Zápas se čtvrtou Strašnickou tak bez nadsázky přítomný rozhodčí označil za boj o postup, čemuž jsme se upřímně smáli ještě ve chvíli, kdy náš skvělý brankář Milan chytil stoprocentní šanci. Brzy nám však ztuhl úsměv na rtech: soupeři se oproti nám jevili jako výrazně fotbalově nadanější, což bylo patrné především ve srovnání se mnou - za ty čtyři minuty mezi mým příjezdem do Štěrbohol a výkopem jsem se toho bohužel moc naučit nestihl.
Netrvalo dlouho a prohrávali jsme. Nejdříve decentně 0:1, později po komickém podklouznutí našeho posledního bránícího Karla závažněji 0:2 a dál se to stupňovalo, takže po patnácti minutách jsme za stavu 0:3 toužebně vyhlíželi milosrdný konec. A nebyli jsme sami, přesně v tom momentě začal brankář soupeře zdržovat.
Ale kdyby to dopadlo takhle, asi bych o tom nepsal, takže je nasnadě, že se něco přihodilo. Karel zatáhl míč po levé straně a poslal jej do vápna, kde jsme se k němu udatně, ale trochu zoufale snažili probojovat. Nejsrdnatější byl sice obránce soupeře, jenže míč jen nešťastně odrazil do mého kolena, těsně vedle obrovské modřiny z předminulého zápasu, která vypadá jako nějaká avantgardní kérka. Koleno bylo natočené správným směrem a vykřesalo nám aspoň malinkou naději ještě s tím něco udělat.
"My takhle často vedeme 3:0 a pak ještě prohrajeme," konstatovali o poločase hráči soupeře, kteří byli na hanspaulské poměry hrozně v pohodě. Rozhodčí rovněž vtipkovali o Csaplárově pasti, ale k ní se zatím moc neschylovalo. Strašnická naopak zkraje druhého poločasu trefila tyčku.
Pak jsem se na zlomek sekundy ohlédl doprava někam směrem ke kouřícím komínům anebo nákupnímu centru, sám nevím, ale probral mě až jásot - po bleskovém autu dostal podle několika na sobě nezávislých radujících se zdrojů míč Ondra a placírkou, jež bývala historicky doménou jiného čahouna a nepravděpodobného střelce Rádoše, snížil na 2:3.
A to už úplně otočilo poměry na hřišti. Kudrnatá hvězda soupeře najednou neměla prostor pro svoje fintičky, protože jsem ji vzal přes párky (ale i s míčem). Brankář se zdlouhavě šoural pro zakopnuté míče a rozehrával ještě pomaleji, ale beztak nezabránil tomu, že se na něj vyřítil Mário a vyrovnal na 3:3 a pamětníci hned vytáhli zcela případný příměr k legendárnímu istanbulskému finále Ligy mistrů 2005, kdy se totéž podařilo Liverpoolu (mj. se Šmícou, který dával na 2:3, a Barošem) proti Milánu. Snad jediný drobný rozdíl oproti oběma situacím mě napadá, a sice že oni pak ještě vyhráli na penalty.
To v hanspaulce nejde, ale ještě zbývalo pár minut, v nichž se dalo rozhodnout, tak či onak. Na soupeřova útočníka zívala prázdná branka, ovšem naštěstí to minul. Následoval můj zhruba druhý vyhraný hlavičkový souboj v životě, prodloužil jsem na Dana a ten uháněl sám na brankáře, jen mu do zkrocení zlého míče chybělo půl kroku. "Nešel jsem tam, protože jsem vůbec nečekal, že to dokážeš," potvrdil mou roli spolehlivého článku sestavy.
A pak byl konec a já jsem zvedl ruce nad hlavu a tlumeně jsem zavýskl, protože mi to přišlo skvělé a ohromující a epické a příběhovité, ale pak jsem se zahanbeně podíval kolem sebe a zjistil, že jsem jediný, ostatním radost připadala nemístná. Došlo mi, že oni tu pro mě neuvěřitelně šťastnou remízu v boji o postup berou jako ztrátu! To je manšaft, podívejme se na ně, žádní osmiligoví otloukánci. Kazit to takovým borcům je mi vyloženě ctí.
text Řízek, foto Luboš 48
Žádné komentáře:
Okomentovat