Naposledy jsem tak dlouho taktizoval, až jsem do Jizerek vyrazil přesně v den, kdy na horách vytrvale pršelo, zatímco v Praze bylo krásně. Poučen jsem tentokrát studoval frontální systémy, facebook Jizerské magistrály a především norskou předpovědní službu. Tak mě nepřekvapilo, že v pondělí ráno v Bedřichově na stadionu ukazovala tabule pěkných 0 stupňů a obloha měla světle modrou metalízu.
Na parkovišti bylo méně než dvacet aut, vycházelo slunce, stráně už se zelenaly, ale tratě byly v dobrém stavu - a nadto na nich skoro nikdo nebyl.
Servisman maže fialovým voskem - jistě není náhoda, že
manželka má přesně takové nehty. Ne jako servisman, ale jako vosk. Chce
se po něm, aby co nejvíce klouzal. Klouže. Stromy mají bílý závoj,
zmrzlý sníh se leskne a ve stopách jsou opravdu jen ti, kteří nejsou v práci, a
těch je menšina. Jako třeba Němci, kteří si vykračují prostředkem
Promenádní tak, jako by skutečně byli na promenádě v šusťákovkách.Na Knajpě servírují chleba se sádlem a s pórem. Hoduji přímo na sněhu a čeká mě posledních dvacet kilometrů, převážně z kopce. Když přežiju i rychlý sjezd z Olivetské hory a skrz měknoucí sníh se přebrodím k autu, je čas vrátit se domů. Kupuju dva párky v rohlíku a proud hořčice mi nemilosrdně a nepozorovaně stéká na kalhoty. Takhle vzpomínka asi zůstane napořád - vyprat to nejde. Snad to půjde aspoň vyžehlit.
text a fotky Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat