhodou: o patro výš bydlel Táda a společně jsme skrz výstavku mých běžeckých bot na prahu zjistili, že máme společného koníčka. A že prý mám někdy přijít, a tak jsem přišel a od té doby mi to, vyjmeme-li řadu zdravotních přestávek, zlepšuje život, i když Táda dávno bydlí a běžecky je úplně jinde. Já jsem se za ty roky moc neposunul, možná spíš sesunul. Ale pořád mě to baví.

Přes léto nás v naší skupince škodlivým vlivem dovolených ubylo a my, nejvytrvalejší mezi vytrvalci, jsme se trochu víc semkli a začal být v rámci terapie prostor na přece jen o něco delší hovory. 

Jednou mi dokonce připadalo, že jsem z Honzova směru směrem k mému udýchanému já zaslechl něco jako "Hezky jsi to chodil!" Měli jste mě vidět, jak jsem se pak cestou do práce zubil. 

"To byste neměli vypadat takhle zničený, takhle to nebylo vymyšlený," onehdy zase upozornil zbytky z nás, které se válely po tartanu, že se nám to vlastně moc nepovedlo. To se mnou pak v práci ani doma nebylo k vydržení.

Minule jsem se zase, jak už je mým zvykem, na poslední chvíli doptával, cože to vlastně běháme a jak rychle (kliknout do plánu je mi zatěžko). "Ty bys to měl chodit tak ňák za 3:45," zhodnotil mě a jak se později ukázalo, naprosto přesně.

Protože kdybych ty osmistovky skutečně chodil v tempu 3:45, třeba bych odcházel jako pán a vítěz na širé zemi. Někdo, kdo díky zkušenostem dokáže odhadnout sám sebe, meze možností svého odhodlání a těla a kde končí vágní anaerobní přínos a začíná zbytečné utrpení. 

Takhle jsem odešel zas jako asociální, zakomplexovaný čtyřicátník, toho času uřícený, dobitý a bez dechu. Je neuvěřitelné, jak mě Honza vždycky dokáže diagnostikovat a rozebrat.

text Řízek, foto Mirek Král

ESTADIO DE COCO

Nevíme, kdy se narodila. Její první majitelé tvrdili, že 9. nebo 10. srpna, ale oni tvrdili hodně věcí, třeba že ji odčervili a že se o ni starali hezky. 

Tak jsme se zeptali jí: dali jsme Kokině dvě granule na různá místa podlahy a podobným mechanismem, jako když na velkých sportovních událostech různá nešťastná zvířata "věští" výsledky utkání, jsme ji nechali, ať si vybere. 

Nevybrala nic, protože jí takové zanedbatelné množství hmoty nestálo za námahu. Přihodil jsem dva kusy šunky; šla za tím větším, který symbolizoval 10. srpna. 

A nakonec jsme její první narozeniny oslavili 8., na mezinárodní den koček. 

Vypravili jsme se s Maruškou a Hedvikou do obchoďáku a koupili senzační kartonový pelíšek/škrabadlo. Ze všeho nejvíc ta věc po rozložení připomíná fotbalový stadion. Nechali jsme Koketu vybrat, jestli z toho bude nadšená, nebo to odzívá. A také jsem jí vyměnil stelivo. 

Možné bylo cokoli, naše zánovní kočka je velmi nečitelná a nepředvídatelná, žena to nedávno vystihla krásným slovem "potrhlá". Vydrží dlouhé hodiny nehybně ležet na gauči předstírajíc, že je jedním z plyšáků, což střídá s desetiminutovkami zběsilého rychlobruslení na parketách do náhodně zvolených koutů bytu. Je to zároveň zvíře, které arbitrárně a bez varování střídá něžné roztomilé momenty s nepochopitelně násilnými. Je to první naše kočka, která mě nejenže nerespektuje, ale neskrývaně nesnáší: mě a moje kotníky. A to jsem ji vypiplal z polochcíplého kotěte. Nenapadlo mě, že něco tak malého může obsahovat tolik blech.

Obě holky ale miluje, Hediny kotníky zůstávají zcela bez krvavých rýh a z Maruščiny strany postele je potřeba odsávat šedivé chlupy.  Je tam, kde jsme. Motá se v kuchyni, když vaříme, loví nám autíčka z autodráhy i kabinky z lanovky. A nejlepší je to vítání: dosud nepochopila, že se dveře otevírají dovnitř, takže je vždy při příchodu potřeba odvalit kočku.

