Každých pár hodin si tu ímámové zvou věřící na kobereček, se značnou částí místní populace to však nic nedělá. Dál znuděně vysedávají na nejrůznějších zídkách, lavičkách, ale polehávají i na židlích v kavárnách, ve výlohách, vodotryscích anebo ve stísněném prostoru mezi rentgenovými rámy muzea Hagia Sofia. Nikdo na ně neřve "Kočky, dolů!", jako to okoukala Heda od babičky, která se neúspěšně snaží naši kočku vychovávat, aby nelezla tam, kam podle ní nemá. Tak nějak sem ta zvířata patří a nikomu až na nás to nepřijde divné.
V obrovském Istanbulu žije na dvou kontinentech skoro 16 milionů lidí, kteří se každý den někam s velkým úsilím a za stálého troubení přesouvají, aby se nám pokusili něco prodat. To proto, že mám na rameni ostentativně foťák (abych mohl fotit kočky), tedy jako bych měl na čele vytetováno JSEM MOHOVITÝ ZÁPADNÍ TURISTA A NEJSPÍŠ JSEM PŘIJEL NA TRANSPLANTACI VLASŮ. Přitom nás všechny a s despektem pozorují rozvalené kočky.
Kolik jich vlastně je, nikdo patrně pořádně neví. Odhady se různí od stovky tisíc po milion čičin. Vysoký rozptyl v číslech se dá vysvětlit nejspíš jejich vzájemnou zaměnitelností.
Podle mého důkladného pozorování zhruba je zhruba padesát procent z nich šedivě mourovatých jako naše Coco (prý se tomu vznešeně říká "blue tabby"), dvacet procent klasicky vesnicky mourovatých s bílým břichem a packami, dalších dvacet je nejrůzněji zrzavých a zbytek jsou černí Pepani anebo divné bílé kočky s černými ocásky nebo flekatými hlavami. Takže to je v zásadě pět cyklicky se opakujících koček. Tahleta šedivá, co se válí na zahrádce kavárny, je jiná, než před chvílí odpočívala na sedadle motorky, nebo je to tatáž? A ta motorka, co se nás snaží na chodníku zabít, je stejná jako před chvílí, nebo jiná?
Každopádně je sokak kedisi ("pouliční kočka"; neplést s türk kahvesi - "turecká káva") kromě člověka a turisty nejpočetnějším místním živočichem a celou dobu našeho pobytu mě to fascinovalo a zneklidňovalo. Ty kočky prostě vypadají hrozně k světu a je to divné.
Dočetl jsem se, že řada místních zastává názor, že tyhle polodivoké kočky tak nějak patří všem, a tak je prostě potřeba chovat se k nim kolektivně slušně. Wikipedie nabízí vysvětlení, že za Osmanské říše bylo město plné myší a krys, tedy nebýt koček, a že jsou jim dodnes za jejich deratizační činnost s prvky gamifikace vděční. Nebo že za to může islám, který aspoň chová úctu ke kočkám, když už teda k ženám ne.
Kočkám se jinde na světě v očividně nepřátelských místech, jako jsou třeba tříproudová silnice, luxusní kavárna, butik či muzeum, zpravidla příliš nedaří. V Istanbulu ale nenacházíte na vozovce tak jako u nás smutné kadavery, kočky jsou podobně jako jinde holubi nebo labutě prostě přirozenou součástí ekosystému města a nikdo je nepřejíždí.
A nejsou vyzáblé, zablešené a špinavé (jako byla naše Coco, o kterou se "starali" lidé na českém venkově) - jsou dobře živené, protože jim lidé nosí granule a kapsičky. Na okraji a podél budov jim lidé postavili domečky se střechou, miskou a měkkou podložkou. Ale ne abys je hladil, nabádá mě Maruška. A já to dělám jen opravdu sporadicky a hlavně nenápadně.
Největší koncentrace koček na metr čtvereční je patrně v čtvrti Maçka (ach, jaká škoda, že nepíšu blog slovensky!) s moc pěkným parkem plným dětských hřišť, motorek kličkujících po cestičkách mezi lidmi a právě desítek koček, které po nás škemrají sushi z večerky a tak nějak ze zkušenosti vědí, že podlehneme.
Naše poslední istanbulská kočka sleduje, jak vyplouvá náš trajekt z evropské do asijské části města (odkud létají nízkonákladovky). A až se někdy budu cítit mizerně a nepatřičně, vzpomenu si na poselství micky rozvalené přímo na bankomatu:
Není podstatné, komu všemu překážíš a koho zdržuješ. Buď sám sebou a lehni si na nejdebilnější místo, které tě zrovna napadne. Oni se ti ostatní přizpůsobí. Nakrmí tě a možná tě i diskrétně pohladí. A prospi třeba celý den.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat