
Jak utopit telefon na běžkách
text Řízek a mobilní fotky Kubča a Ř.
Velkohubě začínal nedělní běžkařský výlet. Hojnou účast a kvalitní zážitky sliboval nejen organizátor Kubča, ale i sobotní počasí. Sluníčko a modrá obloha se mohly přetrhnout v ukecávání, proto mě trochu zaskočilo, když jsem nad nedělním ránem v polospánku zaslechl jakési protivné bubnování na sklo mého střešního průzoru. Definitivně mě pak probudila až žalostná esemeska znamenající faktickou likvidaci zájezdu - původního dopravce zmohla sobotní noc, Franta rovněž odpadl. A tak najednou nebylo vozu.

Aby ne, ono totiž pršelo. "Ty podmínky jsou dneska strašně těžké, boří se to, no vůbec to klukům nezávidím. Vidíte to, jak se všichni boří? Tomu v těch nemožných šusťákách se to ještě lepí a sám sobě šlape na hůlky, támhleten si zase vzal snad manšestráky a běžky s šupinkama - nebo je to mikrokontakt?-, no bude to dneska extrémně náročné," popsala by situaci expertka ze studia a ani by nemusela moc přechylovat. A měla by pravdu.
Po osmi kilometrech stoupání jsme byli navenek mokří a vespodu zpocení a ve zbytku výletu jsme z tohoto pocitu už nevyšli, v botách se objevily prameny, pravděpodobně nikoli léčivé. Příroda se nám vysmála také prostřednictvím těžkých vloček a sněhu, který neklouzal. Ovšem to vše nás popohánělo k nevšednímu tempu. Jakub a dva Lukášové tak už chvíli po poledni seděli v hospodě; jeden převlečený, druhý naostro a třetí v manšestrácích. Pili čaj, hodně jedli, sušili můj telefon a dívali se na rejnočí kůži visící na zdi (viz foto nahoře).
Drandíce dálnicí, rozebírali jsme pěkný výlet a telefon, který nějak nešel. A nad Jizerkami vylézalo škodolibé sluníčko a špičatými paprsky píchalo do očí.
Žádné komentáře:
Okomentovat