Pokora by byla na místě: když jsem se v posledních měsících trochu rozběhal po nekonečném martyriu s bolavou achilovkou, nabízelo by se nevymýšlet žádné velké vylomeniny. Jinými slovy, když už mě rodinná logistika zahnala na atraktivní okraj Šumavy do Olšiny, poprosit holky, ať na mě počkají třeba v Krumlově, že lehce vyzkouším, co to se mnou udělá, když po čase poběžím déle než hodinu a přes větší kopec, než vede od Vltavy na Pankrác, tedy z práce domů.
Místo toho jsem se rozhodl dělat hrdinu a poslal rodinu do Prahy s tím, že se domů nějak dostanu.
Z Olšiny mě narychlo vymyšlená a do hodinek nahraná trasa tahala vesměs po příjemných silničkách dočista bez provozu a běhavých cestách a jediná nesnáz byla, když mi po zoufalém pokusu vyfotit si selfie (všiml jsem si, že to lidé dělají) nepozorovaně vypadl mobil z vesty do trávy. Všiml jsem si toho tak, že mi po pár metrech přestala ze sluchátek hrát muzika.
Zastavil jsem se poprvé až po hodině, rozhlédl se kolem a říkal jsem si, že na světě je krásně, když tě zrovna nic nebolí. Utáhl jsem si boty a přes nádhernou, dobrodružnou modrou značku vedoucí skrz zarostlé meze, mokré pastviny, voňavý mech a podél zarostlých kolejí jsem doplachtil až do krumlovské zámecké zahrady a postupně spořádal kafe, plechovku džusu, tatranku a pikador, který vypadal dočista jako párek v rohlíku.
Bylo potřeba se posilnit, neboť sotva se vymotám z centra a opustí mě chmurné myšlenky o overturismu, čeká mě největší kopec. Na úplný vrchol Kleti jsem si vzdor zapomenuté pokoře netroufl, šestikilometrové stoupání mi stačilo, respektive mě docela zdecimovalo. Uprostřed lesa zkouším rozjet unavený stroj velice nechutnými gely, zatímco na mně hodují hovada. Z 930 metrů nad mořem potřebuju spadnout o zhruba 400 a nejlépe někam, kudy vedou koleje směr Budějovice. Pata sice drží, ale z kopců mě solidně rozbolela třísla, a tak na předměstí Křemže po čtyřiceti kilometrech za necelé čtyři hodiny přistávám na opuštěném nádraží.
Za půl hodinky mi jede lokálka: pozoruju krávy, fotím se a coby stativ využívám legendární modré nádražácké zábradlí, které snad brzo bude taky součástí kulturního dědictví UNESCO, a strašně se těším, až se rozvalím v prázdném expresu z Budějovic do Prahy. Stylově nás táhne lokomotiva Škoda 109E s obchodním názvem Emil Zátopek. V celém vagonu jsme jen dva, paní s bufetovým vozíkem proto nechala vozík v garáži a jen nás přišla nalákat, ať zajdeme do jídeláku. Tam je výborná plzeň, která se dokonale páruje s citronovým cheesecakem a s velkým těšením se domů.
A s jídlem roste chuť. V pátek si beru náhradní volno, do batůžku tentokrát narvu i nějaké kapsičky a tatranky. Pokora opět zůstane doma.
Hornopožárské lesy po ranním dešti čvachtají, poslouchám u toho Wet Leg, což celkem sedí, padám do Prosečnice a pak klopýtám Posázavskou stezkou a představuju si, kde bude jednou ten dálniční most a co by na to řekli Brontosauři. Hrozně mě to baví. Krajina je krásná a v lese se svítí.
Po necelých třiceti náročných kilometrech tupě zírám na stádo bílých koní u pikovické lávky, kde jsem chtěl skončit, špatně šlápnu a padám s výronem na louku. Jsem prostě takové vemínko.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat