Netrvalo dlouho a rozklíčoval jsem, co se děje: tramvaj nejede. Rozklíčoval to i její řidič a zvolal, že je velký výpadek. A kdo že spěchá, ať vyrazí pěšky.
Spěchám, protože jsem to všechno nechal na poslední chvíli. Mnoho let žiju s přetrhanými vazy v kotníku. Dá se to, dá se s tím i běhat maraton, akorát pak kotník na magnetické rezonanci "vypadá jako Mariupol". A to si zrovna nevymýšlím, protože s tím přirovnáním přišel doktor, který mi slíbil, že mi operace vylepší život. Jistě, to už mi nepochybně slibovali i jiní lékaři, jenže tenhle je určitě erudovanější, navíc je to náš předplatitel. A medicína taky nepochybně pokročila, nejen můj věk. V neposlední řadě: oceňuju to přirovnání.
Zkrátka mě to přesvědčilo, ženu tak úplně ne. Právě kvůli tomu (nepovedenému) maratonu jsem navíc zákrok a následné užíravé údobí totální nemohoucnosti odložil do nejhoršího možného termínu. Maruška se měla simultánně vrátit do práce, k tomu Heda o několik dní dříve neplánovaně dostala čtyřicítky, na které dlouho nezabíraly běžné léky a dokonce ani celodenní sledování Prasátka Peppy.
Chvilku potom, co konečně zabrala antibiotika, dceřina teplota i naše úzkostlivost se vrátily k normálu, a žena naopak návrat do práce odložila, protože moudřejší ustoupí, jsem vystoupil z padlé tramvaje. Zaklapl jsem Lazara a schoval ho do batohu, zapnul všechny přezky, utáhl tkaničky - a do nemocnice trochu paradoxně doběhl. Záznam aktivity na hodinkách jsem nezapnul, ale nemohu říct, že by mě to nenapadlo.
Dostal jsem lůžko, vyložil knížku na přidělený stolek a moje drobné zpoždění nikdo neřešil, protože nedostatek proudu zbortil plán na řadě front. Operační harmonogram nabral skluz, v koupelně, kam jsem byl odeslán, chvílemi nešel proud (a zapomněl jsem ručník doma, za což rozvodna na Chodově nemohla). Když výpadek skončil, ozvalo se z rozhlasu, že máme okamžitě opustit budovu, načež spolubydlící čerstvě po endoprotéze viditelně zbledl. Byl to samozřejmě planý poplach.
Do pokoje vtančila energická sestřička a ocenila výběr literatury na stolečku. Než jsem stihl otočit společenskou konverzaci k severské literatuře, došlo mi, že tím myslí čistě příhodnost názvu díla mé aktuální situaci. Dušuju se, že to nebyl záměr: tohle krvavé dílko mi leželo rozečtené u postele ještě v době, kdy jsem dávno skákal přes kaluže.
A odvezli mě na sál. Tam jsem nasálně nasál vůni dezinfekce a seznámil se s pánem, jehož jméno si patrně nikdy nikdo nezapamatuje, protože je anesteziolog. Já vím jen, že říkal něco o tom, že mi teď dali panáka. A že asi ještě jednoho.
Probudil jsem se o tři hodiny později vedle Lazara a sportovních hodinek, které jsem musel doslova i metaforicky odložit do šuplíku. Byl tam i nový spolubydlící, nebo přinejmenším vypadal jinak. (Jak se později ukázalo, jako všichni nemocniční spolubydlící věděl všechno o všem počínaje vytrvalostním běháním přes chov masitého skotu po situaci menšin z Ukrajiny).
Zrekonstruovaný Mariupol byl hluboko pod sádrou a do návratu k běhání a do toho vylepšeného života mi zbývalo vlastně už hrozně malinko: počkat na buchtičky se šodó k večeři a pak ještě zhruba půl roku.
