FMAJ7, C, G, C

Jeden Petr F. ten den slavil narozeniny trochu nešťastně debatami s opozicí, která vyvolala hlasování o nedůvěře vládě. Druhý Petr F. možná zrovna ladil a těšil se, jak bude drtit tři akordy v zahajovací Písničce pro tebe a jak se při tom pár nejodvážnějších Pražáků u pódia trochu zavlní. Třetí Petr F. ten den taky slavil narozeniny, ale zabloudil a místo do ledáren zamířil do branického pivovaru, kde není vůbec nic a už vůbec ne koncert Mňágy.

Sešli jsme (se), nakonec nás bylo snad deset a na chodníku u vstupu do areálu jsme vytvořili takový špunt, že nás všichni museli obcházet, a čekali jsme, až se ten náš Petr najde. Pak jsme se odebrali na kraj cyklostezky a sedli si na nějakou kládu. Asi proto pak Vašek bůhvíproč vyprávěl nějakou úplnou haluz o tom, jak někdo snad vezl dřevo po železnici z Indonésie anebo to vůbec nebylo dřevo a možná ani Indonésie, ale za tím vlakem si stojím. Do toho Milan neuvěřitelně dlouho držel dvěma rukama tři láhve a vytvořil takový špunt.

Chvíli jsem si tím nebyl jistý, protože na kládě bylo fajn, když Milan konečně uvolnil ty lahve, ale nakonec jsme na ten koncert šli a bůhvíproč si museli nabít čipy, abychom si mohli dát pivo, jak někde v budoucnosti nebo v totalitě. Ale bylo nám to celkem fuk. Před pódiem se vlnilo pár Pražáků a Mňága začínala úplně stejně jako zhruba na posledních patnácti koncertech, které si pamatuju, Písničkou pro tebe a mně se začalo zdát, že jsme se na koncert připravili úplně přesně tak, aby mě Fmaj7, C, G, C pořád dokola bavilo. 

Ti lidi kolem mi přišli pořád takoví zvadlí, možná to dělaly ty jejich čipy, nicméně naše enkláva zpívala a skákala. Se mnou zpíval a skákal i kvásek ve skleničce, který jsem si převážel z práce, a tři šrouby v patě a kotníku po operaci. A taky dvoumetrový Jiřina, další, méně viditelní kumpáni a pak nějací ad hoc dočasní kamarádi, kteří se včas nevzdálili. Občas kolem projela tramvaj a určitě některá z nich byla i dvojka.

Kromě nás křepčil i Petr F. na pódiu a měl na sobě tričko s obrázkem z desky Delta Machine od Depeche Mode, pokud jsem dobře viděl. Tu mám rád, takže jsem mu odpustil i to, že hráli country Tři tajemství ("ale mně se docela líbí," namítl Péťa a smál se jak Péťa).

Měli to jinak dobře poskládané, byť nezahráli nic, co by mě šokovalo. Demonstrativně jsem na protest proti výběru skladby odešel pro pivo jen jednou a už ani nevím proč. Plzeň stála 68 korun jako kilowatthodina proudu v budoucnosti a trochu mě překvapilo, že mi za ni účtovali 98 korun, jenže nebyl čas to řešit, protože nad Braníkem už letěla Matahari a to bylo zas potřeba jít skákat.

Přiblížila se policejní hodina a závěr večera, tudíž to mělo celé parádně vygradovat, jenže místo toho vyvstala potřeba představit kapelu. To nesnáším snad ještě víc než country a bubenická sóla – snad deset minut jsme otráveně poslouchali, který bedňák přijel z Rožnova a který zvukař přes Olomouc ze Vsetína ("seš strašně negativní, Řízku, fakt") a na konci už stihli akorát Jablkový sad, jenže asi představili o osvětlovače víc, než měli, takže z něj usekli tu nejlepší část, kterou jsme si tedy museli dozpívat a doskákat sami.

Samozřejmě nám všem bylo více či méně špatně. Nejhůř asi tomu Petru F. ve Sněmovně. Ale naopak můj do té doby polomrtvý kvásek to skákání nakoplo; koukejte na ten chleba.

text a foto Řízek