MILANI A ŘÍZEK NA BLANÍČKU

Povídala nám má tchyně, že v Kondraci, vsi přímo pod Blaníkem, mají tak velké řízky, že se jim nevejdou na talíř. Když jsem o několik hodin později obcí probíhal, přísahám, že jsem tu vůni ucítil. Přesně takhle totiž voní řízky, jež se nevejdou na talíř a jež jeden nemůže ochutnat, protože mu z extrémního půlmaratonu přes Blaník zbývá ještě šest kilometrů a s takovým obrovským řízkem v bříšku by se běželo těžko.

Zimní běh na Blaník letos prodloužili o 5 kilometrů na populárních 21 a na jeho start jsem se postavil se dvěma Milany a asi 350 dalšími anonymními lidmi. Cestou jsme museli vyřešit několik rébusů. Třeba jak jedním vozem přepravit závodníky na start ve Vlašimi a zároveň manželku a tchyni do Benešova ke kadeřnici. Ženy s dosud neupravenými vlasy a autem tak nakonec zůstaly v Benešově; Milani a já pokračovali dál autobusem.

Sbíráme céčka.

"Musím si koupit banány k snídani," usmyslel si jeden z Milanů v sobotu v osm ráno na pustém autobusáku. Kupodivu se mu to v nedaleké večerce povedlo, ale na startu měli banány taky - a zadarmo!

Ve Vlašimi na zámku, odkud se vyráželo, jsme rozhodně nebyli mezi prvními, ale fronta na vyzvednutí čipů a startovních čísel ještě celkem ušla.

O hodinu později to bylo podstatně horší a emotivnější. Slečna totiž na startovní listině neměla závodníky seřazené podle abecedy, což dost zdržovalo. Had nedočkavců se táhl až daleko za zámeckou bránu a decentní mrholení přecházelo v déšť se sněhem. Zimu jsme zaháněli spartakiádní sestavou na motivy skladby Céčka, již nám dopřálo (pochopitelně) Rádio Blaník. Jelikož plánovaný start se kvůli té rozházené abecedě zpozdil, šli jsme se projít do zámeckého parku.

Čínský pavilon, neboli
japonský altán

Nejzajímavější byl jednoznačně Čínský pavilon honosící se směšněhrdinským přídomkem "nejstarší čínský pavilon u nás" (tuším, že z roku 1780). Na jeho střeše sedí drak a ve větru se kolébají zvonečky. Doufám, že po Zemanově návštěvě v Říši středu vyroste v nějaké tamní Vlašimi aspoň jeden český pavilon s Krtečkem na střeše a s cinkajícími půllitry místo zvonečků.

Když už si všichni vystáli fronty na čísla i na hajzlíky, shromáždili se u brány a moderátor deseti nejbližším závodníkům (asi) sdělil pokyny, pro nás ostatní to bylo spíš takové legrační huhlání. "Tak kluci, poběžíme jako tým," zavelel jsem, načež jsem se hned po startovním výstřelu naprosto zbytečně prodral vpřed. Milani, kteří mou týmovou výzvu vzali vážně a způsobně zůstali pohromadě daleko vzadu, se mi vysmáli, což fotografům neuniklo.

Příběh Milana I. : 4 body o půlmaratonu aneb reflexe závodu ve zkratce

1. Krásné počasí, pro běh jak stvořené. Příjemný deštík, který osvěžoval běžce po většinu času.
2. Týmový start, který trval dvě sekundy, než se Řízek vzdálil někam dopředu a nechal oba Milany daleko za sebou. Holt tým je tým :-) Doženu ho až u japonského altánu (čínského pavilonu, pozn. red.).
3. Klidný běh až k Blaníku, kam nás vytáhla nějaká cizí dvojice. Na 7. km oba křičíme „Moc rychle!“… čas na kilometr 4:19.
4. Pomalu předbíhám lidi do kopce a pak i z kopce. Kupodivu cestou zpátky mě skoro nikdo nepředběhne a ani Řízka nevidím. Poslední kilometr v parku do kopce je za trest a cíl v nekonečnu. Nakonec skvělý čas těsně nad 1:45. Díky, krásný závod.

Smějí se mně!

O pár set metrů později někde u pavilonu mě překvapil jeden z Milanů, který se vedle mě objevil. V mrazivém dešti říznutém sněhem jsme dál pokračovali bok po boku. Spadla mi vločka do oka, je to legrační. Běžíme moc rychle; upalujeme přes park, pak po úzké asfaltce stoupáme do obce Dub k první občerstvovačce (bezva, polil jsem se čajem) a pak do Kondrace. Poslední táhlé stoupání po silnici - a už "jen" ten Blaník.

Nejnáročnější pasáž začíná prudkým seběhem k potoku. Milan mezi kamením a kořeny kličkuje jako ostřelovaný srnec a začíná se mi vzdalovat. Od potoka dál se stoupá, místy po schodech, jindy po kamenech. Kolega je i v kopci rychlejší, obdivuji jeho efektivní rychlochůzi. Před posledním nejprudším úsekem uhýbáme vytrvalcům z čela závodu, kteří už sbíhají z bájné hory - a pane jo, to je teda kvapík!

Rozhledna je v mlze, Milan je asi dvacet metrů přede mnou a výš už to zaplaťpánbůh nejde. Jsme v půlce, už se musíme jen vrátit. Kamarád je z kopce odvážnější. Nebo spíš já jsem zbabělec. Dole pod Blaníkem u potoka nevyhnutelně jdu do výronu, ale moje ortéza to úžasně zachránila. O pár metrů dál dostanu křeče. Zmocní se mě panika, na tuhle variantu jsem nebyl připraven.

Naše závodníky spatříme třeba v čase 5:48 a dále.

Vyškrábu se na silnici a vsetínského kolegu zahlédnu, jak pádí ke Kondraci. Kulhám za ním. Necítím se dobře. Cítím se zle. Předbíhají mě lidé, kteří už mě jednou předbíhali. Nevím, jak si to vysvětlit. Běží to dvakrát? Běží čas pozpátku? Běžím já pozpátku? Všechno je nějaké pochybné. Měl bych být někde jinde, ale kde? V Kondraci zavoní řízky, nebo je to aromatická halucinace - je to možné. (Nedávno jsem měl živý sen, jak se dívám do obličeje vlkovi, kterému strašně smrdí z huby.) Milan se ztrácí. Předbíhají mě lidé, kteří už mě dvakrát předbíhali. Padá mi hrudní pás. Je mi mokro a zima. Jsem down jak na jaře sníh. Je mi hrozně.

Příběh Milana II. : Dilema, podivní lidé a deka

Po oslavě se mi z postele moc nechtělo, ale nakonec jsem sraz s naším týmovým autem stihnul. Ve Vlašimi bylo chladno a před závodní kanceláří stála fronta zkracující se tempem asi člověk za minutu. Naštěstí jsme dorazili včas, a tak nás největší nával závodníků minul. 

Fronta byla i na záchodech, takže bylo potřeba řešit dilema, zda srát, či nesrat. Rozhodl jsem se nesrat, ale pak pořadatel oznámil posunutí startu o půl hodiny, a já jsem situaci přehodnotil. Naštěstí byl na záchodě ještě i zbytek papíru, takže bych řekl, že se akce vydařila! 

Dojem už mi nezkazila ani skutečnost, že mě při závodě předběhla řada podivných lidí. Dokonce mám pocit, že jeden z nich měl deku.

Walking dead.

Na občerstvovačce na 16. kilometru se polévám čajem. Dál se běží prakticky jen z kopce. Vím to. Stejně to nejde. Úplně sám se šourám zámeckým parkem. V krátkém stoupání přecházím do chůze (naštěstí mě nikdo nevidí). Park je nekonečný. Čínský pavilon je hnusný. Kýč je to, nic jiného. Slečna u cesty hlásí kilometr do konce. O půl kilometru dál je cedule kilometr do konce. Věřit ceduli? Věřit slečně? Nesnáším je obě. Padá mi hrudní pás. Padá na mě deka.

Vidím zámek a cíl. Vidím Marušku, má nový účes - a je to za mnou, hodina 48 minut. Milan už tu tři minuty popíjí čajík, druhý Milan dorazí za dalších osm. Vítěz to uběhl za hodinu 24 minut, nechápu. Jakákoli nejlepší žena, můj tradiční soupeř, doběhla minutu přede mnou. Prý ještě teče teplá voda ve sprchách, ale přenecháme ji jiným závodníkům, tak jako poukázky na guláš. Oblékám si blankytně modré tričko s motivem závodu a potřetí se polévám čajem. Je tedy načase jet a celé okolí dalších několik týdnů až měsíců otravovat líčením zážitků z Blaníku a vzpomínáním na tu nenaplněnou řízkovou vůni.

text Řízek s přispěním Milanů, foto David Karas, Maruška a Milan K.