Navíc ty předměty byly fakt zajímavé, na rozdíl od řady jiných kravin, co nás tam učili.
Jakkoli jsem si vážil všech spolužáků, kteří dokázali ztvárňovat hluboká sociální témata a objevovat úplně jiná a neotřelá a dopouštět se při tom až umění, utíkal jsem ve svých školních projektech raději k bizárům, které jsem dobře znal.
Fascinovala mě třeba estetika hanspaulské ligy jako něčeho, kde se snoubí nedokonalost těla s emocemi a vůlí za každou cenu vyhrát, i kdyby to mělo znamenat posun z jedenáctého na desáté místo v poslední lize.
Byl jsem navíc skálopevně přesvědčen, že tenhle svět končí, podobně jako zahulené hospody s obsluhou nahoře bez. Předpovídal jsem nepochybně, že tenhle rudimentální částečně chlapský typ vyžití brzy vytlačí squash, virtuální realita, karbonová silniční kola nebo vytrvalostní běhání v upnutých legínách.
Byl jsem pak velmi pyšný, když moje zrnité snímky plné škváry a obtisknutých míčů na stehnech tělnatých lidí, kteří v běžném životě opravovali tramvaje nebo seděli v kancelářích, ale na malém hřišti se konečně mohlo probudit jejich opravdové já, zdobily vedle toho skutečného rozmazaného umění chodby Hollaru. Lábovy nebylo možné podezřívat z protežování či z toho, že by je moje téma jakkoli zasáhlo nebo aspoň interesovalo, ale přistupovali k těm fotkám vyloženě vlídně, konstruktivně a četli je tak, jak jsem chtěl. Byli opravdu skvělí.
O sedmnáct let později náš hanspaulský FC Forejt po premiérovém postupu do páté ligy posílil, čímž mé šance být jako poslední aktivní spoluzakladatel ještě nějak herně platný dále zeslábly (kontrast mezi našimi výkonnostmi narostl). Vysomroval jsem proto od kolegy a spoluhráče Kuby jeho profesionální přístroj, abych nemusel jen s kelímkem stát u čáry a nesměle svým slaboučkým hlasem volat "do toho, do toho" a abych zjistil, jestli tam to kouzlo pořád je.
Na škole jsem téměř vše fotil černobíle (nebo spíš to dodatečně převáděl do odstínů šedi), neboť kromě toho, že jsem byl pozér, jsem tušil, že moji guruové ty barevné fotky moc neuznávají. Oba týmy pozdě večer (ano, ISO 10 000 nám udělá moc krásné digitální zrno) nastoupily v odstínech zeleni, což se vyřešilo tak, že moji spoluhráči vyběhli v podkladových tmavých termotričkách, než o poločase kustod, pokladník a srdcař donesl rozlišováky. Proto to na fotografiích vypadá jako maškarní ples z Wishe.
Kuba mi s lehkou nedůvěrou a rychlou instruktáží předal redakční Sony a střeďák, protože aby přinesl větší dělo, na to už jsem si vzpomněl moc pozdě. Protože mu bylo jasné, že to po mně bude promazávat, vypnul mi sekvenční snímání.
To jsou každopádně jen technikálie, protože pro mou ad hoc obrazovou reportáž bylo důležitější, že náš tým narazil na (obdobné) debily z Greenhorns, takže se druhé kolo páté ligy stalo nasazením i emocemi ekvivalentem hodně nervózního finále mistrovství světa.
Když se ukázalo, že to ještě vůbec nezvládá rozhodčí, tetelil jsem se, že sice kamarádi budou mít možná zlámané nohy, ale že si pak budou moct v nemocnici na mobilu prohlížet skvělé fotky.
První gól na sebe nenechal dlouho čekat a byl samozřejmě úplně směšný, protože nebylo vůbec jasné, jestli se vůbec hraje, neboť míč možná byl, možná nebyl za čárou. Soupeřův hráč nejistotu ale skvěle vyřešil tak, že odkopl míč přímo do našeho útočníka, od nějž se už opravdu dostal za brankovou čáru.
Druhou, tentokrát opravdu neplatnou branku jsme dali asi v přerušené hře, ale že byla přerušená, jsme se vlastně spíš dodatečně domluvili, než že by to rozhodčí nějak určil.
Úroveň hry se propadala s tím, jak stále víc hráčů na hřišti zapomínalo, že mají vysokou anebo vůbec nějakou školu, možná s výjimkou školy smyku. Někde mezi fauly a kreativními i nejhrubšími nadávkami soupeři vyrovnali, pak pár lidí dostalo žluté karty, když celkem výstižně pojmenovali rozhodčího, a zapamatovatelný mi přišel moment, kdy zelená sedmička, i na poměry týmu vyloženě duševní titán, řvala směrem k naší lavičce doslova: "Huehuehue", aby tím ilustrovala svou domnělou intelektuální převahu.
V druhé polovině hrál Forejt dokonce přesilovku. Jestli jsem to správně pochopil, tak za to, že soupeřův hráč dvakrát během pár minut zcela nesmyslně chytil míč do rukou. Jenže přesilovku samozřejmě vůbec neumíme, takže jsme snad celkem všichni uvítali, když se vyloučený hráč zas po deseti minutách vrátil, protože to bylo znamení, že ta násilná bramboračka už mířila k nerozhodnému konci. Jenže chvilku před koncem Forejti ještě vyrobili chybku a Greenhorns nás opět, potřetí v historii porazili a mohli se smát, ale oni se spíš chtěli prát.
Kuba probral a učesal moje fotky a vytvořil z nich akční výřezy, což z něj dělá minimálně spoluautora. Co by na ně řekli Lábovi, se už bohužel ani teoreticky nedozvíme, ale jako dokument toho, že se život sestává z krásně zbytečných rozmazaných a zrnitých okamžiků, a proto je potřeba do všeho jít po hlavě naplno a pak se sám sobě smát, to myslím funguje. Huehuehue.
text Řízek, foto Ř. a Kuba, všechny fotky jsou tady
