JIZERKY OPEN

Celou noc mi na spodní straně víček jel apokalyptický obraz, jehož děsuplnost naplno pochopí jen ti, kteří se pod tlakem uzávěrky někdy podíleli na publikaci jakékoli tiskoviny. Ve zkratce: z obrovského stroje, který se důmyslně vine halou potemnělé tiskárny, padaly výtisky našich novin - a dvě prostřední strany byly úplně nepopsané, bílé, jak zasněžené hory.

Na výklad takových snů člověk terapeuta nepotřebuje. Byl to sen ze špatného svědomí. Nechal jsem redakci oslabenou nemocemi ve štychu a sám jsem si jel užívat. Byla to moje první dovolená v nové práci (ani jsem ji správně nezaevidoval, protože jsem netušil, komu to mám hlásit) a cítil jsem se divně. Ale už se to nedalo zastavit, nabral mě Milan a jeli jsme na běžky.

V Hodkovicích přistoupil Franta, takže jsme byli kompletní, a po drobných peripetiích (paní z aplikace Waze nám vymyslela zkratku, ale neupozornila nás, že pojedeme skrz cestu, která spádem, povrchem i šířkou připomínala bobovou dráhu) jsme dojeli na parkoviště zrovna ve chvíli, kdy Karolína Plíšková prohrála semifinále Australian Open a na opačné straně zeměkoule, právě na tom parkovišti, ukazoval teploměr -15 stupňů.

Měl jsem tradičně pomalejší start. Nejprve jsem odmítal opustit vyhřáté auto, posléze i dřevěnou budku, ve které šikovnější lidé těm méně talentovaným za úplatu namažou lyže. Kluci, kteří na rozdíl ode mě umí mazat, mi mezitím ujeli, ale na přemrzlém sněhu běžky krásně klouzaly požadovaným směrem. Takže ještě před Kristiánovem jsem před sebou poznal tyrkysového klasika Frantu, jemuž mráz vytvořil na bradě kreaci, na niž by se nezmohl žádný karlínský barbershop, a bruslícího Milana, který zatím žádný vtipný atribut neměl. Ale za pár desítek minut se z něj stane ten, který se válí po zádech ve sněhu.

Okolí vypadalo jak z prospektu. Stromy vypadaly jako koňakové špičky nebo indiánky s polevou, akorát bílé, vyfoukané krystalky sněhu nabraly fantastické tvary a nebe bylo tak nepopsatelně modré, že se to až nehodí shazovat nějakým otřepaným přirovnáním. Jistě, redakci mám taky rád, ale jediná momentálně nedosažitelná výhoda, na niž jsem si dokázal vzpomenout, byl kávovar.

Na Knajpě jsme se opět rozdělili a rozjeli se do údolí ke Smědavě. Byl to požitek, který kazila jen absence citu ve zmrzlých prstech na rukou i nohou. S Milanem jsme se střídali ve vedení, tedy aspoň do té míry, jak jsem toho byl schopen. Jednou se mi povedlo kolegovi přišlápnout hůlku, takže si ustlal na tvrdém sněhu, a třebaže jsem se hned omlouval, zaregistroval jsem u svého dobrosrdečného kamaráda náznak drobné nevole.

Zpět na Knajpě jsme nad chlebem se sádlem a horkým nápojem porušili nevyřčenou zásadu "žádné pracovní telefonáty na běžkách", takže se nebe vzápětí zakabonilo a nastalá zima nás vyhnala zase do bílé stopy. A až dolů na stadion, když už nás bolela kolena a záda, a zpátky do Hodkovic, kde nám uvařili karbanátky a špagety.

A ty noviny i beze mě vyšly a na všech stránkách byla písmena. Což je precedent do budoucna.

text Řízek, foto Milan a Ř.