ZMEŠKANÉ HOVORY

Cestou od ondřejovské hvězdárny zpátky k řece jsem přemítal, jestli to bude stačit. Na břehu v kempu byly připravené špalky coby stupně vítězů a vše se schylovalo ke slavnostnímu směšněhrdinskému ceremoniálu. Odhaduji, že se budou rozdávat tatranky a nejlevnější sprchové gely z Rossmanna, a to těm dnešním nejlepším běžcům do vrchu. A jestli jsem správně spočítal vrásky a šediny těch, kteří doběhli přede mnou, mohl by vyjít bronz v kategorii a to by bylo hezké. Historie se už nebude ptát, že nás v kategorii bylo asi šest.

Jenže v kempu mě nevítá nikdo jiný než řada zmeškaných hovorů: naše kočka Coco je nějaká divná, nežere (pravda, to už třetí den) a má ve stelivu krev (to je novinka). Naposledy smutně pohlédnu na špalek, na nějž někdo fixkou napsal "3.", a poklusem zamířím k autu, ze kterého se za okamžik stane zvířecí sanitka. 

Kočka vypadá celkem normálně, ale ona i normálně vypadá trochu divně. Ví se o ní, že výlety na chatu tak úplně nevyhledává; připadá si tam nesvá, jako by na ni zdánlivě nekonečný prostor (v porovnání s hranicemi bytu) bez ustání číhal. Dokonce i své standardně tiché mňoukání ještě víc ztlumí, asi jako když já kuňkám na editorské poradě, aby ji svět neslyšel, což někdy trochu komplikuje její nalezení. 

V přepravce ji vezu místnímu veterináři, který nám ošetřoval už několik zvířat a i v okolí se těší celkem dobré pověsti; ono tam ostatně zas tolik veterinářů není. V čekárně mě zaujmou a vyděsí strašlivé portréty známých osobností ze širšího okolí (poznávám Tondu Panenku, jak na mě potutelně mrká, vedle něj se Honza Nedvěd chlípně směje), ale říkám si, že dobrý lékař nutně nemusí být vkus a třeba ta hrůza je jen nějaká úlitba komukoli.

V ordinaci panuje víkendový chaos, postupně si nás předává několik sester a nakonec i lékař. Kočce udělají vyšetření krve a po něm se všichni tváří závažně. Kočka dostává antibiotika a lékař mě mírně vykolejí dotazem, jestli ji tam chci rovnou nechat přes noc (to odmítnu a raději přijdeme druhý den na kontrolu, byť to znamená další sezení pod Nedvědem). 

Kočka něco málo sní, přesto se druhý den vracíme. Závažné výrazy se opakují, dělá se test na nějakou ošklivou nemoc, což vyjde pozitivně, takže se vážně tvářím i já. 

Doktor chce Coco dovyšetřit zítra, zase to odmítám. Není to kvůli obrazům, ale už chceme být zpátky v Praze. Vyžádám si aspoň výsledky krve (možná to byl krevní obraz!); je to od pohledu docela divočina, protože v těch správných hodnotách je asi jen jméno zvířete a věk. Snímek posílám umělé inteligenci. Jak jsem zvyklý, že mi normálně nepokrytě podkuřuje a bezvýhradně se mnou souhlasí, tentokrát spíš volí naléhavý tón a doporučuje jednat rychle. Působí to dojmem, že kočka bezmála umírá. Na to, že umírá, je sice docela v pohodě, jenže co když to jen umně maskuje? 

Snímek posílám raději i skutečné kamarádce-veterinářce, která vysloví pochybnosti o průběhu vyšetření i erudici lékaře (kulantně řečeno), ale doporučuje pro jistotu co nejdříve vyšetření na nějaké větší pražské klinice. Jsme z toho dost špatní. Pozorujeme kočku: není nějaká šedivější než normálně? To bude ta anémie. Chudinka. 

- "Jasně, přijeďte za dvě hodiny, paní doktorka se na ni podívá a prosím, vezměte s sebou ještě jednu jinou, zdravou kočku."

-"???" 

- "No s těmihle výsledky bude určitě potřebovat transfuzi."

- "Kde mám teď sehnat zdravou kočku? Mám jen jednu kočku a ta je nemocná."

- "Zeptejte se kamarádů, napište někam na sítě. Na shledanou!"

V neděli odpoledne píšu do pracovního chatu a na Facebook, jestli by mi někdo nepůjčil kočku, že ji vrátím v pořádku, jen o padesát mililitrů krve lehčí. Přestože to asi většina považuje za nějakou mou další kulišárnu, pár potenciálních dárců se ozve. Jenže jejich kočky jsou buď na Vysočině nebo v Německu, v bytě, od nějž nemají klíče, nebo jakkoli jinak nedostupné. 

Jsme z toho špatní. Možná dokonce stále horší. Nakonec však vezmu rozum i madlo od přepravky do hrsti a vyrazím na velkou veterinu i bez kočky na náhradní díly.

Na pražské klinice Coco důkladně prohlédnou a vysloví pochybnosti o průběhu vyšetření a erudici lékaře (a dávají si velký pozor, aby to bylo kolegiálně kulantní). S masivním pohotovostním příplatkem znovu provedou vše, co se provádělo, a naberou krev; je pozoruhodné, že tentokrát má Coco úplně všechny hodnoty srovnané jako premiant třídy. Lékařka zjistí, že zvíře má akorát trochu struvity (pravděpodobně ze stresu), a doporučí potravinové doplňky, zatímco ve vedlejší ordinaci uspávají nějakého psíka. Je na ní vidět, že je za happyend ráda, neboť je vzácný. Happyendy se nedoceňují.

Za dohromady sedm tisíc tedy zjišťujeme, že diagnóza zvířete se jmenuje chata. Ostatně poté, co se vrátíme z veteriny domů (do bytu ohraničeného bezpečnými stěnami), kočka nejenže dál vypadá normálně, navíc vyžere celou misku. Doufám, že potom, co jsme ji už v myšlenkách málem pohřbili, ji čeká dlouhý život.

Vesnickému veterináři píšeme zdvořilý mail, že nás poněkud vyděsil a že by bylo hezké, kdyby třeba uznal, že to popletli, a vrátil nám peníze. Nesouhlasí sice s naším postojem, neomluví se ("Někdy se krev při vyšetření srazí," napsal pouze), Nedvěda nesundá, peníze vrátí. 

Tu tatranku za třetí místo mi už ale nevrátí nikdo.

text a foto Řízek

SOUČÁSTÍ STÁDA

V srpnu 1999 by mě nejspíš napadlo cokoli jiného než shánět speciální zatmavené brýle, naopak bych hodil patkou (!) a celému tomu stádu tupých zakloněných hlav, které bude ve stejný moment na povel žasnout, bych se zfleku vysmál. Netuším, co jsem ten den dělal, ale naprosto jistě to bylo lepší než jakékoli zatmění čehokoli.

Ani jsem se nenadál, uteklo 27 nebo kolik let a lidé už zase čučeli na nebesa, ovšemže tentokrát i se mnou. Než jsem v nenápadné prodejně fotopotřeb v pasáži ve Vodičkově ulici stačil krátce po poledni otevřít ústa, oznámil mi prodavač, že ve dvě přivezou dalších osm set sklíček (včera jich prodal 3500), a ukázal na nesourodou skupinu lidí venku připomínající autobus turistů spořádaně čekajících na toaletu na první hraniční pumpě. 

Dal jsem tomu ještě jednu šanci: před třetí hodinou však lidí notně přibylo a fronta se nehnutě klikatila (což lze) z pasáže až skoro na Václavské náměstí, zatímco si prodejce fototechniky mnul ruce nad vydařeným podnikatelským záměrem.

A tak jsem musel jít mnohem hlouběji. Ve sklepě odpočívají staré fotky, brácha v lakrosové výstroji, což mohlo být přibližně na sklonku tisíciletí jako to zatmění, táta zamlada na pláži kdesi apod. Jenže dneska není čas se dojímat, potřebuju jen ten černý konec z negativu (ale slibuju, že vás jednou místo dojímání zdigitalizuji, vždyť jste rodina).

Na Vyšehradě samozřejmě nejsme sami, neboť se tam přesunuli všichni ti lidé z fronty na sklíčka a pár dalších. Koukáme zhruba směrem k Petřínu, slunce už je nakousnuté, což sleduju přes ustřižený film, a lidé v rozpacích zjišťují, že to těmi jejich jinak šikovnými krabičkami skoro nejde vyfotit.

Ono i tou amatérskou zrcadlovkou to není úplně snadné, když už konečně člověk v postranní uličce zaparkoval a teď poočku sleduje, jestli se třeba znuděná Hedvika ("Jo, vidím, měsíc. Já vím, že to není měsíc, neříkej mi to!") nechystá přelézt hradby.

Fotím přes film, přes disketu i přes černé brýle, mžourám, cvakám, empaticky nastavuji citlivost, ale nedaří se mi to. A tak hlavně koukáme po mizejícím slunci i Hedě. Vlastně se mi to hrozně líbí, i to, jak jsme spolu součástí toho stáda. 

Dokonce bych zpětně svému nemoudrému čtrnáctiletému já vytkl, že se tohohle demonstrativně odmítlo zúčastnit - že to pravděpodobně i tehdy stálo za to (jako když jsem zpětně litoval, že jsem místo besedy s Karlem Schwarzenbergem raději jel na táboře na lodičky).

Už to všechno zapadlo, dítě je úplně kaput ("Proč pořád někam chodíme, když jsou prázdniny? Proč nemůžeme být doma?"). Sítě i sítnice jsou plné nádherných snímků. Nakonec ve foťáku nacházím aspoň jednu fotku, která se náhodně jakž takž povedla.

A taky vás tak bolí oči?

text a fotky Řízek

SCHRONISKO

Motto naší rodiny by klidně mohlo být Jednotná v rozmanitosti, jenže se obávám, že už to někdo zabral. Týká se to i dovolených, jejichž plánování má zpravidla na starosti moje žena, neboť já si už asi patnáctý rok po sobě neuvědomil, že je něco takového potřeba udělat. 

V praxi to dopadá tak, že abychom byli spokojeni tak nějak všichni, obvykle jedeme do aspoň trochu komfortního hotelu (ocení Maruška) s vodními atrakcemi ve tvaru žiraf (vyžaduje Hedvika) a berou se s sebou několikery běžecké boty, ať se táta po ránu taky trochu vyblbne - kdo se má na ty jeho otrávené ksichty pořád koukat.

Proto když jsem se dozvěděl, že se spolu s dalšími několika rodinami jede do Krkonoš do chaty, kde oproti našim běžným zvyklostem chybí například tekoucí voda, nejprve jsem to považoval za nepovedený žert. Přece by Maruška na něco podobného dobrovolně nepřistoupila. Ale ono se to skutečně dělo, kufr auta jsme zarovnali balenou vodou a instatními jídly a vážně jsme místo do resortu vyrazili do hor. 

Místo dvou hodin nám cesta trvala tři, a to ne kvůli nabíjení, nýbrž kvůli mojí zbrklé práci s navigací. Kaplička, u které se chata nachází, totiž měla někde u Adršpachu jmenovkyni. Říkal jsem si, že tahle nová cesta do Krkonoš je fakt hezká a zajímavá; že je to nějaké divné, jsme si uvědomili asi deset kilometrů před Adršpachem. Takže jsme byli za pitomce ještě dříve, než jsme skutečně dorazili, ale mě vůbec názory ostatních uživatelů nezajímaly, protože mi to místo okamžitě učarovalo.

Na louce pod letitou, ale opečovávanou boudou chaoticky pobíhají děti, Max chytá luční koníky a hází je do potoka pstruhům; je jasné, že Hedvika tam za chvilku spadne, ale v těch obrovských taškách, které jsem vyložil z auta, přece musí být dost dětského oblečení (pravda, svůj spacák jsem zapomněl). Na zápraží vysedávají emeritní správci osady (asi), jeden luští sudoku, další dva už vyluštili vodku. Není tu žádný internet (nepronikne sem žádná práce). A z lavičky nad chatou je vidět nejen vrchol Sněžky, ale i moje dětství, tedy ta zábavnější část, kdy se nekomfortně jezdilo do spartánsky vybavených horských chat a zaživalo se spoustu dobrodružství.

A když to chci holkám všechno nadšeně vyprávět, přeruší mě dotazem, kde je záchod, což se později ukáže jako jeden z kamenů úrazu. Záchod je díra zakrytá víkem, ne, Hedy, nedá se do toho spadnout. Na padání je tu potok a jeho dravý ledový přítok s tůní, která do jisté míry nahrazuje koupelnu. "To není normální, tady ani není mikrovlnka!" zlobí se dcera. Ve skutečnosti tam je, akorát na chodbě. 

Děti na kraji lesa staví bunkr a když se zešeří, děláme táborák, jeho plameny živí tuk z buřtů a nad námi krouží netopýři. Část z nás strká klacky do ohně a pak s nimi nebezpečně mává ve vzduchu a ta druhá část říká, ať to neděláme.

Heda ani v jedenáct nespí, protože je to těžké. "Chci, aby mě hladila maminka, ta má jemnější ruce!" vpálí mi do unaveného ksichtu. Ráno se jde táta vyblbnout na Sněžku a dochází k poznání, že i s bolavou nohou je běhu zapotřebí a ta koupel potom je úžasná (a kotník třeba splaskne). Hedvika mezitím poprvé spadne do potoka a objeví jakési obrovské ztrouchnivělé prkno, které se stane jejím přítelem i atributem, neboť ho začne všude tahat a prohlašovat, že je to snowboard, skejt nebo i nějaké další imaginární věci; ne, nepovezeme to s sebou do Prahy, v žádném případě.  

Házíme si talířem (trefím Hedu mezi oči, prostě otec roku), děti testují elektrický ohradník u oveček a za soumraku zformujeme bizarní několikačlennou eskortu, která doprovodí Marušku do nedaleké horské boudy, kde mají opravdivý splachovací záchod. A lamy a naprosto fantastické rohlíky a možná do budoucna i nabídku ubytování, jež by lépe vyhovovalo naší rozmazlené rozmanitosti.

Sněžku zdolají nakonec i děti (lanovkou, ale dolů po svých, přitom pořád mluví do vysílaček. Přepínám!). Naučíme se zásadní polské slovo schronisko, což s medvídkem Pů kupodivu nemá nic společného. Oproti plánu prcháme do civilizace o den dříve (je to velmi těsné, hlasování skončilo poměrem hlasů 2:1). A na opakovanou otázku kamarádky Andiny, jestli s nimi do tohoto schroniska pojedeme příští rok, Maruška rezolutně odpovídá, že v žádném případě.

Ale kdoví. Třeba bych to mohl jednou naplánovat já. A to prkno máme samozřejmě v kufru.

text a fotky Řízek

ZPRUZENÍ ČMELÁCI

Jedna z mých prvních cest elektrickým autem vedla na pumpu pro benzin (do zahradního traktoru). V poličce s novinami měli MF DNES s otvírákovým textem Elektromobilem do Chorvatska a to mě zajímalo! Proletěl jsem ho (plytká, nudná PR slohovka), odložil a povzdychl si, jak tyhle kdysy skvělé noviny upadly a dopadly. A přemýšlel jsem, jak asi dopadneme my na naší cestě "Elektromobilem do Itálie".

První zklamání nastalo, když se holkám nelíbilo, že by se náš nový vůz jmenoval Koniáš (což mi u Hyundaie Kona přišlo jako jasná volba). Takže prý Rudík (že je rudý).

Druhé zklamání bylo spojené s výzvou, jak se do takhle mrňavého kufru s těmi všemi nesmysly vejdeme, když jsme rozmazlení absurdně velkým zavazadlovým prostorem někdejšího kombíku a když ještě musíme koupit ty pěnové hady? Na druhý pokus se to nicméně zavřelo. Ale jestli jsem si třeba jen na chvíli pomyslel, že se mi dovnitř (jako dřív) pohodlně vejde kolo, opravdu jsem si zvolil špatný vůz. Dětská skládací koloběžka se nicméně vlezla hravě.

Hedvika už umí parádně trollit: "Stejně budeme celou cestu pořád jen nabíjet," směje se, zatímco neviditelné hejno zpruzených čmeláků roztáčí kola vozidla. Lehkonohý (ale trochu nervózní) táta řídí, znuděná máma pouští písničky, Heda si se sluchátky srandovně "anglicky" prozpěvuje, na ukazateli dojezdu zatím konejšivě září čtyřstovka. Auto je tiché a překvapivě mrštné ("Tati!" ozve se ze zadního sedadla vyčítavě při každém rychlejším rozjezdu). A především vzbuzuje velmi příjemný, třebaže pravděpodobně klamný dojem ekologičtějšího cestování - ona ta naše česká elektřina asi tak úplně čistá nebude. 

Další výhody jsou diskutabilní: náklady za palivo se sice i s veřejným nabíjením (v činžáku nemáme soláry ani wallbox) dají stlačit pod korunu na kilometr, jenže oproti benzinové variantě stojí srovnatelně vybavená elektrická kona nejméně o 150 tisíc víc a její hodnota klesá rychleji. Člověk nemusí být žádný velký počtář, aby viděl, že ta návratnost je spíš ve hvězdách. 

Co je však skutečný opruz, je vyznat se v tom všem, přichází-li člověk z fosilního světa. Nabíjecích stanic je už na světě skutečně hodně, v tom patrně problém nebude, nicméně jejich provozovatelů a různých sítí, aplikací, karet a čipů, diskuzních fór a zaručených tipů je také spoustu a až vám někdo bude říkat, že je to vlastně všechno stejně jednoduché jako přijet k pumpě a nepoplést si naftu s benzinem, tak se vámi snaží manipulovat.

Na Rozvadově se snažím manipulovat s kabelem rychlonabíječky a před svým ženským publikem se pokouším působit jakž takž suverénně. Přes aplikaci pro mě dosud neznámé sítě napoprvé pouštím do auta proud a následně hrdě mávám holkám, které to samozřejmě vůbec nezajímá, před očima obrazovkou mobilu, kde do namalovaného autíčka přitékají procenta. 

Dáme si párek a kafe, za patnáct minut nám přibude dost šťávy pro dalších sto padesát kilometrů výletu a pokračujeme do Řezna, kde jsme si naplánovali nákup bot do vody a pěnových hadů (a také nabíjení na parkovišti obchodního centra). Nad rámec toho všeho je doslova potřeba ještě najít záchody, a tak se červené auto blaženě koupe v energii a můžeme pokračovat.

Oblíbil jsem si aplikaci ABRP (A Better Route Planner). Její placená verze v reálném čase bedlivě sleduje apetit auta, počasí i výškový profil a propočítává trasu i s ohledem na možnosti nabíjení. Kousek za Řeznem nás z důvodů, které tuší jen ona, posílá mimo dálnici na romantickou cestu skrz jakési sedlo, pravděpodobně někde za ním má být další kabel s elektřinou. Maruška poprvé a ne naposledy prohlásí, že tu aplikaci nesnáší. Zpíváme a pískáme si s Hedou naše oblíbené songy Vítr od Vltavy a Holandský kakao od Tata bojs, asi třicet kilometrů jedeme jen z kopce a ukazatel stavu baterie usne na třiceti procentech, takže na další občerstvovací pumpě, kde překrásně voní hnůj, dokonce pohrdneme elegantní nabíječkou (a tys přitom říkala, že budeme pořád jen nabíjet!) a do Innsbrucku dojíždíme s rezervou.