Leze do koše, do myčky, do pračky i do sušičky. Až na naprosté výjimky nemňouká. Je to první naše kočka, která neslyší na jméno. Zatím to moc nevadí, protože je zároveň první, jež se opravdu nechystá nikam utéct. Už chodba činžáku totiž vypadá podezřele a nepřátelsky, natož zahrada na chatě. Tam se po několika pokusech o aklimatizaci odvážně pustila mimo bezpečný přístav v blízkém křoví o dva metry dál a chudák kosice (které Heda logicky říká kosa) raději přestěhovala hnízdo i s mladými pod střechu domu. Nešlo jí vysvětlit, že od Coco jí fakt žádné nebezpečí nehrozí. 

Je to v podstatě velké kotě, zbožňuje svou duhovou chlupatou tužku a krabice a tašky od čehokoli ji zpravidla zajímají mnohem víc než obsah. 

Nejinak tomu bylo u jejího narozeninového pelíšku. Pak se do něj pustila a začala ho trhat jako moje kotníky. A teď v Estadio de Coco chrápe. Vůbec jí nerozumím, ale je skvělá.

text a foto Řízek

SUVENÝRA

V Beskydech je krásně a jsme si tím úplně jistí, i když se tu teprve rozhlížíme. Ještě krásnější je s Hedvikou po dešti sbírat z turistické cesty plže, aby bezpečně přešli na druhou stranu. "My jsme ti záchranáři šneků, my jsme ti záchranáři slimáků," zpíváme si do jejich kluzkého kroku a smějeme se Maruščinu napůl hranému zhnusení.

A nezkazí to ani zácpa kolem Brna, kvůli níž se z cesty z Prahy stane bezmála královská etapa, ani převážně nefotogenické počasí. Ani to, že za tři dny nás po deváté ráno očekávají na poradě.

Na některá místní specifika si rychle zvykneme a přemýšlíme, jestli by se nedala aplikovat i u nás (šlehaný tvaroh na borůvkových knedlících, květák v guláši apod.). Jiná (polepy Stačilo! na linkových autobusech) ať si tam klidně nechají. 

Jdeme do hor, protože v pátek má být ještě jakž takž. Lanovkou na Pustevny až nad mraky, stejně jako všichni ostatní, a navštívit Radegasta, jejž Heda nebojácně osloví: Čau kámo, půjdeš se mnou na pivo? Na rohu hojnosti mu sedí kachnička, legenda praví, že se zrovna chystal na koupel, když ho vysochali, ale podle jiné verze tam původně byl místo ní holub. 

Toho potkáváme na cestě zpět v prudkém kopci uprostřed lesa, což je i na místní poměry divné. Má na pařátku kroužek; nejspíš je poštovní, ale nechce si s námi povídat, hopká pryč. Jako začínající záchranáři holubů spíš selžeme a po pár bizarních telefonátech usuzujeme, že si poradí sám. Heda škemrá, aby si v podhůří mohla koupit "suvenýru". Vybírá si "toho boha", který i v sádrovém provedení budí respekt. Teda až na tu kachnu.

Večery trávíme zaháněním příšerek do skříně a dítěte do postele, první hra je podstatně jednodušší a kratší. Sníme u toho spoustu jablek, kterým říkáme chipsy. To ticho v noci. 

V jeskyni Šipka ve Štramberku si dítě půjčí telefon coby svítilnu a vydá se skalní průrvou někam a mizí mi z dohledu. Když se otvorem konečně protáhnu i já, najdu ji, jak na mobilu blaženě hraje lego vláčky, a pak konečně zmokneme.

Největší zážitek výpravy jsou samozřejmě Šmoulové ve frenštátském kině. Od Marušky je velmi pozorné, že tam nemusím; běžím k Raškovým můstkům a drápu se po ušlapaném bahně, protože schody se zrovna opravují a nad nimi probíhá světový pohár ve vaření gulášů. Je to ostré.

Naproti našemu krásnému hotelu stojí barabizna a v ní možná straší duch pana Edvarda, prapradědečka majitelů hotelu. Nestihli jsme to ověřit, budeme se sem muset vrátit a přemístit zbylé slimáky.

text a foto Řízek

PIKADOR

Zabalil jsem si pár gelů a tyčinek, ohebnou lahvičku s pitím, která vypadá jako takové igelitové vemínko, pláštěnku, mobil a sluchátka a to celé nacpal do běžecké vesty. Co jsem zapomněl doma, byla pokora. A taky vazelína.

