LADOVSKÝ PODZIM

V zimě pravděpodobně okolí Senohrab připomíná Ladovy obrazy. Třetí víkend v listopadu však nebylo po zasněžené malebnosti ani vidu, jen děti si na startu Podzimního běhu lyžařů idylicky opékaly buřty a hezky to vonělo. Zato dospěláci se mohli těšit na osmikilometrový kros v teplotě jen pár stupňů nad bodem mrazu. Leckomu, včetně mě, dal pořádně do těla.

Byl to prý už 58. podzimní senohrabský běh a na Vávrově palouku pod obcí se štosovali běžci. Nás internetem předem nezaregistrované zarazila dlouhá fronta táhnoucí se k jedné z chatek, v níž jsme si asi půl hodiny měli počkat na startovní číslo. Asi i kvůli přívalu neregistrovaných se program trochu zpožďoval.

Viewegh plagiát

Zpočátku dav vůbec nepostupoval a pořádně jsme promrzli. Když jsme se po krůčcích konečně dostali k okénku, přišla navíc studená sprcha. "Čísla a čipy už nejsou," zavolala paní z okýnka nekompromisně. V tu chvíli to vypadalo, že vyrazíme maximálně tak na procházku Ladovým krajem anebo domů. Neměli jsme sice pražádné ambice být někde v popředí výsledkové listiny, ale přeci jen, když už jsme tady...

Jelikož nás smolařů byla naštěstí jen hrstka, nakonec se nějaká startovní čísla našla po těch, kteří do Senohrab nedorazili. Tak jsme se do nich navlékli. Kamarád Václav, postavou statný chasník, tak musel k velkému pobavení přihlížejících vyběhnout mezi dvěma křehce vypadajícími dívkami. Startovalo se totiž po trojicích, které na trať vyrážely s dvacetivteřinovými intervaly.

Senohrabští běžkaři z lesních cestiček pečlivě odfoukali listí, trať nebyla ani moc měkká, ani zmrzlá. Klouzalo to jen místy.

Prakticky jsme neopustili les a bohužel se mi zdálo, že ani kopce. Rovinek bylo poskrovnu. Na startu jsem se ještě cítil přijatelně, ovšem už po dvou kilometrech mi dva zkušenější běžci, s nimiž jsem držel krok, začali nezadržitelně utíkat. A bylo to čím dál horší. Že bych přepálil začátek?

Po dlouhém seběhu na čtvrtém kilometru jsem začal odpočítávat, kolik zbývá do konce - což mi kdysi jeden bývalý spolužák a atlet zakázal. Chyběl mi dech. A nejvíc demotivující bylo, když mě s nepředstavitelně hlasitým hekáním, které možná fungovalo jako klakson na pomalejší, předbíhali lidé, jež podle čísel museli nutně startovat snad pět minut po mně. Někteří si nesou v ruce rukavice, asi je jejich pekelné tempo tak rozpálilo.

Nejlepší z nás byl Milan, proto je mázlej

Tak špatně, jako v kopcích ve třetí čtvrtině trati, mi za necelé tři roky, co běhám, ještě asi nebylo. Lapal jsem po dechu, bylo mi na zvracení a připadalo mi, že se nepohybuji dopředu. Sporttester to více méně potvrzoval. Dva kilometry do cíle jsem zaostřil pohled na červený kulich asi sto metrů před sebou a slíbil jsem si, že ho nepustím z dohledu. Vydrželo mi to asi patnáct vteřin. Okolí vůbec nevnímám, jen zaznamenám, když se na chvíli přiblížíme k hlavnímu tahu na Benešov.

Pak k mé velké radosti cesta začala klesat zpět k Vávrově palouku, do nosu praštila podzimní vůně ohýnku a buřtů, do uší chrchlání z megafonu a o pár chvil později už jsem se s nepřítomným pohledem dopotácel do cíle, necelých 38 minut po startu na "pěkném" 102. místě. Pro srovnání nesrovnatelného: vítězný Jan Procházka (který mimo jiné třikrát za sebou vyhrál Velkou kunratickou) strávil v senohrabském lese o deset minut méně. Nejlepší žena Kamila Gregorová to stihla pod 33 minut. Jak se jim to povedlo, netuším. Já v cíli koukám do prázdna a hledám ztracené plíce.

"Není ti nic? Řekni něco!" Václav, jenž prý doběhl asi jako čtvrtá žena, o mě měl strach a donesl mi banán a čaj. Jsem za ten servis vděčný. Po chvíli se mi vrací do tváře jakási barva a i odhodlání se sem příští rok vrátit a všem to hrozně natřít.

text Řízek, fotky neznámá paní, Venál a Ř.

článek vyšel na serveru Rungo.cz a je publikován s jeho laskavým svolením