Předem jsme počítali s tím, že tu přespíme: ne tolik kvůli nejistotě neprobádaného vozidla, nýbrž kvůli dítěti nepřivyklému dlouhým cestám. Podle apky je tři sta metrů od apartmánu pomalá nabíječka - vypadá to nepravděpodobně, ale v uzounké uličce tam stojan skutečně je. I tady se proces napoprvé spustí: auto nabijeme doplna asi za (mých) necelých šest stovek, zatímco večeře v centru města nás (Marušku) mezitím vyjde na trojnásobek (ale je výborná). 

Druhý den nás z bezvadné alpské zoo vyžene slejvák. Teploty okolo klesají, jak stoupáme k Brenneru, přehřívá se jen můj telefon. To je trochu mrzuté, protože se přes něj naviguje, ovládají všechny ty elektromobilní aplikace, ale třeba i odemyká a zamyká auto. K Lago di Garda dojedeme asi po třech hodinách; díky klesajícímu profilu auto na cestě z Innsbrucku spolykalo jen necelých 13 kW na sto, takže by teoreticky zvládlo ujet půl tisíce kilometrů (ale radši bych to nezkoušel).

Rudík se sice musí uvelebit na trávník mezi pokřivené olivovníky, nicméně v hotelu je nám k dispozici nabíjení zdarma. To je trochu nezvyklé; nepamatuju si, že by nám při předchozích pobytech kromě welcome drinku nachystali i kanystr s benzinem. Na výlety kolem jezera tak jezdíme gratis. 

Domů je to přesně 777 kilometrů, navigace trasu (bez přestávek) odhadne na devět hodin, reálně jedeme devět a tři čtvrtě. U Innsbrucku se nám napoprvé nezdaří zařídit, aby pumpa disponovala jak záchodem, tak i nabíječkou, ale o kousek dál nám pauza vyjde na oběd: jeden řízek stojí 15 (eur), potrava pro auto 56 centů za kW (což je vlastně stejné jako v Česku). 

Ještě v Německu stavíme podruhé, tady se to moc nepovede. Přehřátý telefon nezvládá opětovně připojit nabíjení, které se náhle vypnulo. V dešti lomcuju s kabelem, který nelze vytáhnout z auta; umělá inteligence radí několikrát zamknout a odemknout auto, což nelze, protože aplikace se v přehřátém telefonu nenačte... Zachraňuje nás fyzický klíč, který Maruška naštěstí vzala. Raději jedeme pryč. Někde u Stříbra zastavíme naposledy, Hedvika si hraje s barevnými kamínky, jenže není všechno stříbro, co se třpytí, takže to jsou ve skutečnosti střepy z rozbitých lahví. 

Ani tady tím pádem nechci stát ani o sekundu déle, za pár minut nabíjím jen naprosté minimum, abychom už nějak doklouzali domů, jenže za volant se hrne závodnice Maruška a já pak při každém předjíždění nervózně počítám každý propálený iont. Range anxiety, tedy úzkost z dojezdu, opravdu existuje. Už na Pražském okruhu se hladové auto hlasitě dožaduje krmení, ale domů už je to vesměs z kopce, takže zkušeně parkujeme s dojezdem 24 kilometrů.

Má to nepochybně svoje kouzlo a opodstatnění, jen to do dálkových cest přece jen (zatím) přidává nevyžádaný prvek dobrodružství, což asi není pro každého. Ale ta barva je fakt hezká.

text a fotky Řízek

DUŠNOST 0

Jsou dárky z lásky a dárky pramenící z pocitu "je to úplná kravina za čtyřku, ale využije to". Ty druhé jsou samozřejmě mnohem lepší.

Při maratonu ve Valencii jsem měl víc času na přemýšlení, než jsem sám chtěl, a už někde kolem 35. kilometru mi došlo, že jestli to opravdu chci jednou zaběhnout nějak slušně, budu potřebovat něco změnit a asi se i nedejbože obrátit na experty. On totiž intenzivní a celkem strukturovaný a nepřerušovaný trénink vedl jen k bolestnému poznání, že čím víc tomu věnuju času a energie, tím víc tomu věnuju času a energie. 

Jelikož superobuv mě pod tři hodiny sama od sebe nedonesla a více tréninků by už moje tělo, práce ani manželství pravděpodobně nevydržely, je načase na to jít vědecky a taky se o možnosti zátěžového testu, jejž někteří kamarádi již absolvovali, párkrát nenápadně zmínit, když budu mít ty narozeniny.

Děkuju, zlato, to je ale krásný - a nečekaný - dárek! 

V laboratoři mladého sportovního lékaře (byl to zároveň i sportovně vypadající lékař) jsem se převlékl do trenek a do nových adidasek (Vy běháte v tomhle? podivil se mladý odborník poprvé, ale nikoli naposledy), asistentka mě oblepila elektrodami a muž se začal zajímat, co mě přivádí. "Cíl: maraton pod 3," poznamenal do zápisu a zpětně oceňuji, že zachoval profesionálně nehybný obličej a smál se jen uvnitř (sám, jak jsem posléze zjistil, má osobák kolem 2:30). 

Následujících patnáct minut zabral výčet mých dřívějších neduhů a operací. Ale teď? Dušnost 0, bolesti na hrudi 0, bolesti DK 0, otoky 0, ostatní obtíže 0. Valencie 3:08. 

Přejdeme k prohlídce. Lékař seznává, že zkrácené nebo nedostatečné mám prakticky všechny svaly, šlachy a klouby. Do zprávy poznamenává "posilovna moc ne", což je eufemismus jako prase. Následně při přemístění na chytrou váhu zjišťuje, že jediné, čeho mám pro svou budoucí kariéru maratonce-veterána příliš, je tuk. To jsem tak úplně slyšet nechtěl, ale to tady teď nevyřešíme. Jde se tedy běhat.

Dostanu jakýsi náhubek s hadičkami a pás se rozjíždí. Tempo je zatím nudné. Tak nudné, že se mi při něm rozvázala tkanička. Asi jsem si ve stresu zapomněl zavázat druhý uzel, což jinak dělám pokaždé. Signalizuji problém, pás se zastaví, osazenstvo laboratoře patrně protočí panenky, já se pod maskou červenám a pás se zase rozjede. 

Dlouho je to snesitelné, jen mi přijde, že nějak podivně dupu; zní to, jako kdyby někdo na sídlišti monotónně klepal koberec. A nepřijde to jen mně: prý se tomu říká "flat foot landing" a pochopitelně to není správně. Noha dopadá příliš před tělem a místo té kýžené kolíbky jen pleskne a cenná energie se ztratí někde v nešťastných kolenou.

Asistentka mě čas od času píchne do ucha, patrně odtamtud vyvěrá laktát. Pás zrychluje, v laboratoři je čím dál větší vedro a imaginární bába dává kobercům stále víc co proto. V namáhavém tempu kolem čtyř minut na kilometr mi začne povolovat naštěstí jen maska. Diskrétně se mi podaří ji utáhnout a narovnat, aniž tentokrát jsem za potížistu. 

Běhátko na posledních pár minut zrychlí na nějakých 19 km/h, už to vůbec není příjemné, ostatně moje dupání teď zní jako něco hodně rozzuřeného z Jurského parku. Doktor správně sezná, že už to stačilo. 

Když přijdu trochu k sobě, vypráví mi napínavé příběhy o zkrácených hamstrinzích, nestabilních hleznech, omezeném rozsahu v kyčlích, o špatné ekonomii běhu (nejenže dupu, ale i málo zakopávám). A o třech kilech tuku, která by mohla/měla jít dolů. Kdyby chtěla.

Nicméně mluví i o hrdinovi se silnou aerobní kapacitou a velmi dobrém kardiorespiračním potenciálu sledovaného exponátu. "Maratonský výkon pod 3:00 je realistický," konstatuje závěrečná zpráva vyšetřovatelů a není u toho žádná hvězdička ani poznámka pod čarou malým písmem. 

Nejlepší dárek. Ale co přesně si z něj rozbalím, bude zřejmě hlavně na mně. Dneska si ale ten koláč a croissant z pekařství nepochybně zasloužím. 

text Řízek, foto Body Solution Clinic

DVA LIDI

Když mají dva lidi, kteří spolu žijí, i nějaké společné zájmy, může to být fajn. Tedy spíš to odhaduju, nedá se říct, že bych o tom v praxi něco věděl; často se mi zdá, že naším jediným průsečíkem je naše dítě. Máme taky kočku, ale Maruška podle mě i po těch letech moc nechápe, co na nich ti lidé vidí.

A ne, běhání to není, ačkoli jsem s překvapením zjistil, že jsme za poslední dva měsíce běželi třetí společný závod. Ovšemže každý zvlášť, znáte mě. Maruška k běhu má vztah podobný jako ke kočkám, aspoň jsem si myslel.

"Mám radost, že jsem šla," šokovala mě cestou z Podzimního běhu lyžařů v Senohrabech. A to byly letos i na místní poměry vyloženě fekální podmínky: bláto, sníh a vlezlá zima, nadto na mě musela čekat v cíli. A mně se honilo hlavou, jak málo ji po těch sedmnácti nebo kolika letech vlastně znám. Možná pomohlo, že si na místě koupila krásné boty.

A je to vlastně hrozně fajn, že jsme aspoň občas opustili zažitý vzorec "tátu vysadíme mezi podobné pošuky a samy si na iks hodin půjdeme po svém a budeme si myslet své a pak ho po zbytek dne budeme chlácholit a obdivovat a jemně ho vyplísníme za to, že se všude válejí jeho hadry". Připadám si pak méně blbě, když se kvůli mé závislosti zkracují dovolené nebo divoce vymýšlí logistika, aby se stihl nějaký pouťák v Horní Dolní. 

Tak jsme na Nový rok vše uzpůsobili tradičnímu Novoročnímu běhu na Konopišti ne kvůli mně, nýbrž kvůli nám: vyrazili jsme z Vysočiny po kluzkých silnicích v době, kdy pyrotechnika leckde možná ještě doutnala, a k obědu jedli čočku s uzeným střídměji, než by bylo záhodno. 

Přistihnu se, že jsem z toho v rozpacích, když si společně připínáme startovní čísla a vymýšlíme, kudy se provlíkají ty proklaté jednorázové čipy časomíry. Tenhle typ zážitků nemáme úplně probádaný. Nesměle navrhnu, jestli se se mnou nepůjde rozklusat, pošle mě někam.

Ambiciózní vlčáci nejrůznějšího věku z místních oddílů stačili vystřízlivět a jsou připraveni. Nenáročnou trať doslova dvakrát kolem rybníka letos zdramatizují podmínky, dost to klouže a volba obutí byla podstatná. Ne tak pro nás, my jsme neměli na výběr, protože jsme si na výlet přibalili každý jen jeden pár (Maruška ty krásné). 

Pět kilometrů zvládnu o pár sekund rychleji než loni a jsem na úplném okraji bedny mezi zkušenějšími muži. Považuju to za úspěch, protože kupříkladu celkový vítěz se oproti loňsku na tom zmrzlém sajrajtu zhoršil o víc než minutu. Maruška se meziročně zlepší o senzační minutu a půl, a ještě u toho vypadá mnohem důstojněji.  

"Mám radost, že jsi šla," řekl bych jí, kdybych to uměl. 

Místo toho jsem se zeptal, jestli se mnou za dva týdny poběží závod na Blaník. A hádejte, co řekla? 

"V žádném případě. Už to stačilo." Ne, běhání to není, ale mohlo by být.

text Řízek, foto Ř. a Maruška

HRADNÍ PLÁN

Křivoklát nás už jednou zradil. V televizním Taxíku nás kdysi dávno vezl Aleš Háma někam na Újezd, zbýval nám poslední život, ale hrozně jsme chtěli novou pohovku, protože stará už byla příliš rozdrápaná ostrými kocouřími drápy. Stačilo správně odpovědět, v jakém slohu byl postaven Křivoklát. Nebylo to zas tak těžké.

Inu, renesanční hrad to opravdu nebyl, Aleš Háma si pozvdechl a vyklopil nás někde na tramvaji. Pohovku jsme si časem koupili a Pepan ji zase rozdrápal. 

A tak to šlo pořád dál, pohovky i kočky se střídaly a o mnoho let později, když jsem pozoroval Marušku zaníceně pozorující televizní Zrádce, mě napadlo, že bychom si tam mohli udělat výlet. Jak jsem z kontextu pochopil, právě tam se pod vedením charismatického hradního pána odehrává tohle pro mnohé návykové městečko Palermo. Zařídil jsem nám ubytování na bývalé četnické stanici přímo na hradě a koupil lístek na vlak, což, uznávám, nebyl nejromantičtější dárek na světě, ale na mě dobrý.

Pak se to začalo sypat. Všechno jsem připravil, uvařil čaj do termosky, vyzvedl Hedu ze školky v rozumném předstihu tak, abychom na sraz na Smíchově byli vzorově včas, jenže v Podolí se změnilo řazení jízdních pruhů a autobus na most skákal místo pěti minut půl hodiny, zatímco jsme na dálku diskutovali, jestli za to může nebo nemůže Hřib, a pokud ano, jestli za to mohu i já, když jsem ho volil.

Rychlík nám ujel i s našimi místenkami, našli jsme restauraci se strašně vysokými židlemi a pod fotkou železniční nehody na Montparnasse jsme společně snědli palačinku a něco sladkého vylili a pak nám málem ujel další rychlík, protože mi ho vyhledávač zapřel. Zakaboněná Maruška by na tabulku nejspíš napsala mé jméno. 

V narvaném vlaku nám naše krásně zalaminované místenky byly k ničemu, ale nějaký podivný pán se slitoval a pustil holky sednout, dokonce jim nabídl sušenky. Já jsem mu žertem nabídl náš ovocný čaj z termosky. Nejprve odmítl, pak si nechal do kelímku nalít, pak prohlásil, že mu to nějak moc nechutná, a šel zbytek vylít na záchod. Holky se pak termosky, čaje i kelímku odmítaly dotknout. 

Dojeli jsme do Berouna, byla už tma a namísto romantické lokálky nás čekal hrbatý autobus, protože byla výluka. Ale nemohlo by to být tak jednoduché, jakože bychom dojeli až tam, ještě bylo potřeba v Roztokách přesednout na opravdový vlak. Křivoklát vypadal takhle potmě docela strašidelně a nad ním zářil kulatý měsíc, když jsme tam po čtyřech hodinách dorazili a vyzvedli si klíče od neluxusní, ale velmi příjemné nocležny. Něco mi říká, že televizní Zrádci nejspíš přespávají jinde.

Ale už víme, kdo to byli četníci a že už v tom pokojíčku nejsou. Seběhneme ještě pod kopec na hranolky s kečupem a nazpátek se Heda veze na koni, kterému dává legrační povely a tahá ho za uši a zbytky vlasů.

Má spaní na hradě vlastně nějaké benefity? Člověk třeba může stihnout hned první ranní prohlídku, než se ostatní turisté vyškrábou do kopce. Je nás na ní jen pár, paní průvodkyně se snaží, aby to i Hedu bavilo, a obě to zvládají skvěle. Vidíme hladomornu, televizní mučící nástroje i Marušku, jak se chce hrozně moc zeptat na nějaké pikantní detaily ze Zrádců, ale trochu se bojí, aby to nebylo blbé. Naštěstí průvodkyně ví a na samém konci prohlídky nás nechává nahlédnout za kulisy.

I Heda je spokojená, protože kupujeme "suvenýru": cínového rytíře se špičatým kopím, kterým bude ohrožovat zrak ostatním suvenýrám z cest. Není moc hezky a holkám se nechce na procházku, kterou jsem naplánoval, ale ani jim to vlastně nemám za zlé. Hrajeme hádání zvířat a jedeme vlakem do Rakovníka a odtud autobusem, metrem a dalším autobusem domů a trvá to asi tři hodiny. Příště můžeme jet autem nebo třeba taxíkem.

text a foto Řízek

MRAŽENÁ BROKOLICE

Napadají mě občas hříšné myšlenky, jako třeba běžet poprvé Velkou kunratickou bez masivní ortézy na kotníku, nechat nohy konečně nespoutaně plynout a spolehnout se na to, že zlaté ruce mého dvorního ortopeda a nástroje z chirurgické oceli utáhly nové šlachy tak důkladně, že to ustojí i tuhle iracionální čuňárnu. Opatrně jsem si dokonce přiznal, že mám formu, že by to letos mohlo být něco. A pod něčím si člověk může představit cokoli.

Jak jsem si o tom tak den před závodem přemýšlel velmi volně klusaje po pěšince v parku Kavčích horách, špatně jsem došlápl, zvrtl si kotník na levé (dosud nespravované) noze a zprudka dopadl zpátky na zem. 

Večer byl ve znamení brokolice z mrazáku, Voltarenu a zachmuření. Noc byla ve znamení vytrvalého deště a otoku a v neděli dopoledne se nic nezměnilo, jen bylo už potřeba rozhodnout se, jestli se stejně jako loni potupně stanu pouhým divákem, čemuž vše nasvědčovalo, nebo jestli se dopustím dalšího ze svých nerozumů. 

Ortézy mám vlastně dvě, došlo mi, a tak jsem si je poprvé navlékl na obě nohy, zjistil, že jakž takž chodit můžu, a pomyslel si, že mi otok třeba trochu splaskne při tom několikanásobném brodění v chladné vodě Kunratického potoka. 

Jako první z naší rodiny a poprvé v životě běžela Heda a zvládla to s přehledem, uchvátila barbínu za účast, a dokonce (což jsem ještě nevěděl) pošetřila síly na noční olympiádu. Na programu bude mimo jiné florbal s chlupatou svítící koulí, vzpírání a běžkování na koberci a část z nás to bude nesmírně bavit. 

Kvůli dojetí a časovému presu jsem ani nestihl být nervózní, plácli jsme si s Tádou a za jeho rychlejšími zády jsem se do toho pustil a věděl jsem jen to, že první brod je lepší jít vlevo. 

Jenže po prvním brodu se místo obvyklého snadného rozehřívacího kopce objevila mazlavá stěna, jemné dešťové kapky šustily ve spadaném listí, zatímco se lesem nesly ty nejsprostší nadávky včetně mých. Tohle jsme si nedomluvili. Cestičky tekly. Nic nedrželo. Dneska se osobní rekordy budou přepisovat stěží, zato to bude pro mnohé nezapomenutelné.

Sotva jsem se nějak adaptoval na podmínky, skočil jsem rovnýma opevněnýma nohama do hlubokého bahna druhého brodu, což bylo úplně špatně, protože vpravo bylo podstatně méně vody, jen tam zrovna někdo cupital a já přece závodím. 

A pak přišel Hrádek, byl nekonečnější než obvykle a drolil se mi pod rukama i nohama a na nadávky už nezbyl dech. Zpět k potoku se normálně padá po rozbité stráni plné kamení, dnes tu místo toho bylo něco jako patnáct centimetrů mokrého sněhu, jen hnědého. Anebo takový ten sliz, co se tím matlají děti. Po prvním kilometru jsem na sebe z roku 2023 ztrácel skoro minutu. Na sebe z roku 2015 minutu a půl.

Třetí, poslední kopec mi připadá hnusný a pomalý, ale to už je stejné jako vždycky, jen sil je letos méně. Tam jde jen o to včas sám sebe přemluvit, že už opravdu skončil, a je tím pádem načase zrychlit, zdvojnásobit frekvenci čvachtání bot a vrzání ortéz a konečně opravdu utíkat až dolů do cíle a celé to pro letošek uzavřeme jedním silným a přesným stiskem tlačítka STOP na hodinkách.

Největší hrdinkou je Maruška, protože si absolutně nedovedu představit, jak se se svými zápěstími dokázala vyškrábat na Hrádek. Skoro jsme ji viděli dobíhat, jenže nás zdrželo zprovoznění deštníků a akční hra "barbíny běží Kunratickou". Díky Marušce zároveň trať opět zdolali i švagr se švagrovou, kteří se přiznali, že by to jinak neváhali oželet. A to by byla škoda nejen proto, že bychom k nim pak nešli na výbornou zelňačku a ještě lepší teplou sprchu.

"To mám dneska den snů," pochvalovala si Heda, když jsme se večer vraceli z hračkářství s jakousi gumovou chlupatou svítící koulí. Nejlepší část dne snů totiž nastala, když si v DBK sedla na houpací autíčko a to se rozjelo ještě dřív, než do něj vhodila ušetřenou dvacetikorunu. Neuvěřitelné!

"A tati, co vlastně budeš dělat, až mě uspíš?" Přece prát zabahněné věci a uklízet florbalky, míčky, lyže, hůlky, činky, sny a ambice zpátky pod postel.

text Řízek, fotky Ř. a Jirka

ESTADIO DE COCO

Nevíme, kdy se narodila. Její první majitelé tvrdili, že 9. nebo 10. srpna, ale oni tvrdili hodně věcí, třeba že ji odčervili a že se o ni starali hezky. 

Tak jsme se zeptali jí: dali jsme Kokině dvě granule na různá místa podlahy a podobným mechanismem, jako když na velkých sportovních událostech různá nešťastná zvířata "věští" výsledky utkání, jsme ji nechali, ať si vybere. 

Nevybrala nic, protože jí takové zanedbatelné množství hmoty nestálo za námahu. Přihodil jsem dva kusy šunky; šla za tím větším, který symbolizoval 10. srpna. 

A nakonec jsme její první narozeniny oslavili 8., na mezinárodní den koček. 

Vypravili jsme se s Maruškou a Hedvikou do obchoďáku a koupili senzační kartonový pelíšek/škrabadlo. Ze všeho nejvíc ta věc po rozložení připomíná fotbalový stadion. Nechali jsme Koketu vybrat, jestli z toho bude nadšená, nebo to odzívá. A také jsem jí vyměnil stelivo. 

Možné bylo cokoli, naše zánovní kočka je velmi nečitelná a nepředvídatelná, žena to nedávno vystihla krásným slovem "potrhlá". Vydrží dlouhé hodiny nehybně ležet na gauči předstírajíc, že je jedním z plyšáků, což střídá s desetiminutovkami zběsilého rychlobruslení na parketách do náhodně zvolených koutů bytu. Je to zároveň zvíře, které arbitrárně a bez varování střídá něžné roztomilé momenty s nepochopitelně násilnými. Je to první naše kočka, která mě nejenže nerespektuje, ale neskrývaně nesnáší: mě a moje kotníky. A to jsem ji vypiplal z polochcíplého kotěte. Nenapadlo mě, že něco tak malého může obsahovat tolik blech.

Obě holky ale miluje, Hediny kotníky zůstávají zcela bez krvavých rýh a z Maruščiny strany postele je potřeba odsávat šedivé chlupy.  Je tam, kde jsme. Motá se v kuchyni, když vaříme, loví nám autíčka z autodráhy i kabinky z lanovky. A nejlepší je to vítání: dosud nepochopila, že se dveře otevírají dovnitř, takže je vždy při příchodu potřeba odvalit kočku.

Leze do koše, do myčky, do pračky i do sušičky. Až na naprosté výjimky nemňouká. Je to první naše kočka, která neslyší na jméno. Zatím to moc nevadí, protože je zároveň první, jež se opravdu nechystá nikam utéct. Už chodba činžáku totiž vypadá podezřele a nepřátelsky, natož zahrada na chatě. Tam se po několika pokusech o aklimatizaci odvážně pustila mimo bezpečný přístav v blízkém křoví o dva metry dál a chudák kosice (které Heda logicky říká kosa) raději přestěhovala hnízdo i s mladými pod střechu domu. Nešlo jí vysvětlit, že od Coco jí fakt žádné nebezpečí nehrozí. 

Je to v podstatě velké kotě, zbožňuje svou duhovou chlupatou tužku a krabice a tašky od čehokoli ji zpravidla zajímají mnohem víc než obsah. 

Nejinak tomu bylo u jejího narozeninového pelíšku. Pak se do něj pustila a začala ho trhat jako moje kotníky. A teď v Estadio de Coco chrápe. Vůbec jí nerozumím, ale je skvělá.

text a foto Řízek

SUVENÝRA

V Beskydech je krásně a jsme si tím úplně jistí, i když se tu teprve rozhlížíme. Ještě krásnější je s Hedvikou po dešti sbírat z turistické cesty plže, aby bezpečně přešli na druhou stranu. "My jsme ti záchranáři šneků, my jsme ti záchranáři slimáků," zpíváme si do jejich kluzkého kroku a smějeme se Maruščinu napůl hranému zhnusení.

A nezkazí to ani zácpa kolem Brna, kvůli níž se z cesty z Prahy stane bezmála královská etapa, ani převážně nefotogenické počasí. Ani to, že za tři dny nás po deváté ráno očekávají na poradě.

Na některá místní specifika si rychle zvykneme a přemýšlíme, jestli by se nedala aplikovat i u nás (šlehaný tvaroh na borůvkových knedlících, květák v guláši apod.). Jiná (polepy Stačilo! na linkových autobusech) ať si tam klidně nechají. 

Jdeme do hor, protože v pátek má být ještě jakž takž. Lanovkou na Pustevny až nad mraky, stejně jako všichni ostatní, a navštívit Radegasta, jejž Heda nebojácně osloví: Čau kámo, půjdeš se mnou na pivo? Na rohu hojnosti mu sedí kachnička, legenda praví, že se zrovna chystal na koupel, když ho vysochali, ale podle jiné verze tam původně byl místo ní holub. 

Toho potkáváme na cestě zpět v prudkém kopci uprostřed lesa, což je i na místní poměry divné. Má na pařátku kroužek; nejspíš je poštovní, ale nechce si s námi povídat, hopká pryč. Jako začínající záchranáři holubů spíš selžeme a po pár bizarních telefonátech usuzujeme, že si poradí sám. Heda škemrá, aby si v podhůří mohla koupit "suvenýru". Vybírá si "toho boha", který i v sádrovém provedení budí respekt. Teda až na tu kachnu.

Večery trávíme zaháněním příšerek do skříně a dítěte do postele, první hra je podstatně jednodušší a kratší. Sníme u toho spoustu jablek, kterým říkáme chipsy. To ticho v noci. 

V jeskyni Šipka ve Štramberku si dítě půjčí telefon coby svítilnu a vydá se skalní průrvou někam a mizí mi z dohledu. Když se otvorem konečně protáhnu i já, najdu ji, jak na mobilu blaženě hraje lego vláčky, a pak konečně zmokneme.

Největší zážitek výpravy jsou samozřejmě Šmoulové ve frenštátském kině. Od Marušky je velmi pozorné, že tam nemusím; běžím k Raškovým můstkům a drápu se po ušlapaném bahně, protože schody se zrovna opravují a nad nimi probíhá světový pohár ve vaření gulášů. Je to ostré.

Naproti našemu krásnému hotelu stojí barabizna a v ní možná straší duch pana Edvarda, prapradědečka majitelů hotelu. Nestihli jsme to ověřit, budeme se sem muset vrátit a přemístit zbylé slimáky.

text a foto Řízek

ZACHODY SŁOŃCA

Přestože jsme už poněkolikáté přibalili na dovolenou jako rodina dvoje běžecké boty (z čehož jen jedny byly moje), nepatří dostatek vhodných tras mezi kritéria, jež by významněji promlouvala do výběru destinace. 

Jinak řečeno, ocitám se zpravidla (a tentokrát i Maruška) v situaci, kdy mám hodinku pro sebe, kolem je vedro, dětský bazén, moře a obrovský hotelový komplex all inclusive méněcennosti oplocený pletivem, obehnaný příkopem nebo hlavní silnicí, kudy uhánějí náklaďáky a otlučené mercedesy směrem na Albánii. Nejsi tu kvůli tomu, ale máš chuť běhat, máš čas, a není kam jít.

Předloni na Korfu to bylo ještě docela fajn, kamenitá cesta vedla do prudkého kopce k jakési zvonici a pak do klišovité vesničky na svahu plného bělostných domů, uzoučkých uliček s pověšeným prádlem a malými dětmi čutajícími ve strašném vedru do meruny a toulavými kočkami. Po silnici se pak dalo doběhnout na větší frekventovanou silnici, kudy se autobusy distribuovali turisté a jejich kufry z nedalekého letiště, a pak "domů". 

Anebo se dalo vymyslet si trasu podle mapy v hodinkách (spíše nedoporučuju) a uhnout na menší pěšinu a octnout se uprostřed polí a osady s příbytky z vlnitého plechu a proti tobě se najednou vyřítí dva štěkající zubatí psi, které mocným řevem zahnala jejich paní zpět na předzahrádku jednoho ze stavení a mě zase zpátky do bezpečí větší silnice.

Loni v Itálii to bylo katastrofálnější: z asfaltových uliček hotelu vedla cesta k pláži a pokračovala ve stále ušmudlanější a smetištnější podobě (poslal jsem tam Marušku večer běhat, měla posléze za to, že jsem se jí chtěl zbavit) k jiné pláži, pak se dalo odbočit jen doleva, protože vpravo bylo moře, a podél kanálu doběhnout do polí a mezi skleníky, překonat hlavní silnici a vydat se směrem k dálnici a vysokorychlostní trati. Podél ní se vrátit zpátky k hlavní silnici, tu překonat a přenést se přes pár podpapíráků do borového háje zpět do hájemství hotelu.

Od Černé Hory jsem tedy neměl valná očekávání. Večerní výběh jsem směroval k jediné turistické značce široko daleko: vrátnému jsem zkušeně řekl Dobar dan, překonal závoru a nechal za zády parkoviště stavebních strojů a sklad materiálu, fotbalové stadioňátko s malinkou tribunou pojmenované honosně Olympic, neuvěřitelné množství krámků pro turisty nabízejících unisono tutéž nafukovací velrybu, co pak koupíme Hedě, Nikšičko a balenou vodu. Po mostě přes zátoku, v níž se v šeru křivily podivné rybářské domečky trčící na kůlech přímo z vody, po úzké silničce, kde mě zrcátka aut turistů prakticky lechtala po pravém rameni až k rybářskému molu a jakémusi útesu.

Za útesem konečně začínala ta stezka. Cesta se stočila skoro o 180 stupňů, z rovné asfaltky se stala rampa s obrovským sklonem (na mapě se ta vyhlídka jmenuje Zachody słońca) a dvě stě metrů jí to vydrželo, než se z ní stala prašná cesta pustinou nad mořem. Zachod slunce přišel velmi rychle, pak padla tma a vypadalo to, že to tam najednou končí. Pod nohama mi skákaly obrovské kobylky.

Vrátil jsem se po svých stopách a v perimetru hotelu zkoušel další cesty v zoufalé snaze natáhnout to aspoň na deset kilometrů. Všechny cesty byly slepé, končily dálničním mostem, balkánskou poutí anebo v čímsi apartmánu s pěkným bazénem.

Vrátil jsem se k mapě (až v hotelu, protože tam byla WiFi) a zjistil, že ta cesta tam někde musí být a pokračovat až do města Ulcinj. Druhý den jsem tedy vyrazil za světla a za vedra a po zábavné vlnící se kamenité pěšině připomínající Korfu i Pálavu doběhl do města a vracel se zpátky po místní magistrále, což jsem si zpětně vyhodnotil jako chybu.

Maruška už mým trasám od loňska nevěří a běhá jen po areálu (i když si na vyhlídku taky vyběhne, ale na rozdíl ode mne jí to stačí jednou). Krouží od budovy Apricot kolem Blueberry až k Cherry, u recepce doleva a zpátky kolem objektu pro VIP lidi s modrými premium páskami (mají mj. nárok na Heineken). 

Na internetu jsem zjistil, že po značce už přede mnou běželo pár lidí a že na Stravě je i 2,5 km dlouhý virtuální segment končící na kraji města. Dokonce jsem se zde mimoděk a více méně na volnoběh umístil v první desítce dosavadních účastníků fiktivního závodu.

To by byla škoda nezkusit trumfnout a ještě mám dva dny. Kobylky a obří lidé mířící na blízkou nudapláž zděšeně uskakují, silniční adidasky skřípou po kamení. Jsem u hotelu Albatros, kde segment končí, nemohu popadnout dech a vracím se domů napjatý, jestli jsem se dostal do čela, mám tedy nárok na pomyslnou korunku pro vladaře segmentu.

Je to tam! Pana Dervisevice, který tu přesně před měsícem možná jen tak volně klusal, jsem deklasoval o dvě sekundy a určitě teď někde pláče. 

Jenže pak jsem zjistil, že jsem omylem část trasy běžel zkratkou. Byla sice stejně dlouhá, ale po mnohem lepším povrchu bez šutrů a kořenů. Systém mi to sice napočítal, ale já jsem víceméně čestný člověk, takže jsem si řekl, že to zkusím pořádně. 

Poslední den dovolené jsem měl tedy jedinou šanci na reparát. Okno příležitosti se otevřelo v podvečer v nevhodnou dobu: překážel mi mocný oběd (přece to tam nenechám, když je to "zadarmo"), dusno před bouří a po prudké zatáčce na začátku segmentu i ostrý protivítr. Mezi udivené rekreanty na kraji města jsem po dvanácti minutách zhola nesmyslného snažení dobíhal bez dechu a překvapen tím, co moje vetché kotníky ještě dovedou.   

O šest sekund rychleji než můj včerejší podvodný pokus! Můžeme jet domů. 

V bezpečnostním rámu na letišti pípám. Zřízenec si mě povolává na důkladnější kontrolu a nic nenachází. Ani nemůže. To je totiž ta korunka.

text Řízek, foto Strava

PŘEDENÍ

Před čtyřmi a půl lety na mě jedna čerstvě narozená, druhá k smrti unavená čekaly v nemocnici, až přijdu na to, jak připevnit dětskou sedačku, a až se uráčím pro ně přijet, tedy až s kamarádem Davidem podél Vltavy dokončíme svůj soukromý závod, pokus o osobní rekord v půlmaratonu. A vše z toho se nakonec povedlo, byť jsem v cíli (Motol) mohl být o něco dříve. 

V dalších letech se Heda postupně naučila obstojně chodit i běhat a já jsem načas běhat úplně přestal a ze zoufalství zakoušel jiné způsoby pohybu, jako je třeba nevábné plavání. Ale v posledních pár měsících mě bolest paty kupodivu prakticky opustila (takže jsem se mohl na plavání směle vybodnout). To na jednu stranu vedlo k úlevě mých blízkých, neboť jsem méně protivný, na druhou stranu zas víc času trávím neúčelně dupáním po asfaltu. Prostě smíšené pocity.

Bylo potřeba, nebo aspoň mně to tak přišlo, se zase vrátit k závodům, které mě částečně naplňovaly. Pražský půlmaraton jsem prochrchlal, ale nabízely se Pardubice, kde jsem ostatně ještě nikdy neběžel. Holky kupodivu kývly na společný výlet a mimo jiné našly kočičí kavárnu, hezké hřiště i další atrakce, které jim umožnily příjemně strávit hodinu 26 minut a 35 sekund čekání na sportovce ve středním věku.

Já jsem se v mezidobí jal poznávat placaté město a vlastní limity a šlo to vlastně překvapivě dobře. Normálně bych teď věnoval cenné odstavce statečnému boji zralého jinocha s nepříznivým počasím, horkem nebo větrem, jenže tentokrát tam nic takového nebylo, počasí jako by neexistovalo, nepředstavovalo překážku. 

Jestli někdy běžet rychle, tak dneska, blesklo mi hlavou, ale okamžitě jsem to zahnal. Místo toho jsem se prvních pár kilometrů pohyboval přesně na úrovni svého povltavského osobáku a nikam se nehnal. Což bylo pořád vlastně šíleně rychlé: za ten prosimulovaný rok a půl jsem tempům kolem čtyř minut na kilák dost odvykl (resp. bylo to na mě rychlé vždycky).

Kudy jsme běželi, vlastně vůbec nevím. Pamětihodnosti nebo aspoň nějaké významné body absentovaly, táhlo se to jakousi neutěšenou periferií, čímž jsem se nechtěl nikoho dotknout, a točilo se to v kruzích, na levé straně byl rozpadlý barák, pak nějaký vojenský objekt či co, prima kapela a pak jsme se občas vraceli asi ne úplně do centra, ale aspoň mezi lidi. Dvakrát nebo třikrát se podběhla trať a to bylo veškeré převýšení. Což mi ale celkově vlastně hrozně vyhovovalo.Včetně toho, že jsem vůbec netušil, co přijde pak - ne jako když vím, že se budu v Praze další kilometry mrcasit na Strakonické.

Reálně jsem sledoval akorát hodinky a vzpomínal na všechny ty průšvihy z minula, kdy jsem tempo netrefil, přepálil to a pak shořel, jako když jsem na třetím kilometru maratonu na Karlově mostě měl tep 178 a doufal, že si to ještě nějak sedne - nesedlo, vzdal jsem to.

Druhých pět kilometrů jsem mírně zrychlil, ale jen neznatelně. Pořád to ostatně šlo relativně dobře, byť už to z mé strany aspoň vynaloženým úsilím připomínalo závod. Mezi skupinkami běžců už byly velké mezery a většinu času jsem běžel sám, nebo se na mě někdo vypočítavě přisál. 

Nezpomaloval jsem, ale kolem patnáctého kilometru se mě zmocnila panika, že je to ještě dost daleko. Odřené nohy v tvrdých adidaskách hrozně nadávaly a tep už byl tam, kde by být neměl, navíc jako by chvílemi i trošku fouklo. Pak jsem šlápl do nějaké obskurní díry, ale slepovaný kotník to zvládl a už se to nemohlo zkazit. 

Ve finále jsme se opravdu dostali do centra města na Pernštýnské náměstí. Ad hoc kamarádovi jsem se pokusil dodat kuráž, aby běžel se mnou, a jal se zběsile finišovat, což bylo trochu dříve, než by bývalo bylo soudné. Po domnělé poslední zatáčce totiž následovaly ještě další dvě a mám dojem, že můj souputník to věděl a v souboji o 141. místo mě deklasoval. Ale mávala na mě Maruška a něco volala, takže jsem to neřešil. Pak jsem si radostně zavýskl, protože to tam bylo, a šli jsme s Hedou na klobásu a koláč.

Jen mě mrzí, že jsem prošvihl tu kočičí kavárnu. Ale trošku jsem si vystačil sám: kdybych to uměl, spokojeně předu.

text Řízek, fotka Maruška

TURKOČKY

Každých pár hodin si tu ímámové zvou věřící na kobereček, se značnou částí místní populace to však nic nedělá. Dál znuděně vysedávají na nejrůznějších zídkách, lavičkách, ale polehávají i na židlích v kavárnách, ve výlohách, vodotryscích anebo ve stísněném prostoru mezi rentgenovými rámy muzea Hagia Sofia. Nikdo na ně neřve "Kočky, dolů!", jako to okoukala Heda od babičky, která se neúspěšně snaží naši kočku vychovávat, aby nelezla tam, kam podle ní nemá. Tak nějak sem ta zvířata patří a nikomu až na nás to nepřijde divné.

V obrovském Istanbulu žije na dvou kontinentech skoro 16 milionů lidí, kteří se každý den někam s velkým úsilím a za stálého troubení přesouvají, aby se nám pokusili něco prodat. To proto, že mám na rameni ostentativně foťák (abych mohl fotit kočky), tedy jako bych měl na čele vytetováno JSEM MOHOVITÝ ZÁPADNÍ TURISTA A NEJSPÍŠ JSEM PŘIJEL NA TRANSPLANTACI VLASŮ. Přitom nás všechny a s despektem pozorují rozvalené kočky. 

Kolik jich vlastně je, nikdo patrně pořádně neví. Odhady se různí od stovky tisíc po milion čičin. Vysoký rozptyl v číslech se dá vysvětlit nejspíš jejich vzájemnou zaměnitelností. 

Podle mého důkladného pozorování zhruba je zhruba padesát procent z nich šedivě mourovatých jako naše Coco (prý se tomu vznešeně říká "blue tabby"), dvacet procent klasicky vesnicky mourovatých s bílým břichem a packami, dalších dvacet je nejrůzněji zrzavých a zbytek jsou černí Pepani anebo divné bílé kočky s černými ocásky nebo flekatými hlavami. Takže to je v zásadě pět cyklicky se opakujících koček. Tahleta šedivá, co se válí na zahrádce kavárny, je jiná, než před chvílí odpočívala na sedadle motorky, nebo je to tatáž? A ta motorka, co se nás snaží na chodníku zabít, je stejná jako před chvílí, nebo jiná?

Každopádně je sokak kedisi ("pouliční kočka"; neplést s türk kahvesi - "turecká káva") kromě člověka a turisty nejpočetnějším místním živočichem a celou dobu našeho pobytu mě to fascinovalo a zneklidňovalo. Ty kočky prostě vypadají hrozně k světu a je to divné. 

Dočetl jsem se, že řada místních zastává názor, že tyhle polodivoké kočky tak nějak patří všem, a tak je prostě potřeba chovat se k nim kolektivně slušně. Wikipedie nabízí vysvětlení, že za Osmanské říše bylo město plné myší a krys, tedy nebýt koček, a že jsou jim dodnes za jejich deratizační činnost s prvky gamifikace vděční. Nebo že za to může islám, který aspoň chová úctu ke kočkám, když už teda k ženám ne. 

Kočkám se jinde na světě v očividně nepřátelských místech, jako jsou třeba tříproudová silnice, luxusní kavárna, butik či muzeum, zpravidla příliš nedaří. V Istanbulu ale nenacházíte na vozovce tak jako u nás smutné kadavery, kočky jsou podobně jako jinde holubi nebo labutě prostě přirozenou součástí ekosystému města a nikdo je nepřejíždí. 

A nejsou vyzáblé, zablešené a špinavé (jako byla naše Coco, o kterou se "starali" lidé na českém venkově) - jsou dobře živené, protože jim lidé nosí granule a kapsičky. Na okraji a podél budov jim lidé postavili domečky se střechou, miskou a měkkou podložkou. Ale ne abys je hladil, nabádá mě Maruška. A já to dělám jen opravdu sporadicky a hlavně nenápadně.  

Největší koncentrace koček na metr čtvereční je patrně v čtvrti Maçka (ach, jaká škoda, že nepíšu blog slovensky!) s moc pěkným parkem plným dětských hřišť, motorek kličkujících po cestičkách mezi lidmi a právě desítek koček, které po nás škemrají sushi z večerky a tak nějak ze zkušenosti vědí, že podlehneme. 

Naše poslední istanbulská kočka sleduje, jak vyplouvá náš trajekt z evropské do asijské části města (odkud létají nízkonákladovky). A až se někdy budu cítit mizerně a nepatřičně, vzpomenu si na poselství micky rozvalené přímo na bankomatu: 

Není podstatné, komu všemu překážíš a koho zdržuješ. Buď sám sebou a lehni si na nejdebilnější místo, které tě zrovna napadne. Oni se ti ostatní přizpůsobí. Nakrmí tě a možná tě i diskrétně pohladí. A prospi třeba celý den. 

text a foto Řízek

YEPPI

- Co se ti na tom lyžování nejvíc líbilo? 

- Čajík.

Slzím. Samotného by mě to ještě před pár lety nenapadlo, ale zjistil jsem, že jsem dojímací, a to přesně tím pitomým způsobem (moje šikovná holčička, ještě před chvílí to bylo mimino, a teď - koukej, co všechno dovede!).

V dohledné době bude Heda pochopitelně protáčet panenky, jakmile spatří tenhleten můj zjihle orosený pohled při čemkoli, co mi přijde tak nějak sladké. 

Při první hodině v Sokole nás coby diváctvo naštěstí vykázali na ochoz, takže nemohla vidět, jak se tvářím při jejích nemotorných pokusech vylézt po šikmé lavičce na žebřiny (celý táta). A jak trpím tím, že jí nemohu nějak nenápadně pomoct. Nebo aspoň přispět dobrou nevyžádanou radou.

Z první lyžařské dvouhodinovky na úplně rovné loučce uprostřed Harrachova nás naštěstí instruktorka Domča preventivně vyhodila a navrhla celkem racionální řešení, že jen občas přijdeme holky zkontrolovat (protože by se nic nenaučily, kdybychom tam za tím plůtkem celou dobu stepovali) a zdejchneme se někam do kavárny. 

A stejně jsem se nepoučil a běhal podél jezdícího pásu, až na mě Heda výrazně zavrčela – chtěla tím nepochybně říct, že jsem trapnej a ať jdu prostě pryč na kafe a na štrúdl a ji nechám, ať se snaží sama. Tedy s kámoškou Eldou a Domčou. 

A tak jsem šel a s Eldinou mámou Míšou jsme kecali o všem možném, ale stejně jsem se diskrétně vnitřně dojímal nad tím, jak je to hezký, když se z té mrňavé bytosti stává pomalu osobnost schopná bezesporu velkých věcí - hnaná nějakým vnitřním puzením (a naším vnějším pruzením). 

Na placaté louce jim to pochopitelně moc nejezdilo, Eldě asi o kousek lépe, zato Heda předvedla regulérní dobrý skutek, když nejlepší kámošce (téměř) pomohla z vázání. 

Druhý den přituhlo a kamarádi běžci by zachmuřeně konstatovali "Těžká podmínka". Holky ale jezdily dále, byť s pauzou na zahřátí a kňourání a na čaj.

A pak jsme je vzali do chaloupky a s Maruškou a Míšou jsme jim vymysleli skvělou bojovku. Končila na zahradě a místo Krakonoše, který by se tak nějak nabízel, hlídal poklad s pečenými nanuky yetti, kterému Heda soustavně říkala yeppi. Asi proto, že tohle roztomilé období bude mít nepochybně jepičí život.

text a foto Řízek

KDO UMÍ

Děkuju za gratulace, byť si neskromně myslím, že se mi v životě povedly i pozoruhodnější věci než dožít se čtyřiceti let. Napadlo mě při té příležitosti, že bych třeba zkusil najít stejné množství věcí, které jsem rád, že jsem stihl/dokázal, nebo čtyřicet jiných, kterých bych chtěl dosáhnout/naučit se/změnit v těch dalších čtyřiceti letech (plus minus). 

A pak jsem se dlouze zamyslel a položil si otázku, jestli by to zajímalo i někoho jiného než mě anebo lidi na LinkedInu (které by to ostatně, hádám, taky ve skutečnosti nezajímalo, ale mohli by to lajknout). 

A řekl jsem si, že začnu znovu, protože bilancovat se mi ukrutně nechce, navíc to určitě není povinné. A že jenom zaznamenám, co jsem ten den, když mi bylo čtyřicet, vlastně dělal. Jako to činím už od doby, kdy mi bylo asi patnáct. A že to třeba tak má být. A že to třeba někdy později dá dohromady nějaký smysl. 

Narodil jsem se v blbý den, na Nový rok nikdo soudný nechce slavit narozeniny. Tentokrát to schytala i tchyně, která se obětavě jala upéct mi v šest ráno dort, byť se octla ve zcela nešťastné konstelaci (na poslední chvíli ohlášená návštěva, silvestr, prosecco, prázdná lednice). 

Ráno jsem dostal Hedin dárek: obrázek krásného tříbarevného sněhuláka, podepsána AHED. Taky mi popřála Pražská energetika a jestli prý vím, že se ve stejném roce ČSSR vyhrála nějaké mistrovství v hokeji. A co má být? Ten nevinný vygenerovaný mail mě naprosto neúměrně popudil; hádám, že za to může stáří. Odhlásit z odběru se mi nepovedlo, protože po mně (rafinovaně) chtěli i číslo zákaznického účtu, což se mi teda fakt nechtělo hledat. PRE tohle mistrovství vyhrála.

Jeli jsme za tchyní a tchánem na chatu ve velmi neobvyklém rozpoložení - chystali jsme se s Maruškou (oba!) na běžecký závod. Pravda, bylo to vlastně jen dvakrát kolem rybníka, ale i tak to pro nás bylo sváteční.

Kromě nás také dnes běží na Dvojce novoroční koncert z Vídně, což je v Městečku tradiční program. Tentokrát jsme si našli teleskopické drbátko a hráli si na dirigenta, čímž jsme si to zpestřili. Čočka byla akorát tak kyselá a dort umně maskoval, že krém byl ve skutečnosti z pomazánkového másla a z prázdné lednice. Ale každý jsme nějaký. 

Vyrazili jsme pak na Konopiště a v autě naneštěstí hrálo něco, co prodělalo lobotomii a co se jmenuje Štístko a Poupěnka ("skáčeme, skáčeme, pořád skáčeme, a když doskáčeme, zase skáčeme"), na rybníku se bruslilo, Hedě vadil zvuk z repráků (aspoň vidí, jaké to je) a vlídní mufloni se pásli naproti restauraci, v níž lidé pojídali mufloní steaky. 

Na startu jsme si dali pusu, protože dál musíme každý zvlášť. Tedy, nemuseli bychom, ale mému návrhu, že se poběžíme spolu, se žena samozřejmě vysmála, neboť zná mě a mou legendární týmovost.

Pustil jsem se do toho nerozvážně, protože mě pata nechala celkem být, což jsem považoval za svým způsobem dárek. Zatímco dorostenci prchali, přede mnou se leskl led na hladině a šediny jiných závodníků. Pak jsem se na to už nemohl koukat, dostal jsem se před ně a najednou jsem byl sám, zamával jsem Hedě a babičce a pustil se do druhého kola. 