Pokora by byla na místě: když jsem se v posledních měsících trochu rozběhal po nekonečném martyriu s bolavou achilovkou, nabízelo by se nevymýšlet žádné velké vylomeniny. Jinými slovy, když už mě rodinná logistika zahnala na atraktivní okraj Šumavy do Olšiny, poprosit holky, ať na mě počkají třeba v Krumlově, že lehce vyzkouším, co to se mnou udělá, když po čase poběžím déle než hodinu a přes větší kopec, než vede od Vltavy na Pankrác, tedy z práce domů.

Místo toho jsem se rozhodl dělat hrdinu a poslal rodinu do Prahy s tím, že se domů nějak dostanu.

Z Olšiny mě narychlo vymyšlená a do hodinek nahraná trasa tahala vesměs po příjemných silničkách dočista bez provozu a běhavých cestách a jediná nesnáz byla, když mi po zoufalém pokusu vyfotit si selfie (všiml jsem si, že to lidé dělají) nepozorovaně vypadl mobil z vesty do trávy. Všiml jsem si toho tak, že mi po pár metrech přestala ze sluchátek hrát muzika.

Zastavil jsem se poprvé až po hodině, rozhlédl se kolem a říkal jsem si, že na světě je krásně, když tě zrovna nic nebolí. Utáhl jsem si boty a přes nádhernou, dobrodružnou modrou značku vedoucí skrz zarostlé meze, mokré pastviny, voňavý mech a podél zarostlých kolejí jsem doplachtil až do krumlovské zámecké zahrady a postupně spořádal kafe, plechovku džusu, tatranku a pikador, který vypadal dočista jako párek v rohlíku.

Bylo potřeba se posilnit, neboť sotva se vymotám z centra a opustí mě chmurné myšlenky o overturismu, čeká mě největší kopec. Na úplný vrchol Kleti jsem si vzdor zapomenuté pokoře netroufl, šestikilometrové stoupání mi stačilo, respektive mě docela zdecimovalo. Uprostřed lesa zkouším rozjet unavený stroj velice nechutnými gely, zatímco na mně hodují hovada. Z 930 metrů nad mořem potřebuju spadnout o zhruba 400 a nejlépe někam, kudy vedou koleje směr Budějovice. Pata sice drží, ale z kopců mě solidně rozbolela třísla, a tak na předměstí Křemže po čtyřiceti kilometrech za necelé čtyři hodiny přistávám na opuštěném nádraží.

Za půl hodinky mi jede lokálka: pozoruju krávy, fotím se a coby stativ využívám legendární modré nádražácké zábradlí, které snad brzo bude taky součástí kulturního dědictví UNESCO, a strašně se těším, až se rozvalím v prázdném expresu z Budějovic do Prahy. Stylově nás táhne lokomotiva Škoda 109E s obchodním názvem Emil Zátopek. V celém vagonu jsme jen dva, paní s bufetovým vozíkem proto nechala vozík v garáži a jen nás přišla nalákat, ať zajdeme do jídeláku. Tam je výborná plzeň, která se dokonale páruje s citronovým cheesecakem a s velkým těšením se domů.

A s jídlem roste chuť. V pátek si beru náhradní volno, do batůžku tentokrát narvu i nějaké kapsičky a tatranky. Pokora opět zůstane doma.

Hornopožárské lesy po ranním dešti čvachtají, poslouchám u toho Wet Leg, což celkem sedí, padám do Prosečnice a pak klopýtám Posázavskou stezkou a představuju si, kde bude jednou ten dálniční most a co by na to řekli Brontosauři. Hrozně mě to baví. Krajina je krásná a v lese se svítí.

Po necelých třiceti náročných kilometrech tupě zírám na stádo bílých koní u pikovické lávky, kde jsem chtěl skončit, špatně šlápnu a padám s výronem na louku. Jsem prostě takové vemínko.

text a foto Řízek

RAJSKÁ

Zoufale neumím sociální sítě: na LinkedInu nemohu překonat pocit trapnosti při korporátním předstírání a kdykoli jsem se pokoušel cokoli propagovat, působilo to jako nechtěná parodie. 

Přesto trochu chápu nějaké úplné základy marketingu, a tak jsem Hedvice neřekl "co kdybychom spolu jeli přes noc pod stan na tábor, bude hrozné horko, nevyspíme se, protože pod námi budou šišky a vedoucí budou kalit a řvát a asi nás pokoušou komáři, ale aspoň se dozvíš, co je to latrína", nýbrž ji nalákal na společnou cestu s kamarádem Osem a na divadlo, které je na nedalekém zámku. 

Když před ní Maruška vybalila krásný dětský ("ten je můj?") blankytný spacák a ona si jej začala se zalíbením zkoušet na parketách, začal jsem si být už skoro jistý, že všechno dobře dopadne.

Nevím, jak vy, ale já si užívám ty momenty, kdy mohu své dceři sveřepě trvající na tom, že jedeme na "táborák", vysvětlovat, co je to ešus a jaké má funkce. Je samozřejmě možné, že tyhle znalosti pro její generaci už zas tak cenné nebudou, nicméně pořád je to něco, v čem jsem si ještě jakž takž jistý. A tak si užívám ty vzácné okamžiky, když vím víc než ona. 

"Budeš zase jako loni smutnej, že tě tam už nikdo nezná a říkají ti dobrý den," varovala mě Maruška a já jsem si řekl, že tohle hodím za hlavu a zkusím to vnímat z jiného konce. "Všechno je stejný, jenom ty," znělo mi v hlavě a ono jo, jídelna, stany, stožár byly přesně tam, kde měly být, všude děti a polední ospalost. A já zdravím těch pár mezigeneračních vytrvalců udržujících kontinuitu tělesa, ze kterého jsem já už před mnoha lety vypadl. A já koukám na ty další kluky a přemýšlím, jaké mají přezdívky a jestli se jim tady líbí a jestli mají taky bordel ve stanu. Ale není mi smutno. Jen to "dobrý den" je prostě peklo.

Naložili jsme dětem do ešusů rajskou a lžící rozčvaňhali knedlíky, postavili na kraj lesa stany a vyrazili na Červenou Lhotu. Na kolech, rovnou za Osem! V souboji o nějaký nesmyslný meč za dvě stovky v suvenýrech jsem byl na hlavu poražen, protože odcházíme s pípajícím plyšovým ptáčkem za čtyři kila (sám prodavač potvrdí, že tam nic dražšího neměli). Divadlo je komorní jak na jevišti, tak v publiku, ale líbí se. Rybník kolem zámku je vypuštěný, zato pan Koubek tekutiny zrovna doplňuje.

Nejlepší je ale koupel v rybníku poblíž tábora. Heda zakopne, nečekaně potopí hlavu a po necelé, ale velmi dlouhé sekundě ji vynoří s dotazem "Jsem živá?" a pak ji to začne bavit, a tak to začne do zblnutí opakovat, až má z hnědé vody červené oči. Na louce pozorujeme luční koníky a Milan jako onehdá náčelnice Vlasta velí "nechytejte koně do lahví". 

"Tati, co budeme dělat, když tady na tom táboráku neusnu?" ptá se, načež usne asi za tři minuty, což bych potřeboval každý druhý den doma (střídáme se). Kluci vytáhnou kytary a jak jsou rodičovstvím zblblí, hrají nepřítomným dětem Pan doktor zub. Nejdou mi zmáčknout struny, za což může ta nedávná cyklistická pitomost. Tak jdu dříve spát a ráno mě vzbudí pípající ptáčci. 

Tábor si ji získává kakaem, jen se u něj neválí v pyžamu na gauči a místo Tlapkové patroly kouká na zmačkané táborníky po noční hře. Zopakujeme zámek, tentokrát prohrávám v souboji se stánkem s kuličkovou zmrzlinou (110 za porci, lamentuju marně). 

Pak umyjeme děti v rybníku, než se nám opět zahnojí při stavbě lesního domu v kořenech vyvráceného stromu. A můžeme jet domů: Pája si s dětmi na zadním sedadle statečně vypráví fekální pohádky, motorkář před námi zahučí do škarpy, tak mu pomáháme na kola, a poslední nehodu tohoto výletu zaznamenává Os a řeší ji Milan. 

