F6REJT

Je to pro mě velká čest, zahrát si s vámi ligu číslo šest, ale klidně obstarám slavnostní výkop jako nějaký známý herec a pak si půjdu do kantýny pro pivko, chtěl jsem sdělit spoluhráčům z Forejta jakožto poslední živý pomník začátků klubu. Schylovalo se totiž k naší premiéře v historicky nejvyšší dosažené soutěži. Jenže než jsem slezl z kola a stačil začít žertovat, už na mě volali, ať se převléknu, že část týmu (a všechny míče) krouží po Jižním Městě a marně hledá parkování. Takže zatímco se soupeři zuřivě rozcvičovali, postávali jsme na ploše a čekali, až nám někdo půjčí nějaký míč. 

Výkop jsme obstarali s Matyášem a po pár minutách jsme všichni zjistili, že šestá liga je stejná jako ta sedmá, že proti nám nenastoupili maskování profesionálové, ale kluci a tátové od rodin jako my a že si jdeme všichni vlastně hlavně zakopat. A tak jsem to z voleje napálil někomu přímo do břicha (omylem). Míč se odrazil zpátky ke mně a druhý pohotový volej mi chytil brankář a je to škoda, protože kdyby tam něco takového spadlo, byla by to parádní tečka za kariérou a už bych jim to mohl přestat kazit. Pak dorazili hráči a míče a mohl jsem jít střídat. 

První branku v šesté lize vstřelil Ondra v dresu číslo 6 a byla to placírka po závaru po standardce. Vedení nám vydrželo asi minutu, jenže hned poté Marian obešel brankáře, a protože 2:1 to už skončilo, všechno podstatné se vměstnalo asi do 90 vteřin, jak to tak někdy v životě bývá.

Na druhý zápas náš předseda přinesl nové dresy. Nové logo už nevypadá tak směšně jako dříve a méně odpudivý je i odstín zelené. A tak jsme se fotili a smáli a já jsem poprvé navlékl nové číslo 23, což není odkaz na Michaela Jordana nebo Davida Beckhama, nýbrž na obstarožní tramvaje této linky, které dýchavičně, ale spolehlivě stoupají na Pražský hrad a působí dojmem, že budou stoupat navždy, tedy dokud nedají ten krásný gól z voleje. 

A zase to byl pohodový zápas a zase jsme vyhráli, když Matyáš dal hlavou na 1:0, načež unikl vyloučení a v posledních dvou minutách jsme i díky tomu dali ještě dvě branky. 

Nováčkovská euforie vyprchala až ve třetím zápase, kdy jsme na Děkance už poněkolikáté za sebou nedali ani gól, i když jsme měli zejména v prvním poločase převahu i víc šancí, a prohráli 0:2 a nepomohly nám ani moje nové, poněkud růžové kopačky.

Zatímco mírně zklamaní spoluhráči šli na limonádu a na pivo, odjel jsem na skok domů, abych vstřebal trochu večeře a kritických a nechápavých pohledů ženy a dcery. Hodlal jsem se totiž na Děkanku ještě vrátit, protože později večer hrají veteráni. Mělo jich být málo a mně to dědkovské tempo vlastně celkem vyhovuje. Mám na hřišti víc místa i času na různé své vylomeniny.

Pár měsíců jsem je neviděl a přemítal jsem, jestli se tam třeba mezitím nějak nezlepšilo klima, nebo je to pořád bizarní rozháraný kolektiv, v němž dominují zakomplexovaní idioti, což se brzy vyjasnilo: každý můj kontakt s míčem byl opět od začátku interně posuzován a hlasitě nevrle komentován, zejména pokud jsem nedejbože nepřihrál Tomášovi. 

Sám jsem si to ještě zavařil tím, že jsem neproměnil dvě velké šance, do kterých jsem se zkraje dostal. Místo toho jsme z prvních tří střel dostali tři góly a posuzován a nevrle komentován byl už každý kontakt kohokoli s čímkoli. V průměru asi o dvacet let starší soupeři se hrou i námi bavili. Alex mi vysvětluje, jak mám přihrávat. Nejnormálnější a nejklidnější je Jarda. Akorát měl čtyři piva a trochu to z něj táhne.

Horko těžko jsme chvilku před koncem vyrovnali na 3:3, svou opírací levačkou jsem to nějak dotlačil za čáru a místo radosti nebo úlevy mi zas někdo ze spoluhráčů začal bůhvíco vyčítat, načež senioři dali našemu debatnímu kroužku ze své čtvrté a páté střely další dva góly a skončilo to, soupeři mi neironicky blahopřáli k výbornému výkonu a já jsem si zase říkal, jestli tohleto mám zapotřebí. 

Ale pak jsem si sám odpovídal, že asi mám. Dělat normální věci s normálními lidmi by bylo k uzoufání nudné.

text Řízek, foto někdo na hřišti

AHOJ, TAK JSEM TU

Je veřejným tajemstvím, že už před poslední operací mi to mezi fotbalisty moc nešlo, resp. že moje silné stránky nenacházejí v této krásné hře odpovídající uplatnění. Jenže si pořád nenechám říct, ani když mi kolegové jinotajně i naplacato naznačují, že bych ten návrat neměl uspěchat, protože zdraví je přednější, že ano. Jenže i beze mě jim to letos moc nejde, protože začátek sezony (ještě se mnou) byl příšerný, a balancují těsně nad sestupem. 

Před pár týdny jsem se přišel spíš ukázat, že ještě žiju, a vzal jsem foťák, abych aspoň k něčemu byl. Přišel jsem až na druhou polovinu, neboť se uspávání protáhlo. "Máš tarfy?" vybafl na mne místo pozdravu Venca, což jsem si domýšlivě přeložil jako "Chyběls, okamžitě se převleč a pojď nás zachránit!" a na chvilku si připadal žádaný a chybějící. Pak mi hned došlo, že o mě vůbec nejde, nýbrž že Vencu kvůli nevhodné obuvi poslali ze hřiště, a tak teď shání náhradní. 

Nepomohl jsem, protože jsem si před zápasem nedovedl představit, jak bych s bolavou patou byť jen popoběhl, a tak jsem přišel v civilu. A tak prohráli 3:4, když ještě dvě minuty před koncem vedli. 

V záchranářských bojích pak kluci někde šťastně urvali pár bodů, a tak bylo v předposledním kole ještě o co hrát, tedy pokud nám pomůžou ostatní výsledky z hlediska nesestupové matematiky. 

Moje pata má přece jen jistý vývoj, a tak jsem tentokrát přišel sice s foťákem, ale pro jistotu tak fotbalově vybaven, jak jen jsem schopen. Nejen moji spoluhráči nechtěli, abych hrál, ale dokonce ani já, protože to fakt bolí, nicméně dovedl jsem si představit nějaké letmé proběhnutí za stavu 1:10 anebo 10:1. Anebo kdyby se tři lidi zranili. 

Tu myšlenku jsem rychle opustil, protože v tomhle tempu bych se absolutně nechytal. Proti týmu z čela tabulky Forejt s novou velkou posilou totiž zahájil nebojácně a po dvou parádních spolupracích Filipa s Marianem nečekaně vedl 2:0. A tak jsem se soustředil na to, jak s malým objektivem potmě zahrát velké divadlo, a sledoval ten koncert. 

Akorát že pak kolegové laxně nabídli soupeři snížení, ten ucítil krev a čtyřmi stejnými góly během asi pěti minut do poločasu úplně otočil vývoj. 

Po poločase se několikrát opakoval stejný úspěšný scénář "aut - náběh nejlepšího hráče - hlavička - gól - rezignované pohledy - neostré fotky". Za stavu asi 2:7 jsem si na střídačce významně sundal péřovku, mikinu a utáhnul kopačky a začal poskakovat na místě, jako bych neexistujícímu trenérovi hlásil, že jsem připraven to jít zvrátit. Když si toho nikdo nevšímal, zase jsem se zapnul a skončilo to 3:9. 

Ale nebojte, prý to máme spočítané. 

text a fotky Řízek

STŘÍDAVÝ START

Kaspere, co je to SS u mého jména? ptal jsem se předem trochu vyděšeně. To je střídavý start, Řízku, odpověděl mi s tím svým slovenským nedomrlým Ř bafuňář a pořadatel turnaje. Co je to střídavý start, jsem se styděl zeptat, takže to zůstalo nevyřčené. Nevyžčené.

Na jaře dosud stále můj tým FC Forejt téměř postoupil do šesté ligy, ale zatímco budoucnost mužstva, jehož začátky jako jediný aktivní hráč ještě pamatuju, je téměř růžová, moje kariéra už podle všeho zamířila do cílové rovinky. Jarní část soutěže pro mě byla ve znamení bolavé achilovky, fňukání a čím dál tím otevřeněji projevované týmové neradosti, když jsem na zápas dorazil (dost často totiž píšu, že nepřijdu, ale pak se to nakonec rozhodnu kousnout a přijdu, což po mně ale nikdo nechtěl). O to hůř jsem pak hrál. Bohužel mě to ale pořád bavilo. 

A tak jsem Kasperovi v letní pauze po zralé třicetisekundové rozvaze kývl na nabídku, že to na podzim na částečný úvazek zkusím v nějakém jeho pobočném projektu ve veteránské lize a ve Forejtu nechám vyniknout mládí a střední věk. Takhle to zní potupně, ale prý jsou ještě superveteránské a ultraveteránské ligy. A pak ještě smrt. 

Právě veteráni se kromě FC Forejt a dalších dvou týmů měli utkat v nultém ročníku Kasperova turnaje ve Stodůlkách. 

První problém byl, že to od naší chaty bylo skoro 60 km na kole ve vedru, proti větru a bez oběda, na což jsem si nechal dvě a čtvrt hodiny. Ale dojel jsem a vlastně i včas. Střídavý start mimo jiné znamenal, že mi nebylo jasné, ke komu vlastně patřím, v kterém hloučku se budu skrývat před sluncem (příští zápas měl Forejt hrát s veterány), ale "náš" Matyáš mě zachránil tyčinkou, takže jsem z vděčnosti natáhl zelený dres Forejtu. 

Pak jsem se informoval, že je se mnou počítáno u veteránů, kterých je méně, takže jsem přešel zas k nim a se slovy Ahoj, jsem Řízek, nehraju moc dobře, zato chodím na většinu zápasů a jsem zvyklý, že se na mě řve, jsem se šel seznámit, shodil zelený dres a byl připraven ničit své kamarády (za ty jejich blbé kecy). Nakonec někdo vyhrabal i červený dres, abych nemusel hrát v pracovním triku jednoho spoluhráče, zpoceném a upraseném od štuku. 

Rozehráli jsme, "dědci" si dvakrát přihráli, pak našli mě a já jsem levou nohou prvním svým kontaktem s míčem trefil téměř šibenici. Další porci uštěpačných poznámek jsem si bezesporu vysloužil poté, co jsme vzorově zakončili přečíslení, opět jsem střílel levou a jeden z mých týmů vedl nad druhým 2:0. Forejt byl v rozkladu, o chvilku později mi k hattricku chybělo pár centimetrů, když jsem ke vzdálenější tyči pro střílenou přihrávku doklouzal pozdě. "Tys tam nějak zaspal, že jsi to nedal?" ptal se mě chladně nejlepší hráč veteránů, aby mě vyvedl z omylu, že mezi dědky se chyby tolerují. 

Forejt v druhé polovině vyrovnal a jednu z avizovaných podzimních posil poslal pryč, protože se ukázala jako takový alibistický jouda. Jenže pak senioři zas dvakrát udeřili, takže každý z mých týmů vstoupil do turnaje diametrálně odlišně. 

Střídavý start v praxi znamenal, že jsem shodil červený a natáhl zelený dres a dál lítal po hřišti. No, lítal... Forejtu to nešlo a já jsem nebyl výjimkou. Přesněji řečeno, šlo mi to jen tehdy, když jsem hrál proti nim.

Mezi zápasy byla minuta, popadl jsem dech a červené triko a vydal se to pro změnu kazit dědkům. "Dobrá posila, vždyť se to od něj odráží," konstatoval kapitán a měl celkem pravdu. Bylo to vlastně dost podobné jako na jaře - hrál jsem blbě, zato více méně pořád. Veteráni byli nicméně individuálně velmi dobří a dokázali si mě zorganizovat. Přihrál jsem ještě na dva góly, ale taky jsem toho hodně zvoral. 

Nejlepší výkon si poslední Forejt schoval na vítěze turnaje FC Prosex v závěrečném utkání. Prohráli jsem sice 1:5, nicméně docela jsme se drželi, i když už jsme se na hřišti celkem ploužili (můj střídavý start už trval pět zápasů v kuse). Jiné góly než proti svým jsem samozřejmě nezaznamenal. 

Posezení v hospodě bylo strašně příjemné a vlastně nám všem bylo líto, že tam obvykle vůbec nechodíme a ještě zadýchaní usedáme do aut a ujíždíme za ženami a miminy. Citronáda a nakládaný hermelín byly nepravděpodobně úplně fenomenální. Bezesporu jsem měl něco jako úpal.

Turnaj byl skvělý především tím, že mě nic nebolelo, žádná pata, nic. Normálně jsem běhal, nebo aspoň ze začátku, což bylo hodně divné. Navíc jsem šel cestou domů na kole nevyflákal, což rozhodně není pravidlem. 

Takže jsem připraven na další kariérní výzvy, ať už to budou hyperveteráni, megaveteráni anebo degustátoři hermelínů; přece teď nebudu končit, když jsem měl skončit už dávno.

text Řízek, foto nějaká paní 

ZPOMALENÉ ZÁBĚRY

- Koho teď máte?
- Deník N.
- Ti jsou asi nejhratelnější, ne?
- No, říká se to.

Na pánském záchodě v berounské hale jsem během futsalového turnaje novinářů omylem vyslechl konverzaci, kterou jsem vyslechnout nechtěl a která by ve správném sportovním filmu byla přesně tím momentem, kdy by se podceňované mužstvo jamajských bobistů nebo jakýchkoli jiných -istů prostě vzmohlo, zařvalo nějaký motivační pokřik a pak za zvuků pompézní, ale zároveň i trochu jímavé hudby (doprovázené zpomalenými záběry) slavně zvítězilo. 

Akorát že to se vůbec nestalo: vrátil jsem se ze záchodu na hřiště a prostě jsme zase prohráli, tentokrát s Hospodářskými novinami, jež, při vší úctě, také nepatří k favoritům každoročního turnaje. 

Jak se stalo, že jsme otloukánkem a že nás soupeři považují spíš za kuriozitu? Tak předně je to dané tím, že jsme tam nikdy nic extra nepředvedli, vyjma legendární loňské rvačky s Primou. Taky máme místo dresů trička, což rovněž svádí k podcenění. 

Ale především je to tím, že zatímco v ostatních týmech se dají fotbalisté spočítat obvykle na prstech jedné ruky (což u malého fotbalu stačí), u nás na to bohatě stačí prsty dva – z čehož jeden nehraje, protože už přece ukončil kariéru a bude nám dělat trenéra (díky). 

My ostatní se sice strašně snažíme, ale takhle to většinou v životě nefunguje: jeden třeba strašně srandovně běhá, zato se mu nechce střídat, další dva jsou zcela nezdraví a přišli jen proto, že si dočista neopodstatněně myslí, že to celé nějak zachrání, další má na nose křehce vypadající brejličky a na nohou bizarní bílé tenisky. 

A fotbalisté z jiných týmů nikoho z nich nepustí k míči, což je právě ten problém. 

Postupně prohráváme s Deníkem Sport, zmíněnými Hospodářkami (tam aspoň chvíli vedeme, byť naše branka byla v podstatě vlastní) a nakonec i Novinkami. Když už to vypadá, že jediná radost budou výpečky v místní restauraci, protože nám zbývá jen nic neřešící zápas s bývalými kolegy z Aktuálně, objeví se příběh. 

Doteď celkem úspěšné Aktuálně potřebuje bodovat, aby si udrželo šanci na postup, jenže na hřišti máme od začátku překvapivě navrch. Honza na pozici posledního obchází dva hráče. Prokop mě najde přihrávkou a já při svém asi třetím kontaktu s míčem na turnaji poprvé střílím a míč projde skrz brankáře a nesměle se plazí někam do prostoru sítě, kam jej raději ještě uklidí pohotová bílá teniska. Náš početný fanklub propuká v jásot. 

Naše branka naopak odolává a ze snahy Aktuálně je křeč. Zkontroluju kotník mého kamaráda a nejlepšího střelce turnaje Jakuba, ale on ví, že to nedělám schválně, že jsem jen trdlo. Pak jdu najednou sám na brankáře a trefuju ho, což je moje poslední střela v turnaji. Těsně před koncem ale rychle rozehrávám aut na rozběhnutého Tobiáše a jeho neuvěřitelná obuv se ani tentokrát nemýlí a míč pomalu doklouže až do branky. "To byl můj první soutěžní gól od roku 2014," líčí hrdina později v šatně na improvizované tiskové konferenci.

Smějeme se na naše fanoušky o to víc, že díky druhému gólu kupodivu nakonec ani nejsme poslední. Celé to končí zpomalenými záběry na vepřové výpečky a loga Deníku N.

text Řízek, foto Deník N

C'EST LA VIE

Někdy je hůř, jindy zas líp, zpíval Martin Maxa, nedoceněný filozof s kytarou, a měl nepochybně pravdu. Jakkoli si obecně nemohu stěžovat, máme nějaké sportovně slabší období, které už by pomalu mohlo i skončit.

V hanspaulce jsme si s kolegy z Forejtu ještě před pár týdny posílali screenshoty průběžné tabulky skupiny, jíž jsme po třech hubených výhrách dočasně vládli. Navíc nás měli čekat papírově slabší soupeři. 

Před utkáním s týmem, který v minulém kole zmlátil rozhodčího, jsme se trochu obávali o svá chatrná těla, pokud by se hněv sympaťáků z nějakých důvodů obrátil naším směrem, ale relativně dobře to dopadlo a prohráli jsme v kontextu dalšího dění jen přívětivých 3:5.  

To pořád nebylo tak špatné, mít ze čtyř zápasů tři vítězství. Pak však přišel větší a podivnější trapas. Kapitán posledního mužstva skupiny s působivým skóre 4:21 a žádnými body za námi před utkáním přišel, že si nechali doma registračky, takže budou všichni hrát na rodná čísla. Bylo to trochu podezřelé, ale jako pořád ještě téměř lídr skupiny jsme nad tím mávli rukou, protože je stejně přejedeme.

Načež proti nám nastoupil tým o dvě až tři třídy výš než my, který nás k ničemu nepustil a prohráli jsme (pořád ještě jen) 0:6. O bizarní situace přitom nebyla nouze: asi se mi ještě nestalo, že by mi někdo během asi devadesáti sekund nasadil dvoje jesle. 

V mezidobí můj hattrickový virtuální FC Forejt vstoupil do sezony prohrou 0:4. Ale to sem dávám spíš pro pobavení, že to ještě hraju. 

Měli jsme týden na oklepání a načerpání pozitivní energie. V pondělí jsem napsal klukům, že bych jim šel pomoct na bowling. Půl roku jsem to nehrál, protože po závodě Tisíc mil ještě úplně nemám cit v prstech a blbě se mi hýbe palcem, jak jsem pořád řadil na největší kolečko. Náš tým s nešťastným názvem Amatéři Radotín se pohyboval v klidném středu ligy, což se mým příchodem zlomilo. 

Do té doby suverénní Radek padal častěji než striky, Vlastík v sepraném triku FC Forejt (tady se nám to hezky propojuje) zuřivě gestikuloval a depresivní Péťa jen kroutil hlavou. O mě ani nemluvě. Nasbírali jsme ubohé tři body z dvaceti možných a uprostřed posledního mače proti nějakým dorostencům jsme zjistili, že nás pozoruje skupinka seniorů působících dojmem ztracené expedice z Peru. Ti zajásali, když Péťa dvakrát za sebou sejmul všechno (mexická vlna ale neproběhla), a pak zklamaně odešli, když jsme v posledním kole netrefili skoro nic a prohráli o tři kuželky. 

