POKORA

Skutečný sportovec se pozná tak, že v sobotu naloží do auta kamarády, vyrazí do Bedřichova na běžky, za nějakých pět hodin i s pauzou na lehký oběd oběhne Jizerskou padesátku a místo do zaslouženého mekáče pak zamíří na plovárnu - ovšemže ne očumovat dorostenky v plavkách, nýbrž pendlovat mezi oběma konci bazénu. V neděli pak použité kamarády vymění za jiné a celou proceduru zopakuje.

Běžkování s kolegou Čendou jsem se trochu obával. Tím spíš, že jsme měli jet po trase Jizerské padesátky. Sympatický a usměvavý pisálek absolvoval různé nesmírně dlouhé věhlasné závody, jejichž jména já stěží vyslovím, navíc i prakticky v jakémkoli sportovním odvětví pravděpodobně zaznamenal nějaký úspěch, byť se jím nechlubí. To já se naopak rád vytahuji, i když moc není čím, jako teď:

S Čendou a dalším kolegou Adamem jsme do Bedřichova vyjeli za společnosti Křesťanského magazínu na Českém rozhlase. Když už nic jiného, naplnilo mě to jakousi pokorou.

V deset jsme vyběhli, v deset nula pět bylo zjevné rozvržení sil: Adam pojede sám na výlet, Čenda si hezky zatrénuje, já mám nejhezčí červené běžky (půjčovna se skutečně vycajchnovala) a budu funět a nepřítomně zírat do sněhu.

Jizerky nabídly přívětivější tvář. Teplota lehce pod nulou, bezvětří, panoramata jsem při tepové frekvenci zhruba 190 nestíhal vnímat, ale bylo asi zataženo. Někde přede mnou byl Čenda a usmíval se. A byl tolerantní. "Jedeš dobře," konejšil mě vytrvale. Hovno, říkal jsem si v duchu a měl jsem pravdu.

Nejhorší na celých Jizerkách a možná i na světě je Promenádní. Je přesně v polovině trasy Jizerské padesátky. Přímá cesta se několik kilometrů vlní v táhlých kopcích. Je to místo, kde jsem měl chuť zahodit lyže, boty i ty debilní hůlky snad z Teska a věnovat se něčemu jinému. Založit nějakou nadaci, zapsat se na jazykový kurz nebo třeba zahrádkařit. Bylo mi strašně. Tím spíš, že s nimi mám jet za 14 dní nějakou Krkonošskou sedmdesátku, nechápu proč.

Na konci Promenádní je ovšem i úžasný bufet, kde zaplatíte jen tolik, kolik opravdu chcete podle toho, jak vám chutnalo. Ne, nebyla to halucinace. Za skvělou čočkovou polévku, která mi zachránila život, a kofolu jsem podnikateli dal osm pětek a neprotestoval.

Je to sice trochu rouhání, ale pak už to šlo. Šílený krpál ze Smědavy už mě tolik neděsí, už se známe. Na 30. kilometru mi Čenda půjčil své karbonové hůlky a ty mé si hrdinně vzal, chudák. Pak začaly milníky na trati ubíhat, snad až moc rychle: někde jsme blbě uhnuli, a tak sporttester a mobil v cíli ukázaly něco mezi 48 a 49 kilometry.

Na parkovišti jsme nabrali Adama a vyrazili ovládnout libereckou plovárnu. Neměl jsem sílu protestovat. Chytřejší kolegové si s sebou vzali věci na převlečení, já jsem strašil lidi v šatnách v rádoby běžkařských homohadrech. Uplavali jsme další kilometr (takže padesátka možná padla!), navštívili páru podobnou mlze na hřebenech, jen teplejší, a na schodech na tobogán jsem pak měl pocit, že potřebuju nutně energetický gel.

V neděli se opravdoví sportovci vrátili na místo činu. Ti neautentičtí seděli doma, s hrůzou a pokorou vzpomínali na včerejší traumata, fňukali a celý den jedli.

text Řízek, fotka Endomondo.com