Pak mi ještě přijde do datovky pokuta, ale mně to nevadí, protože té srandy a radosti bylo tolik, že si nostalgie vůbec neškrtla. I když... ale jo, zabrnkal bych si.

text a foto Řízek

ZACHODY SŁOŃCA

Přestože jsme už poněkolikáté přibalili na dovolenou jako rodina dvoje běžecké boty (z čehož jen jedny byly moje), nepatří dostatek vhodných tras mezi kritéria, jež by významněji promlouvala do výběru destinace. 

Jinak řečeno, ocitám se zpravidla (a tentokrát i Maruška) v situaci, kdy mám hodinku pro sebe, kolem je vedro, dětský bazén, moře a obrovský hotelový komplex all inclusive méněcennosti oplocený pletivem, obehnaný příkopem nebo hlavní silnicí, kudy uhánějí náklaďáky a otlučené mercedesy směrem na Albánii. Nejsi tu kvůli tomu, ale máš chuť běhat, máš čas, a není kam jít.

Předloni na Korfu to bylo ještě docela fajn, kamenitá cesta vedla do prudkého kopce k jakési zvonici a pak do klišovité vesničky na svahu plného bělostných domů, uzoučkých uliček s pověšeným prádlem a malými dětmi čutajícími ve strašném vedru do meruny a toulavými kočkami. Po silnici se pak dalo doběhnout na větší frekventovanou silnici, kudy se autobusy distribuovali turisté a jejich kufry z nedalekého letiště, a pak "domů". 

Anebo se dalo vymyslet si trasu podle mapy v hodinkách (spíše nedoporučuju) a uhnout na menší pěšinu a octnout se uprostřed polí a osady s příbytky z vlnitého plechu a proti tobě se najednou vyřítí dva štěkající zubatí psi, které mocným řevem zahnala jejich paní zpět na předzahrádku jednoho ze stavení a mě zase zpátky do bezpečí větší silnice.

Loni v Itálii to bylo katastrofálnější: z asfaltových uliček hotelu vedla cesta k pláži a pokračovala ve stále ušmudlanější a smetištnější podobě (poslal jsem tam Marušku večer běhat, měla posléze za to, že jsem se jí chtěl zbavit) k jiné pláži, pak se dalo odbočit jen doleva, protože vpravo bylo moře, a podél kanálu doběhnout do polí a mezi skleníky, překonat hlavní silnici a vydat se směrem k dálnici a vysokorychlostní trati. Podél ní se vrátit zpátky k hlavní silnici, tu překonat a přenést se přes pár podpapíráků do borového háje zpět do hájemství hotelu.

Od Černé Hory jsem tedy neměl valná očekávání. Večerní výběh jsem směroval k jediné turistické značce široko daleko: vrátnému jsem zkušeně řekl Dobar dan, překonal závoru a nechal za zády parkoviště stavebních strojů a sklad materiálu, fotbalové stadioňátko s malinkou tribunou pojmenované honosně Olympic, neuvěřitelné množství krámků pro turisty nabízejících unisono tutéž nafukovací velrybu, co pak koupíme Hedě, Nikšičko a balenou vodu. Po mostě přes zátoku, v níž se v šeru křivily podivné rybářské domečky trčící na kůlech přímo z vody, po úzké silničce, kde mě zrcátka aut turistů prakticky lechtala po pravém rameni až k rybářskému molu a jakémusi útesu.

Za útesem konečně začínala ta stezka. Cesta se stočila skoro o 180 stupňů, z rovné asfaltky se stala rampa s obrovským sklonem (na mapě se ta vyhlídka jmenuje Zachody słońca) a dvě stě metrů jí to vydrželo, než se z ní stala prašná cesta pustinou nad mořem. Zachod slunce přišel velmi rychle, pak padla tma a vypadalo to, že to tam najednou končí. Pod nohama mi skákaly obrovské kobylky.

Vrátil jsem se po svých stopách a v perimetru hotelu zkoušel další cesty v zoufalé snaze natáhnout to aspoň na deset kilometrů. Všechny cesty byly slepé, končily dálničním mostem, balkánskou poutí anebo v čímsi apartmánu s pěkným bazénem.

Vrátil jsem se k mapě (až v hotelu, protože tam byla WiFi) a zjistil, že ta cesta tam někde musí být a pokračovat až do města Ulcinj. Druhý den jsem tedy vyrazil za světla a za vedra a po zábavné vlnící se kamenité pěšině připomínající Korfu i Pálavu doběhl do města a vracel se zpátky po místní magistrále, což jsem si zpětně vyhodnotil jako chybu.

