SOUČÁSTÍ STÁDA

V srpnu 1999 by mě nejspíš napadlo cokoli jiného než shánět speciální zatmavené brýle, naopak bych hodil patkou (!) a celému tomu stádu tupých zakloněných hlav, které bude ve stejný moment na povel žasnout, bych se zfleku vysmál. Netuším, co jsem ten den dělal, ale naprosto jistě to bylo lepší než jakékoli zatmění čehokoli.

Ani jsem se nenadál, uteklo 27 nebo kolik let a lidé už zase čučeli na nebesa, ovšemže tentokrát i se mnou. Než jsem v nenápadné prodejně fotopotřeb v pasáži ve Vodičkově ulici stačil krátce po poledni otevřít ústa, oznámil mi prodavač, že ve dvě přivezou dalších osm set sklíček (včera jich prodal 3500), a ukázal na nesourodou skupinu lidí venku připomínající autobus turistů spořádaně čekajících na toaletu na první hraniční pumpě. 

Dal jsem tomu ještě jednu šanci: před třetí hodinou však lidí notně přibylo a fronta se nehnutě klikatila (což lze) z pasáže až skoro na Václavské náměstí, zatímco si prodejce fototechniky mnul ruce nad vydařeným podnikatelským záměrem.

A tak jsem musel jít mnohem hlouběji. Ve sklepě odpočívají staré fotky, brácha v lakrosové výstroji, což mohlo být přibližně na sklonku tisíciletí jako to zatmění, táta zamlada na pláži kdesi apod. Jenže dneska není čas se dojímat, potřebuju jen ten černý konec z negativu (ale slibuju, že vás jednou místo dojímání zdigitalizuji, vždyť jste rodina).

Na Vyšehradě samozřejmě nejsme sami, neboť se tam přesunuli všichni ti lidé z fronty na sklíčka a pár dalších. Koukáme zhruba směrem k Petřínu, slunce už je nakousnuté, což sleduju přes ustřižený film, a lidé v rozpacích zjišťují, že to těmi jejich jinak šikovnými krabičkami skoro nejde vyfotit.

Ono i tou amatérskou zrcadlovkou to není úplně snadné, když už konečně člověk v postranní uličce zaparkoval a teď poočku sleduje, jestli se třeba znuděná Hedvika ("Jo, vidím, měsíc. Já vím, že to není měsíc, neříkej mi to!") nechystá přelézt hradby.

Fotím přes film, přes disketu i přes černé brýle, mžourám, cvakám, empaticky nastavuji citlivost, ale nedaří se mi to. A tak hlavně koukáme po mizejícím slunci i Hedě. Vlastně se mi to hrozně líbí, i to, jak jsme spolu součástí toho stáda. 

Dokonce bych zpětně svému nemoudrému čtrnáctiletému já vytkl, že se tohohle demonstrativně odmítlo zúčastnit - že to pravděpodobně i tehdy stálo za to (jako když jsem zpětně litoval, že jsem místo besedy s Karlem Schwarzenbergem raději jel na táboře na lodičky).

Už to všechno zapadlo, dítě je úplně kaput ("Proč pořád někam chodíme, když jsou prázdniny? Proč nemůžeme být doma?"). Sítě i sítnice jsou plné nádherných snímků. Nakonec ve foťáku nacházím aspoň jednu fotku, která se náhodně jakž takž povedla.

A taky vás tak bolí oči?

text a fotky Řízek

SCHRONISKO

Motto naší rodiny by klidně mohlo být Jednotná v rozmanitosti, jenže se obávám, že už to někdo zabral. Týká se to i dovolených, jejichž plánování má zpravidla na starosti moje žena, neboť já si už asi patnáctý rok po sobě neuvědomil, že je něco takového potřeba udělat. 

V praxi to dopadá tak, že abychom byli spokojeni tak nějak všichni, obvykle jedeme do aspoň trochu komfortního hotelu (ocení Maruška) s vodními atrakcemi ve tvaru žiraf (vyžaduje Hedvika) a berou se s sebou několikery běžecké boty, ať se táta po ránu taky trochu vyblbne - kdo se má na ty jeho otrávené ksichty pořád koukat.

Proto když jsem se dozvěděl, že se spolu s dalšími několika rodinami jede do Krkonoš do chaty, kde oproti našim běžným zvyklostem chybí například tekoucí voda, nejprve jsem to považoval za nepovedený žert. Přece by Maruška na něco podobného dobrovolně nepřistoupila. Ale ono se to skutečně dělo, kufr auta jsme zarovnali balenou vodou a instatními jídly a vážně jsme místo do resortu vyrazili do hor. 

Místo dvou hodin nám cesta trvala tři, a to ne kvůli nabíjení, nýbrž kvůli mojí zbrklé práci s navigací. Kaplička, u které se chata nachází, totiž měla někde u Adršpachu jmenovkyni. Říkal jsem si, že tahle nová cesta do Krkonoš je fakt hezká a zajímavá; že je to nějaké divné, jsme si uvědomili asi deset kilometrů před Adršpachem. Takže jsme byli za pitomce ještě dříve, než jsme skutečně dorazili, ale mě vůbec názory ostatních uživatelů nezajímaly, protože mi to místo okamžitě učarovalo.

Na louce pod letitou, ale opečovávanou boudou chaoticky pobíhají děti, Max chytá luční koníky a hází je do potoka pstruhům; je jasné, že Hedvika tam za chvilku spadne, ale v těch obrovských taškách, které jsem vyložil z auta, přece musí být dost dětského oblečení (pravda, svůj spacák jsem zapomněl). Na zápraží vysedávají emeritní správci osady (asi), jeden luští sudoku, další dva už vyluštili vodku. Není tu žádný internet (nepronikne sem žádná práce). A z lavičky nad chatou je vidět nejen vrchol Sněžky, ale i moje dětství, tedy ta zábavnější část, kdy se nekomfortně jezdilo do spartánsky vybavených horských chat a zaživalo se spoustu dobrodružství.

A když to chci holkám všechno nadšeně vyprávět, přeruší mě dotazem, kde je záchod, což se později ukáže jako jeden z kamenů úrazu. Záchod je díra zakrytá víkem, ne, Hedy, nedá se do toho spadnout. Na padání je tu potok a jeho dravý ledový přítok s tůní, která do jisté míry nahrazuje koupelnu. "To není normální, tady ani není mikrovlnka!" zlobí se dcera. Ve skutečnosti tam je, akorát na chodbě. 

Děti na kraji lesa staví bunkr a když se zešeří, děláme táborák, jeho plameny živí tuk z buřtů a nad námi krouží netopýři. Část z nás strká klacky do ohně a pak s nimi nebezpečně mává ve vzduchu a ta druhá část říká, ať to neděláme.

Heda ani v jedenáct nespí, protože je to těžké. "Chci, aby mě hladila maminka, ta má jemnější ruce!" vpálí mi do unaveného ksichtu. Ráno se jde táta vyblbnout na Sněžku a dochází k poznání, že i s bolavou nohou je běhu zapotřebí a ta koupel potom je úžasná (a kotník třeba splaskne). Hedvika mezitím poprvé spadne do potoka a objeví jakési obrovské ztrouchnivělé prkno, které se stane jejím přítelem i atributem, neboť ho začne všude tahat a prohlašovat, že je to snowboard, skejt nebo i nějaké další imaginární věci; ne, nepovezeme to s sebou do Prahy, v žádném případě.  

Házíme si talířem (trefím Hedu mezi oči, prostě otec roku), děti testují elektrický ohradník u oveček a za soumraku zformujeme bizarní několikačlennou eskortu, která doprovodí Marušku do nedaleké horské boudy, kde mají opravdivý splachovací záchod. A lamy a naprosto fantastické rohlíky a možná do budoucna i nabídku ubytování, jež by lépe vyhovovalo naší rozmazlené rozmanitosti.

Sněžku zdolají nakonec i děti (lanovkou, ale dolů po svých, přitom pořád mluví do vysílaček. Přepínám!). Naučíme se zásadní polské slovo schronisko, což s medvídkem Pů kupodivu nemá nic společného. Oproti plánu prcháme do civilizace o den dříve (je to velmi těsné, hlasování skončilo poměrem hlasů 2:1). A na opakovanou otázku kamarádky Andiny, jestli s nimi do tohoto schroniska pojedeme příští rok, Maruška rezolutně odpovídá, že v žádném případě.

Ale kdoví. Třeba bych to mohl jednou naplánovat já. A to prkno máme samozřejmě v kufru.

text a fotky Řízek

TROCHA NÁSILÍ

Veronika je šamanka i masérka, přičemž podobně jako vodovodní baterie každému klientovi namíchá přesně to, po čem si ona myslí, že prahne. Tomu trochu násilí, tomu zase hodně eza. Takže ví, že já sice nedocením kecy ani vonné esence, jenže dneska potřebujeme kromě zvalchování zablokovaných zad i nějaký zázrak, který před závodem opraví počochněný kotník. Zázrak má podobu světlemodrého tejpu a já se snažím věřit tomu, že Veronika ví, co dělá.

Tím spíš, že si sám nejsem jistý, že vím, co dělám: jako náhradník jsem se před časem přihlásil na běžeckou čtyřiadvacetihodinovku do Kladna a bohužel mi před pár dny napsali, že pro mě mají místo - je to velmi nečekané, že se lidé z tak lákavé akce na poslední chvíli odhlašují. Ledva jsem zaplatil startovné, rozbolel mě kotník.

Ovšem na tyto stavy jsem už od přelomu tisíciletí, kdy jsem se jednou na táboře coby uhrovitý teenager radostně rozběhl do holčičího tábora s kytarou a nezavázanými pohorkami, tak nějak zvyklý. Nemusí to být průšvih, občas se moje tělo dokáže na nečekaná příkoří překvapivě adaptovat. A uvidíme, třeba to vydrží, ale moc tomu nevěřím.

Dobře jsem spal (ostatně o co jde? Já už mám letos sportovně splněno), motorákem dorazil ke stadionu na okraji Kladna a sledoval účastníky, kterým bylo jednodenní kroužení po kilometrovém okruhu málo, a tak začali už o den dříve. 

Na poslední chvíli měním ponožky za takové, které nemají na palci otvor, a s cílem překonat aspoň svůj pět let starý jediný pokus (149 km) vyrážím.

Hlavně začít zvolna, říkám si. Ale to si nejspíš řekli všichni a důrazněji než já, takže první hodinu nebo hodinu a půl ve třicetistupňovém vedru nesmyslně klušu někde v popředí. Běžíme bok po boku s mužem se srandovním vlasteneckým kloboučkem, neboť jsem neúmyslně trefil jeho tempomat. Prý má osobní rekord sto kilometrů za 8,5 hodiny, což je šílené. A taky tu po celou dobu má manželku, která mu podává pití, ochlazovací houbičky a gely, což je taky šílené. "To musí být super zábava," odtuším a kolega můj sarkasmus nechápe s tím, že žena jezdí na všechny jeho závody a že se tu dají pozorovat zajímavé příběhy. 

Můj příběh se vyvíjí tak, že pomalu ztrácím kontakt s kloboučkem. Ono i to vedro je dost protivné a čím pomaleji běžím, tím víc vnímám, jak každý druhý krok bolí. Nejvíc mi vadí zatáčky, kterých je tu kupodivu docela hodně. A pak mi vadí motivační citáty na cedulích kolem trati a sitár, proti čemuž nasadím sluchátka. Kolegové z práce mi doplnili playlist, je tam skoro devatenáct hodin nesmírně pestré hudby a na chvilku to pomůže.

Po třech hodinách se na tabuli začnou objevovat jména nejrychlejších, šokuje mě a stresuje, že jsem chvílemi pátý. Dál mi hraje pátý přes devátý, doběhl jsem maraton, což je pro ostatní nejspíš takový rozklus, ale bolí to tak, že vymýšlím, co dělat. Přezouvám boty, zkusím místo modrých modrozelené, což je tedy hodně radikální. Ale po třech dalších kolečkách zjišťuju, že mě kotník prostě nenechá běžet. A zatímco devatenáct hodin hudby bych asi dokázal unést, devatenáctihodinovou procházku si představit nedokážu, a tak dojdu organizátorům, kteří se mě sitárem i vlídnými slovy snaží udržet v závodě, oznámit, že končím. 

Je mi to líto, na druhou stranu toho i přes okružní jízdu domů víc stihnu: třeba kdy jsem naposledy byl v sauně? Taky nabiju auto, roztrhám nezázračný tejp, dokulhám k mikrovlnce a ohřeju si večeři. A ne, fakt by to nešlo.

Tchyně přesně ví, co má každému zeťákovi namíchat – tomuhle třeba trochu péče o zanedbanou zahradu. A tak mohu v neděli dopoledne, zatímco v kladenském parku ještě mátohy běháním do kolečka namotávají poslední kilometry, v kýbli míchat beton, do kolečka házet suť a opravovat padající kamennou zídku. 

Záda si zvalchuju taháním šutrů a pytlů s betonovou směsí. A uvidíme, třeba to vydrží, ale moc tomu nevěřím.

text a foto Řízek

SMYSL

Někdy mám pocit, že to celé nedává smysl: z jedné hromady se přenášejí těžké staré předměty na druhou hromadu. Mezi nimi vzniká stísněný prostor, kterému táta říká – s nadsázkou nám vlastní – taneční parket. Mezi přenášením vzniká luxusní prostor na birell, rybízovou bublaninu, kafe a povídání. Tak se tu na chalupě bavíme.

Jednou tu prý bude dílna, ale dnes to rozhodně nebude, už je ostatně skoro tma a zatím jsou tu jen ty pestrobarevné hromady. Hodně kilo železa. Koukám skrz prach ven a najednou zahlédnu, jak se v mokré trávě před stodolou něco pohybuje, je to nějaký lehký mladý předmět. Je to ptáče. Hodně málo gramů peří. Stejně jako by se v dílně neměla dle mého nacházet obrovská a těžká sto let stará kamna suplující pracovní stůl, mám nejasný pocit, že by ptáci měli spíš létat než se batolit po trávě, natož úplně mokré.

Čípak seš a proč nelétáš? ptám se třesoucího se opeřence, který promáčenými křídly manipuluje podobně nešikovně a toporně jako já s těžkými předměty v příšeří budoucí "dílny". Nic neříká, umělá inteligence i živí kolegové říkají, že to je jiřička a že má problém.

A teď, co s tím. A tak volám na záchrannou stanici, kde už je záznamník. Dalo by se nedělat nic a nechat to na přírodě, tedy na potenciálních rodičích, jestli tu někde jsou, anebo na zubatých, nesentimentálních vesnických kočkách. Jenže tím bych popřel svou záchranářskou náturu (s Hedou vždycky někam jdeme, objevíme zvíře v domnělých nesnázích, přemístíme ho mimo cestu a pak si zpíváme, že jsme ti záchranáři šneků). 

Rozhodnu se, že je mi ta představa hebkého jiřiččího peří v tlamě kočky nepříjemná, a tak ptáče stráví noc v krabici. Táta, který je už mentálně nastaven spíš na závitky s křenem, moravský muškát a na zápas o třetí místo než na utkání o ptačí život, nakonec popadne svítilnu Parkside a obchází stodolu hledaje možné hnízdo. S Boženkou se pokoušíme lovit komáry a mouchy. Do krabice v souladu s internetem i kolegy umisťuji petku s teplou vodou, aby tam tvor měl teplíčko, beru ptáče a odcházíme spát.

V noci mě budí každý šramot anebo naopak jeho podezřelá absence. Ve dvě ráno měním vychladlou vodu za teplou, ale odhaduju, že se i tak oba vyspíme podobně mizerně. Zdá se mi o zachraňování ptáků, o kočkách v dílně, pak o zachraňování koček. Nějak se to celé proplétá.

Ráno se usušené ptáče ještě hýbe, ale ne moc. Na to, že by se samo vzneslo, obkroužilo kolem nás vítězné kolečko, zamávalo křidélky na pozdrav a zmizelo někde nad střechami, to nevypadá. Volají ochránci zvířat: v Kutné Hoře je sběrná stanice a ochotná paní.

Jedeme tam s krabicí, ptáčetem a tátou a těžko říct, jestli ho tahle obskurní záchranná mise naplňuje víc než přenášení věcí z místa na místo. Ale ví, že mě jo.  

Vypadá to, že je ptáček v dobrých rukou. Paní slibuje, že ho rozkrmí speciální pastou, a říká, že tam už má další přivezenou kámošku. Na to, že (zatím) nelétá, už se jiřička nacestovala dost: ještě ji čeká cesta do záchranné stanice ve Vlašimi. 

A vyrazím i já. Až skončí další slejvák, dopiju kafe a sním další buchtu, sednu na kolo a pojedu z chalupy na chatu. Tchyně mě zve na oběd, ovšemže bude španělský ptáček. Někdy mám pocit, že to celé dává smysl. Akorát ta dílna asi hned tak nebude.

text Řízek, foto Ř. a táta

Aktualizace: Jiřička je v pořádku mezi ostatními jiřičkami v záchranné stanici a daří se jí dobře.

ZPRUZENÍ ČMELÁCI

Jedna z mých prvních cest elektrickým autem vedla na pumpu pro benzin (do zahradního traktoru). V poličce s novinami měli MF DNES s otvírákovým textem Elektromobilem do Chorvatska a to mě zajímalo! Proletěl jsem ho (plytká, nudná PR slohovka), odložil a povzdychl si, jak tyhle kdysy skvělé noviny upadly a dopadly. A přemýšlel jsem, jak asi dopadneme my na naší cestě "Elektromobilem do Itálie".

První zklamání nastalo, když se holkám nelíbilo, že by se náš nový vůz jmenoval Koniáš (což mi u Hyundaie Kona přišlo jako jasná volba). Takže prý Rudík (že je rudý).

Druhé zklamání bylo spojené s výzvou, jak se do takhle mrňavého kufru s těmi všemi nesmysly vejdeme, když jsme rozmazlení absurdně velkým zavazadlovým prostorem někdejšího kombíku a když ještě musíme koupit ty pěnové hady? Na druhý pokus se to nicméně zavřelo. Ale jestli jsem si třeba jen na chvíli pomyslel, že se mi dovnitř (jako dřív) pohodlně vejde kolo, opravdu jsem si zvolil špatný vůz. Dětská skládací koloběžka se nicméně vlezla hravě.

Hedvika už umí parádně trollit: "Stejně budeme celou cestu pořád jen nabíjet," směje se, zatímco neviditelné hejno zpruzených čmeláků roztáčí kola vozidla. Lehkonohý (ale trochu nervózní) táta řídí, znuděná máma pouští písničky, Heda si se sluchátky srandovně "anglicky" prozpěvuje, na ukazateli dojezdu zatím konejšivě září čtyřstovka. Auto je tiché a překvapivě mrštné ("Tati!" ozve se ze zadního sedadla vyčítavě při každém rychlejším rozjezdu). A především vzbuzuje velmi příjemný, třebaže pravděpodobně klamný dojem ekologičtějšího cestování - ona ta naše česká elektřina asi tak úplně čistá nebude. 

Další výhody jsou diskutabilní: náklady za palivo se sice i s veřejným nabíjením (v činžáku nemáme soláry ani wallbox) dají stlačit pod korunu na kilometr, jenže oproti benzinové variantě stojí srovnatelně vybavená elektrická kona nejméně o 150 tisíc víc a její hodnota klesá rychleji. Člověk nemusí být žádný velký počtář, aby viděl, že ta návratnost je spíš ve hvězdách. 

Co je však skutečný opruz, je vyznat se v tom všem, přichází-li člověk z fosilního světa. Nabíjecích stanic je už na světě skutečně hodně, v tom patrně problém nebude, nicméně jejich provozovatelů a různých sítí, aplikací, karet a čipů, diskuzních fór a zaručených tipů je také spoustu a až vám někdo bude říkat, že je to vlastně všechno stejně jednoduché jako přijet k pumpě a nepoplést si naftu s benzinem, tak se vámi snaží manipulovat.

Na Rozvadově se snažím manipulovat s kabelem rychlonabíječky a před svým ženským publikem se pokouším působit jakž takž suverénně. Přes aplikaci pro mě dosud neznámé sítě napoprvé pouštím do auta proud a následně hrdě mávám holkám, které to samozřejmě vůbec nezajímá, před očima obrazovkou mobilu, kde do namalovaného autíčka přitékají procenta. 

Dáme si párek a kafe, za patnáct minut nám přibude dost šťávy pro dalších sto padesát kilometrů výletu a pokračujeme do Řezna, kde jsme si naplánovali nákup bot do vody a pěnových hadů (a také nabíjení na parkovišti obchodního centra). Nad rámec toho všeho je doslova potřeba ještě najít záchody, a tak se červené auto blaženě koupe v energii a můžeme pokračovat.

Oblíbil jsem si aplikaci ABRP (A Better Route Planner). Její placená verze v reálném čase bedlivě sleduje apetit auta, počasí i výškový profil a propočítává trasu i s ohledem na možnosti nabíjení. Kousek za Řeznem nás z důvodů, které tuší jen ona, posílá mimo dálnici na romantickou cestu skrz jakési sedlo, pravděpodobně někde za ním má být další kabel s elektřinou. Maruška poprvé a ne naposledy prohlásí, že tu aplikaci nesnáší. Zpíváme a pískáme si s Hedou naše oblíbené songy Vítr od Vltavy a Holandský kakao od Tata bojs, asi třicet kilometrů jedeme jen z kopce a ukazatel stavu baterie usne na třiceti procentech, takže na další občerstvovací pumpě, kde překrásně voní hnůj, dokonce pohrdneme elegantní nabíječkou (a tys přitom říkala, že budeme pořád jen nabíjet!) a do Innsbrucku dojíždíme s rezervou.

Předem jsme počítali s tím, že tu přespíme: ne tolik kvůli nejistotě neprobádaného vozidla, nýbrž kvůli dítěti nepřivyklému dlouhým cestám. Podle apky je tři sta metrů od apartmánu pomalá nabíječka - vypadá to nepravděpodobně, ale v uzounké uličce tam stojan skutečně je. I tady se proces napoprvé spustí: auto nabijeme doplna asi za (mých) necelých šest stovek, zatímco večeře v centru města nás (Marušku) mezitím vyjde na trojnásobek (ale je výborná). 

Druhý den nás z bezvadné alpské zoo vyžene slejvák. Teploty okolo klesají, jak stoupáme k Brenneru, přehřívá se jen můj telefon. To je trochu mrzuté, protože se přes něj naviguje, ovládají všechny ty elektromobilní aplikace, ale třeba i odemyká a zamyká auto. K Lago di Garda dojedeme asi po třech hodinách; díky klesajícímu profilu auto na cestě z Innsbrucku spolykalo jen necelých 13 kW na sto, takže by teoreticky zvládlo ujet půl tisíce kilometrů (ale radši bych to nezkoušel).

Rudík se sice musí uvelebit na trávník mezi pokřivené olivovníky, nicméně v hotelu je nám k dispozici nabíjení zdarma. To je trochu nezvyklé; nepamatuju si, že by nám při předchozích pobytech kromě welcome drinku nachystali i kanystr s benzinem. Na výlety kolem jezera tak jezdíme gratis. 

Domů je to přesně 777 kilometrů, navigace trasu (bez přestávek) odhadne na devět hodin, reálně jedeme devět a tři čtvrtě. U Innsbrucku se nám napoprvé nezdaří zařídit, aby pumpa disponovala jak záchodem, tak i nabíječkou, ale o kousek dál nám pauza vyjde na oběd: jeden řízek stojí 15 (eur), potrava pro auto 56 centů za kW (což je vlastně stejné jako v Česku). 

Ještě v Německu stavíme podruhé, tady se to moc nepovede. Přehřátý telefon nezvládá opětovně připojit nabíjení, které se náhle vypnulo. V dešti lomcuju s kabelem, který nelze vytáhnout z auta; umělá inteligence radí několikrát zamknout a odemknout auto, což nelze, protože aplikace se v přehřátém telefonu nenačte... Zachraňuje nás fyzický klíč, který Maruška naštěstí vzala. Raději jedeme pryč. Někde u Stříbra zastavíme naposledy, Hedvika si hraje s barevnými kamínky, jenže není všechno stříbro, co se třpytí, takže to jsou ve skutečnosti střepy z rozbitých lahví. 

Ani tady tím pádem nechci stát ani o sekundu déle, za pár minut nabíjím jen naprosté minimum, abychom už nějak doklouzali domů, jenže za volant se hrne závodnice Maruška a já pak při každém předjíždění nervózně počítám každý propálený iont. Range anxiety, tedy úzkost z dojezdu, opravdu existuje. Už na Pražském okruhu se hladové auto hlasitě dožaduje krmení, ale domů už je to vesměs z kopce, takže zkušeně parkujeme s dojezdem 24 kilometrů.

Má to nepochybně svoje kouzlo a opodstatnění, jen to do dálkových cest přece jen (zatím) přidává nevyžádaný prvek dobrodružství, což asi není pro každého. Ale ta barva je fakt hezká.

text a fotky Řízek

DĚKUJI

Pět dní a pět hodin mi trvalo projet letošní trasu závodu Race Through Poland. Bylo to zhruba 1 750 kilometrů po silnicích, prašných i kamenitých cestách i pěšinách, na svém červeném silničním kole anebo vedle něj jsem nastoupal přibližně 25 kilometrů – ne nadarmo o letošním ročníku organizátoři hovoří jako o nejtěžším (kromě jednoho, kdy na konci května sněžilo, a nedojel téměř nikdo). 

Skončil jsem desátý a vzpamatovávám se z toho vlastně doteď. Ani ne tak z toho úspěchu, jako z nedostatku spánku a přemíry různých útrap.

Napsal jsem o tom dlouhý text do Enka. Má asi třicet tisíc znaků, přesto se do něj nevešla důležitá pasáž, a to poděkování. Tak tady jsou:

Marušce - Za to, že jsem na tuhle blbost mohl jet. Ono to tak sice asi nevypadá, ale byla to skutečně krásná a pro mě důležitá blbost (vím, nezní to úplně přesvědčivě). Za to, že mi posílala vzkazy typu "Zlato, neblbni, jdi už spát" nebo "Heda zas vytváří ty děsivé sochy". A za větu "Máš doma ten steak" a za její dokonalou následnou realizaci. 

Vaškovi - Myslí si o tom samozřejmě svoje, i tak jsem mu to po dva společné běhy mohl prakticky celé vyprávět včetně řady nezajímavých detailů. Doteď si sice myslí, že ta loňská liška, co mi prokousala lahve a vypila kofolu, byl jen přelud. Ano, ani tohle nebylo přesvědčivé.

Pavlovi - Za větrník s vlaječkou na mém pracovním stole a za nekončící palbu motivačních vět, které se ode mne čtyři dny odrážely, protože jsem je nepotřeboval, ale pátý den jsem si je vzal všechny naráz k srdci a začal konečně závodit.

Tátovi - Za motivační vzkazy s mezigeneračním přesahem ("Tam to znám, tam jsem bivakoval" nebo "To, co ujedeš za den, jsem snad za životě na kole neujel celkem") i za vzkazy vztažené k našim oblíbeným stolním hrám ("Ještě jednou oběhnout a hurá do domečku!"). Já jsem na to většinou neodpovídal, ale hrozně mě to bavilo.

Tádovi - Za ponožkoboty, kterými mě zachránil loni, a za hrazdu na řídítka, kterou mě zachránil letos, když jsem dva dny před závodem zjistil, že kvůli zádům potřebuju jinou. Za to, že nás sledoval a že nám s Vojtou držel palce, a za to, že příště pojede taky.

Vojtovi - Za to, že se postaral o cestu do Polska a zařídil nám parádní bydlení. A za to, že mi s Tádou o tomhle skvělém závodě řekli. A taky za to, že to nevzdal. 

Madle - Za to, že mi nejen zapsala dovolenou do tabulky, ale celou dobu fandila vzkazy typu: "Nějakej Piotr tě nemá co předjíždět. Toho dáš!". A za to, že mi odpustí další ztracenou čipovou vstupní kartu. 

Radovanovi - Za to, že mám v Trenčíně sponzora, který mi v parádním servisu schovaném na hnusném sídlišti zdarma opravil ohnutou patku, prodal náhradní duše a přidal spoustu vtipných průpovídek a energie.

Anně, Sylwii, Noře a Joanně - Shodou okolností jsem se celou dobu závodu pohyboval uprostřed lítého boje o první místo mezi ženami. Bylo pro mě inspirativní sledovat, jak výborně a neúnavně jely, pomáhaly mi jejich úsměvy a pár slov, která jsme stihli při setkáních prohodit. A když mi první dvě začaly ujíždět, přimělo mě to bojovat.

Rafałovi - Za to, že pochopil můj příběh o maratonském běžci, jenž se přihlásil na cyklistický ultrazávod, aniž letos vůbec jezdil, ale chce sám sobě ukázat, že to nevadí. Je to klidný, vnímavý dobrovolník a fotograf; věřím, že se příště potkáme na startu.

Jakobovi - Za to, že mi poradil, že nemám v cíli spát přímo na nejprudším slunci zachumlaný ve spacáku. Že ho napadlo, že mi domů možná pojede i autobus, nejen vyprodaný vlak (byl jsem zrovna v pozávodním útlumu). Že bych si mohl do autobusu nafouknout polštářek, aby se mi lépe leželo. Že mi ve čtyři ráno ve Vratislavi na autobusáku pohlídal kolo a ukázal spoustu vychytávek na svém dokonalém stroji. To, že jsem si až do našeho rozloučení myslel, že se jmenuje Tim, na věci vůbec nic nemění.

Hedě - Že mi pomůže umýt to kolo. A že se za mne ještě pořád nestydí. Čeho víc může člověk dosáhnout?

text Řízek, foto Adrian Crapciu, © Race Through Poland

RŮŽOVÁ VODA

Nemůžu říct, že bych se probudil do nezvykle teplého dne, protože jsem jen s povzdechem v určený čas vypnul dočista zbytečný budík. Můj maraton v Praze jako by se inspiroval tím prosincovým ve Valencii a mířil neodvratně k průšvihu: jako by mi nestačila hrozivá předpověď, přidal jsem si opět i absenci spánku. Tentokrát jsem si však řekl, že se tomu zkusím nepoddat. A že když už mám ráno tolik času, zadělám aspoň chleba. A že je snad lepší nemít naspáno a mít formu než naopak.

Pan trenér Pernica upozorňoval, že nejvíc chyb se udělá tím, že se to člověk na poslední chvíli snaží vyšperkovat. Máme se prý držet toho, co máme vyzkoušené. Maruška mě přesvědčila, že směšná červená kšiltovka obvykle nošená pod cyklistickou helmou je výjimkou z tohoto pravidla a že bych ji mohl krásně využít k chlazení místo absentujících vlasů. Tejpování bolavých zad jsem ze "šperkujících" důvodů naopak odmítl; masérka se ale nevzdala a aspoň mi místo toho nechala poslat sprej s růžovou vodou, prý proti vedru (doporučuje se sprej uchovávat v chladničce). I tím jsem pohrdl.

Nedávno jsem po jednom úspěšném sportovním pokusu psal, jak jsem se od Valencie posunul. Což se projevilo i tak, že jsem na uštěpačné poznámky i starostlivé dotazy, jak jsem se vyspal, neodpovídal zavrčením "jdi do hajzlu", nýbrž jen zakroutil hlavou a dál se usmíval. Co taky dělat. 

Start vědoucně posunuli už na osmou, ale už teď bylo na mě teplo, nad bránou bylo velké červené upozornění na mimořádné riziko vzhledem k vysokým teplotám. Experti i selský rozum v těchto podmínkách radili soustředit se spíš než na hypotetické osobní rekordy na vlastní zachování.

Jenže experti vědí houby o tom, že jsem z party běžců kolem Děkanky zůstal jedním z posledních čekatelů na maraton pod tři a že jsem tomu letos obětoval (což je blbé slovo, protože mě to zároveň bavilo) víc než kdykoli předtím. Sedmnáctkrát to nevyšlo, o to víc to chceš zlomit, i když víš, že je to celé tak trochu nesmysl - tím spíš, že má být před polednem asi 25 ve stínu (který tam nebude).

Do závodu se díky přítomnosti řady kamarádů dalo vstoupit třemi různými cestami, které mohly mít v důsledku velký dopad. Džentlmen Táda povede Lucku k času pod tři hodiny (tam bych tuze chtěl). Startují z koridoru A, tedy hned za elitou. Dalo by se za nimi nenápadně přelézt plůtek a dělat jim mezi dvanácti tisíci lidí křena a zábavného společníka. Nebo... z céčka o nějakou minutu později s kamarádem Hvězdářem vyrazí nevyzpytatelný voják a fotograf Jirka, který velkohubě prohlašuje, že mě jako pacemaker s pomyslným prstem v nose dovede na půlku s dostatečnou rezervou na kýžené tři hodiny a pak ať už si dělám, co chci. 

Anebo se to dá pojmout i tak, že mám i vlastní hlavu a poběžím a pokazím si to sám, jako vždycky.

Unavená vlastní hlava o tom nicméně nechce přemýšlet, jenže je to potřeba rozhodnout, nuže dobře: tak tedy volím to céčko s bláznivým vodičem. Je tu Vltava z repráků i kolega Pavel, pěstičkou si dodáváme odvahu a že se to dalo vyřešit i lépe, si řeknu hned po pár metrech v Pařížské, kdy se vyhýbám spoustě pomalejších lidí ve snaze neztratit v davu svého seržanta a stojí mě to nesmyslnou energii podobně jako to, že mi pod tíhou gelů padají kalhoty (to se dalo možná také předem nějak vyzkoušet). 

První kilometry běžíme lehce, ale jaksi divně. Mezičasy na jednotlivých kilometrech vůbec nesedí: chvíli se vlečeme, jindy skoro sprintujeme. Takový fartlek v centru Prahy. Dost často visím desítky metrů za Jirkou. "Já vodím spíš podle citu, moc nevidím na hodinky," vysvětlí mi až po závodě. Navíc mi připadá, že když se konečně přiblížím, znovu zrychlí. Anebo na Karlově mostě vytáhne mobil a začne mě natáčet, což je ještě horší. 

Druhých pět kilometrů běžíme o půl minuty rychleji, než byl plán. Rád bych to reklamoval, jenže Jirka mi znovu utíká a dole na rovince pod Libeňským mostem nečekaně a strašně brzy doháníme Tádu s Luckou a také skupinu kolem profesionálního vodiče na tři hodiny. Ti všichni přitom museli vyrazit mnohem dřív než my. Rozum by velel zůstat, Jirka velí pokračovat jako doposud - a fotí. 

Slunce je ještě povětšinou schované za domy a je sice tepleji, než bych potřeboval, ale jako by mi moje inovované tělo říkalo něco ve smyslu "klídek, dneska tohle tempo zvládneme i s těmihle šaškárnami kolem", anebo to mluví insomnie. Nuselskou smyčkou prakticky proletíme tak, že kamarád Václav na své fandicí místo dorazí příliš pozdě. Ne tak moje holky; tohle pokaždé hrozně nakopne, je to morální gel s okamžitým účinkem. Zapíjet se to nemusí. 

Pak si Jirka zase vezme mobil a slovo a slavnostně prohlásí, že jsme tu včas, načež já nevděčně odtuším, že spíš moc brzy (1:27:34, proč? Zhruba tohle byl do loňska můj nejrychlejší půlmaraton). Zní to jako loučení, jenže to tak nebude, nějak jsme si sebe zvykli a svorně míříme do ulice Svornosti, kde se stanou dvě zajímavé věci: 1) naleju si na občerstvovačce omylem ionťák do očí; 2) poprvé předbíhám Jirku a je to fakt divné. 

Na 27. míjím místo, kde jsem to pár let zpátky v podobném, ale menším vedru vzdal. Jirku spíš tuším za sebou, legrácky skončily a fotodokumentace bude v dalším průběhu podstatně slabší, což je super. Skoro nefouká, a tak je Strakonická snesitelnější než jindy. Moment, já jsem dokonce zrychlil.

Jenže teplota jde rychle nahoru a už není kam se schovat. Efekt chladivé čepičky vyprchal; kde jsem mohl být, kdybych teď z padajících legín vytáhl záchranu v podobě obrovského spreje s růžovou živou vodou! 

Tep letí vzhůru, vnímané úsilí také a doufám, že i chlebový rozkvas doma na parapetu (ve skutečnosti vůbec ne), nicméně už jsme skoro v Holešovicích a ještě pořád kupodivu držím Jirkovo někdejší tempo. Buď zafungoval trénink, anebo technologický doping, který se stal novým standardem - jak se říká, když nemůžeš, přidej karbon. 

Každopádně se tu dnes očividně píše úplně jiná story než můj klasický průběh "euforie, plácni mi - no, tak ještě jednou tolik - blbý, radši si trochu zpomalím - hm, to nestačí, víc si zpomalím - jsem najednou úplně v háji - doběhnu aspoň k tomu semaforu, ne, tak jen ke stromu - křeče - procházka Pařížskou - výmluvy na Stravě". 

Přehřátý stroj se naštěstí začne zadrhávat až v Karlíně. Nejspíš hlavně kvůli tomu, že si hlava dokázala spočítat, že tohle už vyjde, frekvenci kmitání nohou nedokážu udržet a ztrácím až půl minuty na každém z šesti zbylých žhavých kilometrů.

Kdybych řekl, že se mi ve finále v Pařížské před očima podobně, jako když nemůžu spát, promítaly v rychlém sledu barevné obrazy ze všech těch předchozích nezdarů a slévaly se mi tam Praha, Vídeň, Valencie, hodiny tréninku, nenáviděná posilovna, povzbuzování rodiny, startovní čísla, bolest a oteklé nohy, hrozně bych kecal. 

Ve skutečnosti jsem jen sundal chladicí čepici, mával jí lidem, jako by na to byli od 355. člověka v cíli zvědaví, a vyhlížel ten modrý koberec.

2:58:06. Hned za cílovou branou chtějí veškeré emoce a taky spořádané gely ven, naštěstí se to oboje podaří nějak důstojně zachytit. Ba ne, trochu brečím, což není na tom celém to nejhorší: vždyť já teď vůbec nevím, co dál se sebou, když ta tříhodinová hranice padla. 

Co je to za výzvu chtít běžet příště třeba za 2:57? Nebo se odvázat a zkusit 2:56:30? Nebude lepší naučit se další jazyk, postavit Hedě stoleček, třeba si i něco přečíst? Minimálně na tom chlebu by bylo dobré ještě zapracovat, je nějaký placatý a neforemný. 

Anebo začít tím, že třeba nebudu myslet jen na sebe. Můj vodič Jirka (712) doběhl za 3:02, Zuzka (F112) za 3:17, Hvězdář (1347) za 3:22, Lucka (F126) s Tádou (130) skončili na 30. km, Pavel (2419) vzdal na 35. km, ale zas dal pak v hospodě čtyři plzně nalačno. A naše áčko ukázalo, že je tak označujeme právem: Honza Š. (na fotce schází) doběhl za 2:39, Honza B. (134) za 2:46, Míra (136) za 2:47. A Martin (ten to fotil) a spol. vezli Aničku na vozíku. 

Každý z nich prožil něco mimořádného a všichni si zaslouží obdiv, že do toho za těchto podmínek šli. 

text Řízek, foto Jirka, Míra a Martin

OPUMPIČKOVÁNÍ

 
Postupně se to měnilo, asi jak kamarádům odrůstaly děti a jak už přestalo být in a rozumné ukazovat světu jejich roztomilé obličeje. A když naprostá většina lidí pochopila, že uznání za své domnělé sportovní posuny je čeká spíše na sociálních sítích dedikovaných podobným jedincům. Anebo prostě všichni utekli na Instagram. 

Facebook mi zkrátka místo tohohle milého kamarádského balastu, na který jsem samozřejmě taky nadával, začal postupně nabízet jiné věci: všeobecná i regionální média, politiky a podobně. Už to nebylo ono, ale ještě to nebylo tak zlé. 

Jenže někdy loni jako by se algoritmy úplně utrhly ze řetězu nebo ztratily poslední zábrany, což se projevilo to, že se z mé timeliny stal totální kabinet kuriozit. Snímky ze skupin Elektrikáři a Fušeřina všeho druhu se střídají s nějakou modelovou železnicí a obskurními lokálními skupinami z druhého konce Prahy nebo země, kde se řeší pokácený strom anebo špatně zaparkované auto. Společné mají asi jen to, že je tam vždycky rozhádáno, patrně to pak zvětšuje dosah. 

Nic z toho mě samozřejmě vůbec nezajímá, respektive nikdy mě nic nezajímalo méně. Žádný podnětný obsah mi to nenabízí. Chci si číst o uváznutém keporkakovi, jak se naučit hrát Eb9 a jak zaběhnout maraton pod tři, i když má být vedro.

Síť má každopádně určitou návykovost (dělají to dobře), tudíž to člověk ze setrvačnosti pokaždé zapíná i s tím, jestli se to dnes náhodou nezlepšilo, přece se to vytěžováním mých citlivých údajů pořád učí, tak kde jsou výsledky?

Ano, asi nebylo těžké třeba zjistit, že občas a docela rád jezdím na kole. Zrovna jsem se ostatně z jednoho hezkého výletu přes Neveklov do Benešova vrátil. Pohodové svezení, nádherné počasí, málo aut a všichni slušní. 

Co mi nabídl Facebook? Příspěvek z veřejné skupiny Sebevražední cyklisté v provozu. 

A to mě konečně zaujalo. Je tam 38 tisíc lidí a v zásadě buď sdílejí společnou radost nad záběry, kde se nějaký cyklista v lepším případě zranil, nebo komentují fotografie podle nich neohleduplných cyklistů, kteří třeba zastavili na krajnici pod stromem, protože tam byl stín. Už dříve jsem pochopil, že kolo u části cestující veřejnosti není populární a že tu probíhá jakási kulturní válka, jen mi doteď nedocházely její rozměry. 

Dozvídám se, že se se nám kromě obligátních cyklozmrdů říká i pumpičky, nebo i pumpy, když se pisatel zlobí (diagnóza pumpička se pozná hned na první pohled, píše nějaký pan Marty). Našim oblečkům se přezdívá kondomy nebo šprcky ("Jak si navlíknou ty kondomy, IQ jde do prdele," soudí pan Jachan). Zbytečně ztrácíš nervy, radí pan Bohm paní Kabrhelové, která líčí, jak troubila na podle ní špatně odbočujícího cyklistu (oslovuje ho Vážený cyklozmrde). "Příště to prostě sundej, ono jim to vysvětlí PČR, až za tím hovnem dojede do nemocnice," dodává. 

Hrozné záběry z helmy cyklisty na silničce, kterému při sjezdu zničehonic vjede do cesty nakladač a on se o něj ve velké rychlosti rozmázne, sledující odzívají. To už tu bylo mockrát, znuděně konstatují, stejně jako u vtipného obrázku, kde někdo výmluvně dolévá kapalinu do ostřikovačů (stalo se mi to zatím jen jednou, ale fakt to nedělejte). 

Diskuzi nicméně rozvíří a jásot vzbudí video velkého SUV, které v zatáčce na dvojité plné předjíždí skupinu na silničkách tak těsně, až jednoho srazí. "Tak na ně!" velí pan Novák, panu Hrynovi je líto, že nejel náklaďák, stejně tak pana Kocánka štve nevyužitý potenciál: "S takovým autem mohl udělat daleko lepší práci" a pan Burian přichází s myšlenkou: "Pluh na ně," což doprovodí i obrázkem pluhu. 

"Politik hustilka. To si Zubatá vyplnila modře hned dvě políčka," píše pan Ficus ke zprávě, že mladý polský politik zemřel po srážce s autem. Když už tam někdo projeví nesouhlas, je onálepkován, resp. ozmrdován a opumpičkován.

Tohle je úplně náhodný výsek českého Facebooku, podobných společenství živených nenávistí vůči někomu bude patrně bezpočet a já se obávám, že se tam zase skrze elektrikáře a fušery brzy doscrolluju. Kdoví, třeba existuje i skupina, kde cyklisté naopak osnují plány na likvidaci automobilistů. 

Nejspíš to není trestné, nebo aspoň většina z toho, jen je to mimořádně debilní a nevkusné a pro člověka, který se na silnicích občas reálně bojí (ale ne tak, aby nejezdil vůbec), dost nepříjemné a zanechává to v člověku blbou náladu a pocit bezmoci. Ale asi se na to kliká. (Ne, recese to není. Ani černý humor).

Asi budu znít trochu jako bývalý kolega Radek Bartoníček (jen u toho necpu politikovi mobil s nahráváním dvacet centimetrů od obličeje), ale: proč jsou na sebe lidé tak hnusní? Jasně, pořád se ten Facebook dá vypnout a jít ven, třeba na kolo. Jenže co když za mnou pojede nějaký pan Bohm nebo Burian? 

text Řízek, foto Facebook (:-))

JIRKA BUBLA V TRENKÁCH

Nevím, jestli to tak taky máte. Ale dokážu doslovně citovat pasáže z knih, kterými jsem listoval opakovaně jako dítě. Dokážu to i u tak absurdních pasáží, jako jsou popisky pod fotkami.

(Ano, dokážu citovat i novinové titulky z deníku Československý sport z roku 1986, ale to už je úchylka, uznávám. Pamatuju si takhle headline “Postaví pomník Pffafovi?”, figuroval u článku, který referoval o tom, jak Belgičanům vychytal  jejich gólman překvapivý postup do semifinále fotbalového mistrovství světa v penaltovém rozstřelu proti Španělům.)

Zpět ke knížkám. Někdy zhruba v roce 1985 jsem tátovi v knihovně objevil obrazovou publikaci připomínající druhé zlato naší zlaté generace 70. let nesoucí název Zlato z Katovic. Na hokej jsem byl velkej fanda a tou knížkou listoval tam a zpátky do omrzení. Byly v ní fotky nejen ze samotného turnaje, ale také z přípravy našich zlatých hochů. Na jedné fotografii byl zvěčněn do trenek oblečený obránce Jiří Bubla, kterak napojený na různé hadičky a senzory šlape v zátěžovém testu na kole. Pod fotkou bylo napsáno: Šlape Jirka Bubla a publikum nezdraví a nejásá. 

Samozřejmě mi tehdy přišlo naprosto úžasný, co všechno ti hokejisté v přípravě podstupují. A jako velmi typický hoch-sportovec-teoretik jsem si ani v nejbujnější fantazii neuměl představit, že toto někdy podstoupím. Neřkuli na prahu padesátky…

Leč stalo se. Jako opice (věc, co jsem si spolehlivě přenesl z dětských vzorců chování do dospělosti) jsem se musel objednat na pokročilou sportovní prohlídku v Body Solution Clinic, když jsem tedy viděl, že takřka všichni kolegové z Děkanky už na ní byli. 

Vlastně mi to celý přijde úsměvný: nesportující dítě / gymnazista osvobozený z tělocviku / nesportující dospělý začne ve 44 letech rekreačně běhat a o šest let později si jde diagnostikovat svůj sportovní výkon v zátěžovém testu, aby… Aby vlastně nevím přesně co. Zjistil, že běhat nemá, protože na to nemá, je to pro něj nezdravé, nebo se snad naopak dozvěděl, že běhat má a může běhat ještě nějak líp? 

Neměl jsem od té své návštěvy žádné zvláštní či specifické očekávání. Místo něj jsem měl velmi konkrétní pocit nepatřičnosti. Ve chvíli, kdy jsem do Libně jel, ve chvíli, kdy jsem se převlíkal v šatně vedle ordinace, ve chvíli, kdy jsem usedl naproti lékaři… Až ve chvíli, kdy jsem vstoupil s utaženou maskou na rozjíždějící se pás, nějak na pocit nepatřičnosti nezbyl čas. 

Dva nechtěně humorné okamžiky se ale dostavily už krátce před tím. První, když po mně lékař při prohlídce chtěl, abych se předklonil a dotkl rukama prstů u nohou. Hlesnul jsem, že teď to bude vtipné, a dosáhl… no, někam do půli holení. Lékař se situaci pokoušel zachránit konstatováním, že běžci bývají zkrácení, ale tak nějak jsme oba věděli, že toto není běžné zkrácení. 

Druhá “moje chvilka” přišla ve chvíli, kdy mi měla sestra nasadit před vyběhnutím na pás masku. Dvakrát se musela vrátit pro menší velikost. Situaci jsem tentokrát zachraňoval já vzpomínkou na branná školní cvičení z osmdesátých let, kdy jsem byl vybaven nejmenší velikostí plynové masky, číslo jedna, maximálně dvě, což bývaly typy s chobotem. 

Z mé strany nepřiznaný slabý okamžik přišel někdy při prvním zrychlení tempa pásu, kdy mi na moment nastoupila panika, že se v té utažené a padnoucí masce velikosti XS dusím, místo abych v ní volně dýchal. Podařilo se mi ji vzorově zaplašit a s dobrým pocitem jsem si při druhém zvýšení pásové rychlosti vyslechl lékařův komentář, že to “jdu vzorově”. Nevěděl jsem úplně, co to znamená, ale dobrého pocitu mě to nezbavilo. 

Co je potřeba na tomto místě zdůraznit: přístup Karla Tyrpekla, který mě zátěžovým testem prováděl, byl naprosto skvělý a příkladný. Vše srozumitelně, klidně, věcně vysvětloval, byl nápomocný, ptal se, zda je vše v pořádku, a když došlo na představení výsledků, mluvil jasně, vstřícně, dával dobré rady. Jako klient jsem byl naprosto spokojen. 

Nic na tom nemění, že jsem byl na konci vlastně dost překvapen. Jestli jsem si přece jen někde ve skrytu své amatérské běžecké duše přinášel nějaké očekávání, spočívalo v tom,, že mi bude řečeno, že běhám nemožně (zhruba jako postřelená kachna) a měl bych se přestat přejídat. Řečeno mi bylo, že biomechanika pohybu není špatná (sklon trupu, postavení hlavy, pohyby rukou vzorové, ano, nohy by měly více zakopávat) a že bych měl jíst víc sacharidů, neb běhám prakticky na energetický deficit. 

A ano, taky to, že můj “plán” na maraton za 3:15 až 3:10 je naprosto reálný. 

Zdravím na dálku pomyslně Jirku Bublu, kterého nikdo nezdravil, a sám za sebe jásám z toho, že jsem to celé absolvoval a moje běžecká kariéra může poučeněji a ve větším klidu než dosud pokračovat. 

text Pavel, foto BSC

V LOJI

Vždycky je to trochu stres a poznají to i chytré hodinky, z čehož mám pak sekundárně další stres. Blbě spím, protože každý rok trpím utkvělou představou, že jsme na něco podstatného zapomněli. A tak jsme křížové tabulky letos měli pro jistotu dvoje, ale diplomy zůstaly doma. 

To je snad řešitelné, ale co je horší, doma nečekaně zůstal nemocný Kuba, který měl na turnaji sehrát celou řadu důležitých rolí (vyztužit chatrnou obranu FC Forejt, pak vyměnit triko a marně se o totéž snažit v týmu Deníku N, bezmocně rozhazovat rukama a v mezičase fotit). Krátce před začátkem turnaje tak bylo více méně jasné, že oba zmíněné (moje) týmy jsou v loji a že budeme mít letos trochu hnusnější fotky.

Celé fotoalbum (Řízkův foťák) najdete zde.

Fotky od sestřenky Hanky jsou tady.

Krásné počasí znovu skórovalo a historicky vede nad ošklivým už 13:2, což mi připadá jako anomálie. Letos jsme přitom byli poprvé připravení čelit všem živlům, protože Na Šancích (Hostivař? Petrovice? Měcholupy? Konec světa?) měli na jednom ze dvou hřišť postavenou nevyžádanou nafukovačku. 

Kromě ní tam bylo i deset mužstev, my dva s Vaškem, který mě celý den nepřestával sekýrovat, a jedna mnoho let trvající vzpomínka na bráchu, který není. 

Ne že bych do toho nedával všechno, ale výsledky jsou pro mě vždycky tak trochu vedlejší. I tak mi bylo líto, že Forejt vinou nemocí, svateb, inventury v práci i z dalších bizarních příčin nastoupil v sestavě, která byla jen odleskem nebo spíš karikaturou hrdinů postoupivších do páté ligy. Inventura navíc ukázala, že nemáme ani nikoho na střídání, a tak jsem se chtě nechtě vrátil do základní sestavy.

 

U Deníku N to bylo ještě smutnější kino. Řada z nás nemá problém zpracovat sebenáročnější téma a vytvořit z něj čtivý článek, nicméně zpracovat míč a nějak s ním kloudně naložit je přece jenom jiná disciplína. Zvlášť ve skupině, kam jsme si nalosovali dva poslední vítěze poháru. Když jsme se vinou absencí z našeho typického turnajového počtu zhruba tří a půl fotbalistů dostali přibližně na poloviční počet, upřímně říkám, že jsem se do branky příliš netěšil. Byť mi Lída, snad první žena, která na poháru kdy nastoupila, přinesla růžový tejp na naražený palec, takže to aspoň tak strašně nebolelo.

Forejt a celá skupina A hrála v nafukovačce. Co v předstihu vypadalo jako výhoda, změnilo se po prvním pokusu o sprint v lapání po dechu. A na střídačce nikdo. I tak jsme na ně vlítli. FC Restart jsme nepustili vůbec k ničemu, jen k jedné střele, a tak jsme samozřejmě prohráli 0:1. S tradičně nabroušeným, nebo spíš přebroušeným J. R. Clubem jsme se poškorpili, ale po mých dvou spálených šancích jsme zaznamenali další ztrátu za bezbrankovou remízu. 

Pak nám došlo, že už nemůžeme, zvlášť v panujících skleníkových podmínkách. Václav se po několikaleté pauze po chvíli přemlouvání svlékl do dresu a proti částečně anglofonním nováčkům FC Calma se zapojil a rozhodně nezklamal. Zklamal jsem opět já, především tím, že jsem snědl fidorku, zmuchlal obal a hodil jej na zem (a Vašek mě viděl), ale i tím, že jsem sám před prázdnou brankou levačkou minul. A tak jsme zase prohráli 0:1. Bylo to zhruba v době, kdy do areálu s přítelkyní jednoho ze spoluhráčů dorazily i čtvrtky na improvizované diplomy a fixa.

Poslední náš zápas ve skupině s legendární Kozou znezaneřáděnou (byla na turnaji popatnácté) jsem neviděl, protože jsem ve volných chvílích utíkal ven z haly, odhazoval zelený dres Forejtu a stával se brankářem, nebo spíš rybářem Enka. Největší ostudu nám nachystali TJ Sigma Churpos (0:5 s tím, že jsem ještě v poslední minutě chytil jistý gól nosem), naopak Jedna noha netleská (hrající soucitně na půl plynu) nám dala jen dvě branky, k čemuž určitě pomohl můj demotivační proslov: "Tady vůbec nemáme šanci, prostě to nějak zkusme aspoň částečně ubránit a kéž to není dvouciferný." V posledním našem zápase si možná Tutto Bene věřilo na snadnou výhru, ale podařilo se nám remízou 1:1 aspoň zachránit kousek cti. A soupeře to možná zasáhlo natolik, že nedorazili na vyhlášení.

A protože kluci z Forejtu ve stejnou dobu nezvládli skórovat ani proti Koze a opět prohráli 0:1, turnaj pro mě skončil učebnicovým střetem zájmů, kdy se oba moje milované celky střetly o předposlední místo. Enko mým prostřednictvím inkasovalo třikrát a zvlášť poslední gól byl zralý na silvestrovský sestřih, ale pár příležitostí mělo a odcházelo výrazně méně frustrované, než naznačoval průběh a koneckonců i výsledky. Síla nezávislé novinařiny se holt projeví jindy a jinak.

Trochu nespravedlivé je, že se tu dlouze rozepisuju prakticky o těch největších zoufalcích, zatímco ostatní výkony nechávám stranou. Ono se to ale z pozice dvojhráče, polopořadatele a čtvrtfotografa moc nedá usledovat. 

Působilo to nicméně tak, že vnitřní skupina byla vyrovnanější a slabší, zatímco venkovní měla kromě jedněch tragédů i dva jasné hegemony - Churpos a Jedna noha netleská. Ti se později po zásluze potkali ve finále. Ještě předtím se na čtvrtky podařilo šikovným rukám namalovat na diplomy sérii deseti smajlíků, od strašlivě nasraného až po euforicky šťastného. 

Zápas o třetí místo jako jediný dospěl až do penaltového rozstřelu, v němž uspěl FC Restart, který v celém turnaji dal pouhé dva góly, z čehož měli jeho hráči pusu od ucha k uchu jak na tom diplomu. Pro srovnání, Forejt s celkovým skóre 3:3 skončil předposlední. Snad aspoň ta svatba a inventura dopadla dobře.

Vyrovnané a pohledné finále rozhodl jediný gól a Churpos si po roční pauze odváží putovní trofej. Nikdo se nepopral, fidorky se snědly a odpadky vyhodily tam, kam patří, a pak nejvěrnější vyrazili na obskurní afterparty plnou popletených historek. Ta nečekaně skončila párováním ponožek a ginu s tonikem u Vaška doma. Brácha by se nám nepochybně smál.

text Řízek, foto Kolektiv Řízkova foťáku

 

KUMULACE ZÁŽITKŮ

Tohle tak úplně v plánu nebylo, ale zase je to Hubáčkova dvacítka, a to je přece srdeční záležitost. Přišlo jaro a řada známých a kamarádů a na startu u hřbitova jsem se hned ztrapnil tím, že jsem se zmateně dožadoval startovního čísla, které však bylo jen pomyslné. Do kroku nám hrála Nirvana a Petr mi stiskl ruku tak silně, že jsem skoro nadskočil. Pár let jsem tu přece jen nebyl. 

Běží se z Dívčích hradů a pak Prokopákem nahoru a zpátky, vymeteme každý jeho zajímavý kout, ale když se budeme moc kochat, zvrtneme si kotník. 

Věděl jsem, že to dneska nebude to pravé. Jsem totiž jako Heda, když jí dám na výběr, jestli koupíme tu senzační plyšovou sovu, nebo děsivého netopýra. Zatváří se roztomile a bezelstně se zeptá, jestli může oboje. 

Mohl jsem si vybrat sobotní těžký trénink, nebo nedělní těžký závod, místo toho jsem se zatvářil roztomile. Můj problém není bezuzdná kumulace funkcí, ale zážitků.

Věřím, že i s tímhle hendikepem se dá zaběhnout aspoň nějak důstojně. Ale nelze to přepálit. Nejrychlejší běžce zahlédnu naposledy pod sebou na svažité louce, za níž už je skála a pod ní roste Dvorecký most. Běžím tak pomalu, že stihnu spočítat jeřáby nad novým nádražím a těmi baráky, co tam vznikají. Po patnácti minutách na horní hraně předběhnu šedivou i modrou mikinu, zřítíme se do údolí, kde je za tunýlkem poslední ledovaté místo, a začneme nejdřív zvolna, pak prudce stoupat k Řeporyjím. 

V polovině trati zastavuji na občerstvovně, modrá mikina tankovat nepotřebuje a vzdaluje se. Tady je konečně načase trochu zrychlit, rovinatá pěšina k tomu vybízí, jenže vede přes pole, které rozhodně není neorané rychlejšími běžci a pomalejšími koňmi. Mazlavé bláto ulpívá na botách a nohám unaveným z nesmyslně zařazeného tréninku přidává další nevyžádané závaží. 

Když se na chvíli objeví asfaltka, zajásám, jenže spolu s ní se vedle mě nečekaně objeví závodnice s nápisem Pacov na zádech. Ach, jak bych se jí rád zeptal, jestli je ve městě ještě vše stejné jako při mé rozlučce se svobodou. Jestli jsou tam pořád tři nonstopy (modrý, červený a žlutý), neřešený problém s pervitinem a servírka se slabostí pro Luboše. Jenže přichází poslední brutální kopec a mně se nějak krátí dech. Tady jsem před pár lety tlačil v podobném blátě kočárek s úplně malinkatou Hedou v korbičce a teď mám co dělat sám se sebou. 

Poslední pětina závodu už je mírná a rychlá, když na to člověk má. Modrá mikina už je nedostižná, reprezentantka kraje Antonína Sovy jde naopak přede mne. To mě ovšem donutí k jakémusi pokusu o finiš, v posledním kopečku získám kýžený náskok a radši se moc neohlížím, neboť mezi 15. a 16. místem je obří rozdíl. Strašně mě bolí nohy a hodinky, které jsou chytřejší než já, velí, že mám 3,5 dne odpočívat.

Místo toho jdu fotit kolegy z SK Babice: někteří se na mě smějí, jiní očividně trpí. "Dobrý," hlesne nazlobeně Pavel, když se ptám na dojmy, a je to úplně stejná odpověď, jako když se ptám Hedy na to, jak bylo ve školce.

Tam je ostatně zítra karneval. Musíme ještě vyřešit, jaké zvíře by tak mohla mít ta naše čarodějnice. Ne, jen jedno, obě to být nemohou. To opravdu nejde, to určitě není výchovné, vezmeme netopýra. I když ta sova je taky dost dobrá...  

text a foto Řízek

DUŠNOST 0

Jsou dárky z lásky a dárky pramenící z pocitu "je to úplná kravina za čtyřku, ale využije to". Ty druhé jsou samozřejmě mnohem lepší.

Při maratonu ve Valencii jsem měl víc času na přemýšlení, než jsem sám chtěl, a už někde kolem 35. kilometru mi došlo, že jestli to opravdu chci jednou zaběhnout nějak slušně, budu potřebovat něco změnit a asi se i nedejbože obrátit na experty. On totiž intenzivní a celkem strukturovaný a nepřerušovaný trénink vedl jen k bolestnému poznání, že čím víc tomu věnuju času a energie, tím víc tomu věnuju času a energie. 

Jelikož superobuv mě pod tři hodiny sama od sebe nedonesla a více tréninků by už moje tělo, práce ani manželství pravděpodobně nevydržely, je načase na to jít vědecky a taky se o možnosti zátěžového testu, jejž někteří kamarádi již absolvovali, párkrát nenápadně zmínit, když budu mít ty narozeniny.

Děkuju, zlato, to je ale krásný - a nečekaný - dárek! 

V laboratoři mladého sportovního lékaře (byl to zároveň i sportovně vypadající lékař) jsem se převlékl do trenek a do nových adidasek (Vy běháte v tomhle? podivil se mladý odborník poprvé, ale nikoli naposledy), asistentka mě oblepila elektrodami a muž se začal zajímat, co mě přivádí. "Cíl: maraton pod 3," poznamenal do zápisu a zpětně oceňuji, že zachoval profesionálně nehybný obličej a smál se jen uvnitř (sám, jak jsem posléze zjistil, má osobák kolem 2:30). 

Následujících patnáct minut zabral výčet mých dřívějších neduhů a operací. Ale teď? Dušnost 0, bolesti na hrudi 0, bolesti DK 0, otoky 0, ostatní obtíže 0. Valencie 3:08. 

Přejdeme k prohlídce. Lékař seznává, že zkrácené nebo nedostatečné mám prakticky všechny svaly, šlachy a klouby. Do zprávy poznamenává "posilovna moc ne", což je eufemismus jako prase. Následně při přemístění na chytrou váhu zjišťuje, že jediné, čeho mám pro svou budoucí kariéru maratonce-veterána příliš, je tuk. To jsem tak úplně slyšet nechtěl, ale to tady teď nevyřešíme. Jde se tedy běhat.

Dostanu jakýsi náhubek s hadičkami a pás se rozjíždí. Tempo je zatím nudné. Tak nudné, že se mi při něm rozvázala tkanička. Asi jsem si ve stresu zapomněl zavázat druhý uzel, což jinak dělám pokaždé. Signalizuji problém, pás se zastaví, osazenstvo laboratoře patrně protočí panenky, já se pod maskou červenám a pás se zase rozjede. 

Dlouho je to snesitelné, jen mi přijde, že nějak podivně dupu; zní to, jako kdyby někdo na sídlišti monotónně klepal koberec. A nepřijde to jen mně: prý se tomu říká "flat foot landing" a pochopitelně to není správně. Noha dopadá příliš před tělem a místo té kýžené kolíbky jen pleskne a cenná energie se ztratí někde v nešťastných kolenou.

Asistentka mě čas od času píchne do ucha, patrně odtamtud vyvěrá laktát. Pás zrychluje, v laboratoři je čím dál větší vedro a imaginární bába dává kobercům stále víc co proto. V namáhavém tempu kolem čtyř minut na kilometr mi začne povolovat naštěstí jen maska. Diskrétně se mi podaří ji utáhnout a narovnat, aniž tentokrát jsem za potížistu. 

Běhátko na posledních pár minut zrychlí na nějakých 19 km/h, už to vůbec není příjemné, ostatně moje dupání teď zní jako něco hodně rozzuřeného z Jurského parku. Doktor správně sezná, že už to stačilo. 

Když přijdu trochu k sobě, vypráví mi napínavé příběhy o zkrácených hamstrinzích, nestabilních hleznech, omezeném rozsahu v kyčlích, o špatné ekonomii běhu (nejenže dupu, ale i málo zakopávám). A o třech kilech tuku, která by mohla/měla jít dolů. Kdyby chtěla.

Nicméně mluví i o hrdinovi se silnou aerobní kapacitou a velmi dobrém kardiorespiračním potenciálu sledovaného exponátu. "Maratonský výkon pod 3:00 je realistický," konstatuje závěrečná zpráva vyšetřovatelů a není u toho žádná hvězdička ani poznámka pod čarou malým písmem. 

Nejlepší dárek. Ale co přesně si z něj rozbalím, bude zřejmě hlavně na mně. Dneska si ale ten koláč a croissant z pekařství nepochybně zasloužím. 

text Řízek, foto Body Solution Clinic

ZVEDNEME ZADEK

Bohatý táta ze mě nejspíš nikdy nebude, oddělení motivační literatury v knihkupectví vyhledávám jen díky zálibě v bizáru (poočku sleduji, jaký typ lidí ty věci kupuje), a tak pravděpodobně dělám spoustu věcí ve svém životě úplně blbě. Především neustále něco rozbíjím a ono se to pak prodražuje. Krátce před Vánoci jsem třeba při rutinním klusu po Vyšehradě k údivu turistů při pádu rozsekal nejen koleno, ale i oblíbený mobil, a to ještě nebylo zdaleka všechno.

Maruška říká, že jsem nepozorný, a někdy to říká i hůř a přesněji.

Ten výlet mohl po prohlídce lesního betlému a řádění v lese klidně skončit, zážitků bylo i tak dost a už se stmívalo, ale ne, my jsme se museli ještě pozvat k Milanovi domů, aby se děti ještě trochu užily. "Zaparkuj dole na zahradě a při couvání bacha na zídku, ale teda zvládá to i máma," prohodil a jelo se. Naučili jsme se s Hedou nové slovo konvoj a v dobrém rozmaru jsme zahájili sestup na Milanovu zahradu a snažili jsme se vše dělat tak jako náš předjezdec, který nám svítil do zrcátek a couvací kamery a myslel si, že nám tím pomáhá. 

Najednou se stalo něco divného a ozval se nezvyklý zvuk, jako by naše auto uvázlo na mělčině, což mi na svažité zbraslavské zahradě přišlo málo pravděpodobné. Ani Heda na podobné věci ode mě pořád ještě není zvyklá, a tak se docela lekla. Aby ne, pravé zadní kolo hned za její sedačkou viselo ve vzduchu a auto sedělo pravou stranou bříška na jakési opěrné zídce (matně si vzpomínám, že mi o ní někdo kdysi vyprávěl). 

Volám ženě, že asi přijedeme trochu později. Zněla celkem klidně, ostatně je pravda, že k telefonátům "to je hezké, že nám v horoskopu vyšlo, že budeme spolu, ale mám přetrženou achilovku a veze mě sanitka do nemocnice" nebo "jsem v cíli, ale asi se na Slovensku trochu zdržím, spadl jsem a veze mě sanitka do nemocnice" tahle drobná nesnáz měla docela daleko.

K tomu, co následovalo pak, by byla nejvhodnější kulisou hudba z Pata a Mata. Jen by to muselo jet ve dvouhodinové smyčce. Milan vyhrabal z kufru svého vozu malinkatý hever, no jo, ale kam s ním, když tam překáží ta zídka? A hlavně, čeho vlastně chceme dosáhnout? Patrně bude potřeba nějak odlepit spodek auta ze země, dostat kolo výš a vydrápat se zpět nahoru bez toho, abychom to auto ještě víc doprasili. Nejnadějnější pokus, kdy jsme relativně chytře nadzdvihli závěs kola a podložili ho různým nalezeným materiálem (šutry, špalky), skončil destrukcí palety, která to celé držela. 

Zbývalo jediné: kapitulovat a udělat to, co v podobných situacích dělávám. "Ahoj tati, mám takový problém..." Naštěstí nejsem jediný nepozorný, ochotný táta si špatně poznamenal adresu a na té, kam jej navigace zavedla, opravoval neznámý muž auto a používal při tom obrovský hever. Otec nám tedy zprostředkoval a přivezl zachránce. "Největší problém je přesně tady," zhodnotil situaci a ukázal na nápis "i30" na víku kufru. Zdvořile jsem se zasmál. 

Muž, který kromě spasitele debilů působí i jako řidič autobusu, se okamžitě pustil do práce a na nás zbyla adekvátní role osvětlovačů. Lichotilo mi, že jeho nádobíčko (místo křehké palety bůhví odkud přitáhl takový ten těžký podstavec pod dopravní značku) bylo sice poněkud většího kalibru než naše, ale šel na to vlastně obdobně. Zvedl kolo za rameno, podložil ho a velel, ať opatrně zkusím vyjet. Sto čtyřicet překvapených koníků zaržálo a zimáky se začaly pálit o dlažbu. Jenže místo slavného vítězství se to celé sesunulo na stranu. 

To nás ale paradoxně zachránilo, protože nás to přivedlo na správnou cestu: nedává smysl se drápat zpět na zídku, musíme zadek auta opatrně posunout o pár centimetrů, aby se dostalo doleva mimo zídku, ne zpátky nahoru, a pak z té pasti po špičkách vycouvat. K tomu nám pomůže nenápadný detail: obří hever disponoval kolečky. Zvedneme zadek a pak do toho šetrně šťouchneme z boku. 

Stáhl jsem okýnka a poslouchal někdy protichůdné pokyny otce i autobusáka a snažil jsem se to moc nezkazit. Měl jsem srdce až v krku, obezřetně kroutil volantem a skutečně: auto se pomalu sunulo z nedůstojného zajetí. "Ahoj, já jsem Lukáš," řekl neznámý nakonec a já totéž - nejspíš z toho získal dojem, že jsem ještě v šoku a že už jen opakuju, co mi nařídí šikovnější a zkušenější. 

Na to, co všechno zídka počochnila v podpalubí auta, jsem se radši ještě nedíval, abych si nezkazil Vánoce. Zachránci, který si za svou půlhodinovou intervenci, bez níž tam nicméně visíme ještě dnes, bezesporu zasloužil odměnu, jsem je naopak vylepšil. 

Normálně hotovost nenosím, ale v peněžence jsem měl bohužel dvoutisícovku z prodaného dětského kola a nic menšího. Správný bohatý táta by asi zalhal, že nic nemá a ať mi pošle QR kód. Nebo by se zeptal Milana nebo otce, jestli nemají třeba pětikilo. Já jen v rozpacích předal bankovku. "Děkuji ti a neboj, nevidíme se naposledy. Věřím tomu, že všechno je osud a že se nám všechno vždycky vrátí," rozloučil se tajnosnubně, popadl peníze a (aspoň prozatím) zmizel. 

Ostatně, jak řekl klasik motivačního žánru, je rozdíl mezi tím být chudý, a být bez peněz. Být bez peněz je dočasné, zatímco být chudý je věčné. 

text Řízek, foto Věrka

VAMOS, LUKAS

Čtyřicet hodin za měsíc běháš! Vždyť já jsem vlastně běhal celý jeden pracovní týden, říkal mi Martin při jednom dlouhém společném klusu, když naše intenzivní příprava před maratonem vrcholila. To zvolání se mi zarylo pod kůži i s vědomím, že tyto údaje ani u jednoho z nás nesedí, jak to u běhajících workoholiků bývá. Začal jsem víc vnímat, že tomu dáváme docela hodně. A že by se to konečně mohlo nějak začít rentovat.

Podzim byl běžecky nečekaně skvělý. Před dávnými šesti lety, kdy jsem si zaběhl v Praze osobák, jsem na tom nebyl lépe. Konečně mě nic ani v nejmenším nebolelo, doktory a fyzioterapeuty jsem si vymazal z mobilu, bavilo mě to a moje sebevědomí rostlo každým dalším úterním dráhovým tréninkem, kde jsem se pravidelně stával lokomotivou našeho neformálního B týmu aspirantů na bezmála tříhodinový maraton. 

Volba, ne moje, padla na Valencii. Rovinatá trať, vlídné prosincové klima a poblázněné publikum tam požene 36 tisíc běžců k výšinám osobních rekordů, řekli si patrně kamarádi už zkraje roku a já se k nim na poslední chvíli přidal. 

Nepohodlnou postel na přistýlce ve stísněném pokoji s Martinem, Hvězdářem, Jirkou a jeho bacily mi uvolnil zraněný Honza Š. (peníze za ubytování mi rezolutně poslal zpátky, což je hezké, ale cítím se blbě). Start jsme z hotelu měli skoro nadohled, ale čekaly nás ještě dva dny kontemplace a aktualizování běžecky hrůzostrašné předpovědi počasí, která oproti plánům slibovala silný vítr, ale především velké teplo. Jdeme klusat. "Čekáme na výtah," psal nám A tým z výšin sedmého patra pořád dokola. A tak to šlo den co den. Vlastně dva dny. 

Přišlo mi až absurdní, co jsme za tu dobu dokázali sníst, ale třeba ten tatarák z lososa s avokádem se mimořádně povedl. Širokými ulicemi lemovanými pomerančovníky nás kávomil Martin dotáhl k těm nejzajímavějším místním baristům a já si tam stejně sveřepě dával jedno cappuccino za druhým, takže mi bylo úplně jedno, co je to za kafe. Klusali jsme v devět kilometru dlouhém parku vytvořeném na dně odkloněné řeky a přemýšleli, jak by podobný projekt dopadl v Praze a kolik by tam těch parkovacích míst a nákupních center bylo. 

Počkali jsme na výtah, půjčili jsme si kola, dojeli k moři, které jako jediné připomínalo, že je prosinec. Ale vlezli jsme tam. A pak jsme se s Hvězdářem, Jirkou a jeho bacily podělili o obří paellu a s ostatními kolegy se dohadovali, jestli nás prosincové léto zpomalí o jedno procento, nebo o dvě, a já se tak trochu obával, že spíš o víc. 

A teď už jen připevnit špendlíky startovní číslo, na jeho zadní stranu vyplnit nacionále blízkých, co kdyby, připravit gely na zítra a zhasnout. A do rána poslouchat spokojené funění a pochrupávání spolubydlících a přehrávat si, jaké to vlastně bude, a samozřejmě zase vůbec nezabrat. Z těch čtyřiceti hodin měsíčně jsem měl aspoň jednu dvě vyčlenit hlavě.

Na časné snídani byli všichni, Zuzka, Honza, Lukáš, Martin, Hvězdář, Jirka a jeho bacily a já a moje kruhy pod očima. Četné dotazy na kvalitu spánku jsem odbýval vrčením, ale bylo pozdě cokoli vymýšlet, už se spalo. Bylo potřeba se nějak srovnat s tím neustálým zíváním. Třeba to doženu v letadle. 

Prvních pět kilometrů vůbec nevím, kudy jsme běželi. Jako by se do města vrátila ta ztracená řeka a mohutnou silou semlela každého, kdo třeba zaškobrtl o obrubník a upadl nebo se třeba naivně pokoušel přejít přes silnici.

Nikdy jsem nic podobného nezažil, bylo tam spousta křiku, loktů, zlostných i omluvných gest, v zatáčkách jsme se zastavovali, protože nebylo kudy projít a bylo to všechno, jen ne rychlé, ale s tím se počítalo. Přišlo mi, že běžíme pořád z kopce, ale ono to asi bylo jen po rovině a nebyly tam žádné tramvajové koleje, mosty a kočičí hlavy jako v matce měst. 

Tříhodinovou iluzi jsem opustil asi na patnáctém kilometru. V polovině závodu jsem na ni sice neztrácel moc, ale na každém rohu byl teploměr a pořád to varovně lezlo nahoru, takže jsem vůbec nepřemýšlel, že bych třeba mohl zrychlit, a spíš jsem se snažil držet opatrné tempo a nezpomalovat. Na 26. se do nás poprvé slunce opřelo víc, zároveň tam byl první směšný kopeček a mě začalo strašně píchat v boku, unavená hlava si to vyhodnotila jako spiknutí a obklíčení a chtěla to okamžitě vzdát. Vamos, Lukas, zkoušeli mě popohánět místní a na chvilku se to snad i povedlo.

Vlastně až moc. Byl jsem zpátky na svém tempu, a začal jsem dokonce počítat, jestli bych ten osobák přece jen ještě nestihl. Na katedrále, kde prý visí parádní Goya, ale byla tam moc dlouhá fronta, zněly zvony a každý si mohl vyhodnotit, jestli je to oslavné, nebo umíráček. 

Čtyřicet hodin za měsíc běháš – a k čemu ti to teď je? Od 32. kilometru jsem se zase fyzicky i mentálně propadl. Vamos, Lukas, Vamos, Lukas! Dobrý, ale jděte s tím už do hajzlu. Opékám se na slunci, zpomaluju do skoro neznatelného, ale protivného kopce a už to zase není závod, ale utahaný klus. A když se trasa konečně zase otočila zpět směrem do centra a k moři, voda za krkem mě už nechladila, nohy už odmítaly zrychlit a hlava se spokojila s aspoň nějakým pohybem a chlácholila se množstvím okolních běžců, kteří prostě zničehonic přešli do chůze. Aspoň tohle jsem tentokrát nedopustil a 3:07.55 bude tak oficiálně můj nejrychlejší maratonský čas. U toho pražského osobáku jsme to totiž před lety nějak popletli a u čísla 666 mi ve výsledcích chybí jméno. 

Jirka i se svými bacily nakonec odstartovali, ve fotograficko-tréninkovém pojetí dorazili o pár sekund přede mnou a prý jim bylo zima. Moje tréninkové vagony Martin (2:57) i Lukáš (3:00) byly v cíli oprávněně spokojené až šťastné, protože se s počasím dokázaly srovnat a hlava je netrápí, Honza (2:43) tradičně nespokojený, Hvězdář kousek za mnou uvařený a Zuzka od poloviny v křečích. Když mi pověsili na krk medaili, dojetím sám nad sebou jsem trochu slzel, ale naštěstí to Jirka vyfotil z brutálního podhledu, takže to není vidět. 

"Now this is your marathon," pokoušel jsem se pak v hotelu žertovat s pokojskými, kterým jsme předávali totálně vybydlený brloh a které však neuměly ani slovo anglicky. Na terasu jsme si nechali dovézt jídlo, z kartonu si skautsky vyrobili chybějící příbory a za kavárenským vodičem vyrazili někam strašně daleko do dalšího podniku, který vypadal něco mezi Ikeou a saunou. 

Dal jsem si za tři eura sto dvacátý úplně stejný mléčný nápoj se slabou kávovou příchutí, strašně se těšil na holky doma a říkal si, jak to bude hezké, až si to jednou všechno sedne a já nebudu muset přemýšlet, jestli jsem víc šťastný, nebo zklamaný. Do té doby čekáme na výtah. 

text Řízek, foto Jirka