Výkop jsme obstarali s Matyášem a po pár minutách jsme všichni zjistili, že šestá liga je stejná jako ta sedmá, že proti nám nenastoupili maskování profesionálové, ale kluci a tátové od rodin jako my a že si jdeme všichni vlastně hlavně zakopat. A tak jsem to z voleje napálil někomu přímo do břicha (omylem). Míč se odrazil zpátky ke mně a druhý pohotový volej mi chytil brankář a je to škoda, protože kdyby tam něco takového spadlo, byla by to parádní tečka za kariérou a už bych jim to mohl přestat kazit. Pak dorazili hráči a míče a mohl jsem jít střídat.
První branku v šesté lize vstřelil Ondra v dresu číslo 6 a byla to placírka po závaru po standardce. Vedení nám vydrželo asi minutu, jenže hned poté Marian obešel brankáře, a protože 2:1 to už skončilo, všechno podstatné se vměstnalo asi do 90 vteřin, jak to tak někdy v životě bývá.
Na druhý zápas náš předseda přinesl nové dresy. Nové logo už nevypadá tak směšně jako dříve a méně odpudivý je i odstín zelené. A tak jsme se fotili a smáli a já jsem poprvé navlékl nové číslo 23, což není odkaz na Michaela Jordana nebo Davida Beckhama, nýbrž na obstarožní tramvaje této linky, které dýchavičně, ale spolehlivě stoupají na Pražský hrad a působí dojmem, že budou stoupat navždy, tedy dokud nedají ten krásný gól z voleje.
A zase to byl pohodový zápas a zase jsme vyhráli, když Matyáš dal hlavou na 1:0, načež unikl vyloučení a v posledních dvou minutách jsme i díky tomu dali ještě dvě branky.
Nováčkovská euforie vyprchala až ve třetím zápase, kdy jsme na Děkance už poněkolikáté za sebou nedali ani gól, i když jsme měli zejména v prvním poločase převahu i víc šancí, a prohráli 0:2 a nepomohly nám ani moje nové, poněkud růžové kopačky.
Zatímco mírně zklamaní spoluhráči šli na limonádu a na pivo, odjel jsem na skok domů, abych vstřebal trochu večeře a kritických a nechápavých pohledů ženy a dcery. Hodlal jsem se totiž na Děkanku ještě vrátit, protože později večer hrají veteráni. Mělo jich být málo a mně to dědkovské tempo vlastně celkem vyhovuje. Mám na hřišti víc místa i času na různé své vylomeniny.
Pár měsíců jsem je neviděl a přemítal jsem, jestli se tam třeba mezitím nějak nezlepšilo klima, nebo je to pořád bizarní rozháraný kolektiv, v němž dominují zakomplexovaní idioti, což se brzy vyjasnilo: každý můj kontakt s míčem byl opět od začátku interně posuzován a hlasitě nevrle komentován, zejména pokud jsem nedejbože nepřihrál Tomášovi.
Sám jsem si to ještě zavařil tím, že jsem neproměnil dvě velké šance, do kterých jsem se zkraje dostal. Místo toho jsme z prvních tří střel dostali tři góly a posuzován a nevrle komentován byl už každý kontakt kohokoli s čímkoli. V průměru asi o dvacet let starší soupeři se hrou i námi bavili. Alex mi vysvětluje, jak mám přihrávat. Nejnormálnější a nejklidnější je Jarda. Akorát měl čtyři piva a trochu to z něj táhne.
Horko těžko jsme chvilku před koncem vyrovnali na 3:3, svou opírací levačkou jsem to nějak dotlačil za čáru a místo radosti nebo úlevy mi zas někdo ze spoluhráčů začal bůhvíco vyčítat, načež senioři dali našemu debatnímu kroužku ze své čtvrté a páté střely další dva góly a skončilo to, soupeři mi neironicky blahopřáli k výbornému výkonu a já jsem si zase říkal, jestli tohleto mám zapotřebí.
Ale pak jsem si sám odpovídal, že asi mám. Dělat normální věci s normálními lidmi by bylo k uzoufání nudné.
text Řízek, foto někdo na hřišti
Žádné komentáře:
Okomentovat