Maruška už mým trasám od loňska nevěří a běhá jen po areálu (i když si na vyhlídku taky vyběhne, ale na rozdíl ode mne jí to stačí jednou). Krouží od budovy Apricot kolem Blueberry až k Cherry, u recepce doleva a zpátky kolem objektu pro VIP lidi s modrými premium páskami (mají mj. nárok na Heineken). 

Na internetu jsem zjistil, že po značce už přede mnou běželo pár lidí a že na Stravě je i 2,5 km dlouhý virtuální segment končící na kraji města. Dokonce jsem se zde mimoděk a více méně na volnoběh umístil v první desítce dosavadních účastníků fiktivního závodu.

To by byla škoda nezkusit trumfnout a ještě mám dva dny. Kobylky a obří lidé mířící na blízkou nudapláž zděšeně uskakují, silniční adidasky skřípou po kamení. Jsem u hotelu Albatros, kde segment končí, nemohu popadnout dech a vracím se domů napjatý, jestli jsem se dostal do čela, mám tedy nárok na pomyslnou korunku pro vladaře segmentu.

Je to tam! Pana Dervisevice, který tu přesně před měsícem možná jen tak volně klusal, jsem deklasoval o dvě sekundy a určitě teď někde pláče. 

Jenže pak jsem zjistil, že jsem omylem část trasy běžel zkratkou. Byla sice stejně dlouhá, ale po mnohem lepším povrchu bez šutrů a kořenů. Systém mi to sice napočítal, ale já jsem víceméně čestný člověk, takže jsem si řekl, že to zkusím pořádně. 

Poslední den dovolené jsem měl tedy jedinou šanci na reparát. Okno příležitosti se otevřelo v podvečer v nevhodnou dobu: překážel mi mocný oběd (přece to tam nenechám, když je to "zadarmo"), dusno před bouří a po prudké zatáčce na začátku segmentu i ostrý protivítr. Mezi udivené rekreanty na kraji města jsem po dvanácti minutách zhola nesmyslného snažení dobíhal bez dechu a překvapen tím, co moje vetché kotníky ještě dovedou.   

O šest sekund rychleji než můj včerejší podvodný pokus! Můžeme jet domů. 

V bezpečnostním rámu na letišti pípám. Zřízenec si mě povolává na důkladnější kontrolu a nic nenachází. Ani nemůže. To je totiž ta korunka.

text Řízek, foto Strava

OPATRUJTE SE

Někde na počátku toho celého jsou míče zakopnuté z pozemku turisťáku do Berounky, pro které musel někdo doplavat, a fotbálky s tenisákem v pohorkách na loukách. I podivná hrdost, když jsem v takové té vietnamské tašce tramvají odkudsi z Vysočan vlekl první dresy FC Forejt, zelené, ošklivé a nezničitelné (Kasper v něm doteď hraje).

Nebo první cesty na zápasy. Na Pražačku a pak umounění od škváry jak nějací podměreční horníci metrem zpátky domů. Na Císařské louce se hrálo, i když na hřišti plavala kachna. Nebo možná kačer. Soupeři byli nějací tramvajáci a hráli v reflexních vestách. 

Jsou v tom roky plácání v poslední lize, což však nikomu moc nevadilo. Jízdy zelenou škodovkou hrajícího trenéra Luboše F. Cesty z turisťáckých výletů, kdy se v transportéru dopíjely zbytky sudu z Pencovky, ve druhé minutě jsme dostali gól na 0:1 a Péťa, který byl nejblíž a netrefil kopačkou míč, volal Střídám! A pak nás taky párkrát málem zbili na povinném pískání.

Je v tom bezmocná pyramida z panáků potom, co nám umřel Piškot. 

Nebyli bychom tam, nebýt Rádošových srandovních gólů placírkou nebo Vlastíkova směšného vyhrožování, že se bude prát, v zápase s naprostými debily z AC Odlehlá. Posunuly nás tam i moje góly přes celé hřiště a náš charakteristický hnusofotbal založený na výkopech. Je v tom Václavovo motivační tleskání a jeho charakteristické loučení Opatrujte se. Anebo Luboš, který nikdy nevynechal žádný zápas, a teď nevynechává svoje holky. 

A co teprve první postup do sedmičky na sněhu na Jižním Městě. Potřebovali jsme vyhrát, vedli jsme už 4:0, ale pak Matyáš ztratil balon, soupeři snížili a šíleně jsme ho zjebali.

Jsou v tom stovky prosebných esemesek, které ode mě dostávali překvapení známí a kamarádi, když nás bylo málo. Spoustu z nich jsem ještě posílal z tátova mobilu - ano, i on pak za nás hrál. Za nic na světě jsem nechtěl dopustit kontumaci. Nejblíž jsme jí byli loni na podzim: ve čtyřech jsme prohráli 0:12 (chytal jsem). 

Loni na podzim jsme ostatně hráli strašně a s 65 obdrženými góly zázračně nesestoupili zpátky do bahna osmé ligy. Jindy (už dávno) to nevyšlo: od sestupu nás tehdy nezachránil ani kontroverzní taktický manévr tehdejšího kapitána Honzy, který za beznadějného stavu nechal zkontrolovat registračky soupeřů. A jindy jsme zase prohráli 1:16 (i tehdy jsem chytal).

Nebyli bychom tam, kdyby mě můj vlastní spoluhráč blbě nezranil na turnaji novinářů. Zkřivený prst mě vyhnal z branky mezi lidi, díky čemuž jsme našli Milana, nového a lepšího brankáře a fajn člověka. 

Fajn lidí se v posledních letech objevilo hodně: kapitán Filip nejen skvěle hraje, ale i píše reporty ze zápasů, další borci přišli převážně z okruhu FC Prosex, který hraje velký fotbal. Zvedl nás hlavně rozdílový Mário: dává spoustu gólů i přihrávek a co je nejdivnější, neřve na mě.

Nebyli bychom tam bez našich manželek a partnerek, ale pokud by toho bylo ještě víc, byli bychom bez našich manželek a partnerek.

Letos na jaře se stalo něco divného: pětkrát za sebou jsme vyhráli. A v předposledním kole by nám stačila remíza k historickému postupu do šesté ligy. Ve 38. minutě dal Mário na 1:0, soupeři o patnáct sekund později vyrovnali. "Dvacet minut do postupu," šeptal nervózní Kasper na střídačce, zatímco se na obou stranách pálily velké šance. 

A když se konečně ozval závěrečný hvizd, těch 23 let mi běželo hlavou a smálo se mi, ale tak nějak vlídně, jako že to stálo za to.

text Řízek, foto někdo na hřišti

POLSKÁ HOVADINA

Proslýchá se, že jsem se opět zúčastnil nějaké hovadiny, tentokrát na silničním kole. Rád bych tyto spekulace v plném rozsahu potvrdil. A jelikož jsem si na konci mimo jiné v těžkých chvílích pomáhal samomluvou, je snad celkem omluvitelné zveřejnit exkluzivní rozhovor sám se sebou.

Tak co to bylo tentokrát?

Race Through Poland. Asi 1600 kilometrů přes české hory na silničce na těžko.

Dobře, to zní svým způsobem jako zábava. Ale co to má, u všech čertů, společného s Polskem?

Pořádají to Poláci už sedmým rokem a pokaždé se jede jinudy. Působí to tedy dojmem, že jim došlo Polsko. 

Začínalo to ve Stolových horách, pak jsme se přesunuli do Jizerek, potom do Krušných, na Šumavu, pak na chvilku do Jeseníků a pak zpátky na start.

Jak tě takováhle věc vůbec napadne? To nemůžeš chvilku sedět doma na zadku? Maraton ti nestačil? 

Tak nenapadlo to mě. Řekli mi o tom kluci z Děkanky, kteří už se dvakrát zúčastnili. Zaujalo mě to, a tak jsem se zeptal doma, co by na to řekli, a...

... určitě byli nadšeni. 

No, Maruška mi řekla, ať si dělám, co chci. Což se dá samozřejmě interpretovat různě.

Podle mě dost záleží na tónu, kterým se to řekne. Ale spíš bych si to překládal tak, jakože z toho neměla radost.

Na tom asi něco je. Každopádně jsem se začal chystat.

Jelo se na silničních kolech, ale nejspíš přes řadu kopců a hor. Takže to asi nějakou dobu trvalo. Možná to bude jeden z těch důvodů, proč tyhle tvoje akce nejsou moc populární.

Ano. Vítězi to trvalo přes tři dny. Nejlepšímu Čechovi, což jsem byl shodou řady okolností já, pět dní a pět hodin. Jelo to asi 140 lidí a dojela jich zhruba půlka.

A to se jakože jede celé v kuse, nebo se může někde zastavit na obídek a spinkání? 

Takhle, to má každý trochu jinak. Jsou tam borci, kteří jedou prakticky nonstop - třeba s vítězným Švýcarem (fajn kluk, i když zrzavej) jsem se v cíli krátce bavil a on říkal, že nespal vůbec, akorát první noc mu už tělo řeklo, že toho má dost. Takže si chvilku odpočinul, což mi říkal takovým omluvným způsobem, jako by to doteď považoval za svoje selhání. 

Já jsem naopak zastáncem taktiky, že spíš jedu rychleji, ale zase často stavím na kafíčko a kebab a chodím dřív spát, nesnáším jezdění v noci. Ráno si pak přivstanu a ideálně vyrážím třeba ve čtyři. Tentokrát jsem měl ale se spaním dlouho problém: první noc jsem se pokoušel usnout venku v zimě neúspěšně a ani druhou noc jsem se nevyspal.

Na konec května bylo minulý týden poměrně chladno a deštivo, ne?

Říkáš to naprosto přesně. Ukázalo se, že ne vše, co je prezentováno jako nepromokavé, takové ve skutečnosti je. Na druhou stranu, asi by to počasí mohlo být i horší, ale ne o moc. Hodně času jsem strávil v různých návlecích. 

Co se ti na trase nejvíc líbilo? 

Obecně první půlka výletu, dokud mě nic moc nebolelo. Hezké a pestré mi přišly Jizerky i Krušné hory, bohužel jsem z nich vinou mlhy a mraků moc neviděl. Ale stejně jsem většinu času zíral do navigace. 

Co jsi tam viděl tak zásadního?

Tak hlavně jsem koukal na cestu, ale sledoval jsem i jiné veličiny, co mi navigace nabízí. Třeba Hill Climb Pro ti graficky ukazuje, kolik už jsi ukousnul z kopce a jak to ještě bude prudké, což je úplně super. Hlídal jsem si třeba i kadenci, abych moc nezatěžoval nohy. Stejně mám teď celkem problémy s kolenem. 

Jsi celkově známý jako bolestínek. Co dalšího tě trápilo?

Zhruba od Vysočiny jsem bojoval s unaveným krkem. Nechtělo se mu už držet hlavu vzhůru. Ale dalo se s tím nějak jet, i když pomaleji. 

Co se ti naopak nelíbilo? 

Dlouhý přejezd mezi Šumavou a Jeseníky byl psychicky velmi náročný. Před Jihlavou byly i hnusné silnice. Antimiss mezi silnicemi byla však ta před Kadaní kolem Tušimic, kde mi přišlo, že byla i největší koncentrace debilů za volantem. Tam jsem se regulérně bál, že mě někdo z těch degenů sejme.

Co ta samomluva na konci? Co mi k tomu řekneš?

No, pod Pradědem jsem trochu vykročil z komfortní zóny. Místo abych zůstal v teple a blahobytu na Švýcárně do rána, pokusil se pár hodin spát a zbytek závodu dojel svým klasickým způsobem, rozhodl jsem se to docvaknout a vyrazil jsem o půlnoci s tím, že bych rád někdy během rána byl v cíli - zbývalo asi 130 kilometrů. 

Jenže z únavy jsem začal potmě dělat hrozné blbosti. Přestávaly mi svítit blikačky a světla a všechno mi padalo, rozerval jsem nějaké věci, ztrácel jsem se, a jak jsem tam byl úplně sám, nahlas jsem si nadával a pak jsem si zpíval. No a pak tam byla ta scénka s liškou...

To mě zajímá. 

Napsal jsem to do dlouhé reportáže do Deníku N, tak si to tam můžeš přečíst. Ale v kostce šlo o to, že jsem si dával krátkou pauzu, kterou mi narušila liška. Začala mi žrát moje dobroty, a dokonce okusovat elektroniku a bidony...

Proč je to proboha za paywallem? Myslím, že podobné zásadní texty by měly být dostupné všem.

Tak ono to něco stojí dělat kvalitní noviny. A kupovat si nesmysly na cyklistické závody a tak.

text a fotky Řízek