Pětapadesát dnů s kočičím koronavirem nás naučilo mnohému. Zpravidla jsou to však dovednosti, které v dalším životě nejspíš nebudeme potřebovat. Ať už jde o orientaci na černém trhu s ilegálními léky nebo o správný postup ošetřování drobných ranek po vpiších na kůži ("Pepane, nech si to! Koukej, myška! Koukej, gumička. Neser mě, přestaň si to olizovat!").
Bodnout jehlou do středu víčka lahvičky. Nasát do stříkačky lihem páchnoucí čirou tekutinu (zázračný lék) tak, aby v ní nezbyly skoro žádné bublinky. Ty "skoro" se pokusit divokými pohyby vyhnat. Vyměnit jehlu, aby ho to pálilo a štípalo co nejméně. Vytáhnout kocoura, který dobře ví, co se chystá, zpod postele. Je to takový odevzdaný úkryt, aby se neřeklo - mohl by zalézt i hlouběji. Ale je rozumný.
Pak už jsme na to dva, je to koncert pro čtyři ruce: tři drží zvíře, ta nejméně jistá se s jehlou musí dostat pod kůži. Maruška nasazuje omezovací prostředek - ručník. Pak to Pepana začne pálit a on se pokusí vycouvat, zatímco tekutina neochotně uniká ze stříkačky. Následuje nespokojené syčení a další verbální i nonverbální protesty, které mohou být i dost ostré.
Jak to vnímá zvíře, je těžké říct. Snažil jsem se mu vysvětlit, že ty každodenní injekce jsou sice opruz, ale že už tady v podstatě vůbec neměl být, takže má být rád. Počůral mi boty, ale nevím, jestli to mělo souvislost.
Kamarádi a známí nad desetitisícovými částkami za léky i veterináře a především nad námi zpravidla kroutí hlavou. Ti z vesnice většinou místo nákladné léčby navrhují mnohem rychlejší a levnější řešení. Případně slibují, že jestli teda potřebujeme kočku, přivezou nám jich třeba šest.
Co bychom s nimi dělali? Máme Pepu a ten má před sebou snad už jen necelých třicet injekcí.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat