Je víkend hubených kořistí, ale to ještě nevíme. V neděli časně ráno nakládáme do auta dva prostorné koše na houby a tchána coby navigátora a jedeme do Křečovic, protože zrovna tam mají ten nejlepší houbařský les. Serpentinami k Neveklovu se kdysi hbitě proplétal tchánův trabant, jeho někdejší majitel na zadním sedadle pozoruje okolí a působí dojmem, že si výlet velmi užívá, i když jedu na jeho vkus moc rychle (ale opravdu si nemyslím, že jezdí jak sráč, což mi často předhazuje).
Jenže za Neveklovem je uzavírka, s čímž jsme nepočítali, a tak do Křečovic přijíždíme křivolace odjinud a tchán volá: To není země, ale zahrádka!
Zahrádka možná, jenže ten správný, voňavý a mlčenlivý les nemůžeme najít. Zatímco jinde v Česku lidé odnášejí z hvozdů posledních pár obřích hřibů a fotí si je na Instagram, zmateně popojíždíme po malebné krajině a jako Wabi Daněk hledáme místo, kde ještě kousek lesa zbyl.
Konečně parkujeme nedaleko (asi) bývalé hájovny, která svému původnímu účelu nejspíš neslouží, namísto toho k ní vedou šipky Svatba A+M. Možná Anička a Martin. Pokud je ženich gentleman, pustil svou nastávající na první místo cedulky. Ale taky to mohli pojmout čistě abecedně: Aleš a Martina třeba. Možná ještě dospávají svatební noc.
Přemýšlím o tom, zatímco bych měl nacházet houby. Jenže les je suchý, hřiby se mu vyhýbají. Já ani tchán v listí a mechu a jehličí nevidíme nic, jen Maruška sem tam najde babku, protože je nejmenší, a má proto nejlepší přehled (což už v životě při té příležitosti slyšela tisíckrát). Hej, a co když je to úplně jinak? Třeba je to Alice a Magda, Alfréd a Mirek...
Tchán konečně nachází aspoň klouzka a já malinké, ale krásné bedly. "Ty bedly bych být vámi nejedl," konstatuje Maruščin kolega, doktor historie a zjevně i amatérský mykolog poté, co mu žena zašle snímek kořisti. A zdá se, že má pravdu, bedly červenající, podle některých zdrojů jaksi jedovaté, zahazujeme, i když mi to trhá srdce. I bez nich však bude dost hub na chudší bramboračku pro dvě a půl osoby. Ostatně, celé jsme to vlastně podnikli zejména proto, abychom pak jednou našemu potomkovi řekli, že byl na houbách, když byl na houbách.
Cizí potomci jsou už ve věku, kdy vymýšlejí taškařice. "Babičko, řekneme Lukášovi, že jsme mu snědli tu jedinou švestku, co má na svým stromě," navrhovala před časem neteř.
Nazrál čas ji utrhnout doopravdy. Stázina se úkolu ujala zodpovědně. Zatímco Pepan bloumá po zahradě a možná hledá myšího běžence a Maruška se těší na úspornou bramboračku, krájím jedinou švestku na malé kousíčky, aby se na každého dostalo. Je skvělá a je to důkaz toho, že čas od času ke štěstí stačí i hrozně málo, třebaže většinou fakt ne.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat