Jako když mi dvě svérázné břišní tanečnice, z nichž ani jedna nemá břicho, ale obě mám strašně rád, předávaly letenku do Istanbulu a hrála u toho píseň legrační norské skupiny Ylvis o muži s kouzelným hudebním nástrojem a o jeho trudném konci.
Nebo když se mezi gratulanty najednou (prostřednictvím videa) objevil Petr Fiala. Ne ten premiér, ale ten, který svého času zaklel mou kytaru, aby hrála jen sledy akordů přibližně odpovídající repertoáru Mňágy a Žďorpa. Fiala ve své objednané zdravici zmínil i kamaráda Péťu, skalního, ale momentálně trucujícího fanouška. Ten sice před časem ukončil aktivní část svého protestu proti personálním změnám v kapele a na koncerty už sice zase chodí, ale tráví je mlčky v rohu, ostentativně se přestal hýkavě smát a demonstrativně netleská. Možná tam v příští dekádě taky dorazím, abych ten úkaz viděl.
Nebo když se Vaškova máma mylně domnívala, že ty peníze, které se její syn pokoušel vybrat mezi kamarády na společný dárek, poslouží na nákup vlasové přehazovačky. Totéž, nechápu proč, napadlo i moje kolegy, když mezi sebou vybírali peníze. Podle všeho je přehazovačka něco, co bych měl vyzkoušet.
Nebo když se můj otec bůhvíproč rozhodl předat mi finanční dar ve stokorunách. To mu však umožnil právě jeden jediný bankomat a jen tehdy, kdy po něm chtěl částku 300 korun, takže k nepochybnému údivu a podezření obsluhy bezpečnostních kamer vybíral asi třináctkrát za sebou.
Také se stalo, že v určitý den přesně v 10:50 vtrhla uprostřed editorské porady do zasedačky Deníku N početná a halasná skupina gratulantů, jenže já jsem byl teprve v metru cestou do práce, konkrétně mezi Pankrácem a Povstáním (kupoval jsem všem chlebíčky a trvalo to strašně dlouho), takže jsem to celé sledoval přes video, což bylo podobně nevšední, jako když jsme jiné kolegyni před časem společně zpívali Hodně štěstí, zdraví šeptem, neboť se vedle natáčel podcast.
Úplně k smíchu to není, ale taky se stalo, že si uprostřed mé oslavy v karlínské hospodě servírka, která se o nás strašně ochotně starala, zlomila pravý kotník (pracuje tam deset let a nikdy se jí nic podobného nestalo). Protože se zlomenými pravými kotníky mám celkem zkušenosti, nabídl jsem jí aspoň kontakt na skvělého ortopeda a popřál brzké uzdravení. A taky jsem zaplatil tu útratu.
Na té hospodské oslavě bylo nejlepší, že to byl průřez lidmi a kolektivy, které mám rád. Zdaleka tam nebyli všichni, na druhou stranu to taky neměl být lov Pokémonů. Chytře jsem oslavě určil termín tak blbý, že se z něj leckdo mohl vykroutit tím, že byl třeba s dětmi na horách, neb měly ještě prázdniny, nebo bůhvíkde jinde. Navíc jsem do dotazníku sondujícího předpokládanou účast prozíravě dal i možnost "Přijdu, ale na poslední chvíli mi do toho něco vleze, takže vlastně ne". Nebo někdo nemusel napsat vůbec nic, což je vždycky možné. Vzdor tomu všemu někdo přišel, za což jsem byl upřímně vděčný.
Vašek taky spolu s paní Petrou, která vyhrála nějakou televizní soutěž v pečení, vytvořili naprosto parádní dort. To, co tam všem nejvíc chutnalo, můj nejlepší přítel označoval za "lemon kord", což byl nepochybně důvod, proč to chutnalo tak špičkově.
A nakonec se dokonce podařilo i to, že do zasedačky vtrhli moji kolegové a já tam tentokrát i byl. Kromě krásné plavecké čepice mi předali i příspěvek na tu přehazovačku. Beru to jako závazek, snažím se, ale roste to zatím velmi pomalu.
text Řízek, foto Simki
Žádné komentáře:
Okomentovat