Nikoho jsem nedohnal, nikdo se ke mně nepřiblížil, jen několik pejsků na novoroční procházce. Taky jsem nezrychlil, ale ani nezpomalil. Což, jak jsem posléze překvapeně zjistil, vyústilo dokonce v pódiové umístění. O pouhý den jsem se posunul mezi "muže B". Snad poprvé v životě bylo datum narození nepochybně výhodou.

Popadl jsem Hedu a šli jsme podpořit Marušku do závěrečných metrů. A šli jsme spolu na čaj a tatranku, jako praví závodníci. Za třetí místo mezi beta samci a za mrznutí při čekání na vyhlášení jsem vyfasoval dva vstupy do saunového světa, čímž moje popularita v rámci užší rodiny skokově vzrostla. Se Štístkem a Poupěnkou ("kdo umí, nečumí, to se přece rozumí") jsme dojeli na chatu, umyli se a ohřáli a pokračovali domů. 

Tam mi dvě břišní tanečnice předaly letenky do Istanbulu, kam pojedeme na výlet. Děkuju! Heda řádila na gauči s bronzovou medailí na krku a fotila selfíčka, kočka po ní střídavě skákala a jezdila na koloběžce, jedl jsem pomazánkový dort na střídačku s tatarákem, sledoval ten komorní mumraj a měl jsem najednou pocit, že se mi vlastně povedlo tak nějak všechno.

text Řízek, foto Ř, a Maruška

COŽE, LANOVKA?

Předplatné YouTube mám z jediného důvodu: reklamy, které prošpikovávají veškeré dětské pořady, mají tak neúprosné cílení, že to vlastně vyjde podstatně lépe než pak ty blbosti a vstupenky na blbosti kupovat – nebo vysvětlovat, že to jsou blbosti.

Co jsem ale na rozdíl od streamování Šmoulů neohlídal, bylo nakupování bot. Ve výloze luxusní prodejny s dětským sortimentem měli moc hezký a realisticky působící model kabinkové lanovky. Nejdříve jsem se domníval, že zaujala jen mě, neboť zbytek týmu zkoušel obuv, jenže za pár dní došlo na lámání chleba a "psaní" "dopisu" "Ježíškovi". 

Cože, lanovku? Jsi si jistá? A proč, prokrista? ptali jsme se zmateně, neboť jsme očekávali nějakou tu ledovou Elsu, psí integrovaný záchranný systém, růžové lego nebo vlastně cokoli jiného, v kontextu čtyřletého dítěte racionálního. Ale Heda umí být mimořádně tvrdohlavá a vůbec nevím, po kom to má. 

A tak jsem začal shánět lanovku a zjistil, že ji mají opravdu jen v té drahé dětské prodejně a že ta obskurní věc začíná na třech tisících (bez kabinek, rolby, snowboardistky, záchranného vrtulníku a dalších volitelných součástí). Ale budiž. Já zas umím být mimořádně rozmazlovací. 

Pár dní před Vánoci jsme na terase v redakci pekli perníčky a rozdali i dětem drobné dárky. Z knížky byla velmi roztrpčena, neboť očekávala lanovku. 

A tak se nakonec opravdu vyloupla z balicího papíru. Na krabici byl velký nápis "upozornění: hračka je vhodná jen pro děti od 14 let", což v překladu nepochybně znamená "pro technicky zdatné tatínky/maminky, resp. jen pro ty šikovnější z nich". 

Sestavit dítěti lanovku hned pod stromečkem ale přece nemůže být tak složité, třebaže návod je velmi strohý a minimalistický. Do spodní, motorové stanice se narvou čtyři tužkovky, horní někam pověsíme a pak ještě spojíme a natáhneme tažné a zároveň i nosné lano. Na to je tu taková kovová spojka ve tvaru válečku: z každé strany se do ní strčí jeden konec provázku a zajistí se miniaturním šroubkem. Teoreticky.

Jenže dodaný nástroj nejde na jeden ze dvou šroubků nasadit a hodinářství v okolí Městečka asi moc nebude a spíš budou zavřená. Navíc na to nevidíme, jak je to titěrné. Mělo by tam být "upozornění: hračka je vhodná jen pro bystrozraké vlekaře". "Taky jsem chtěl lanovku. Nahoru na Letnou, ale nepovolili mi ji," hlesne švagr, ve kterém to celé počínání otevírá staré rány. Na svém chytrém telefonu otevřel jakousi lupu, aby mi pomohl, je to úplně k ničemu, ale oceňuju snahu a jsem rád, že na to nejsem sám, teda aspoň zatím. 

Zkázu dokoná tchán s Maruškou, kteří se předhánějí v rychlé recyklaci spouště po vybalování dárků, říkají si Hanťové. Na chvíli odložený šroubek končí i s nástrojem tragikomickou náhodou (abych to pak našel, přilepil jsem si to k papíru) někde na dně koše a šance ho tady v tom přítmí a chaosu najít je mizivá. Ještěže Heda dostala i jiné věci. 

Přesto bojuju a nahrazuju chybějící šroubek vším, co se dá vyštrachat (lepicí páska, dráty, sichrhajcka) - a zhruba ve 23 hodin lanovka poprvé jezdí, a to na panoramatické trase od gauče přes stůl se zbytky salátu, cukroví a vína, které jsem si ale nepochybně zasloužil, až ke konečné na polici s modemem. Škoda že to nikdo jiný nevidí, je to v podstatě jak někde v Alpách, jdu spát. 

Pointa není, že nám doma zapadá prachem, protože Hedě bude 14 až za deset let a já zjevně nejsem vlekař. Stavíme to, učíme se s tím, ale pořád nám to moc nejde. 

Ono to taky vůbec není snadné: už jen sehnat si veškerá povolení. Naši památkáři a ochránci přírody jsou Maruška, do obýváku, který jsme vytipovali jako nejvhodnější prostor (je to největší místnost a jsou tu švédské hory v podobě knihoven Ikea) to prý v žádném případě nesmí, ale dneska večer je komise někde venku s kamarády, takže můžeme. 

Diskrétně budujeme černou stavbu a vozíme panáčky z růžového lega a je to asi tři minuty skvělé. Než nám kočka nepřerve naše chatrné opravované lano, s čímž jsme tedy nepočítali. Kabina s legáčky se zastaví až o parkety (teď by se třeba hodil ten záchranářský vrtulník!), ale jsou prý jen potlučení a v šoku a nebudou nás žalovat. 

Zbývá nám jediné řešení: musíme jít místo toho hrát Z pohádky do pohádky – a každý, kdo to někdy hrál, potvrdí, že to prostě nechceš. Jak se znám, zase se zaseknu na Zlatém vrchu, na jehož úbočí mě bude donekonečna srážet obr, kterému tvůrci hry přisoudili hned tři červená (zlá) políčka vedle sebe a tajemnou nasírací moc. Nechápu, že už přes něj dávno třeba nepostavili lanovku.

text a foto Řízek

JE DOBRÁ

Fňukám, protože jsem se blbě vyspal, včera mi ten nakládaný hermelín nesedl, takže mě bolí břicho a ta pata, no škoda mluvit.

Ano, jsem trochu bolestínek a vím to o sobě, bohužel tu nejsem sám - moje zkoumání a prožívání vlastního utrpení neušlo naší dceři, která to podle všeho přejímá. Nasadí pečující výraz pokaždé, když se mluví o mé rozřezané patě, a už mi nese ze šuplíčku, kde mám přísady na léčbu bolístek, speciální mastičku. A pokaždé, když ji naše nové kotě něžně škrábne do prstu, žádá pečlivé ošetření náplastí s Tlapkovou patrolou a úpí: "Kdy už to přestane?!"

Zato Maruška se prožívá mnohem méně, byť by na to měla nárok. Má takový ten dávkovač léků, jako mají babičky, biologickou léčbu a autoimunitní onemocnění. Není to úplně fér. Ale taky má krásné nové hodinky a odhodlání stejně jako před lety porazit švagra na Velké kunratické. Když se otec s dcerou navzájem balzamují a opečovávají, vyráží za šera a smogu na trénink. 

Ví, že to nebude mít lehké. Švagr je sice trochu starší, do tréninku ovšem investoval nemalé prostředky na hraně legality (má totiž Ozempic a o deset kilo méně, než míval kdykoli předtím). Taky nemá revma v rukou. Ty se při tomhle běžeckém závodě kupodivu velmi hodí. A to zcela pomíjím to, že ta trať je prostě hnus a s během to má něco společného jen sporadicky. 

O závodním víkendu je zima. Po padesáti metrech si oba závodníci, a další tisíce, které neřešíme, v prvním ze tří brodů namočí boty a bude jim to čvachtat, až se budou sápat na Hrádek. Na poslední chvíli mě napadne, že to zkusím - ale ne, ta pata, pořád to tam je, nemůžu se odrazit a tlačí mě to v botě, popisuju barvitě svoje pocity a dítě naslouchá a bude to napodobovat.

Chtěl bych Marušce říct něco ať už použitelného, protože už jsem to párkrát běžel (i když už i tehdy mě určitě něco bolelo), nebo aspoň motivačního, jenže se nám potkaly starty dětských kategorií s dospěláckou skupinou, a tak jsme ve stejný čas na jiném místě. 

Uřícenou neteř bezprostředně po jejím závodě spolu s Hedou (pláče, protože ji švihla nějaká větévka, kdy už to přestane?) odtáhnu skrz dav k cíli mužů a odvážných žen a počítám, jestli ji ještě stihneme. 

Stihli jsme! Akorát nás neviděla. Chtěl jsem jí říct, že je dobrá, že to zvládla, a že si jí za to vážím. A to, že porazila švagra, je jen bonus. Příště třeba půjdeme oba, pokud dokážu nebýt jako já.

text a fotky Řízek