Ráno jsem šel s bolavou patou běhat s Vaškem na Vyšehrad a tak strašně jsme se ploužili, že to nepamatuju, a můj hovorný přítel v důsledku zamlžených brýlí přehlédl obří blátivou louži jak z Prasátka Peppy a oba nás dokonale ohodil a zmáčel. 

Už to nemůže být o moc horší, říkal jsem si cestou na další hanspaulku. Našlapaná sestava se odvážně pustila do soupeře, kterého hned v první minutě pustila sama na našeho brankáře. Pak jsem se na hřišti opět po čase sešel v útoku s bráchou: za tři minuty společného pobytu jsme dostali tři branky a kysele jsme odešli zpět na střídačku. O poločase jsme prohrávali 0:7. 

Chvíli před koncem jsme se na hřišti potkali s Márou a oblíbené duo Rasta a Plešoun svou nepojmenovatelnou hrou dosáhlo dalšího ze svých obskurních gólů. Po Márově neskrývaném útočném faulu (chytil soupeře pod krkem) se kupodivu hrálo dál, nastalého zmatku jsem zneužil a zmocnil se míče a uklidil ho do sítě. Když o tom tak dodatečně přemýšlím, asi to na cenu fair play úplně nebylo. Dal jsem i další gól do prázdné branky, ale při výsledku 2:9 to nejspíš není úplně k chlubení.

Nevím, co horšího se ještě může přihodit, ale jdu teď plavat. Držte mi palce. 

text a foto Řízek

TŘINÁCT

"Píčovina to je!" odfrkl Jiřina místo pozdravu. Na fotbalové hřiště Hrabákova v něm dorazila klíčová postava mužstva FC Forejt B tvořeného vesměs hráči, jejichž čas už vypršel a zenit už dávno nastal, což byl jeden z příběhů letošního Piškotova poháru.

Myslím, že nápad na veteránský tým, který Jiřina celkem přesně pojmenoval, vzešel z Václavovy hlavy. Mého kamaráda a spoluorganizátora jsem hned zkraje turnajové soboty naštval tím, že jsem slíbil, že mu udělám na cestu toust, ale nějak zahaprovala komunikace, takže jsem mu to sežral. Václav poprvé kroutí hlavou. Byl to dobrý toust. Oba ze zkušenosti víme, že se stihneme najíst teprve, až bude po všem. Václav se brzy uklidní, protože se sám láduje rozmraženým pečivem z Alberta a protože ví, že nade mnou bude kroutit hlavou ještě několikrát.

Můj příběh je totiž o snaze stihnout vše a zavděčit se všem, což v důsledku znamená, že nic nefunguje pořádně, protože nic nestíhám. Letos mám třeba na turnaji (až) tři týmy: kromě FC Forejt B ("béčko"), Deníku N ("enko") teoreticky i FC Forejt A ("áčko") a do poslední chvíle si nejsem schopný vybrat, za koho tedy budu hrát a na jakém postu. Možná za všechny. Čekám, že to někdo vyřeší za mě, ale pochopitelně je to každému fuk. Taky bych měl udělat nějaké fotky (dopadne to tak, že jich mám 600 a nemám čas je přebrat, ale aspoň už mám napsaný kus článku). 

Jako spolupořadatel taky kompletně zfušuju losování do skupin. Patrně to vypadalo jako manipulace ve snaze dostat naše veterány (a sebe sama) do co nejslabší skupiny, nicméně ve skutečnosti to byla jen neschopnost. 

Ale povedlo se: přestože se na hrotu rozvážně pohyboval legendární Péťa (Forejt; hostující Fíla na něj řval "Strejdo, střílej!"), v obraně Václav barokně přihrával soupeřům a místo kombinační hry jsme vsadili na klasický nakopávaný hnusofotbal, jsme v prvním zápase slavně přehráli tým Jedna noha netleská, s nimiž se tradičně přátelsky poměřujeme během zimní přestávky, 2:0. Následný zápas s Tutto Bene byl asi tak oboustranně zábavný jako daňové přiznání (oboustranné) a nemohl skončit jinak než bez branek. 

Pak dal Jiřina gól přímo z rohu, kterým zachránil plichtu s Kozou znezaneřáděnou (naši kamarádi, nevynechali jediný ročník!), a tím i šokující první místo v (slabé) skupině plné remíz.

Silná skupina byla pětičlenná. Hned zkraje se ukázalo, že moje ambice objevit se v různých dresech bude naplněna jen symbolicky. Můj Deník N totiž proti Forejtu A nastoupil ve stejný okamžik, kdy Forejt B se mnou v bráně přehrával Jednu nohu. Možná, kdybychom příští rok hráli na třetiny... Novináři nicméně i beze mě porazili naše áčko. 

Pětinásobní vítězové turnaje z Torolky měli chvíli předtím nečekaně namále proti nováčkům z Realu Holyně, když vyhráli jen 3:2. Zatímco Forejt A i Deník N sbírali body maximálně za remízy, a to jen sporadicky, o postup bojovaly zbylé tři týmy. Černý Petr vyšel na tým Na zdraví pana Macháčka a rozhodl o tom až poslední zápas ve skupině právě proti perifernímu Realu.

Mezitím občas zapršelo a holky se chodily zahřát do restaurace u hřiště čajem za osmdesát korun. Placky se třináctkou (zapomněl jsem samozřejmě na začátku vysvětlit či připomenout, že právě třináctku Piškot nosil na dresu) v pytlíku ubývaly a na atletické dráze se stranou těch lítých bojů připravovaly mladé atletky, načež vytáhly oštěpy a staly se z nich amazonky. 

Pak se hrálo semifinále, v němž jsme se se seniory octli jako ve snu,  a zároveň na druhém hřišti mač o sedmé místo. Deníku N, který je samozřejmě taky můj, už předtím odešel jeden ze stěžejních hráčů na opravdický fotbal, a tým tak neměl nikoho na střídání. Špatné svědomí, že jsem nechal kamarády v bryndě, jsem řešil manažersky: "Chlapi, kdo si chce kopnout za Enko?" verboval jsem hráče z našeho áčka zajídající v hospodě deváté místo. Bohužel se zvedl jen zraněný a poněkud malátný Kasper, ale zas celkem nadšeně. Na hřišti vše směřovalo k výkopu, nasměroval jsem tedy i Kaspera a poradil, ať vezme rozlišovák, protože hrají černí proti černým. 

Pak jsem doběhl na hřiště, dal rychlý rozhovor pro klubový Facebook a věnoval se zase chvilku herní činnosti. Real Holyně nás měl dle očekávání přejet výrazněji, ale ujal se až gól těsně pod poločasem, kdy jsem jako Petr Čech zkušeně podběhl centr, čímž jsem si po tom sežraném toustu a zosleném losování připsal konečně i nějakou tu herní minelu. Pak jsme dostali ještě jeden normální.

Trochu jsem polevil v koncentraci a zaostřil na vedlejší hřiště, jak se daří Enku s posilou Kasperem. Ten oděný v rozlišováku mohutně povzbuzoval: "Deník N, Deník N," což bylo v pořádku, ale moment, něco je divně - Enko hraje v černých dresech, rozlišováky mají Tutto Bene a těm asi nepřišlo divné, že za ně hraje někdo cizí. 

Kasperovi nadšení vydrželo až do konce, kdy "jeho" mužstvo zvítězilo nad "mým" mužstvem na penalty. "Ale moc rádi vás čteme," konejšil poražené kolegy jeden ze soupeřů. Kasperův příběh je o dobrosrdečnosti a zmatenosti a asi i panácích. A z mých organizačních lapsů byl tenhle rozhodně nejzábavnější.

Jelikož do finále přes Torolku překvapivě postoupila Jedna noha netleská, čekal na naše unavené (a hladové) seniory ještě zápas o třetí místo. Jeho osud určil až krásný gól akrobatickou patičkou zblízka, který jsem uznale ocenil, ač jsem jím byl ztrapněn. Veteráni posílení o několik najedených mladších kolegů pak měli pár zářnějších chvilek, ale i tenhle mač dopadl 0:2 a vlastně nám to nijak zvlášť nevadilo, protože celkově se ta píčovina povedla. 

Nikdo se neporval, nezhádal, nezranil, a nadto bylo pohárové finále zase jednou napínavé. Zbývá říct, že vyhráli reprezentanti Holyně, a to až na penalty. A taky, že pokud si díky turnaji pár lidí na bráchu vzpomnělo, má to pro mě pořád velký smysl.

text Řízek, foto Ivana (Deník N) a Real Holyně, Hanka (Koza znezaneřáděná) a Ř.

BEROUN

Beroun. Nechce se mi tam, nemám na to místo dobré vzpomínky - spoluhráč (!) mi tam před několika lety zlomil prst tak kvalitně a následná zdravotní péče byla natolik podařená, že bude navždy křivý (ještě jsem se s tím úplně nesrovnal). Navíc jsem nemocný, s přestávkami už asi měsíc kašlu a chrchlám.

Na druhou stranu je mistrovství republiky ve futsale novinářů jakousi tradicí, respektive jedna z akcí, kam rok co rok chodím, aniž bych už vlastně přesně věděl proč. Začalo to tak, že někdy dávno, kdy se ještě na titulních stranách časopisu Týden objevovaly i jiné věci než Jaromír Soukup, mě tehdejší šéf sportovní rubriky jako nadějného eléva vzal s sebou, abych jim chytal.

Protože novinařina je v českém podání dost fluktuační povolání, postupně jsem se na stejném postu ve stejném Berouně octl v různých dresech, až jsem skončil úplně bez dresu, protože Deník N hraje zápasy v černých trikách bez čísel, což svádí k podcenění, a já jsem brankářské věci postupně vyházel a poztrácel. Budu si muset vzít nějaké své běžecké hadry a doufat, že to nikdo nepozná.

V sobotu ráno je mi zrovna lépe, Maruška protočí panenky a vyrážím na sraz.

Tak jsme tu a je to tady stejné. Akorát vyměnili moderátora u mikrofonu, což byl náš tradiční zdroj zábavy, protože znal asi dva hráče jménem a ostatním vymýšlel různé padnoucí přezdívky, třeba tělnatému brankáři v zářivém dresu neřekl jinak než Růžový panter. I během zápasů hraje muzika, asi aby byla atmosféra, ale nějak to nepomáhá, protože první tři mače končí 0:0. 

