V nemocnici Zell am See Hope
text Maruška, foto Řízek a Maruška
Každý z nás by dokázal vyjmenovat pár věcí, které mu nejsou příliš příjemné. Václav nerad abstinuje, Péťu nebaví poslouchat Dana Bártu a Vlastík se těžko pere s prohrou ve wistu. Já například mám averzi k ježdění na kole. Přesto jsem neodolala výzvě autora těchto stránek a na společnou dovolenou jsem si ten „bajk“, jak říkají milovníci tohoto opovrženíhodného sportu, přibalila.Nejsme žádný másla, a tak byste nás jen těžko hledali na Šumavě nebo v Krkonoších. Mířili jsme výš, vlastně níž - k sousedům do Rakouska. První den se mi cyklistiku podařilo úspěšně vyjmout z programu, i následující dopoledne jsem Lukyho pokus o šlapání oddálila. Po obědě už to ale nešlo a vyjeli jsme. Bolelo to, pálilo to, ale podařilo se. Cyklostezky nabízely reklamy na Rakousko a my ujeli pro mě neuvěřitelných 40 kilometrů!
Taková „štreka“ se samozřejmě podepsala na zdravotním stavu městské holky, a proto si druhý den dopoledne naordinovala volníčko a čtení u jezera. Udatný bojovník Werner tak musel vyrazit vstříc kolečkovým dobrodružstvím sám. Po třech hodinách jsem ho našla zhrouceného před domem. S ovázanou packou a se slovy „já jsem spadnul při sjezdu na ten operovanej loket“ jsme vyrazili do místní nemocnice.
Městečko Zell am See nejenže vypadá jako z romantického dojáku Rosamundy Pilchner, ale jejich Krankenhaus připomíná čtyřhvězdičkový hotel. Takže žádné houkačky a uspěchaní doktoři na nás nečekali. Milé sestřičky jakoby vyskočily ze seriálu Stefanie. Mužský personál by naopak mohl začít rovnou natáčet Doktora z hor. I já jsem začala přemýšlet, že si kvůli exteriéru sexy doktorů něco provedu se svým interiérem, ale to už se zatím můj „nedoktor“ vrátil s rukou v sádře až po rameno a já si mohla oddechnout, že už mě kolo na téhle dovolené nečeká. A dokonce mi to bylo i trochu líto.
