Šumí to kolem nás, mezi snídáním a krmením stíháme vnímat různě velké trhance živých vstupů z nepravděpodobných míst a rozhovorů vedených ze světle modrých pohovek i upoutávky na druhou volejbalovou ligu či na jednání vlády. Vlastně mě na tom baví, jak mě to nebaví; hypnotizován pozoruji, jak se ty rozhovory vlečou, protože je potřeba sisyfovsky naplnit tři vysílací hodiny, každý den kromě sobot a nedělí a už mnoho let. Ale pokud by to zrušili, chybělo by mi to.
Ostatně první televizní pořad, který kdy zaznamenala naše malinkatá dcera, bylo právě Studio 6. Podle pohybu jejích očí to působilo dojmem, že ji zaujal šot z jakési basketbalové ligy. Ne, nedáme ji na basket, protože pokud nenastala nějaká genetická anomálie, bude mít metr padesát.
Kdyby vydržela do 8.20 (což se nestává, protože tou dobou zpravidla probíhá první dopolední spánek), mohla v televizi, kterou nejraději pozoruje vypnutou, zahlédnout mě. Itinerář reportérky Lady Kolovratové se totiž toho dne náhodou protnul s mým nabitým diářem.
Před odběrovým místem krčské nemocnice důležitě parkovala televizní dodávka s majestátným satelitem, od níž se všichni soudní raději drží dál. Od šatny, kde dárci nechávají kabáty, protože přes jejich rukávy se špatně hledají žíly, se budovou až k dodávce táhly kabely. Když jsem stál ve frontě k registraci, konečně jsem Ladu zahlédl, jak efektivně diriguje svůj tým, tedy kameramana, muže, který soustředěně odmotává a namotává kabely, a primáře transfúzního oddělení, jenž bude zjevně respondentem.
Přes složitou dobu bylo v čekárně plno – možná právě o tom měl být živý vstup, který se zde zjevně chystal. Jeho přípravy trvaly přesně tak dlouho jako vypít kafe (před odběrem nutně bez mléka), vyplnit dotazník o zdravotním stavu a nechat si změřit tlak. Cestou do odběrové místnosti, což je jakési srdce pavilonu, jsem se musel protáhnout kolem kameramana a prodrat mírně napjatou a trochu slavnostní atmosférou blízkosti něčeho historického.
Zrovna u lůžkokřesla, kam mě sestry zavedly, stál drobný, trochu nervózní primář Thomayerova sanatoria v Praze 4- Krči, ve vypraném livreji a s černým mikrofonem (ano, ráčkoval, omlouvám se), a Lada Kolovratová v krvavě červené blůzce, nebo co to bylo. Slavnostnost celému okamžiku přidávalo i to, že si sestra, která se mě chystala napíchnout, dokonce vzala rukavice.
"Koho se můžu na něco zeptat? Třeba jak dlouho darujete krev a proč to děláte?" otázala se reportérka pléna. Pochopitelně jsem gymnaziálně zabodl oči do podlahy a modlil se, aby mě nevyvolala. Nakonec trapné zbabělé ticho přerušil jiný dobrovolník a ze mě se regulérně stalo křoví, ale důležité. Kamera se rozjela, ráčkující primář vyprávěl o protilátkách, koronaviru, Praze, transfúzích a v každém slově bylo to R a ze mě poklidně tekla krev a z místnosti simultánně tekl obraz a zvuk do domácností v Česku.
Uprostřed vstupu se odehrálo kouzlo, to když Lada a její tým včetně kabelového navíječe elegantně přešli z odběrové místnosti do čekárny a dorazili až k okénku, kde se vydávají svačiny. Pak se přesně podle scénáře otočili a vrátili se k nám zrovna ve chvíli, kdy přístroj na mém stanovišti důležitě zapípal, kameraman zbystřil a zašvenkoval na mě.
"Jste televizní hvězda," špitla mi pak sestra, když se jí po úspěšném odběru napotřetí těmi fešáckými rukavicemi konečně podařilo zalepit náplast. Udiveně jsem na ni pohlédl. "Ta vaše nádherně naběhlá žíla. To se jen tak nevidí, krásně se to trefovalo," vysvětlila a tělem se rozproudil pocit ničím nezasloužené hrdosti a štěstí. A mohl jsem jít na párek, zatímco televize balila kabely a jela rozdávat radost a nudu zase do nějakého bizarního muzea nebo šperkařské dílny.
text Řízek, foto ČT
Žádné komentáře:
Okomentovat