Góly začnou padat až těsně před naším vstupem do turnaje. Hrajeme se Seznamem, kam přemigrovala část HN, nezdají se být příliš silní. To my samozřejmě taky nejsme. První polovinu desetiminutového utkání držíme krok a jediní dva naši skuteční fotbalisti Prokop a Tomáš mají velké šance. Seznam nás pak překvapí po rychle rozehraném rohu a v závěru ještě zvýší na 2:0 a my se můžeme jít klouzat. Minimálně na hodinu, než na nás zas přijde řada. 

Proti regionálnímu Deníku opět nejsme favorité. Vzdorujeme zhruba pět minut, než se nám to začne sypat. Prohráváme 0:4 a mohlo to být asi i horší, každopádně jsme se velmi rychle zbavili veškerých nadějí na postup do semifinále, takže se nám třeba bude hrát lépe. 

Jdeme na oběd, protože máme zas asi hodinu pauzu. Část týmu dává guláš s knedlíky, ti ambicióznější "dietní" kuře s bramborem.

Třetím soupeřem je Prima, která na rozdíl od nás ještě postoupit může. Musíme něco změnit: Tomáš navrhuje, abychom si vybrali opačnou stranu než dosud. A funguje to. Nebo ty knedlíky. Ač to nikdo nečekal, dáváme první gól. Pak se ale jeho autor nechá po faulu na minutu vyloučit, soupeři v čele s Kubou z bývalého Týdne, který tohle celé vlastně způsobil, nás zmáčknou u branky a nakonec se jim s naší vydatnou pomocí podaří vyrovnat.

Jenže krátce před koncem druhý z našich fotbalistů promění brejk a všichni jsme z toho u vytržení, nejvíc mírumilovný kolega Michal, kterému agresivní protivník roztrhne dres, respektive tričko se zvoláním: "Co tady stojíš?!". Se závěrečným hvizdem přichází strkanice, o které se v kuloárech bude mluvit nepochybně víc než o našich výkonech, neboť z toho existuje video. Pro záznam dodávám, že hlavní aktéři se skrze mediátora (mne) navzájem omluvili.

Máme radost, protože už nebudeme tak trapní. V posledním zápase, jak po chvíli zkoumání zjistí i moderátor, nám ani Hospodářským novinám o nic nejde, leda o čest. Ze druhého místa postoupí Seznam, i kdybychom se rozkrájeli. Bereme si každopádně zas tu lepší stranu a dáváme gól z první šance, Michal s natrženým trikem posílá do branky míč, který se k němu odrazil od tyče. Soupeři kupodivu reagují tím, že odvolají brankáře (sport v HN nikdy nebyla úplně silná stránka, ale to ani u nás), což se jim po chvilce vymstí a pak ještě jednou - kolega Prokop dává dva góly z vlastní poloviny. 

Končíme třetí ve skupině, což je tak akorát. S dětmi našeho trenéra Honzy ještě chvilku blbneme na hřišti, kam se teď nikdo nehrne, a pak, zatímco kolegové vedou pozápasové rozbory, mě svezou na vlak.

V kupé sedí pán a na mobilu kouká na biatlon, bohužel mu to zpravidla před střelbou spadne, jak se vlak plazí kolem Berounky, kde není signál. I tak jsme oba se svou sobotou spokojení.

text Řízek, foto organizátoři Chance Press cupu

PŘÍŠTĚ

Stačilo nám jakkoli porazit předposlední tým tabulky a dovedu si živě představit to následné postupové křepčení v deseti centimetrech čerstvého sněhu, který na hřišti v Běchovicích ležel. Možná by došlo i na koulovačku. I materiál na sněhuláka by se našel. Nebo bychom mohli na prostředku hřiště dělat andělíčky.

Akorát že to nevyšlo. Terén byl samozřejmě neregulérní, protože jsme z bůhvíproč neuhrabaného hřiště (sněžit přestalo někdy dopoledne, výkop byl v šest a správce se spokojil s tím, že odmetl autovou čáru a půjčil nám hrablo) stihli uklidit jen území okolo obou branek a poblíž laviček, asi aby se lépe střídalo.

V jakékoli jiné fotbalové soutěži by se nepochybně nehrálo, ale Hanspaulská liga má to půvabné pravidlo, že v posledním hracím týdnu se utkání nepřekládají - protože není kam. Fotbalisti si taky chtějí dopřát trochu toho volna a kapra se salátem. Navíc ten kluzký bordel byl pro oba týmy stejný.

Takže jsme se do toho pustili, v téměř nejsilnější sestavě. Vlastně nám chyběl "jen" nový brankář a nejmladší z rodu Forejtů. Perpetis jsme přimáčkli zhruba do míst, kde byl odházený sníh, a složitě manévrovali, nepřesně stříleli a sledovali, jak naše pokusy o přihrávky kreativně mění sněhová peřina.

Já jsem zatím mrznul na druhé straně hřiště, opět na mě zbyla role suplujícího gólmana. Když se konečně soupeř dostal z našeho bezzubého náporu, jeho nejlepší hráč se celkem snadno dostal za obranu a uháněl sněhem směrem ke mně. Střela se mu vůbec nepovedla, byla slaboučká a po zemi a šla skoro na mě, jenže kluzký míč mi i tak trapně prošel pod nohou do branky. 

Vybavil se mi náš úplně první boj o postup asi před osmnácti lety, kdy jsme zápas začali tím, že jsem dostal gól přímo z první rozehrávky, tedy z půlky hřiště. Tehdy to nedopadlo, teď se to taky nevyvíjelo moc dobře.

Ale byla ještě spousta času. Znovu jsme převzali iniciativu a znovu to k ničemu nevedlo. Naopak, po dalších pár minutách jeden ze soupeřů dobře vystřelil k tyči, já jsem míč s námahou vyrazil před sebe, což jsem samozřejmě neměl dělat. Než jsem stačil najít aspoň část stability a důstojnosti, přiběhl jiný hráč Perpetisu a zblízka zvýšil na 2:0. Řekl bych, že šlo zhruba o třetí střelu soupeře.

Ale byla ještě spousta času. Jen už to začínala být trochu křeč. Zejména poté, co se do poločasu nestalo už vůbec nic.

Druhou polovinu jsme navíc místo rychlého snížení zahájili nejistou rozehrávkou s obránci (a místo "my" se dá zase klidně dosadit já) a soupeři trestali na to, jak na tom tabulkově a papírově byli, nečekaně nekompromisně. 

Toho času už taková spousta nebyla. Nedařilo se nám nic, střely dál létaly kolem branky, kolegové lomili rukama nad zápasem i nad skvěle rozjetou sezonou, kterou jsme v závěru totálně zkonili.

Na konci už se hrálo dost otevřeně, myslím, že jsem předvedl své dva nejlepší zákroky podzimu, což bylo vzhledem k průběhu všem naprosto jedno. Na 1:3 snížil divnou střelou, po které se zkoumala síť, Karel. Akorát to už bylo moc pozdě.

Ve vyrovnané skupině, kde jsme se celou dobu pohybovali na čele nebo těsně pod ním, skončíme až pátí, Václav, který jediný kromě mě pamatuje založení klubu, se, pokud jsem to správně pochopil, rozloučil se svou zářnou kariérou a já bych to asi měl taky zvážit. Ale jaro je každopádně naše. Nějaké jaro, někdy. 

text Řízek, foto Filip

POD VRCHOLEM

Hrajeme o postup. Stejně jako posledních dvacet let s výjimkou asi tří, kdy jsme zpravidla neúspěšně hráli o nesestup. 

"Já už se v těch tvých postupech ztrácím. Bowling, teď fotbal, nemáš ještě něco v běhání?" protočí panenky a nejen umělé inteligenci by došlo, že to znamená  "taky by ses na to už mohl vybodnout, navíc jsi nemocnej." "Nemohu se na to teď vybodnout, člověk má končit na vrcholu!" odpovím Marušce. 

A hned vím, že ví, že trochu kecám, protože případná předposlední liga v čemkoli není rozhodně vrchol, ale spíš základní tábor, nebo možná teprve nákup maček nebo zoufalé obvolávání sponzorů. A naopak: pokud jsem už na vrcholu byl, tak fakt dávno.

Buďto letos na jaře, ale to byla spíš náhoda, když jsem v sestupové sezoně dal v památném utkání proti lídru soutěže dva góly, z čehož druhý byl po dlouhém, obskurním a strašně pomalém sólu. Odevzdat tehdy po zápase zpocenou devítku kapitánovi pro další kanonýry a nechat se triumfálně odvézt z těch debilních Kbel, to by byl konec! Od té doby jsem vlastně žádnou branku nedal. 

Daleko spíš jsem měl skončit už krátce potom, co jsem před řadou let na Meteoru v úplně nedůležitém zápase plném opravdu ošklivého fotbalu dvěma góly v posledních minutách srovnal z 0:2 na konečných 2:2. Fór byl v tom, že jsem tehdy ještě výhradně chytal a oba góly byly bez přehánění přes celé hřiště. Kdybych tenkrát skončil, třeba by se tým probral a začal by místo toho hnusofotbalu plného nakopávaných balonů, jichž jsem byl strůjcem i symbolem hrát něco konstruktivnějšího.

Dojedl jsem špagety, nastříkal si do nosu nějaký sajrajt, dorozjímal, popřál holkám dobrou noc a vyrazil na Meteor (který od toho zázračného mače považuji za výjimečné hřiště). Nám letos skutečně jde o postup: na čele je to dva dny před koncem vyrovnané, tři týmy včetně nás mají 14 bodů a před námi (časově) a pod námi (tabulkově) je mužstvo Omlékované sojky. 

Jsem objektivně nemocnej (dětská rýmička), ale náš nový a kvalitnější brankář nějak přestal chodit (na zápasy). Takže devítka pro kanonýra zůstává v tašce a já se vracím do brány. Soupeřů je zpočátku málo, Forejt má tím pádem na obrovském hřišti dost navrch, ale první branku, dost divnou, dáváme až záhy poté, co se objeví šestý hráč soupeře, který nám to záhy osladí.

Přichází táta, mává na mě zpoza sítě a zvedne počet diváků o sto procent. Vydrží tam asi dalších deset minut: to dostanu tři góly, všechny prakticky nechytatelné. Propadáme v obraně, soupeři se výborně točí a pak je konečně přestávka, čas něco zázračného vymyslet. Jenže akorát konstatujeme, že jsou opravdu daleko lepší než my, ale že příště hrajeme snad s předposledními.

Nejlepší hráč soupeře soustavně radí spoluhráčům: brankář má špatnou nohu. Sice se mě to trochu dotýká, ale má úplnou pravdu -  mou riskantní rozehrávku na Matyáše na středu hřiště sojky vzápětí pohodlně seberou a za další dvě sekundy prohráváme už 1:4. Co s tím? Silou vůle posouvat hodiny a těšit se do tepla a na cokoli smysluplnějším a až si dám Coldrex. 

Pátý gól si zmateně vsítíme sami, u šestého blbě postavím zeď při přímáku, u sedmého na mě jdou dva a osmý ten člověk, co přišel pozdě, pošle do šibenice. Mezitím se trefí aspoň náš Dan, který mi o chvilku předtím sympaticky nabízí, že si do té branky stoupne místo mě. Cítím se jak vyhaslý meteor, příště nicméně každopádně přijdu zas. 

Sojky nás přejely 8:2. Prý se blbě scházejí a občas třeba zapomenou pískat, takže jim pak odčítají body, proto je jejich týmový vrchol zatím zhruba stejně vysoký jako náš.

Zítra hrajeme poslední zápas a k postupu nutně musíme vyhrát. Proti předposledním by to mělo papírově být jasné, ale víte, jak dopadli Brazilci a Portugalci... 

text Řízek, foto táta

JEDNO PROCENTO

Stalo se mi to poprvé a bylo to divné: nepoznal jsem vlastní dceru.

Zazvonil jsem, v jesličkách mi tety zabzučely a pak se proti mně s voláním "Mami, mami!" vyřítilo dítě sice obdobné tomu našemu, ale něco na něm nesedělo. Hedin tradiční a naprosto charakteristický účes a la Boris Johnson nebo Čapí hnízdo byl ten tam, běžící dítě mělo místo něj v neposedných vlasech důmyslnou konstrukci ze sponek a gumiček.

K mému chvilkovému váhání, jestli mám zvedat do náručí potenciálně cizího potomka a co by tomu řekli naši a jeho lidi, pravděpodobně přispělo i to, že dívka volající Mami, mami byla zcela jinak oblečená než ta, která ráno volala Neci, neci, když jsem ji tam odvedl. Prý si Hedinka do něčeho mokrého sedla, takže ji tety celou převlékly.

To, že jsem (už i) ve školičce zanechal dojem asociálního imbecila ("Vy jste ji dneska ani nevítal," vytkla mi vrchní teta), mělo ještě jednu příčinu. Byl jsem totiž celý den u vytržení a tak trochu mimo, neboť mi nad ránem přišly peníze a musel jsem o tom přemýšlet. Taky jsem přemýšlel, co s těmi penězi udělám.

Byly to peníze z úrazového pojištění, konkrétně trvalých následků fotbalového turnaje novinářů, kdy mě spoluhráč David rozchytal tak důkladně, až mi odlomil kus kosti z posledního článku prostředníčku (ale turnaj jsem dohrál).

Nezhojilo se to úplně dobře a ani operace se bůhvíjak nepovedla, prst je křivý a poslední článek nejde ohnout. Dopady to má dle mého značné (od nejdůležitějších po nejméně podstatné): při bowlingu mi padá výrazně méně striků, v malém fotbale jsem se přesunul z branky do útoku a jsem k smíchu, když hraju na kytaru, nezdržuju sebe ani případné posluchače vybrnkáváním a místo pěti prsty (celkově) píšu na klávesnici už jen čtyřmi – tudíž toho napíšu o pětinu méně, což je ambivalentní. Když někoho na dálnici prostředníčkem odkazuji do patřičných mezí, vzbuzuju spíš soucit.

Před dvěma lety si i pojišťovna uvědomila, že můj prst pravděpodobně žádný zázrak nespasí, a tak mě informovala, že za dva roky se na dálku potkáme znovu (co kdyby přece jen) a zúčtujeme spolu. Celé ty dva roky jsem jí pochopitelně dál posílal pětikilo měsíčně. 

O dva roky později přišlo poštou spoustu formulářů a nějak nebyl nikdo, kdo by je mohl kvalifikovaně vyplnit. Po několika měsících tápání, ignorování, dovolených a připomínání jsem přes známého sehnal plastického chirurga, protože k pachateli operace se mi úplně nechtělo. Ten mě ještě poslal pro zprávu na rehabilitaci, kam jsem chodíval. Ta mě stála čtyři telefonáty, jednu návštěvu ordinace a 450 korun.

Do Motola na plastickou chirurgii jsem jel (o berlích, ale to je zase jiná story) dvakrát (čtyřikrát jízdenka za 30 korun); poprvé jsem to vzdal, protože přede mnou čekalo zhruba dvacet lidí.

Napodruhé jsem se radostně vracel snad se vším, co jsem potřeboval - už mě čeká jen poslední fronta a doporučený dopis na centrálu pojišťovny, protože jinak než papírově to samozřejmě nejde. Sympatický plastický chirurg navíc za vyplnění nic nechtěl, ale klesl u mě tím, že vyslovil uhozenou prognózu, že mi pojišťovna pošle pár set korun. 

A byl úplně mimo, protože mi přišlo celých 2500 – 1 % z pojistného plnění. 

Užili jsme si je hezky; koupil jsem plnou nádrž nafty a dvě kafe. 

Člověk nemusí být bůhvíjaký počtář, aby mu z toho vyšlo, že se tahle operace – ať už mluvíme o Davidově rozchytávání, zdrátování v Thomayerce či nekonečném papírování – tak úplně nevyplatila.

Na druhou stranu se to dá brát pozitivně: z 99 procent jsem vlastně celý a zdravý. A kdo to v sedmatřiceti může říct? 

Navíc to dítě, které jsem si odvedl ze školky, bylo opravdu to správné. To nejsprávnější.

text a foto Řízek

S PRSTEM A BEZ NÁBOJE

Jaká je pravděpodobnost, že si na stejném turnaji po dvou letech podruhé zlomím prst? Přemýšlel jsem o tom ve chvíli, když se ze stříbrného passatu, na který jsem čekal a nesměle mával na parkovišti K+R na Kačerově, vyhrnuly dvě úplně cizí ženy. K mému překvapení vůz odjel dál beze mě. 

Ale dopadlo to celé dvojnásobně dobře: v dalším stříbrném passatu, interně přezdívaném Mašinka Tomáš, už seděli novináři z Deníku N v přestrojení za fotbalisty. A ten prst, který už bude navěky křivý, tentokrát zůstal aspoň celistvý.

Zbytek je už vlastně méně důležitý: v Berouně se hrál šestnáctý ročník futsalového turnaje novinářů. Loni jsem chyběl a aniž by moje účast něco změnila, byl to podle všech indicií průšvih – vejtahové z Primy třeba v samooslavném textu neváhali používat obraty typu "beznadějně poslední Deník N". Dali jsme, stejně jako předloni, kdy mě vlastní hráč zmrzačil, jedinou branku a ani jednou nevyhráli. 

Takže i letos jsme tam dorazili opět v pozici těch, od nichž se vůbec nic nečeká, snad jen že zaplatí tisíc korun za startovné a ukážou na mobilu, že jsou očkovaní. Tentokrát nás bylo komfortních devět, z čehož třeba dva tři měli s fotbalem vážnější vztah než my ostatní. A někteří z nich si navíc ještě veřejně masírovali bolavá třísla.

Samozřejmě to nestačilo: sotva jsem si po hrozně dlouhé době navlékl rukavice a den staré sálovky zakoupené za nekřesťanských 550 korun v Decathlonu, vletělo na nás Aktuálně a naše taktika "dáme ty horší dozadu a ti lepší budou dávat góly" se ukázala jako nefunkční. Ve druhé minutě jsme byli už za stavu 0:1 svědky velmi srandovního obranného zákroku našeho Michala a v prázdné hale, protože komentátor zrovna mlčel, bylo krásně slyšet plesknutí ruky o míč a naopak. Penaltu jsem chytil naposledy asi před deseti lety a série pokračuje; zápas skončil 1:3 a my měli čtvrthodinu na to se sebou něco udělat. 

Do zápasu s Novou jsme nastoupili se zásadně reformovanou taktikou "ti dobří budou bránit a ti ostatní budou dál od naší branky". A ono to docela fungovalo. Tomáš, předtím řidič stříbrného passatu a jinak i hráč třetí hanspaulky, pak okopáván prošel středem hřiště a vstřelil první vítěznou branku od založení Deníku N. Na oslavy nebyl čas, protože jsme se ještě museli probránit do konce.

Teď jsme měli pauzu delší, skoro dvouhodinovou. Dost času tedy bylo nejen na automasáž třísel, ale i na postupovou matematiku. Zase nám nepomohlo Aktuálně, které remízový zápas s Lidovkami ztratilo v úplném závěru divným gólem přes celé hřiště. Tím nám bývalí kolegové z Karlína určili, že proti stejnému soupeři nutně musíme vyhrát, jinak jedeme domů (dobře, ještě oběd a pivko). 

Vynikající komentátor, protože nás má zafixované jako lemply, prohlásil, že náš zápas o bytí a nebytí "nebude mít žádný náboj", což se nás dotklo. Na druhou stranu, ten náboj trval jen asi polovinu utkání, kdy jsme drželi aspoň remízu. Pak se Lidovky ujaly vedení a záhy poté se to celé rozpadlo. Začalo to silně připomínat úvod našeho vystoupení na turnaji, akorát místo chaosu a bizarní penalty jsem tentokrát já místo na některého z našich útočných es hloupě rozehrál na tísněného Vaška, což mi hned po zápase naštvaný automasér vytkl, a bylo to beznadějných 0:2. A tečku obstaraly ještě jesle v poslední sekundě utkání, kdy už mí kolegové na druhé straně hřiště patrně přemýšleli, jaké že to mají číslo skříňky a ve které kapse mají poukázku na oběd v restauraci, protože já jsem o tom rozhodně už přemýšlel.

