FMAJ7, C, G, C

Jeden Petr F. ten den slavil narozeniny trochu nešťastně debatami s opozicí, která vyvolala hlasování o nedůvěře vládě. Druhý Petr F. možná zrovna ladil a těšil se, jak bude drtit tři akordy v zahajovací Písničce pro tebe a jak se při tom pár nejodvážnějších Pražáků u pódia trochu zavlní. Třetí Petr F. ten den taky slavil narozeniny, ale zabloudil a místo do ledáren zamířil do branického pivovaru, kde není vůbec nic a už vůbec ne koncert Mňágy.

Sešli jsme (se), nakonec nás bylo snad deset a na chodníku u vstupu do areálu jsme vytvořili takový špunt, že nás všichni museli obcházet, a čekali jsme, až se ten náš Petr najde. Pak jsme se odebrali na kraj cyklostezky a sedli si na nějakou kládu. Asi proto pak Vašek bůhvíproč vyprávěl nějakou úplnou haluz o tom, jak někdo snad vezl dřevo po železnici z Indonésie anebo to vůbec nebylo dřevo a možná ani Indonésie, ale za tím vlakem si stojím. Do toho Milan neuvěřitelně dlouho držel dvěma rukama tři láhve a vytvořil takový špunt.

Chvíli jsem si tím nebyl jistý, protože na kládě bylo fajn, když Milan konečně uvolnil ty lahve, ale nakonec jsme na ten koncert šli a bůhvíproč si museli nabít čipy, abychom si mohli dát pivo, jak někde v budoucnosti nebo v totalitě. Ale bylo nám to celkem fuk. Před pódiem se vlnilo pár Pražáků a Mňága začínala úplně stejně jako zhruba na posledních patnácti koncertech, které si pamatuju, Písničkou pro tebe a mně se začalo zdát, že jsme se na koncert připravili úplně přesně tak, aby mě Fmaj7, C, G, C pořád dokola bavilo. 

Ti lidi kolem mi přišli pořád takoví zvadlí, možná to dělaly ty jejich čipy, nicméně naše enkláva zpívala a skákala. Se mnou zpíval a skákal i kvásek ve skleničce, který jsem si převážel z práce, a tři šrouby v patě a kotníku po operaci. A taky dvoumetrový Jiřina, další, méně viditelní kumpáni a pak nějací ad hoc dočasní kamarádi, kteří se včas nevzdálili. Občas kolem projela tramvaj a určitě některá z nich byla i dvojka.

Kromě nás křepčil i Petr F. na pódiu a měl na sobě tričko s obrázkem z desky Delta Machine od Depeche Mode, pokud jsem dobře viděl. Tu mám rád, takže jsem mu odpustil i to, že hráli country Tři tajemství ("ale mně se docela líbí," namítl Péťa a smál se jak Péťa).

Měli to jinak dobře poskládané, byť nezahráli nic, co by mě šokovalo. Demonstrativně jsem na protest proti výběru skladby odešel pro pivo jen jednou a už ani nevím proč. Plzeň stála 68 korun jako kilowatthodina proudu v budoucnosti a trochu mě překvapilo, že mi za ni účtovali 98 korun, jenže nebyl čas to řešit, protože nad Braníkem už letěla Matahari a to bylo zas potřeba jít skákat.

Přiblížila se policejní hodina a závěr večera, tudíž to mělo celé parádně vygradovat, jenže místo toho vyvstala potřeba představit kapelu. To nesnáším snad ještě víc než country a bubenická sóla – snad deset minut jsme otráveně poslouchali, který bedňák přijel z Rožnova a který zvukař přes Olomouc ze Vsetína ("seš strašně negativní, Řízku, fakt") a na konci už stihli akorát Jablkový sad, jenže asi představili o osvětlovače víc, než měli, takže z něj usekli tu nejlepší část, kterou jsme si tedy museli dozpívat a doskákat sami.

Samozřejmě nám všem bylo více či méně špatně. Nejhůř asi tomu Petru F. ve Sněmovně. Ale naopak můj do té doby polomrtvý kvásek to skákání nakoplo; koukejte na ten chleba.

text a foto Řízek

PÁD PANA JIŘÍHO

Neslavná výhra v Lidovém domě
text a foto Řízek

Zachmuřený zavalitý muž po boku štíhlé blondýny a spindoktorů dokráčel k pultíku. Na pozadí zářila mapa republiky s bezvadnými hesly typu naděje, změna, prosperita, třináctý důchod a ta o červené karkulce. „Zájmy obyčejných lidí prohrály, obyčejní lidé prohráli,“ vysvětlil zdrceným obyčejným lidem, že prohráli. I když socialisté vyhráli. A proto že tedy zavalitý muž odejde.

Zůstanou nám jen vzpomínky a usměvavé i zamračené billboardy, než je někdo sundá, déšť je rozmáčí, nebo sami uznají, že prohrály, a odejdou.

V Lidovém domě jsem byl i já a přes oranžové květiny jsem fotil tuto - jak se později ukázalo dějinnou - událost. Vše bylo připravené na bezvadný mejdan, na který chybělo jediné – procenta. Ponejprve se odhady bagatelizovaly, ale protože Maruška a další volební komisaři sčítali pekelně rychle, nálada se čím dál víc kazila.

Pan Rath, kterého za normálních okolností považuji spíš za úsměvnou postavičku, to tentokrát vystihl poměrně přesně, bylo to takzvané Pyrrhovo vítězství. Mapa republiky se navzdory těm bezvadným heslům obarvila i jinými barvami.


Ale těm, kteří nebyli moc oranžoví, to zas tolik nevadilo. Holubí letka podnikala poctivé nálety na křidélka, stehýnka, báječnou paštiku s brusinkovým želé a gulášek. No ale hlavně jsme samozřejmě pracovali, víme? Poté, co silnému muži blondýna s červenými drápky vlepila pusu a společně odešli někam do nitra domu, se strašně rychle ty dobroty někam ztratily.

Vytratil jsem se taky, po půlnoci opustil redakci a pořád přemýšlel o preferencích, procentech, prohrách obyčejných lidí. A teda taky o paštikách. Pan Jiří na to asi nebude vzpomínat pozitivně, ale já jsem si to docela vychutnal.