ČAS BĚŽÍ

Při jednom obzvláště nepovedeném běžeckém závodě se mi loni v létě zatmělo před očima, přesněji řečeno se mi zatmělo před očima sklo sportovních hodinek, na němž jsem si chtěl zkontrolovat své rychle uvadající tempo a enormně vysokou tepovou frekvenci.

Byl to jeden z nejteplejších loňských dní, běželi jsme Žebráckou pětadvacítku a kromě až příliš upřímného zhodnocení mé tehdejší formy (do cíle jsem se dostal, místy chůzí, o patnáct minut později než v roce 2019) přinesl tento závod i znehodnocení mých hodinek Garmin.

Je fér přiznat, že za fiasko v závodě hodinky vůbec nemohly. Ale mohly si tedy najít lepší timing. 

Můj tehdejší triatlonový (zbytečně: plavat jsem byl dvakrát, na kolo nemám čas) model Forerunner 645 začal zjevně odcházet do digitálního nebe. Displej se v nečekaných okamžicích vypnul a začal znovu něco ukazovat až poté, co se zatlačilo na sklo, ale jen na jeden konkrétní bod.

Občas tento trik zafungoval na několik dní, jindy na pár sekund, jindy vůbec. Ze zoufalství jsem je zkoušel oblepit elektrikářskou páskou, což je přece vždy funkční řešení poloviny veškerých možných problémů (druhou polovinu řeší "wédéčko"). Vůbec to nepomohlo, takže jsem se obrátil na servis.

A netrvalo to ani půl roku a mám nové!

Ovšem vraťme se ještě na chvíli do poloviny loňského roku. Hodinky byly krátce po záruce, přesto mi připadalo logické pokusit se je nechat opravit. Nepříjemné je, že na oficiální servisní zastoupení Garminu se nelze dovolat. Proč, to nevím, ale možná prostě nechtějí, aby jim lidi volali, že se jim ty hodinky rozbily, protože by to pak bylo potřeba řešit. 

Nicméně odpovědět na e-mail jim trvalo v kontextu celé operace přijatelných deset dní (vyžádali si výrobní číslo). Po několika urgencích (a dalších dvou týdnech) mi odepsali, že hodinky nelze opravit, ale nabídli mi jakési šrotovné: vraťte vadný kus a přihoďte osm tisíc, pošleme vám jiné, lepší (Forerunner 745). 

Vzal jsem si čas na rozmyšlenou, hodinky se však mezitím zázračně probraly a zhruba měsíc se tvářily jakoby nic. No a potom, když zase ztmavly, jsem nějak neměl peníze, zejména protože plíny a kašičky. 

Před Vánoci jsem nicméně nakonec oživil komunikaci se servisním zastoupením, hodlaje si "udělat radost". Tentokrát reagovali poměrně rychle. Kromě modelu 745 nabídli i vyšší řadu 945, i zde za poměrně výhodnou cenu (zhruba o dva až tři tisíce méně, než je běžné).

Akorát avizovali, že celý proces výměny (ty nám pošleš v obálce starý přístroj, my se k tomu za nějakou dobu dostaneme, pak ti oznámíme, kolik nám máš zaplatit a kam, a až budou peníze u nás, expedujeme nové) má trvat dva až čtyři týdny (!). Kdo byl někdy závislý na běhání, jistě pochopí mé zděšení: jak bych mohl dva týdny, nebo dokonce měsíc, běhat třeba s mobilem v ruce nebo ledvince?!

Dospěl jsem k závěru, že naznačovaná složitost celé operace má nejspíš případné zájemce o tuto službu odradit. Naštěstí jsem filuta a vyzrál jsem na ně, nebo jsem si to aspoň myslel: 27. prosince jsem osobně dojel osobním autem kamsi do Vokovic, abych to celé urychlil. Na místě jsem zjistil, že servis (stále asi odpojený od telefonu) skutečně existuje. 

Sympatický muž si vyslechl můj problém, s těžkým srdcem jsem mu podal své v tuto chvíli zrovna zdánlivě funkční hodinky a zeptal se, kdy budu mít nové. "To by mělo být rychlé, máme je na skladě," odpověděl. "Tak proč si je teď nemohu rovnou odnést?" vyhrkl jsem. "To proto, že ten sklad není tady," odvětil mile. Popřáli jsme si šťastný nový rok.

Uchlácholen jsem odjel domů a každých pár minut jsem koukal do schránky, jestli už tam nemám zprávu od přepravní firmy. 

