Chtěl jsem zmáčknout pravé horní tlačítko sportovních hodinek a vyběhnout, jenže jsem na moment zbystřil: na drobné obrazovce ukazovala kontrolka baterie pouhých pět procent. A to ne, běh se počítá jen tehdy, když je v hodinkách a na Stravě.
Vrátil jsem se tedy domů a nechal hodinky na chvíli ohřát v nabíječce, hamtal jsem mezitím po bytě v běžeckých botách a žena už to ani nekomentovala. O deset minut jsem vyrazil znovu, ale dole u Vltavy, která byla schovaná do té hezké mlhy, jsem zjistil, že jsem si při té dobíjecí otočce doma zapomněl energetický gel, který jsem hodlal v polovině trasy posnídat.
Hladový, bolavý a rozmrzelý jsem se sebezapřením uběhl 21 kilometrů a u domovních dveří našeho krčského činžáku jsem vytáhl klíč, respektive sáhl po něm do kapsy, kde, stejně jako ten energetický gel, nebyl, protože oba ležely doma na stole u nabíječky na hodinky.
Tyto nesnáze se dají celkem snadno řešit díky mobilnímu signálu: lze vytočit manželčino číslo, vyslechnout si uštěpačnou poznámku a v citelném chladu vyčkat čtyřicet pět sekund, než sejde nebo sjede o čtyři patra níže.
Jenže tahat s sebou mobil, to jsou samozřejmě gramy navíc. Ani vyšší řady sportovních hodinek zatím zpravidla neumožňují poslat jednoduchou zprávu ve znění: Zlato, jsem idiot a nemám klíče, pojď mi prosím tě otevřít, je tu zima.
Pořád se dá ještě zazvonit na domovní zvonek a spojit se prostřednictvím mluvítka. Jenže se ukazuje, že to nezvoní. Házet do okna kamínky je samozřejmě možné, ale do čtvrtého patra nedohodím. Dům má dvoje dveře, ty zadní, vedoucí do parku, se právě s bouchnutím zavřely. Šel ten člověk dovnitř, nebo ven? Nesměle klepu na dveře. Nic.
V našem domě dlí asi osm domácností. V neděli ráno patrně výrazně méně. Hnát ze třetího patra stoletou paní, i když byste koukali, jak jí to pálí, mi nepřijde humánní. S těmi lidmi, kteří ve sklepě shromažďují nápadně velké množství espézetek, si zase nechci povídat. Po zralé úvaze zvoním na kamarádské sousedy nad námi. Nic, jsou asi na chatě. Jestlipak vzali i toho obřího psa, nebo bude zase smutně výt?
Zatím smutně vyju já. Zahazuju stud a oslovuji zadumané lidi na ulici. Není jich mnoho: naše křižovatka není zrovna dopravní tepna, ač tu kdysi jezdívaly tramvaje. Někdo vleče nákup z Alberta, o zábradlí se opírá chlápek v teplákách, kouří cigáro a popíjí pivko z plechu. Pár lidí nese bordel ke kontejneru. Můžu si půjčit váš telefon? Zabouchl jsem si klíče. Mobil nepůjčuji. Děkuji, na shledanou.
Přistihl jsem se, že po nich házím věty typu "Jste velice laskav, moc jste mi pomohl", jako na mě někdy volají odmítnutí žebráci anebo ti lidé, kteří potřebují třicet korun na lístek do Plzně.
Tyto rozhovory se odehrály asi v pěti variacích a kromě toho, že jsem byl čím dál zmrzlejší, jsem byl i stále zdrcenější a zkroušenější: já, který jsem loni na Tisících mil dokázal vysomrovat prakticky cokoli počínaje sprejem na léčení paty (přenesl mě přes Krušné hory) přes otevření zavřené hospody či nabídku kafe a piva zdarma (nemohl jsem si vybrat) a konče večeří a ubytování v pergole zdarma? Nebo se změnili lidé? Jsou teď ostražitější? Vypadám jako bezpříznakový superpřenašeč covidu? Je pravda, že to zelené triko už je trochu za zenitem, ale být zlodějem telefonů za bílého dne, zvolil bych patrně jinou strategii než se pokoušet o nějakou legendu.
Květinářství otvírá v deset, to je za osm minut. Koupím bezkontaktně kytku, prodavačka neodolá mému zpocenému šarmu a nechá mě zavolat. Anebo mě vyhodí, protože s sebou nemám roušku (gramy navíc).
"Prosím vás, můžu se na něco zeptat?" Málem jsem zapomněl na chlápka, který se opírá o zábradlí. "Nevíte, jestli jsou v tom nákupním centru v neděli otevřené i jiné obchody než potraviny?" ptá se se záhadným cizím akcentem a ano, oslovil mě on, ne já – nevypadal ani jako bezpříznakový přenašeč a asi ani jako odnašeč telefonů. Věděl jsem: v obchoďáku samozřejmě otevřeno je. Má velkou radost, že jsem mu pomohl, protože je v jakýchsi záhadných nesnázích. A teď je řada na mně, resp. na něm: můžete mi taky pomoct. Ochotně loví telefon z kapsy a spojujeme se s už poněkud ustaranou manželkou, jež je v tuto chvíli zhruba čtyřicet metrů vzdušnou čarou v bytě, kde je asi o sedmnáct stupňů tepleji.
Muž pokračuje ve vyprávění, příběh je stále zamotanější - měl nastoupit do práce, ale potřeboval na záchod a neuvěříte, co se stalo pak, tu smlouvu tam nechal či co a to obchodní centrum v tom snad nějak figuruje, ale já už opravdu musím, čeká na mě žena, díky moc.
Ponaučení? Radši se přestěhujeme do bytu, kde funguje zvonek. A níž, kam dohodím kamínky.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat