RYCHLÝ, OTUŽILÝ A OPATRNÝ

Mám rád ty typy akcí a výletů, kdy nikdo nic důležitě neřeší, věci plynou, každý zná svou roli, všichni se zdají být spokojeni s tím, že jsou tam, kde jsou a proč tam jsou, pyskuje se jen proto, aby řeč nestála a byla nějaká sranda. Sobotní výlet na Blaník byl přesně tohoto druhu. Tím by vyprávění mohlo skončit, jenže to by zas nebyl ke čtení žádnej blog… 

Takže.

Co bylo nejtěžší 

Nejtěžší na tomto výletě bylo se na něm domluvit. Dohoda se odehrála v chatu, který někdy na podzim založil Radek. Taky běhá, taky je to novinář, jen jsme ho zatím ani na dva pokusy nedokázali do Enka zlanařit. Vždycky když jsme ho měli na pohovoru, přišla letmo řeč na to, že bychom si mohli jít společně ve třech zaběhat. 

Někdy na podzim Radek založil trojchat a navrhnul, že bychom něco v sobotu mohli podniknout. Měl jsem už jiný program, a tak se spolu domluvili kluci. Podruhé se Radek s dotazem ozval asi deset dní před Zimním během na Blaník. A že prý mě vidí na startovce a u Lukáše na blogu čte o tom, že zvažuje účast. Tak zda bychom nešli všichni tři. 

Následovala etapa, kdy Lukáš vyčíslil pravděpodobnost své účasti na dvacet procent, vystřídaná jeho oznámením, že “je tam”, sdělením Radka, že už to odpískal, ale když tedy Lukáš běží, tak on taky, následované mým zpochybněním své účasti, Radkovým zoufalým dotazem, zda tedy má startovné zaplatit, Lukášovým ujištěním, že on určitě jede... 

Zkraťme to, je pátek večer a my se domlouváme, kdo zítra ráno vezme auto. Nakonec se nabídnul Radek a opatrně se zeptal, zda by nám nevadil sraz, který by garantoval, že budeme na místě hodinu před startem. Přišlo mi to rozumné, předloni, kdy jsem do Načeradce jel sám, jsem start kvůli návalu u výdeje čísel málem nestihl. Navrhuje sraz u Lukáše v 7:45, což mi můj původně plánovaný spánek zkracuje o čtvrthodiny. 

Přijímám tento nekomfort ve jménu společného blaha, nasedám v 7:19 na Suchdole do auta a hlásím do společného chatu ETA 7:47. V 7:50 potkávám Lukáše vartujícího samotného před domem a ptám se, kde je Radek. Prý hlásil zpoždění. Vzpomenu si na tu obětovanou čtvrthodinu svého spánku, ale než mě stihne ovládnout negativní myšlenka, strčí mi Lukáš pod nos misku plnou domácího štrůdlu, který večer napekl. Dávám si první kousek, jsem rázem spokojen a pomýšlím na čas, až se Lukáš po ukončení novinářské kariéry stane pekařem a já jeho věrným zákazníkem. 

Radek nakonec přijíždí rychlostí upomínající jeho závodní tempo v 7:53. Cesta začíná tím, že je mi pod obehranou záminkou, že jsem hubený, Lukášem nabídnut další kus štrůdlu, který opět s chutí a bez protestů spořádám (ta deklarovaná záminka se mi nelíbí, její autor to ví, proto ji tak často vytahuje). Cesta jinak ubírá rychle, kluci se vepředu baví, já zčásti jejich hovor neslyším, zčásti záměrně vypínám a odpočívám po náročném týdnu. 

Na místě jsme nakonec asi hodinu a čtvrt před startem, parkujeme v místním jézetdé a vydáváme se volným krokem pro startovní čísla. V tělocvičně místní školy jsme zjevně mezi prvními, můžeme si vybrat, ke které z asi dvaceti slečen a dam si pro číslo nakročíme. Volím paní uprostřed, která na mě sympaticky mává. Asi o hodinu později, těsně před startem, v ní poznám načeradeckou starostku, která má k závodníkům velmi krátký a stejně milý projev. 

Co bylo nejbizarnější

Nejbizarnější moment našeho výletu přichází ve chvíli, kdy se z tělocvičny přesuneme do zadního traktu školy, abychom si odskočili a Lukáš se také převlékl. Radek si nechal věci v autě, a tudíž s převlékáním ve škole nepočítá, já přijel z Prahy už převlečen. Stojíme tedy oba před dveřmi místnosti s nápisem “Převlékárna muži” a čekáme. Hledáme témata k hovoru, abychom běžící čas překlenuli. Když už se nám zdá ta chvíle po deseti minutách dlouhá, vydá se Radek dovnitř zjišťovat stav Lukášova převlékání. Za chvíli se vrátí s tím, že je prakticky hotovo, zbývá dopnout na poslední špendlík startovní číslo. 

Logicky tak nechápeme, proč čekáme dalších deset minut…

Po jejich uplynutí se ve dveřích konečně objevuje Lukášova tvář zrcadlící směs nevinnosti (dvě třetiny) a překvapení (zbylá třetina). Myslel si prý, že se také někde převlékáme, a tudíž na něj nečekáme. Je zaskočen tím, že jsme se ani jeden v budově školy neplánovali převléct. 

Po cestě k autu potkáváme růžové a modré toiky, kolegové zodpovědně čekají na uvolnění těch pánské barvy, já vynechávám. Můj pisoárový čas přichází, když tato zařízení míjíme v rámci společného rozklusu a jelikož je mi žinantní kolegům hlásit svou malou potřebu, způsobuji tím první roztržení naší party, Radek s Lukášem přirozeně pokračují v zahřívání. 

Shledáváme se opětovně až těsně před startem. To už jsou oba souputníci v kraťasech. Jako největší otužilec se nepřekvapivě opět ukázal Lukáš. Poté, co jsme ze školy dorazili k autu, a poté, co on ve škole strávil dvacet minut v převlékárně, spořádaně usedl na sedačku auta, svlékl dlouhé legíny a nasadil už před rozklusem zelené kraťasy značky T8. 

O nejotužilejším členu výpravy nebylo pochyb. O nejrychlejším nemělo být záhy. Radek se krátce před zazněním startovního výstřelu staví doprostřed první řady. S Lukášem poposkakujeme asi o tři řady dál, pronesu předpověď, že Radek poběží na pódiové umístění, čímž narážím na jeho famózní výsledek při jeho prvním startu na tomto závodě před osmi lety. (Ukážu se jako příliš velký optimista, Radek nakonec doběhne na začátku druhé desítky a z výsledku je asi trochu zklamán.)

Zklamán v deklaratorní rovině je v cíli i Lukáš, vadí mu zejména to, že ho předběhla nejrychlejší žena, navíc asi o patnáct let starší než on. 

Já na trati potvrdím roli pana opatrného. Díky tomu, že jsem si na startu stoupnul dopřeději než před dvěma lety, sice rozběhnu závod rychleji, ale ztrácím v kopcích. Všichni okolo mě ty nejprudší jdou a mně je hloupé se odlišovat, tak šlapu hezky rozvážně i já. Trochu si zazávodím až v tříkilometrové cílové rovince, kde předběhnu pár závodníků, co jsem se s nimi potkával na trati, asi tak, aby se neřeklo, když už jsem jel na ten závod. 

Když doběhnu, Radek s Lukášem už v cíli oba stihli uschnout a vychladnout, takže se choulí do aluminiových dek. Tu odmítám, protože je mi po tom trochu finiši do kopce ke kostelu v Načeradci dočasně horko. 

Obdivuju silně zabahněná Lukášova lýtka a lituju Radkovo auto, do kterého Lukáš usedá. Sám se pochopitelně před nastoupením na cestu zpátky spořádaně převléknu do čistého. 

Otázkami pro historii zůstává: Kolik Radka stálo vyčištění vozu? Ucpal se odpad ve sprše u Wernerových? Jak dlouho mě bude trápit bolavé pravé lýtko, které jsem si na krásné trati mezi dvěma vrcholy Blaníku a Načeradcem zkurvil? A kdy se v téhle fajn sestavě vydáme na ten pětadvaceti- až třicetikilometrový společný výběh, který jsme si při loučení slíbili? 

text Pavel, foto Zimní běh na Blaník a Řízek

 

DLOUHÝ LONG RUN

“Radku, já mám plán,” napsal mi Lukáš a já hned věděl, že to nebude nic normálního. Původně jsem za ním přišel s myšlenkou, že bychom se po dlouhé době mohli zase potkat při běhu. Při něčem, čemu se mezi námi běžci říká long run. Jenže Lukáš mě ani nenechal prezentovat mou představu o společném sobotním dopoledni a ujal se organizace:

“Nastuduj si Radotínské kolo Jardy Baráka,” odkázal mě už na 54. ročník turistické akce, kterou pořádá tamější oddíl Klubu českých turistů. Lidé si zaplatí 25 korun (pozor, členové klubu jen 20!) a od časného rána vyrážejí od radotínské sokolovny na různě dlouhé okruhy krajinou Českého krasu a po cestě sbírají na kontrolních bodech razítka.

