JAK JSEM VAŘIL BOLTOVI

Londýn (Od našeho zvláštního zpravodaje) - Jakkoli se to může zdát nestandardní, o 30. letních olympijských hrách jsem se rozhodl napsat i přes to, že jsem v jejich průběhu nepobýval v krásné univerzitní čtvrti na Russel Square s ostatními novináři, ale pod střechou obrovského stanu, ve kterém sportovci čerpali energii v podobě olympijské stravy.

Moje nadšení do práce v kuchyni, která zásobovala jednotlivé stánky olympijské Dining Hall, tedy European, African, Asian, Halal a Best of Britain, poněkud podkopávalo vědomí, že drtivá většina atletů, potažmo jejich podpůrných týmů, plní svá chřípí hamburgery zdarma v tamějším McDonaldu. Pokud jeho přítomnost na seznamu sponzorů některé (např. moji maličkost) šokovala, po pohledu na masivní fronty, ve kterých se medailisté sprintu snažili uprchnout medailistům boxu, aby dostali svůj junk food co nejdříve, jsem ze sebe vyrazil jen odevzdaný povzdech. Že Jana Železného jsem jinde jíst neviděl, snad raději nezmiňovat.

Pokud se v novinách dočítáte, že byly letošní hry skvěle zařízené, a zajímalo by vás, jestli novináři přehánějí, tak nepřehánějí. Rozhodně ne příliš. Na každém kroku (hromadné dopravě jsem se vyhýbal, a proto jsem jich udělal skutečně mnoho) bylo vidět, že starosta Boris Johnson a celý přípravný tým vzal svůj úkol vážně. Největším “průšvihem” her byl snad fakt, že obchodníci v centru se dostali do obrovských ztrát, jelikož všichni zákazníci se přesunuli do mamutího obchodního centra přilehlého k olympijskému parku (Westfield Stratford je asi 4,5krát větší než naše Palladium).

Strach z teroristického útoku mne sice opustil až při ohňostroji na závěrečném ceremoniálu (který jsem sice, jakkoli jsem byl tou dobou cca 500 metrů od stadionu, pouze slyšel, přesto mám z toho burácení zážitek na celý život), bál jsem se ale celkem zbytečně, protože nejenže je Al-Káida od smrti Bin Ládina neakceschopná, především ale byly celé hry zabezpečeny skoro až přehnaně úzkostlivě.

Tak například můj příchod do práce byl kvůli bezpečnostním prohlídkám prodloužen každý den o 15 minut a vždy mi byla odebrána lahev s vodou, i přesto, že můj spolupracovník tam celých 14 dní pronášel velkou sadu nářadí na snowboard (možná už se od dob keramických nožů detektor kovů nepoužívá). To byla však zřejmě jediná slabina; k pracovníkům s nápisem SECURITY na zádech, kterých bylo nepočítaně, se na většinu času připojila i armáda (která prý měla v Docklands horší ubytování než v Afghánistánu), a tak si člověk někdy přišel (a to zejména v těch několika málo parných dnech) jako kdesi v Iráku spíše než v srdci Velké Británie.

Ale jak jsem již řekl, vše probíhalo v naprostém pořádku. Dobrovolníci, ve zdejších novinách (které se po 14 dní zabývaly výhradně tématy Team GB, Usain Bolt a ztracená holčička Tia Sharp) tak opěvovaní, byli mnohdy až příliš nápomocní, policie byla natolik všudypřítomná, že jsem si na své cesty po městě raději nebral žádné návykové látky, a všechny medaile prý byly rozdány, kromě excesu běloruské mužatky, svým právoplatným majitelům.

Ptáte-li se, jestli bych práci na olympiádě pro příště doporučil, tak odpovídám, že ne, jelikož příští hry jsou v Riu, kde by byl plat zhruba pětinový. Nehledě na to však musím říci, že žít olympiádou je zážitek vskutku intenzivní a to i mimo stadion/pohovku před televizí. Byl jsem sice v olympijské vesnici, ze které to bylo ke stadionům, co bys medailí dohodil, přesto jsem však z celé té akce viděl jen 10 Boltových vteřin, a to pouze v televizi...

Tedy nashle v Riu?

text a fotky Janek

POMALU NAHORU A RYCHLE DOLŮ!

Kola na lanovce
text a mobilní fotka Řízek

Žádná vteřina nesměla přijít nazmar! Neděle byla našlapaná k prasknutí; kdybych měl tiskovou mluvčí, její minutovník by byl hustě popsán v několika vrstvách a žadatelé o interview se mnou by museli být nemilosrdně odpálkováni. To bylo tak, jeli jsme s Jankem do Jizerek sjíždět na horském kole prudký svah a za pár minut nám jela první lanovka.

„Co mám mít s sebou? Asi akorát kraťasy a nějakou bundu, ne?“ Byl jsem totálně netknutým elévem a neználkem a doufal jsem, že mi všechno půjčí pod lanem. Janek mě vyvedl z omylu. Mám si prý sehnat veškeré možné chrániče. Jenže vteřiny a hodiny do startu utekly příliš rychle, a tak jsem vyrážel vyzbrojen pouze chráničem páteře a stajlovými šusťáky. A dost jsem se bál.

Možná se bál i můj nedělní spolujezdec. Coby šofér jsem totiž dokazoval, že dopravní předpisy jsou někdy celkem ohebnou entitou a díky kvalitní GPS navigaci lze jet do Rokytnice i přes křivolaké dřevěné mosty přes propasti a strže jak vystřižené z Pána prstenů či Avatara, jen ne tak modré.

I proto jsme oproti původnímu plánu přijeli nakonec téměř o hodinu později – to, že jsme chtěli být první na lanovce, nebyla jen čecháčkovská chamtivost. Museli jsme se totiž už brzy odpoledne vrátit, čekala mě v Praze hanspaulka. Paní z půjčovny nám předala zamluvená celoodpružená sjezdová kola, helmy – a když mě viděla, dokonce někde vylovila i chrániče svého muže, za což jsem jí byl velmi vděčný. Narval jsem všechno pod šusťáky a vypadal jsem jako secondhandový Robocop. A už nás to vezlo vzhůru.

Sjezdová trať vede přímo pod lanovkou. Začíná se takovým legračním korýtkem na travnatém svahu, zatáčky, sem tam skoky. Pokračovalo se skrz lesík, překonala se vysoká dřevěná lavice, pár dalších skoků a ve zběsilém tempu padala cesta do nejprudšího krpálu na trati. Veliké balvany a kořeny absorbovaly mohutné pneumatiky a odpružení kola; přesto mi nebylo jak v bavlnce. Vlál jsem na tom dost nepřesvědčivě, proto jsem i celkem uvítal spodní stanici lanovky a patnáctiminutové čekání na další jízdu.

(Takhle nějak jsme jezdili, jen o trochu líp a rychleji...)

Každou půlhodinu adrenalinových krotitelů kol přibývalo. My jsme si zase byli čím dál jistější – rampy, které jsme dříve s respektem objížděli, jsme využívali k nesmělým skokům. Až jsem při třetí jízdě zahlédl, jak při jednom takovém pokusu Jankovo kolo svého dočasného majitele jaksi zalehlo. Borec musel následkem toho vyhledat vlekařské ošetření, zatímco já jsem si vychutnal sólo čtvrtou jízdu, při které jsem nad překážkami létal jako kolibřík, albatros a další ptactvo, nemoha se dočkat další a další cesty pomalu nahoru a velmi rychle dolů.

Jenže vlekaři coby lékaři veškeré další plány zkomplikovali. Janek s tržnou ranou na ruce nejenže potřeboval šití, navíc jim prý i na chvíli omdlel. Takže do nemocnice. Jenže minuty a vteřiny byly proti nám, a tak začalo další ohýbání předpisů a rychlý přesun zpět do Prahy. Ve Strašnicích jsme slavně vyhráli, jak víte. A Janek v nedaleké Vinohradské nemocnici vyhrál pár stehů a čtrnáct dní v klidu. Pěkný výlet to byl.

POTTER A SKLENĚNKY

Cvrnkání s mistry
text Janek, foto Řízek

Kdybyste byli kolemjdoucí Japonci, Angličani, Francouzi nebo jiná havěť, určitě byste se také pozastavili, podívali, podivili. Letná letní přivítala kuličkový turnaj. Abychom předešli nepříjemným sófá, kuličky jsou hra, ve které se snažíte docvrnkat své skleněnky do díry v zemi dříve, než soupeř.



Deset špičkových cvrnkačů si přineslo své náčiní, aby následně svedli nelítostný a krutý boj o hrnečky a dvoubarevné propisky.



Spolu s Marťasem, Milanem a Řízkem jsme poctili tuto akci svou návštěvou. A určitě jsme toho nelitovali. Turnaj začal asitakvedvě. Účastnil se mimo jiné nahý mistr světa, olympijský vítěz a Superman v jedné osobě a s tatínkem se přijel podívat také Harry Potter. Cvrnkalo se ve dvou disciplínách podle švýcarského systému. Tento systém se vyznačuje tím, že mu nikdo nerozumí, ale prej je spravedlivej.



Když se hrálo, panovala nad celým kolbištěm příjemná nálada, doprovázená občasnými lehce slaboduchými výkřiky čaroděje, který se zběsilým pohledem mával klackem a pokřikoval zaklínadla. Možná proto s jeho tatínkem nikdo nechtěl hrát. Jak jsem již naznačil, naše zábava budila značnou pozornost v očích kolemjdoucích turistů. Cizinci se podivovali, obdivovali, fotili a někteří odvážlivci se odhodlali a po krátké domluvě s tiskovou mluvčí si opodál vyrobili vlastní důlek, do kterého cvrnkali naše erární kuličky.



Až na dlouhé prostoje, během kterých jsem stačil koupit a sníst klidně i celého Kubu, mohu tuto akci pouze pochválit. Každý odjel domů spokojen a dokonce i s hrnkem, panákem, propiskou nebo třeba s konvičkou. Příště pojeďte taky. Jen se ale smiřte s tím, že vás budou bolet kolena.

KANÁL!

 Vzhůru dolů!

text Janek, fotky Řízek

Holinky, baterka, proviant – vypadá to, že mám všechno. Posadím si batoh na záda, ubezpečím naposledy mamku, že nebudu zlobit, a vyrazím směr nádraží.

Jaké bylo mé překvapení, když minutu před půl osmou byl na autobusovém nástupišti pouze jeden člověk, včetně mě. Nedlouho poté mne doplnil Řízek – přesto však, vzhledem k původnímu nahlášenému počtu lidí, který byl „něco kolem šestnácti“, cítili jsme jistý neklid. Po nějaké době dorazili ještě čtyři lidi. Jali jsme se okupovat autobus linky 244 v tomto složení – Janek, Řízek, Špína, Milan, Honzina a Zdenka.

Po hlasování, které rozhodlo o tom, že dopravní prostředek, který bude mít tu čest dopravit nás na Hradčanskou, bude metro, nikoli tramvaj, jsme se právě na Hradčanské sešli s Péťou a Čepicí. Pak ještě pět minut autobusem do Bubenče, dvě zatáčky pěšky a už jsme viděli věže čističky odpadních vod. Poctivě jsme se přihlásili na vrátnici. Pan průvodce nám ukázal budku, do které jsme si složili batohy, a pak už hurá do podzemí.

Nejprve jsme podstoupili konvenční prohlídku. Ta sestávala z prohlídky celého čistícího procesu – čistička mimochodem už 40 let nefunguje –, strojovny a deseti devadesátimetrových bazénů. Pak jsme se opět přivítali s budkou, kde jsme se najedli a převlékli do pracovního. Při jídle, případně při převlékání, nás další průvodce obeznámil s našimi questy, které byly rozděleny především podle inteligence. Takže dojíst chleba a – jak s oblibou říkal průvodce – vzhůru dolů!

Asi ve tři hodiny odpoledne, poté, co se nám podařilo smést soli ze zdí v celém podzemí, dát svíčky na každou pátou cihlu a každý druhý schod v celém podzemí, vynést vodu pod povodňovými čerpadly, vysekat cestičku nad usazovacími nádržemi a posekat a shrabat trávu na části pozemku (omlouvám se, jestli jsem na něčí práci zapomněl), dali jsme si krátký oběd a podivně vyhlížející dírou jsme se podruhé vrhli vstříc podzemí.

Jsem si jist, že jsem nebyl jediný, koho kanály nadchly. Myslím, že tak polovina výpravy včetně mě už má jasno ve výběru budoucího povolání. Zhlédli jsme a poslechli jsme si mnoho; viděli jsme křižovatku tří stok, kde jsme z důvodu fotografické dokumentace zůstali poněkud déle, šli jsme pod vltavským plavebním kanálem a poté i pod Vltavou. Také jsme viděli cosi, co vypadalo jako polystyrenové kuličky – kdo nevěděl, z čeho polystyren je, si doplnil znalosti -, avšak byly to houby, které se jako polystyrenové kuličky jen tvářily. Poté, co někteří ochutnali tuto „stočnou pochoutku,“ jsme se vydali na zpáteční cestu a poté vzhůru vzhůru, za slunečním světlem.

Po procházce podzimní Bubenčí jsme vlezli do tramvaje, která nás dovezla až na Smíchovské nádraží. A když jsem pak z okna autobusu pozoroval Vltavu, věděl jsem, že jsem ten den rozhodně nepromarnil.