My jsme postoupili.
Facebooková konverzace s Filipem, mým nástupcem ve vedení našeho pseudofotbalového týmu, je zpravidla jednotvárná: omlouvám se mu, že se něco podělalo ať už v novinách, nebo v tramvajích, a že tedy na sraz před přátelákem dorazím pozdě. A ať na mě někde počká a že se to nebude opakovat. To pak opakuju o týden později.
Jednou v pátek navečer v době, kdy zimní přestávka pomalu načínala svou poslední třetinu, tuhle šeď rozčíslo Filipovo šokující oznámení. Došlo mi, že touto dobou malofotbalový svaz rozesílá rozpisy na další sezonu. Hned v předmětu mailu bývá název skupiny, a když Filip ve schránce uviděl "7.E", pravděpodobně to nejprve považoval za omyl. Takže si nejspíš stáhl pédéefko - a opravdu, fakt tam jsme. A pak mi napsal Ty vole.
Na podzim jsme s Forejtem skončili v nejnižší lize až pátí. Skvěle rozjetou sezonu jsme v závěru totálně zazdili. A když říkám my, mluvím i o blbých gólech, které jsem dostal v posledním zápase na sněhu, kdy jsme nutně potřebovali porazit předposlední tým, a podařil se nám pravý opak. Dopadli jsme dokonce až do míst, kde se ani nedalo spekulovat o tom, že nás podobně jako loni dodatečně pošlou výš kvůli týmům, které se rozhodly přes zimu skončit.
A přesto to vyšlo a my nevíme proč. Že by se ostatní hráči malého fotbalu přes zimu hromadně a dobrovolně rozhodli trávit večery se svými ratolestmi a manželkami či se věnovat nějakým bohulibým činnostem, seberozvoji nebo snad józe? Nebo to byl nějaký opožděný dárek k našim dvaceti letům, které jsme nestihli oslavit? Je to úplně jedno! Ty vole.
FC Forejt sedmičku, což je i náš strop, hrál dosud všehovšudy šest sezon (hrají se dvě do roka). Jsem poslední člen původní sestavy, který ještě občas hraje (ale teď pro potřeby Piškotova poháru zkusíme postavit starou gardu). Náš nejmladší, sedmnáctiletý hráč se mě po jednom zápase ptal: "Mám vám ten dres vyprat?" a teď v přípravě mi přihrál před prázdnou branku tak nezištně a slušně, jako by mě v tramvaji pouštěl sednout. Jinými slovy, předtím, než půjdu už konečně a definitivně do hajzlu, mám nárok se trochu dojímat.
A těším se na jaro, protože tímhle nečekaným postupem to celé získává nový náboj - bylo by hezké se tentokrát udržet, ne hned spadnout. Naší zkreslenou optikou tak půjde o hodně, protože ta šance zahrát si aspoň o kousek výš, než je úplné dno, se pro některé z nás (a znovu tím myslím hlavně sebe) patrně nebude opakovat.
text Řízek, foto asi Kasper