O dva dny později skutečně přišla. Odesilatel: DPD Polska. 

Sklad byl tedy skutečně jinde, ale neztrácel jsem naději. Na sklonku roku navíc moje budoucí hodinky zaznamenaly celkem výrazný pohyb: z nějaké dědiny uprostřed Polska se posunuly o zhruba sto kilometrů dál, blíž k našim hranicím. Jenže od silvestrovských ranních hodin zásilka několik dní "procházela překladištěm", aniž se přitom hnula. Takhle moc kalorií nespálí. A já zatím potupně běhal s mobilem v ledvince.

Předevčírem se zásilka dostala do dalšího překladiště, a to do nedalekých Modletic - tam bych snad i dokázal sám doběhnout, kdyby mě tam pustili... Hodinky mi nicméně měli tentýž den v intervalu od 8 do 18 hodin (pohoda, hned víš) přivézt, jenže já jsem nehodlal být doma, nýbrž v práci. Takže jsem využil nabídky na změnu dodací adresy a bezmyšlenkovitě vyměnil Prahu 4 za Prahu 1, čímž se dodání vzápětí odložilo o den. Takže se hodinky znovu začaly vzdalovat - do depa v Říčanech. A čas běžel a já taky, zase s ledvinkou.

Včera už to mělo konečně nastat, ale zase se to pokazilo.

Je třeba sportovně přiznat, že za poslední fiasko přepravní služba ani český Garmin nemohly. Kurýr se mi nemohl dovolat, protože jsem se při změně adresy uklikl a napsal špatné telefonní číslo. Navíc jsem na novou adresu zapomněl napsat i jméno firmy, kde pracuju. Přišel mi mail, že se datum doručení opět posunulo o další den, ale s tím jsem se už odmítl smířit. Nakonec jsem přes centrálu sehnal telefon na živého kurýra a podařilo se mi ho doběhnout někde na Žitné ulici.

Sice se mi tedy moc nelíbí, ale mám je. A až se časem pokazí i tyhle, už to všichni zvládneme určitě rychleji.

text a foto Řízek

KLASTR ZLIČÍN

Všichni tam jednou musíme, ideálně všichni naráz. S pocitem nevyhnutelnosti a naprostým odevzdáním se svému osudu jsme v houstnoucím provozu přijeli do Skandinávské ulice a já už dobře vím, že je to past, že nás zde sauna, tisíce jezer, bizarně krvavé detektivky ani prsaté blondýny nečekají.

Je to totiž jen obrovské parkoviště, kde se dnes lidé dělí na dvě skupiny: ti, kteří své nesmyslné, ale o to urgentnější nákupy před zítřejším tzv. lockdownem na český způsob už stihli obstarat, a ty méně šťastné, které to ještě čeká. Jejich auta se teď pokoušejí nějak domluvit a vymotat. Z nápisu na obchodním domě bůhvíproč svítí jen dvě litery: I, A. Severský oslík se nám směje.

Jsme ti méně šťastní, ale zato máme plán. V sektoru 29, regál 7 samoobslužného skladu se nachází placaté krabice, do nichž šikovní inženýři dokázali nalámat komodu Koppang. Ta se má stát nedílnou, protože zatím jedinou součástí budoucího dětského pokoje. Ano, platit 700,- za dopravu nám přišlo moc. Náš tým je složen z řidičky a běžce. Skutečně jsem na sobě měl přiléhavé elastické hadry, protože jsem se pro zachování duševní rovnováhy po očekávaném traumatu hodlal následně proběhnout Prokopským údolím.

"Vyběhneš po schodech, vydezinfikuješ si ruce, všichni půjdou doprava, ty se dáš doleva. Ne naopak. Seběhneš schody. Tam jsou ty plyšáci, domácí potřeby, polštáře, tam se nezastavuj, to nepotřebujeme. Nic neshoď. Vezmi si mobil, poslala jsem ti kód té komody. Tady máš dárkový poukaz. Nic neplať, naopak ti tam ještě něco zbude. Opravdu. Čekám před východem. Roušku!"

Nejsem jediný v poklusu; spousta lidí zřejmě počítá s chybným předpokladem, že čím dříve se dostanou k pokladnám, tím dříve budou doma, jenže tak jednoduché to není. V řadě 29 atmosféra houstne, nacházím volný vozík, k němuž se nikdo nehlásí. Takový vozík může mít ještě velkou cenu, až dojde na lámání chleba. Našel jsem komodu, je těžká, ale naše.

Za řadou 29 je další řada zhruba 29 vozíků táhnoucích se k pokladnám. Je tu možná víc lidí než na demonstraci proti rouškám. Lidé, kteří si vybrali mou paní pokladní, rozhodně nestojí dva metry za mnou a zpravidla mají roušky symbolicky, tedy tzv. na debila (já tedy nevěřím v čarovnou moc hadrů přes obličej, ale tak nějak si říkám, že to je v téhle situaci minimální slušnost). Paní má ale decentní piercing na nose, který by nebyl vidět; starší dáma má roušku posazenou na spodním rtu, což se dá docílit pravděpodobně jen při určité konfiguraci rtů; muž hlasitě žertuje, že ten koronáč beztak už mají všichni a on nejvíc, paní pokladní se směje, že je tu tolik lidí, že tu budou snad do jedenácti.  

Tři čtvrtě roku neřeším v práci prakticky nic jiného než pandemii, což někde muselo zanechat své následky - přiznám se, že se bojím, a asi víc, než by bylo racionální. Cítím, že tohle je špatně a že tady být nemám a rozhodně ne tak dlouho.

Ale fronta je proti a nehýbe se, sem tam někdo pokašlává a moje zmasírovaná představivost vidí poletovat kapénky od paní s obrovským květináčem k staršímu páru, který si pro jistotu vzal ty chatrně vypadající lžíce na boty raději dvě. Patnáct tisíc potvrzených nákaz denně.

Jsem pryč, myju si nad tím vším ruce dezinfekcí. Bude to krásná komoda, ale jsme hloupí.

text a foto Řízek

VOZÍKY

O frustraci z nakupování a tak
text a foto Řízek

Nerad bych se mýlil, ale kovové nákupní vozíky, podobně jako pravidlo, že si člověk pokaždé stoupne k té nejpomalejší pokladně, pravděpodobně budou nakupování provázet navěky. Dokonce i na tom blbém internetu, kde ty nerudné pokladní a stupidní muziku dokázali odbourat, straší pořád ikona nezničitelného vozíku! Drátěné vozidlo umí převážet dva lahváče i nákup za polovinu mého platu, jakožto i mého kamaráda, je tedy naprosto univerzálním a spolehlivým strojem, jemuž vždy důvěřivě svěříme vše, nač máme chuť.

Stává se to zřídka, ale i tenhle stroj se dostane do úzkých. Láká totiž i všelijaké nenechavce. Ano, dokonce i nás. Když nás onehdy hostily Louny, Václav a Piškot rozjely celý řetězec vozíků po svažitém parkovišti a vytvořili kovovou stonožku, která se s nenásilnou elegancí za tříhlasého záchvatu smíchu sesouvala směrem k lounské hlavní silnici, zatímco jsme někam utíkali.

Jindy jsme zase dočasně zchromlého Václava naložili do tohoto kočáru a jeho pomocí jsme jej dovezli až před smíchovské futurum, kde jsem jej vyklopil z metrové výšky na dlažbu – ovšemže omylem –; jen díky vozíku si mohl Václav rovnocenně užít večer, tedy se opít a něco ztratit, nepamatuju si přesně, co že to bylo tentokrát.

Minulý týden jsem se vracel z takzvaného tréninku uklouzaným Radotínem, nikde ani noha, jen uprostřed prázdného parkoviště – dost daleko od bran Alberta! – se třásl zimou vozík. Pětikoruna se v něm leskla jako symbolický šém – ale nefunkční, nikde žádný nákup, žádný zákazník, prostě jen sníh, zima a trapné žluté světlo pouličních lamp.

Banalní zážitky možná nejsou tím, co by člověk čekal od života, na těchto stránkách však určitě nepřekvapí. Kdybych byl uvědomělý občan, pravděpodobně bych vozítko odtlačil někam do tlupy jemu velmi podobných druhů, kde se k sobě pod střechou tisknou a zahřívají se navzájem.

Jenže nejsem, a tak jsem to jen napotřetí jakž takž vyfotil a rychle od toho. A když jsem dnes v Drážďanech objevil další opuštěný vozík, který tam zřejmě anarchističtí odpůrci establishmentu a nahnědlíků a čehokoli pohodili při věčném souboji se zlem a policií, bylo jasné, že tohle prostě musím sepsat.