JAK JSEM JELA FANDIT FC FOREJT...

Pánbů nás netrestej - FC Forejt 2:2
text Nikol a foto Ř.

Po pátečním vydařeném lacrossovém finále, kdy jsme se propíjeli až do brzkého rána, jsme se na sokolovně (možná to bylo ještě u Kestřánků) dohodli, že se pojedu podívat na zápas. Při té příležitosti vezmu auto a část týmu směrem Modřany dovezu. Když jsem dojela před Pandu, setkala jsem se tam s Frantovým transportérem, Frantou, Špínou a Vlastíkem, chvíli jsme tam tak stáli, pak přišel Kajetán a Řízek.

Když jsme zjistili, že nepřijelo další menší auto, rada klubu FC Forejt rozhodla , že pojedeme Frantovým transportérem. Přirozeně jsem chtěla jet vzadu, ale to mi nebylo dopřáno, jelikož jsem byla nejvíce střízlivá, nebo chcete-li nejméně opilá, šla jsem po krátkém dohadování na místo řidiče toho autobusu značky Volkswagen. Prvními úkony bylo srovnání zrcátek a zařazení zpátečky, ovšem to mi nebylo dopřáno a musel zakročit můj osobní navigátor značky Řízek (byl vybrán pravděpodobně proto, že asi bude nejméně vzteklý a nervózní, nebo že to Franta nechtěl vidět zblízka).

Po vycouvání jsem rozžala světla a naše vozidlo si to šinulo z kopce, u Jankovky jsme předjeli 244, když stavěla, zezadu se začaly ozývat posměšné poznámky (typu, že to bylo dost rychlý nebo co?), které za celou cestu neustaly. Moc jsem je nevnímala, ale doufám, že majitel stránek nějaké doplní. (Pozn. Ř.: Tak snad radši ne…) No cesta celkem ušla, až na tu mlhu, která byla fakt hustá, a přidávání plynu, kdy se Franta měnil v hada – syčel tak, že jsem se až skoro bála.

Po dohadování, kde je konečná tramvaje v Modřanech, jsme odbočili doleva a tušili tam v mlze přítomnost hřiště. Pozastavila jsem mikrobus a kolemjdoucího se otázala na fotbalové hřiště. Nejprve mou otázku zopakoval a poté vysloviv ji ještě jednou ku své přicházející přítelkyni, zmizel v zaparkovaném autě. Žena nám odpověděla a k údivu všech nás nasměrovala mlhou kamsi, kde jsme jen těžko mohli tušit hřiště.

S parkováním v kopci mi pomohl Řízek. No a fotbal se nesl v duchu nelítostné honby za míčem zelených a modrých hráčů. Rozhodčí, který měl k Radotínu blízký vztah (nebo možná k Martinovi, kdoví), mimochodem měl i dvě zlaté náušnice jednom uchu. Zápas byl zakončen remízou, hodnotit hru si nedovoluji, protože fotbalu nerozumím, ale šlo to.:-)

Cestou zpátky se řečičky ještě přiostřovaly, ale moje pozornost již ochabovala. Jediné, co si asi vybavuji, bylo, když Špína řekl, že to bylo fakt vtipný, protože se smál i Péťa Forejt. Nevím, jestli je to pro Špínu lichotka, ale pokud vím, Péťa se směje rád a často. I tomu, když Špína po vzoru Izera srovnával Krytináře, Skamene, Janouškovou a Čenského podle velikosti.

Dovezla jsem je do Radotína; Marťase a Káju jsem vyložila u Jankovky, zbytek jsme dovezli před cukrárnu, kde jsem si přesedla do svého auta, které odmítlo nastartovat, asi se fiestička cítila podvedená. Franta se prokázal jako gentleman, pokusil se to opravit, klepnul do toho startéru a nic. Takže, když vylezl zbytek z cukrárny, byla fiesta roztlačena a nastartována. Domů jsem dojela a na doporučení fiesta nikde nechcípla a dojela až na parkoviště.

No jen se těším na další výpravu s FC Forejt.