WHERE IS MY MIND?

Teplákovka na půl žerdi
text Milan foto Marťas

Přestože naše akce propagujeme skrze nejrůznější informační kanály, jen málokdy, jestli vůbec kdy, se nám podaří někoho přesvědčit, že trávit čas s námi je prima. Tentokrát se sešel v podstatě jen jeden člověk, totiž Martin a Milan Jansa, a přitom šlo o poměrně nevídanou událost: v pražské Akropoli vystoupila jedinečná norská kapela Hurra Torpedo.

Tříčlenná partička ze Skandinávie si k provedení většiny svých písní vystačí s jedinou elektrickou kytarou a několika vysloužilými elektrospotřebiči, které obstojně nahradí kompletní bicí soupravu a ještě k tomu nabídnou i zajímavou podívanou. Pánové měli zkrátka dobrý nápad jak hudbu zjednodušit a přitom okořenit. Navíc mají charisma až na půdu, líbivý hlasový projev a schopnost vybrat ze světových hitů právě ty, kterým takový neuhlazený kabátek parádně sluší.



Před koncertem jsme si dřepli na naše tradiční místo u popelnic před Akropolí, abychom probrali všechno důležité a doplnili energii po náročném a horkém dnu. Posledně jsme, to bylo před Mňágou, na stejném místě potkali dvojníka Franty a i dneska nám byla bohyně absurdity nakloněna – naproti přes ulici se promenádoval naprosto přesnej Žvejk.

Chlápci v teplákovkách začli hrát asi v půl deváté a skončili přesně v deset, přesto jsme nelitovali, že jsou kvůli devatesátiminutovému představení naše peněženky o 340 korun lehčí. Něco takového se zkrátka nevidí každý den, a to nemám na mysli jen prdelky norských recesistů, které byly zcela samozřejmou, očekávanou a nezbytnou součástí koncertu. Naštěstí někdo z obecenstva mezi blýskajícími fotoaparáty třímal i kameru, takže je alespoň zlomek atmosféry bezpečně konzervován na věčné časy jak pro ty, kteří si chtějí zážitek připomenout, tak i pro ty ostatní, kteří budou nejspíš při sledování záznamu litovat, že si nechali takovou estrádu uniknout.



Když nás polodebilní vyhazovači vyšťouchali (řečí facebooku: dali nám poke) ze sálu, vydali jsme se do nedalekého klubu Matrix, kde jsme ještě chvíli poslouchali nějakou roztomilou studentskou kapelu a odkud nás ochotný Marťasův kamarád ze střední odvezl až do Radotína. Laskaví policisté nám z auta poradili, abychom se nebavili na kolejích (závory byly pochopitelně nahoře, zase nás nepodceňujte!), a pak jsme se, nevím proč, rozhodli, že přespíme v klubovně. Že tam potkáme v půl druhé ráno Lukyka, to jsme nečekali, ale vzhledem k bizarnosti událostí, které nás do té chvíle stihly potkat, nás už něco takového nemohlo rozhodit a pokojně jsme usnuli na pohodlných žluťoučkých molitanech.

Snad se k nám Norové ještě někdy vrátí a s legračním přízvukem zazpívají znovu Skákal pes přes oves a snad také příště dorazíme na jejich koncert v hojnějším počtu! Protože THIS IS NOT ENOUGH! É! É!

TAKŽE DOBRÝ!

Veselá depka v rudém tričku
text a fotky Řízek

Přátelé a kamarádi se po čase sešli na koncertě valašské kapely Mňága a Žďorp. Hrála v Akropoli, což ale s momentálně populárním Řeckem nemá nic moc společného. Mňága předvedla solidní koncert a představila slušné nové věci, my jsme předvedli solidní večírek včetně neslušného rozvracení vztahů a je jen škoda, že si to jen málokterý z nás dopodrobna pamatuje. „Jen víc takových tahů,“ glosovala má přítelkyně stav a rozpoložení, v němž jsem dorazil domů, a měla pravdu.

Přitom to zpočátku vypadalo, že dokonce zůstaneme venku před Akropolí. Ne proto, že by o hitmakery ve středním věku byl takový zájem , a že by tedy nebylo místo, ale spíš z toho důvodu, že se nám nějak zalíbilo v Kubelíkově ulici před kontejnery s tříděným odpadem, občerstvujíce se načervenalou kolou a probírající to naše milé společenství. Prostě taková příjemná hodinová vteřina bez konce.

Dvě dámy pak s naší pomocí chtěly vyměňovat politiky; snažil jsem se je přesvědčit o marnosti a nesmyslnosti jejich snahy, a tak mě napadá, že jsem v tom rudém tričku musel vypadat jako aktivní komunista bránící zasloužilé soudruhy na prvních místech kandidátek. To rudé tričko to chudák ostatně schytalo i od všech přítomných přátel a kamarádů. Jestli to prý není oficiální oděv média, kde pracuju. Ts.

Přeci jen jsme se ale nakonec rozhodli jít dovnitř, když už jsme měli ty lístky za dvě stě dvacet. Plastové lahve jsme v rámci etikety vyměnili za kelímky a začala show. Kapela na začátku přišla se songy z minulé desky, pak následovaly dva tři zbrusu nové fláky a pak hrozivě veselá píseň o jaderných zbraních. Ta byla ostatně signálem pro přesun od baru do kotle, pod vedením Václava jsme se tam octli strašlivě rychle; jeho statné postavě trochu připomínající nového Robina Hooda všichni uhnuli a skákající dav měl jistě velkou radost, když jsme se navalili přímo do jeho čela, k nohám Petra Fialy a jeho kamarádů a přátel z kapely.

Bylo to živelné a chvílemi mě hudba s mírnou pomocí červeného a zelené dostávala do euforických stavů, což se u mě projevuje zejména skákáním do výšky průměrného vzrůstu průměrného muže. Nemohl jsem si ale také nevzpomenout na koncerty, kdy s námi v kotli řádil brácha a přemýšlel jsem, kde asi řádí teď...

„Je to nemožné,“ dožadovali jsme se opakovaně oblíbené depkárny. A že nás z našeho totemu nebylo málo. Považte: já, Marťas, Franta, Venál, Péťa, Pája, Milan a Kubča s kamarádkou. Ale Fiala se zuby nehty držel programu, song nám nicméně slíbil napříště. No ne že bych mu nevěřil, ale uvidíme.

Utíkalo to nepopsatelně svižně, nové věci se mi celkem líbily a kapela jimi zároveň sympaticky příliš nenabourávala očekávanou smršť letitých hitovek, zdomácnělých i obehráváním u ohňů a večírků v našem milém společenství. Na to, že jsme byli v Řecku, nebyl zvuk zas tak špatný a popový ani za mák.

Protihluková desátá hodina však byla neúprosná a zpod pódia nás vyhnala zpět ke společenské konverzaci u baru, odtud po čase ze Žižkova dolů a domů k partnerům, maminkám a babičkám. „Všechny ty tvoje koncerty a fotky jsou stejný,“ odtušila o den později má milá a měla pravdu.

Takže dobrý.