BEZ BASETA S BASETEM

Vyhrát triatlon v Holanech (dříve v Úštěku) nebývalo zas tak složité. Stačilo se na začátku neutopit v zeleném rybníku a na kole trpělivě čekat, až soupeř (nejčastěji Jirka a zpravidla několikrát) píchne. Závěrečný běh už proto býval více méně formální. Zvolené tempo bylo katalyzátorem žízně a přímo určovalo spotřebu piva v cíli. Letos mi však z několika důvodů obhajoba nevyšla. Předně Jirka nestartoval, a tím pádem nepíchal. Navíc nepíchal ani takzvaný pražský Milan, který tak po zásluze vyhrál. A svůj podíl měla i dietní chyba: když si večer před závodem moldavský modrý portugal nesedl s americkou kolou a koneckonců i s českým Řízkem.

Ještě pár minut před startem to vypadalo, že kilometrové plavání bude oproti loňsku vylepšeno útoky krvežíznivých labutí. Opeřenci však naštěstí odtáhli někam mimo plavecký koridor.

Legendární a suverénní Hurďas i jeho neoprén připomínající spíš erotický obleček z NDR tentokrát na startu chyběli, tudíž se labutím i divákům patrně naskytl dost bizarní pohled na čelo závodu: první plavala Šunka, jediná žena ve startovním poli, následována Rádošem. Ten doslova čněl nad ostatními závodníky, neboť jako paní radová plave prsa dočista bez namáčení a potápění hlavy. Vypadá to šíleně, ale na zbytek pelotonu záběry jeho mnohametrových končetin stačí. Hned za nimi jsem se okopával já s Milanem a v tomto pořadí jsme vylezli i na pevnou zem.

Šunčin štafetový kolega Petr, toho času v čele, byl na kole odsouzen k nováčkovskému bloudění. Trasa cyklistické části totiž není nijak značená. Je to vlastně anarchie, na rozdíl od demokracie, kterou nastolil DJ, který nám hrál cestou do Holan. Hra se shodou okolností jmenovala Demokratický dýdžej. Každý v transportéru (kromě Aničky, která spala) mohl kdykoli zahlásit "Dál" a skladba přestala hrát. Pokud ovšem jiný cestující nevybalil takzvanou divokou kartu. Tou se dal požadavek na předčasný konec skladby vetovat.

A tak si třeba chudák Péťa musel vyslechnout Gottův Mistrál v němčině až do konce, i když Mistra opravdu nemusí. Pak nám Franta taky zastavil u cesty, protože tam byla kočička a koťátka. A potom jsme pili nějaké opravdu hnusné víno s kolou, k čemuž už bych se nerad vracel, jenže to víno ano.

To jsem ale trochu odbočil. Rádoše při přepřahání do cyklistické části zdrželo to, že se převléká pomalu jako paní radová. Nejdřív si musel vyfénovat vlasy, což už víme, že bylo zbytečné, protože si je nenamočil. Pak bylo potřeba plavky a mokrý ručník úhledně složit do komínku. Pak možná ještě sháněl u šatnářek ramínko, nevím. Možná taky přebaloval jedno dítě a hrál si s druhým. "Skutečný důvod mého dlouhého převlíkání je, že si prostě po plavání potřebuju odpočinout...," vysvětlil Řízkovým stránkám Rádoš.

Nicméně tou dobou už jsem se řítil směrem na kopec Vlhošť a věrný Milan za mnou.

Věrný Milan za mnou vytrval s drobnými přestávkami další dvě hodiny. Jeli jsme svižně, jak se na závodníky sluší. Však taky trať byla suchá a počasí přímo vybízelo: "Pojď na kolo, lenochu, odpoledne bude zase horko a za pár dní přijde podzim, lijáky a plískanice a nebude se ti chtít, uvidíš".

Jak jsem již zmínil, Jirka (řečený Baset) se letos neúčastnil. V polovině závodu při stoupání na Skalku jsme nicméně potkali skupinku lidí se psem basetem. Zatímco Milan šťastně prokličkoval, já jsem se málem zamotal do jeho dlouhých uší a byl jsem nucen téměř zastavit. Tohoto zaváhání v táhlém kopci vsetínsko-pražský závodník využil k drsnému nástupu, jemuž jsem se v duchu bránil nejsprostšími nadávkami vůči jeho osobě a v reálu šlapáním na hranici mých a lidských možností.

Když pak Milan pochopil, že tudy cesta nevede, nechal mě po zbytek závodu zase tahat tempo s tím, že mě porazí až v závěrečném běhu kolem rybníka. Když jsme do Holan přijížděli, dokonce si rozepínal cyklistické tretry ještě před kempem. Nevěděl, že to já ani dělat nemusím, protože moje letité sucháče stejně už nelepí. Zaznamenal jsem nějaké pokřiky typu: "Makej, Řízku," ale moje představivost v tak vypjatých chvílích umí vytvořit různé věci, takže to není úplně jisté. Možná to jen někdo volal na své děti, aby nekrmily labutě. Nebo to přicházelo z hospody, že je hotová klobása a ať si ji někdo vezme.

Pravdou je, že hned po prvních běžeckých metrech bylo prakticky hotovo. Milan běžel, já jsem se kolébal. Stíhal se při běhu osvěžovat i občerstvovat, přesto se mi nenávratně vzdaloval. A tak byl v cíli skoro o minutu dříve. O další minutu před ním dorazila i moje žena, ale ta byla mimo soutěž, protože jela autem a ještě k tomu z Prahy. Asi čtvrt hodiny po nás přiběhl i Péťa, reprezentant účelově vytvořeného týmu Franta+Péťa, a pak i Rádoš a další borci.

Ivanův triatlon pak pokračoval tou oblíbenější, nezávodní fází, jež oplývá gulášem, pivem, utopenci, grilovaným masem a takovou tou pohodou. Tedy aspoň předpokládám, že oplývala, protože jsme tradičně odjeli už večer, ještě než se pohoda stačila plně rozvinout.

Závěrem, jako poměrně pravidelný účastník a sběratel takzvaných pódiových umístění, nabízím aktualizovaný zaručený recept na vítězství. Chce to samozřejmě svědomitý trénink, odříkání a načasování formy. Vyvarujte se moldavského portugalu. A pak je třeba nějak se zbavit Milana: poslat ho na nějaký jiný atraktivní závod, strčit mu klacek do drátů anebo do cesty psa s dlouhýma ušima.

text Řízek, fotky radotínský Milan. Více fotek naleznete v galerii tady.
Starší články o této velkolepé akci jsou zde.