Jeden z okruhů měří 28 kilometrů, další 37. Nemusíme plánovat trasu a dokonce máme na výběr, pomyslel jsem si. Vlastně mi to přišlo jako fajn nápad, což mě mohlo hned zarazit. Lukáš nemívá dobré nápady. A ani tenhle nebyl bůhvíjak skvělý. 

Hned vzápětí se totiž ukázalo, že každý má o onom long runu trošku jiné představy. Součástí Radotínského kola Jardy Baráka je totiž i padesátikilometrový okruh. “A ten je právě nejhezčí,” vysvětloval Lukáš, proč chce běžet zrovna tenhle. Jako by člověku, který 24 hodin v kuse jezdí na kole po osm kilometrů dlouhém okruhu, záleželo na tom, jak je daná trasa krásná. 

Nicméně jsme se nakonec dohodli, i když jsem věděl, že mi to dost naruší tréninkový plán. Pondělní intervalový trénink tak padá. A pobolívající zadní stehenní sval budu raději taky ignorovat. I přesto jsem si to před svým ne moc dobrým trenérem, tedy sám sebou, nějak obhájil. Nabulíkoval jsem mu, že kdybych cítil, že budu mít hodně unavené nohy, tak to na 35. kilometru v Dobřichovicích ukončím a zpátky dojedu vlakem. 

V Radotíně jsme si dali sraz hned ráno. Bylo slunné počasí, ale v půlce října dost chladné. Tak akorát na to, abych poprvé po létě oblékl na běhání dlouhé kalhoty. I tak se mi z auta ven do zimy nechtělo. Lukáš už netrpělivě přešlapoval u radotínské sokolovny. V kraťasech, tričku a slabé mikině. “Jsi nějak nalehko, ne?” divil jsem se jeho oblečení. Mou poznámku vyslyšel, odběhl do auta a vrátil se. V kraťasech, tričku a bez mikiny. Chvilku jsem si vedle něho připadal nepatřičně. Zvlášť když se sám občas divím, jak zbytečně moc nabalení někteří lidé běhají.

Brzy mě však zachránil náhodný kolemjdoucí. “Tak já přemýšlel, jestli si už mám vzít zimní bundu, a teď vidím vás,” nechápal starší pán. 

A pak už se prostě běželo. Chvilku po silnici, chvilku po cyklostezce, ale hlavně po krásných trailových cestičkách. Bylo se čím kochat. A to tak, že jsme málem zašlápli ohroženého mloka skvrnitého. 

První lidi na padesátikilometrovém okruhu jsme potkali až za několik kilometrů. Neběželi, šli. Koneckonců taky je to turistická akce, ne běžecká. Jestliže oni nestačili našemu běžeckému tempu, my zase nestačili jejich tempu pití. Zatímco mně v softflasce chybělo sotva pár loků, oni už finišovali s lahví rumu. Co na tom, že ještě nebylo ani poledne. I když jim nápoj ve flašce docházel (nicméně tuším, že v batohu měli ještě další), nabídli i nám. Odmítli jsme. 

Zastávku na hody jsme si totiž naplánovali až do Dobřichovic. To, že bych to tam ukončil a dojel zpátky vlakem, nepřipadalo v úvahu. A věděl to i Lukáš. Vůbec se mě neptal, jestli to teda s ním poběžím celé. Zato mě opakovaně vyzýval, ať klidně běžím napřed a nezdržuji se s ním. 

V Dobřichovicích jsme našli útulnou kavárnu, která se vyznačovala tím, že všechno nabízené zboží mělo dvě cenovky – jednu pro platbu kartou, druhou pro platbu v hotovosti. Jelikož jsem z podobných několikahodinových běhů zvyklý konzumovat takřka výhradně sportovní stravu, především gely, poprosil jsem prodavačku pouze o kofolu a jeden makový koláč. Na víc jsem chuť neměl. 