Prý nakonec vyhrály Novinky a považují to skromně za Nagano, my jsme každopádně nebyli poslední. Skončili jsme totiž zhruba šestí, na roveň s chvástaly z Primy disponujícími opravdickým Šebrlem.

V berounském pivovaru mi omylem přinesli malé cyklopivo a ve vlaku, který mě vezl domů, jsem nejspíš nechal kamarádovu půjčenou pletenou čepici (promiň). Celkově mi to přijde jako přijatelný výsledek, zanechali jsme určitě pozitivní dojem. A teď si ještě počkáme na výsledky PCR testů.

text Řízek, foto Chance press cup

NESPRÁVNÝ POSTUP

Příští rok na podzim naše fotbalové mužstvo slaví dvacet let. Protože ten fotbal byl u nás vždycky spíš v uvozovkách, jen dvakrát za tu strašně dlouhou dobu (jde skoro o čtyřicet sezon, tedy čtyřicet pokusů o postup) se tým načas probojoval z nejnižší soutěže.

Ten poslední úspěch je navíc starý smutných jedenáct let: tehdy se s pěknými devatenácti body postupovalo z prvního místa. Klíčová tenkrát byla výhra 5:3 v předposledním kole. V hustém sněžení jsme vedli už 4:0, ale pak to po Matyášových chybách bylo 4:3, všichni jsme ho poslali do hajzlu a tam to i směřovalo, ale pak tentýž hráč dával těsně před koncem na uklidňujících 5:3 a my jsme se mohli už o zápas dřív radovat, zatímco čerstvý sníh zapadal i mou ilegálně zaparkovanou felicii včetně lístečku od městské policie za stěračem. Ale hrdinové pokuty neplatí. Poslední zápas jsme pak také vyhráli, a tím i celou skupinu.

Od té doby nic, postupové snění většinou končilo velmi záhy, přibližně druhým až třetím zápasem. Až letos jsme hráli dobře, jak už jsem tady psal, jenže pořád ne natolik, abychom se z poslední ligy dostali vlastní silou. Pár bodů jsme totiž cestou poztráceli, zejména dvěma zbytečnými remízami se slabými týmy. 

Před posledním zápasem byly proto karty rozdány dost nejednoznačně a vratce: vyhrajeme-li, můžeme se ze čtvrtého místa posunout na třetí, což by na postup téměř jistě mělo stačit. Jenže zároveň musíme doufat, že zaváhá jeden ze dvou konkurentů v dosahu. Zvlášť jeden by mohl - hrál s velmi silným týmem Medvědi B, který doteď neztratil bod. Pokud to Medvědi B nevypustí - nebo nepustí.  

Veteráni nižších fotbalových soutěží by asi v této situaci šli štěstíčku naproti a hegemonům ligy třeba slíbili sud piva anebo dárkový koš, pokud se v hnusné zimě na konci listopadu budou snažit aspoň tak jako dosud, takže naše konkurenty smetou. Jenže my jsme přece jen pořád odchovanci turistického oddílu (byť to asi 90 procent současné sestavy netuší) a plnili jsme všechny ty správňácké zkoušky a sbírali za ně nášivky, takže nás to vlastně ani nenapadlo. Soustředili jsme se (naivně) především na sebe: hlavně vyhrajme a pak se uvidí, na co to bude stačit. 

Jenže ani tohle nebylo úplně snadné. Tým Pětka byl sice v tabulce pár míst za námi, ale utkání bylo od začátku velmi vyrovnané. Dominovali mu oba brankáři, ten z Pětky třeba nádherně vytáhl Matyášův přímák, ten náš nás zase na začátku druhého poločasu, který jsme klasicky nezvládli, několikrát podržel. Když Pětka plná mladých běhavých mužů, kteří o přestávce dokonce řešili jakousi taktiku, nejvíc tlačila a nám bylo nejhůř a mně na střídačce největší zima, srazil ji bizarní vlastní gól – a to bylo všechno. Na hanspaulku zcela neobvyklý výsledek 1:0 nám stačil. Neduživé skóre nebylo potřeba řešit; pokud někdo z konkurentů prohraje, jsme tak jako tak třetí.

Nechali jsme se vyfotit mou kalkulačkou a rozprchli jsme se domů celkem v euforii a teprve začali zjišťovat, co naše výhra může znamenat a zda to bude stačit. Zápasy posledního kola se hrály naráz na různých koncích Prahy a sportovní kanály je kupodivu nevysílaly. Výsledky zaznamenávají rozhodčí propiskou do zápisů o utkání a ty pak přes nějaké schránky putují do centrály. Jenže to bude trvat strašně dlouho. Webové stránky těchto týmů zpravidla nežijí a vypadají jako ty naše, jimž skončil hosting zhruba v roce 2010, takže z nich nezjistíte vůbec nic. Našel jsem nakonec mailový kontakt na vedoucího jednoho z týmů; na můj prostý dotaz "Jak jste hráli" mi doteď nikdo neodpověděl. S fanoušky se to má většinou jako s tím hostingem. Zkrátka, není koho se zeptat. 

Druhý den jsem zavolal na malofotbalový svaz, který sídlí v suterénu nenápadného činžáku ve Strašnicích a úřední hodiny má jednou za týden (dnes zrovna ne). Odpoledne jsem se na čtvrtý pokus dovolal. Výsledky dvou stěžejních zápasů neznali, ale aspoň mi po chvilce váhání dali telefon na vedoucího vedoucího týmu ligy. "No, prohráli jsme 2:4. My jsme se nějak moc nesešli...," lezlo z něj jak z chlupaté deky – aby taky nebyla chlupatá, když to jsou Medvědi, že jo. Poděkoval jsem mu, ale v duchu jsem je proklel, což vzápětí různými výrazy učinili i moji spoluhráči. Jelikož dle očekávání uspěl i druhý z našich konkurentů, který hrál s podstatně slabším týmem, zůstali jsme čtvrtí. Takže mimo.

Asi z toho plyne ponaučení, že pokud chceš být správňák a Mirek Dušín a nechceš před posledním kolem rozdávat sudy nebo nějaké jiné "všimné", nesmíš zároveň rozdávat body za zbytečné remízy.

Alternativní ponaučení je, že bychom se na to už možná měli vykašlat a oslavit dvacet let rozpuštěním a tím, že půjdeme do hajzlu. U tohohle scénáře je ovšem drobná vada na kráse: existuje prý pořád ještě nějaká šance, že i čtvrté místo nám nakonec bude na postup stačit. To se pak nedá skončit, když je člověk v sedmé lize.

text Řízek, foto neznámý hráč malého fotbalu

NEDÁME TO

Václav už to má spočítané: ještě zaplatí příspěvky za tuto a dvě následující sezony, což dělá dohromady zhruba 1450 korun, ale uvidíme, co inflace, pak zamluví malý sál v radotínské sokolovně, O2 Universum nebo nějaký jiný důstojný prostor pro oslavu 20 let trvání našeho malofotbalového oddílu, promítne připravenou prezentaci včetně zdravic nic netušících internacionálů, připije týmu na zdraví do dalších dvaceti let a ukončí kariéru. Takhle mi to aspoň líčil, když jsme spolu byli ráno běhat po Vyšehradě.

Mně nejenže schází finanční gramotnost a schopnost aspoň střednědobě plánovat, nýbrž také soudnost. Proto jsem se na to po tristních výkonech, kterými jsem se během podzimu prezentoval a které měly tendenci gradovat, nevykašlal a přihlásil se o místo v sestavě i v dalším kole. Pro kontext uvádím, že zbytek týmu hraje letos vážně báječně a do minulého zápasu, kdy jsme i mou vinou ztratili v závěru všechny body, pomýšlel na postup z toho hnoje nejnižší ligy. 

A byl jsem nakonec důležitější, než bych sám chtěl, protože ty lepší z nás skolily choroby. A nebyl ani Václav, podobný artefakt jako já, který letos moc nechodí, zato proslul zlidovělou hláškou "Opatrujte se", s níž nás po jednom utkání všechny obešel. Já mám účast daleko vyšší, byť jsem patrně jeden z mála hráčů osmé hanspaulky na rodičovské dovolené. Podstatnou zásluhu na tom, že se náš tým nakonec sešel v řádném počtu, tak měla moje hlídací tchyně. Předal jsem dítě a hurá v podvečerní dopravní špičce do Přední Kopaniny. Jenže to bych musel vědět, kde jsou kopačky. Jen deset minut grotesky pro dceru a babičku a mám je. 

Přední Kopanina má tu zvláštní vlastnost, že se od zbytku Prahy v čase čím dál tím víc vzdaluje, možná pohybem tektonických desek. Vždy jsem měl dojem, že tam hrajeme za trest a že když z voleje nemotorně napálím míč, skončí až na Terminálu 2. 

Nestal se zázrak, skutečně nás bylo jen šest, zato soupeři z týmu Lazareth měli nejen několik hráčů na lavičce, ale i rozlišováky, ba dokonce se převlékali v šatně (já taky, ale doma ve své). Ze dvou útlých mladíků, které jsem považoval za znuděné odrostlejší děti soupeřů, se kupodivu vyklubali rozhodčí, a tak se mohlo začít a začalo se zběsile: po minutě hry jsem trefil břevno (a od něj to skočilo dolů, tak těsně!) a měli jsme i další šance, které skončily jen vulgární, byť oprávněnou sebekritikou. 

Když zběsilost trochu upadla, ukázalo se, že oba týmy jsou, jak ostatně tabulka napovídá, výkonnostně obdobné. Nám pomáhalo mládí části týmu a pak taky herní dovednosti (zejména) Filipa, Kuby a Karla, jim zase výška, váha a sklon k drsnějšímu řešení osobních soubojů, což pubescenty na čárách nechávalo v klidu, avšak na hřišti přibývalo diskusních kroužků.

Zato naše šance spíš zmizely, první gólová akce byla ostatně velmi nenápadná: míč se ode mě z našeho území odrazil k Matyášovi, který hned krátce za půlicí čárou zakroutil přízemní střelu přesně k tyči. 

Pak už se zas spíš padalo a hádalo a kluci, které snad poslali soudcovat přímo od Minecraftu, (nebo co vlastně dneska mladí lidi dělají?) nesměle pískali každý aut – což bylo vesměs zbytečné, protože že je míč za čárou, člověk tak nějak většinou vidí, to je jak "stěrače stírají". Pro záznam: dělám si z nich legraci s vědomím, že jsem v jejich věku musel pískat taky a dopadalo to podobně tragikomicky, občas i hůř.

I na druhém gólu jsem měl podíl, protože mě někdo sejmul tak okatě, že oznamovač autů zadul do píšťalky a bylo to jen těsně před vápnem. Skoro to vypadalo, jako kdybychom to cvičili, ale Matyáš přenechal Filipovi a ten to napálil tam, kam bylo potřeba. Já na to akorát koukal a vypadalo fakt dobře.

A dál se to řezalo. Pán v čepici si mě oblíbil, a to tak, že mi při jednom souboji  řekl "Ty smrade, nech toho", což je snad už poslední ageismus v tomto textu, který mi v mých 36 letech vlastně zalichotil. 

Staly se i další pozoruhodné věci: byli jsme třeba svědky nejzábavnějšího autového vhazování, kdy protihráč vhodil míč v podstatě jako volejbalovou přihrávku, všichni se začali smát, ale rozhodčím to bylo jedno, respektive si toho nevšimli, takže se hrálo dál. Pak šel najednou Karel sám na brankáře a my jsme s Kubou na vlastní půlce oba hlesli: "No jo, nedá to", ale zároveň nás strašně zajímalo, jak to dopadne, a hrozně jsme mu fandili. Karel, za nímž do Přední Kopaniny (!) autobusem (!!) přijela přítelkyně, mezitím udělal něco jako blafák a zkušeně zavěsil na 3:0. I na tomhle gólu jsme se vlastně podílel, protože Karel letos hraje se šťastným dresem číslo 14, který jsem mu dal a sám hraju s tou blbou devítkou.

Pak už to bylo snazší, protože soupeři - v tabulce prý hned za námi - to tak nějak vzdali. I to okopávání už bylo takové odevzdané. Jeden faul si rozhodčí vybral, Matyáš neobvykle nestřílel, ale poslal míč ke mně, neboť si mě nikdo nevšímal. Levačkou, kterou používám zhruba jako malí cyklisté balanční kolečka, jsem se z první trefil tak, že bych to chtěl mít někde na videu jako .gif a pouštěl bych si to dokola, až mi bude smutno a až budu chtít zase skončit s "kariérou".

A to jsem ještě nevěděl, že na konečných 5:0 dám po krásné Karlově přihrávce znovu já, tentokrát svým mnohem běžnějším způsobem zblízka a doprostřed branky. Mohli jsme slavit, ale nešli jsme.

Jsme totiž divný tým, nechodíme do hospody, a to ani po něčem takhle zbytečně senzačním a senzačně zbytečném. Nový gólman Jarda, který nechytá rukama, ale i tak je skvělý, vždy navrhne nějaké pivo, ale všichni naskákají do aut a ujedou, nakonec i s Jardou. Já jsem jel taky, ale nedalo mi to a doma jsem si dal aspoň panáka s tchánem.

A prý ještě můžeme hypoteticky postoupit. Nedáme to, no. Ale i tak mě strašně zajímá, jak to dopadne, a hrozně nám fandím.

text Řízek, foto Filip

BEZ BODÍKŮ

Pojedenácté jsme uspořádali fotbalový Piškotův pohár a bylo to letos mimořádně spletité. Hráli jsme místo běžného března v úchylném termínu těsně před prázdninami. Dvě mužstva nám odřekla účast prakticky simultánně a nikde poblíž žádná další nebyla. Nemám Billa kartičku, takže jsme nedostali slevu při nákupu tatranek a dalších nezbytností. Václav zapomněl, že má jít na test, a tak vyrazil těsně před začátkem (ale stihl to). Chyběl nám náš nejlepší obránce, protože fotil spoušť po tornádu. Hedvika mi usnula v kočárku až padesát metrů před Děkankou, kde se hrálo, přesně na třicet pět sekund, takže nepochybně bude protivná. A ta záležitost s poháry, to si zaslouží vlastní odstavec nebo možná dva.

Drahocenně se tvářící, ale ve skutečnosti spíš plastové ceny pro vítěze k našemu turnaji patří podobně jako korková nástěnka a Václavovy proslovy. Každá prodejna, v níž jsem je historicky sháněl, má prakticky týž sortiment: vypadá to, že nakupují od stejného čínského dodavatele. Tyto prefabrikáty se následně kreativně vylepšují nalepením emblému s nějakým fotbalovým motivem (typicky míč), aby to "vypadalo hezky", dále zpravidla požaduji cca 5 ks štítků s nápisem Piškotův pohár - druhé místo, nejlepší střelec a tak. 

Není na tom nic zas tak složitého, bohužel jsem si chtěl usnadnit práci a ušetřil čas a hodlal poháry nakoupit v Benešově, protože máme poblíž chatu a zrovna jsme tam byli. Prodejna je na náměstí a kromě pohárů a sportovních potřeb nabízí kupodivu i hudební nástroje (nejen housle, haha). Z prvního kontaktu, desetiminutového telefonátu (v pondělí) jsem byl v rozpacích, ale osoba na druhém konci drátu si mé požadavky poznamenala a slíbila, že to bude tentýž den odpoledne připraveno. Nebylo, protože pán měl frmol – "lidi nakupovali nafukovací věci, jak je horko". Nebylo ani v úterý, "zapomněl jsem, že jdu na očkování" atd. Tím, že jsme v úterý odjeli z chaty, se plánované časové výhody nepodařilo dosáhnout, ba naopak . Nebylo to ani ve čtvrtek (už ani nevím proč, ale už to aspoň "měl na stole", ovšemže nehotové). V pátek tam tak musela zajet žena, cestou byla bouračka, zácpa a kdovíco ("přivezla jsem ty posraný poháry z posranýho Benešova"). Byly ale docela hezké a na nás zas žádný nezbyl.

Tím se dostáváme k průběhu turnaje, který se vydařil, třebaže byl prost překvapení. Zúčastnil se ho jeden silný tým, jeden o trochu slabší, kterému nedorazil brankář, a dva srovnatelně slabé. Předpokládal jsem proto, že si největší dávku ostudy uřízneme hned v prvním zápase proti Torolce, která si z loňska přivezla putovní pohár, jenže se sešlo vícero pozitivních faktorů: ještě jsme měli sílu běhat, soupeř se teprve rozjížděl a nám podobně jako ve zbytku turnaje zachytal gólman Kuba. Sice jsme prohráli, ale jen 0:3.

 

Není to samozřejmě k jásání, ale leckteré jiné týmy nám to mohly závidět. Začala se však bezezbytku, a možná až moc, naplňovat moje slova ze zahájení turnaje, a sice, že mě brácha Piškot mnoho věcí naučil, fotbal bohužel fakt ne. Co jsem se na sklonku řekněme kariéry přesunul do útoku, je to obzvláště vidět. "Nedostal jsem se ke střele, zejména proto, že jsem se nedostal k míči," analyzoval jsem svůj výkon za souhlasného pokyvování spoluhráčů a tušil, že bude ještě hůř. Vlastně jsem jednou vystřelil zády, když mě kapitán Matyáš trefil.

Brankář nedorazil týmu Na zdraví pana Macháčka, nicméně náš Kuba velmi ochotně zaskočil. Koza znezaneřáděná favorita trápila, ale nakonec utkání skončilo 3:1 a patřilo k těm vyrovnanějším. Na rozdíl od následujícího duelu, kdy jsme chtěli vlétnout na Macháčky, kteří hráli druhý zápas v řadě a nemohli ani střídat. Místo toho jsme předvedli něco divného a smutného a prohráli milosrdných 0:5. Fuj.

 

Šli jsme na pivo, Péťa předal funkci pokladníka (nebyla to reakce na předchozí ostudu, ale na to, že už několik let nehraje, nicméně pokladník byl výborný, díky moc za to – hrozný voser, mnohem horší než dělat vedoucího mužstva). Generační obměna je tím završena - Vašek už dříve předal pásku a já chtě nechtě rukavice. Mohli jsme se začít soustředit na to, co nám zbývalo, tedy boj o předposlední místo. Případně si dát ještě jedno pivo nebo limonádu, protože začínalo být fakt horko.

A pak se na hřiště vrátila Torolka, smetla Kozu znezaneřáděnou 4:0, a tak bylo jasné, že poslední dva zápasy ve skupině budou o ničem, respektive pouhou generálkou před finále a zápasem o třetí místo. Ti horší, tedy my a Koza, k tomu přistoupili jinak než ti lepší: vzájemný zápas byl kulantně řečeno chudý na zajímavé situace a nemohl skončit jinak než 0:0.

Když jsme se o půl hodiny později potkali naostro, bylo to přeci jen zajímavější. Zase jsme brzo prohrávali, ale šance byly. Já už jsem třeba vůbec nemohl, což jsem svérázně řešil tak, že jsem skoro nechodil ze hřiště střídat. Filip, náš nejlepší hráč v poli, trefil už asi čtvrtou tyčku, ale připravil Danovi krásným pasem vyrovnávací gól, náš jediný na turnaji. Jenže Koza pár minut před koncem šla znovu do vedení. 

S ubývajícím časem jsem byl bohužel stále častěji u míče. Filip mi nezištně nahrával v situacích, kdy by sám býval mohl třeba trefit tyč. Já jsem se zpravidla nějak divně zamotal, nebo mi to jako pár vteřin před koncem vyšlo na ještě nešikovnější levou, nebo jsem pro jistotu sám spadl a pak přesvědčoval rozhodčího, že to fakt faul nebyl. Prostě už to skončilo 1:2 a místo pohárů dostaneme dětské šampaňské, které jsme včera nevýhodně koupili bez Billa kartičky a bodíků.

Torolka si v generálce na finále pohrála s Macháčkem 8:0. Jeho hráči tak před odvetou celkem logicky hledali někoho ochotného stoupnout si do branky. Kuba byl unavený, tak jsem se nakonec odhodlal já. Přitom jsem (si) sliboval, že po blbě zlomeném prstu už chytat nebudu.

Utkání bylo přeci jen vyrovnanější, dokonce Torolka i poprvé inkasovala. Za stavu 1:1 jsem se odvážně nebo spíš nerozvážně vrhl komusi k nohám a pak se mi zatmělo před očima. Hlava ale vydržela (později potvrzeno rentgenem), jen mám teď díky čísi kopačce na pravém spánku tetování jako Robert Rosenberg (tím veškerá podobnost bohužel končí).

O poločase za pořád ještě přijatelného stavu 1:2 jsem dal na důrazné doporučení manželky a mlčenlivého souhlasu nemluvněte (které vůbec nebylo protivné) a vystřídal mě Kuba, jemuž zrovna schnul diplom pro nejlepšího brankáře. Finále skončilo 1:3, a pohár si tak může odvézt opět Torolka.

Jenže ne hned. Nejprve musíme nechat upravit a zvětšit podstavec, protože se tam už všechna její vítězství nevejdou. Přemýšlím, kde to nechám udělat – napadá mě Benešov...

text Řízek, fotky Ř., Péťa, Milhauz, Hanka a další

PATOVÁ SITUACE

Dnes je text postaven na troufalém přirovnání. Ale věřte mi, svého času jsem se skutečně setkával s lidmi, kteří mě považovali za podobného Tomáši Rosickému. Ano, bylo to v době, kdy jsem se ještě pyšnil mastnými vlasy řekněme střední délky a nekvalitní stredoškolskou pletí (je pravda, že častěji mě proto připodobňovali k Pavlu Poulíčkovi, ale toho dnes vynechejme - copak asi dělá?).

Jasně, ono to srovnání, podobně jako dost často i my dva, tedy já a Tomáš, trochu kulhá. Ve fotbale jsem největšího úspěchu dosáhl, když jsem si načerno zachytal o několik lig výš, než pro mě bylo zvykem: jeden zápas třetí nejvyšší Hanspaulky (1:1), a závěr kariéry trávím podobně jako dřív v osmé lize, jenže na nezvyklém postu zabijáka ve vápně. Sem jsem se dostal spíš ze soucitu spoluhráčů, když už kvůli zlomenému prstu chytat nemohu. Občas mi někdo přihraje a já dám z jednoho metru gól. Jinak tedy hlavně běhám, když nejsem zraněný.

Rosický trávil závěr své poněkud promaroděné kariéry ve Spartě. Když tehdy zrovna nastoupil, byl pořád o několik lig nad ostatními, jenže většinou právě nehrál. Nejčastější věta, kterou komentátoři v souvislosti s popisem jeho akcí používali, byla: Rosický dnes není ani na lavičce. Nakonec z něj ve Spartě udělali asi ze soucitu nějakého bafuňáře.

Když už jsme na tuto hru přistoupili, množství a charakter našich zranění je rovněž podobný. Rosického brzdilo kdeco, po návratu do Sparty především achilovka. Tu jsem si před jedenácti lety přetrhl. Nechal jsem se tehdy z mladické nerozvážnosti odvézt sanitkou na Bulovku, kde mi za to vynadali a pak mě šoupli na pokoj, kde při neúspěšné resuscitaci starého pána z vedlejší místnosti vyhořela elektroinstalace, ale to jsem trochu odbočil. 

To Malý Mozart měl svou achilovku lépe pořešenou. Četli jsme si s Maruškou tehdy bulvární tisk a oceňovali jsme kreativitu editora, neboť pod zrnitou fotografií sportovce s tajemnou krabicí kráčejícího z prestižní kliniky stálo: Tomáš Rosický a přístroj na léčení paty.

Nezdá se to, ale už klopýtáme k pointě: já totiž už také mám svůj přístroj na léčení paty. Doporučil mi ho lékař a před pár dny mi jej přivezl kurýr. Je to předražený kus plastu, zato ze Spojených států. Zázrak, který se zatím nedostavil, vypadá jako kruhová výseč, na níž se stojí a bolestivě posiluje či strečuje. Je na to trochu pozdě, v achilovce mám zánět, který nechce odeznít. Ani nemůže, nechal jsem mu jen týden klidu a už mi to připadalo příliš dlouhé. Místo běhání jsem sice třeba pekl chleba, což prostě není ono. 

A tak jsem šel běhat a po sto metrech jsem se kvůli úporné bolesti chtěl vrátit, avšak neudělal jsem to a hodinu se trápil a přemýšlel o tom, jestli by nebylo moudřejší se na to vykašlat a přestat když už ne v nejlepším, tak aspoň, dokud je to ještě důstojné.

Samozřejmě jsem to zase neudělal, patlám na nohu smradlavou kostivalovou mast, chodím v bizarní ortéze s nafukovacími rezervoáry a hledám na Googlu návod, jak se zbavit zánětu snadno a rychle. A chci věřit na zázraky. A když nepřijde, aspoň budeme mít každý den domácí chleba.

text a foto Řízek

LEGENDA POKRAČUJE

Přišlo mi psaní. Dá se z něj dovodit to, že mi v únoru 2022, tedy zhruba měsíc až dva po mých sedmatřicátých narozeninách, zavolá neznámé číslo. Pán nebo paní se představí jako likvidátor nebo likvidátorka. Asi si domluvíme někde schůzku (budu se tvářit, že mám plný kalendář, avšak tady jeden den mám zrovna volnější), ale kafe si každý zaplatíme zvlášť. Nebo možná má pojišťovna nějaký speciální kamrlík, takové oddělení Q pro trvalé následky blbých úrazů nešikovných lidí. A jestli jsou následky dostatečně trvalé, pojišťovna zkontroluje právě po dvou letech. Už teď se na to těším.

Vím totiž, že budu chtít hodně peněz, a to za snížené společenské uplatnění plus újmu na cti. No moment, jak vám zkřivený a nepohyblivý poslední článek prostředníčku – aniž bych chtěl(a) zpochybňovat závažnost tohoto zranění – zhoršil uplatnění ve společnosti, pane ééé... magistře? ošije se likvidátor(ka) a já odpovím, že to máte tak:

Tenkrát, když jsem měl ještě všech pět prstů pohromadě (dále jen Před úrazem), jsem byl v kolektivu uznávaným hráčem nejnižší hanspaulské soutěže v malém fotbale. Takhle, uznávaným... prostě mě nechali chytat, protože se jim do branky nechtělo.

Jenže potom, co jsem se v únoru 2020 nesmyslně zranil na fotbalovém turnaji novinářů, ironicky v zápase se svým bývalým zaměstnavatelem (dále jen Po úrazu), nemohu už tuto roli živého štítu a podavače zakopnutých balonů dále vykonávat. Jasně, mohl bych se ctí ukončit kariéru, pozvat kamarády na pivo a dál jim jen na dálku usilovně fandit, ale to by mi nebylo podobné.

Místo toho jsem k nevelké radosti spoluhráčů začal hrát na jiném postu. Není zatím jasno, jakém – prostě se pohybuji na hřišti na rozličných místech, kam jsem kdysi z branky sotva dohlédl, není v tom žádný systém ani logika. "Legenda má místo v základu vždycky jisté," psal nový kapitán blahosklonně. Těžko říct, jestli si to po prvním přátelském zápase Po úrazu nevyčítá.

To, že jsem neměl dres a zapomněl jsem i do eráru přinést brankářské rukavice, byl vlastně detail. Na druhou stranu jsem byl velice platný tím, že jsem správci zaplatil pronájem a nahodil všech dvanáct jističů, takže se začaly probouzet reflektory.

Spoluhráči mě začali posměšně titulovat Legendo, a za tuhle újmu na cti se pojišťovna pořádně prohne, pokud mají sarkasmy v sazebníku. Co mě překvapilo, pokoušeli se mi i přihrávat. Míč jsem tak na kopačkách nebo v jejich nepříjemné blízkosti měl častěji, než by bývalo bylo prospěšné. Takové míče byly vesměs ztracené – předem.

Soupeři nad námi měli vytrvalou převahu, čemuž napomáhalo i to, že jsme v podstatě hráli v oslabení, pokud jsem zrovna byl na hřišti. Skóre hrozivě narůstalo. Pak jsem z vlastní poloviny udělal s balonem tři rozvážné kroky, než jsem do kohosi narazil. Ale akce kupodivu pokračovala, protože míč se po tom střetu odrazil k někomu šikovnějšímu, než jsem já, který nekompromisně snížil asi na 1:5. Spoluhráči mi gratulovali, protože jsem s velkou dávkou fantazie přihrál na gól.

Na druhý jsem nahrál Filipovi před prázdnou a bylo to za celé utkání to jediné, co dopadlo přesně tak, jak jsem zamýšlel. Tady jsme si dokonce šli plácnout, respektive jsme do sebe divně žďouchali loktem, čehož se virus lekl. Snížili jsme asi na 2:10, mně dál utíkaly přihrávky do zámezí, vyskočil jsem si na hlavičku asi tak o vteřinu až dvě poté, co nade mnou míč proplachtil, vhazoval jsem auty protihráčům, divně jsem padal do skluzů, když kolem mě široko daleko nikdo nebyl, a vůbec jsem se nevracel, protože neumím bránit.

I soupeř si absence mé fotbalovosti musel všimnout, a tak si jednou tak trochu zahrával před vlastní brankou, já se nemotorně, ale dostatečně drze zmocnil míče a běžel za nadšeného a trochu sarkastického ryku sám na brankáře. Zoufalou střelou vyslanou z viklavého kotníku jsem otřel o tyč a spadla do branky.

Byl to náš poslední gól, prohráli jsme 3:14 a na všech našich čestných úspěších jsem měl zásluhu; všichni se tomu smáli, protože to bylo bizarní, a já jsem se cítil trapně. A za tohle všechno mi pojišťovna už v únoru 2022 vysolí balík peněz.

text a foto Řízek