Píchej! text a foto lumixem
Řízek - Bauer.
- Dobrý den, u telefonu Lukáš Werner.
- Dobrý den...?
- Prosím vás, pane Bauere, já mám na vás takovou jako prosbu, víte.
- No, povídejte. (ztlumí rádio, hrají Landova Kryla)
- Víte, já jsem si teďka ňák chtěl koupit běžky pro sebe. Skejtový. No a tak jsem si myslel, že vy tomu asi aspoň trochu rozumíte, a tak byste mi jako poradil, který vybrat, abych nekoupil nějakej ten šmejd, no. Jo a tó... Viděl bych to tak mezi dvěma, třema tisícema – chudý student, však to znáte. A taky byste mi řekl, jestli třeba nekoupit ty se šupinkama, aby to hodně dobře stoupalo, že jo. Kdy by se vám to tak hodilo?
- (chvíle ticha, jen v dálce bratříček drsným hlasem zavírá vrátka...) Heleďte, tak co třeba zítra ve dvě před Gigasportem...?
Tento dialog bohužel zůstal schován pouze ve světě fikce, avšak dnešní běžkařský výlet na hory se opravdu uskutečnil. A jako pokaždé, když se sejde poměrně dobrá parta, sníh a cestovní kancelář Fávotrans, to stálo za to.
Přišel s tím včera vprostřed večírku Kubča, a přišel s tím za mnou. Odvedl mě do temné místnosti, jejíž okna byla zalepena novinami (jestli jsem si stačil správně všimnout, Lidovými), několikrát zkontroloval, zda není někde schovaná štěnice či jiná breberka, a pak mi šeptem dohodnutým tajným kódem oznámil, že zítra jedeme do Jizerek na běžky. Já jsem během oné oslavy již stačil přislíbit svou účast (a, což je mnohem důležitější, proto v závorce, účast svého vozu) na dalších dvou akcích. Jejich odvržení organizátoři mě pak ale mohli pouze výsměšně parodovat, aniž by jim to zvlášť pomohlo.
Na parkovišti před Martininým domem se pochopitelně nejdéle čekalo na Martinu. Vyrazili jsme Frantovým woodstockem 2.0 už po osmé hodině, sešlo se nás šest, sedmý přistoupil v Liberci Kubčův závodní kamarád Tomáš. Osmý byl napůl člověk, ze dvou třetin bůh Karel Gott, jenž se majestátně tyčil z 55 hodin písniček, které se komprimované mačkaly v Kubčově mobilu. Bez jeho Biene Maja a asi sebeironické Für immer jung by naše výprava byla sotva poloviční, ačkoli to početně příliš nesedí (a není to v tomto odstavci poprvé).
Na Nové louce to chvíli vypadalo, že nezaparkujeme, a pokud náhodou ano, tak na úkor okolních slabších a křehčích vozů. Bohužel se to nakonec podařilo, proto jsme byli bez milosti vyhnáni z vyhřátého auta, jak ti ušatí králíci z klobouku. Trošku mrholilo a foukalo a mne překvapilo, že je mi hrozná zima, navzdory tomu, že moje oblečení bylo teplé dokonce i na pohled.
Chlad však záhy zahnalo funění, první kilometry byly krušnou zkouškou výdrže, odvahy, a především tolerance a motoriky. Cesta byla totálně přecpaná sportovci. Připomínala předvánoční Tesco, lidé však nevlekli vozíky, nýbrž sebe, a okolní stromečky byly ochuzeny o vkusnou výzdobu. Čím výše jsme byli, tím méně svalovců a svalovkyň v kombinézách a funkčním prádélku významných značek. Zřejmě se ztráceli v mlze. Šlapali jsme asi dvacetikilometrový okruh v rozumném tempu, jen Tomáš coby družice soustavně probíhal okolo nás tu tam, tu zpět – pokusy o zachycení jeho bytosti alespoň na sítnici končily pohybovou neostrostí jak z učebnice fotografie. Měl totiž běžky snad ze slitiny peří a pavoučích sítí a hůlky v ceně ojetého vozu, no a možná i fyzičku.
Raději jsem bruslil v mlze před ostatními, aby ty mé pády nikdo neviděl. K tomu, abych rotoval kolem skupiny, jsem se však nezvýšil – byl jsem rád, že má rozřezaná tlapa příliš neprotestuje a nehodlal jsem ji moc škádlit. Krizí jsem si prošel až v posledním kopci před sjezdem zpět. Určitě i Lukáš Bauer zná ten nepříjemný pocit, že stoupá, stoupá, píchá a klouže, ale okolní krajina zůstává na stejném místě a obzor se odmítá přiblížit. Problesklo mi hlavou, jak jsem se mohl mít s Jirkou a drakem na poli (či ve vepříně) či s FC Forejt na fotbale...
Ale pak už na nás čekaly zase jen příjemné věci. Flákací pětikilometrový sjezd, objevení restaurace, vydatné pozdní poobědvání a s ním nevyhnutelně spojená ostuda, a nakonec pohodová cesta zpět s Karlovou brilantní němčinou a dalšími hity, od hiphopu přes Hložka až ke kořenům a Nedvědům.
Bylo to překrásné, ale do příště je rozhodně třeba:
- pořídit Frantovi novou čepici, v té staré vypadal hrozně;
- upozornit servírku v restauraci, jejíž jméno jsem zapomněl, že latté se musí podávat ve skleničce;
- zavolat Bauerovi a domluvit se na těch nových běžkách.
Dětský den je bezesporu cosi, na co se srdéčka školních a předškolních ročníků těší dlouho dopředu. V kalendáři s Markem Ztraceným mají jeho datum zakroužkováno červenou fixkou, ve svých tyrkysových iphonech několik upomínek a na facebooku vytvářejí a nadšeně vyplňují kvízy typu Jaká jsi disciplína na dětském dni s výsledkem Gratuluju, jsi blbárna. A taky se ho nemohou dočkat dva nafukovací lidé od skákacího hradu.
Naštěstí všechno jistí vzduchovka. Ta zůstala beze změn navzdory tomu, že dobrovolné vstupné, skok v pytlích a populární kánoe s hroším gondoliérem skončily na smetišti dějin poté, co se náš dětský den vnořil do herního odpoledne městské části. Tam byli také policajti, hasiči a patnáctiletý Čepice říkal, že tam měli i speciální brýle, které když člověk sundal, byl pak opilý, ale prý jenom jako. 
Střelnici jsme provozovali tradičně s Václavem, děti pálily na dřevěné špalíčky a na kočičí plechovky a my přemýšleli, jestli by diabolka prostřelila gumové hradby odporného skákacího hradu a co by na to řekla plnoštíhlá obsluha. Záchranu před nájezdy lačných prvňáků měla skýtat cedule s nápisem Jenom pro starší 10 let, 22 nám přišlo až příliš diskriminující. 
„Támhletěm taky ne!“ utíraly ho maminky, a tak fronta capartů s široce rozevřenýma očima, jimž jsme se pokoušeli vysvětlit, nač je zaměřovač, zdánlivě neměla nikdy skončit. Až někdy po půl sedmé proud nájezdníků ustal a splasklo i zelené nafukovací monstrum. A mohli jsme jít k Vlastíkovi. Hrát si u počítače na hrdiny, střílet po plechových nestvůrách a dobývat skákací hrady.
.JPG)