Jenže pak jsem se otočil na Lukáše a viděl jsem před ním kávu a hlavně velký čokoládový sachr. “Tak ty koláče prosím dva,” vypadlo mi neuvážlivě z úst. Nejdříve jsem nemohl dopustit, že by Lukáš odběhl víc, teď ani to, že by toho víc snědl. Jaká chyba!

Zatímco Lukáše enormní příjem cukrů vytáhl z krize, mě dva makové koláče, které vlastně ani moc nemusím, do krize hodily. Zatímco Lukáš na závěrečných patnácti kilometrech slušným tempem upaloval, já jsem bojoval s tím, aby z makových koláčů nebyly koláče na silnici, které většinou člověk potkává před nepříliš dobrými bary. Koláče jsem nakonec udržel a jen tak tak jsem se udržel i za letícím Lukášem.

Po nějakých pěti hodinách, přičemž půl hodiny jsme strávili v kavárně, jsme se vrátili na místo, odkud jsme startovali. Za výkon jsme dostali propisku, horký čaj a pár sušenek. Organizátoři si nás pak fotili, jako bychom právě oběhli celou republiku. Ne, Lukáši, na to nemysli! 

Jedinou kaňkou nakonec bylo to, že Lukáš se rozkmotřil se svým kamarádem Vaškem. Chtěl běžet taky. Jenže Lukáš mu řekl, že je “prostě moc pomalej”. Pak dodal, že si myslí, že ho “trochu nasral”. 

Ukázalo se, že to nebylo jenom trochu. K usmíření ale nakonec přece jen došlo. To je také důvod, proč tento blog vychází se zpožděním. Cítil jsem se provinile, ač nevinně, a nechtěl jsem Vaškovi prohlubovat bolest způsobenou kamarádovou zradou.

Nebýt toho, bylo to krásné sobotní dopoledne. “Příště vymýšlíš píčovinu ty, jo?” loučil se mnou Lukáš u radotínské sokolovny. Tak jo! 

text Radek, foto Řízek a Vlastík

ÚVALSKÁ HOVADA

„Napiš o tom hrdinský epos,“ napsal mi v pondělí ráno Lukáš. Možná jsem v tu brzkou hodinu zapomněl, že už je pouze můj bývalý šéf, a tak jako kdysi na poradách jsem mu to rychle odkýval, aniž bych věděl, co vlastně po mně chce.

Moc eposů neznám (vlastně asi jenom ten o Gilgamešovi), tak úplně nevím, jak vhodné je začínat kynutým švestkovým knedlíkem. Ale právě jím ten strastiplný příběh dvou hrdinů, chcete-li titánů, začíná. Zatímco jsem jeden takový knedlík a další dva jeho podobně chutné příbuzné měl okolo nedělního poledne kdesi v trávicím ústrojí a chystal se na stejnou cestu poslat čtvrtý, a tím zbořit všechny bežecké mýty o důležitosti předzávodní stravy, Lukáš již tou dobou byl v Úvalech.

Pár dní předtím jsem mu totiž oznámil, že zde běžím hezky vypadající závod. A jen tak jsem zmínil, že dvě hodiny předtím jedou na stejné trase třicetikilometrový závod také bikeři a že někteří pak odběhnou rovnou i ten běžecký, přičemž mohou bojovat o titul Úvalský tvrďák. Prostě nic pro normálně uvažující lidi. Lukáš se tedy samozřejmě hned s nadšením přihlásil.

Několik minut před startem běžeckého závodu jsem pak na něj narazil. Seděl vedle zabláceného kola a vypadal tak nějak nepopsatelně. Rozhodně ne tak, že by měl za chvilku vyrazit na trať jedenáctikilometrového běžeckého závodu, jehož trať vypadala přesně tak, jak ji s mírně zabláceným obličejem popsal. „Víš, kudy se běží? Po startu jdeš to prudkého svahu, pak prudké klesání, následuje prudký kopec, pak zase seběhneš a potom už jenom taková pohodová část,“ řekl mi krátce po našem shledání o okruhu, který se běžel dvakrát.

To ale ještě nevěděl, že se trať pro běžecké závody mírně liší od té, kterou před několika minutami projel na kole. Pořadatelé onu ani ne kilometr dlouhou „pohodovou část“ vedli kousek vedle, kde se pravděpodobně kdysi někdo učil bagrovat a zanechal po sobě sérii několika malých, zato prudkých kopečků.

Lukášovo deváté místo na kole bylo příslibem toho, že by přece jenom mohl pomýšlet na hezké umístění v souboji o cenu Úvalské hovado, jak jsme cenu překřtili, aby lépe vystihovala svou podstatu. Ve skutečnosti od nás dostala ještě mnoho jiných názvů, vesměs o dost vulgárnějších.

Cestu k nesmazatelnému zápisu do úvalské sportovní historie mu však komplikovaly dvě překážky. Jednak prestižní titul chtěli mimo jiných také dva borci, kteří dojeli v cyklistickém závodě na druhém a čtvrtém místě, a jednak to, že Lukáš musel ještě uběhnout 11 kilometrů náročného trailu. A opravdu nevypadal nijak zvlášť čerstvě. Možná to však byl jen optický klam způsobený tím, že po dlouhé době zase běžel v něčem, v čem by ho žena bez rizika, že jí udělá ostudu, pustila vynést alespoň odpadky. O jeho cyklistickém dresu bych si však něco podobného tvrdit již neodvážil.

Zatímco já jsem se na startu postavil do první řady, Lukáš se zařadil někam do středu pole. Vysvětloval jsem si to tím, že si chce předbíháním pomalejších běžců v průběhu celé trati vlévat do žil energii, kterou ztratil v cyklistické závodu. Napínavá část mé hrdinské výpravy skončila záhy po startu, kdy jsem si v prvním kopci vytvořil náskok, který jsem až do cíle navršoval. Abych si zkrátil nudnou chvíli na čele, přemýšlel jsem, kdo píše všechny ty příručky o běhání, když v nich není ani zmínka o švestkových knedlících, jejichž zásluhou nyní všem utíkám.

A utíkal jsem i Lukášovi, jehož boj o titul Úvalský bůhvíco patřil k nejnapínavějším sportovním soubojům tohoto roku. Když jsem v cíli dojídal osmou čtvrtku pomeranče, třetí měsíček melounu a zapíjel to čtvrtým kelímkem iontového nápoje, v závěrečné rovince se objevil Lukáš s jedním ze svých soupeřů. To, čeho jsem byl svědkem, jsem naposledy viděl před deseti lety v Berlíně, když Usain Bolt proběhl stometrovou trať v čase 9,58. Lukáš, přestože měl v nohách více než 30 kilometrů náročného terénu na kole a dalších téměř 11 kilometrů běhu na stejné trase, se svým soupeřem mohutně finišoval a v souboji dvou jamajských sprinterů v tělech prací zmordovaných Čechů zvítězil. To mu po devátém místě v závodu biků zajistilo také deváté místo mezi běžci. A jestli minimálně nevyrovnal Boltův deset let starý výkon, určitě jeho hodinky aspoň ukázaly nejvyšší tepovou frekvenci, která kdy byla jakémukoliv člověku naměřena.

Zatímco se Lukášovo srdce snažilo pomalu vrátit ke standardním tepům, pořadatelé časy všech bláznů, co se účastnili obou závodů, dosazovali do záhadného algoritmu. Výsledkem bylo, že Lukášovi se podařila nevídaná věc a o zhruba půlminutu zvítězil v nejprestižnějším sportovním závodu Úval a přilehlého okolí. Kromě diplomu obdržel také startovné na půlmaraton, za což za jisté u Wernerů skákali radostí.

Ihned po převzetí cen se ukázalo, že druhému v pořadí se zdálo nereálné, aby ho porazil muž v cyklistickém dresu, který vypadá jako košile vidláka z nejodlehlejší vesnice. Spolu se svým početným týmem se snažili spočítat, jestli se někde nestala chyba. K jakému závěru došli, jsme už nezjistili. Usoudili jsme, že je nejvhodnější chvíle i se všemi těmi cenami v podobě balíčků mentosek a prášků proti stárnutí urychleně zmizet.

Jako nejtěžší disciplína dne se nakonec ukázalo nasoukat všechny hodnotné ceny a Lukášovo kolo do auta. I to se, nám šampionům, povedlo. Cestou domů jsme tak začali plánovat, na jakých dalších závodech triumfujeme. Příští rok se prý běží nějaký závod pod pěti kruhy v Tokiu a prý je to docela prestižní. Tak asi tam!

text Radek D., foto František Zouhar, Bike team Kralupy a neznámá paní