Pršelo a Běchovice, kde jsme měli hrát, byly strašně daleko. Strašně daleko byl i Václav, když jsme mu volal, kde jako je, když tu máme sraz a já tu jsem. Dočkal jsem se jej asi po 25 minutách a telefonátech, kdy už čtyři další mušketýři - celý zbytek týmu - vyčkávali u hřiště.
Prozřetelnost nás ale protáhla Jižní spojkou v rekordním čase, vozidla uhýbala, jako bych měl na střeše fabie majáček, a když ne, jel jsem jako Knight Rider nebo Trpišovský. Zkrátka a dobře, na svůj první zápas po půlroční zdravotní pauze jsem dorazil takřka včas.
Vyzbrojen masivní ortézou na kotníku a bezmeznou důvěrou v kombinaci umění a magie ortopedů na Malvazinkách, vrátil jsem se mezi tyče. A sledoval bizarní sestavu s dalším nepříliš často hrajícím, věčným rekonvalescentem Vlastíkem na hrotu a Venálem v neobvyklé roli posledního. Představili se rovněž Pája, Luboš a Rádoš, abychom to měli kompletní. Výhoda nedostatku hráčů se projeví teprve při jejich výčtu - nezabere to moc místa ani práce.
Nevedlo se nám špatně. Rozhodčí pár minut po úvodním hvizdu vymyslel standardní situaci v náš prospěch, kterou ale neměl kdo kopat. Specialisté jsou zranění, anebo nechodí. Nakonec se odhodlal Václav a jeho přízemní rána po teči obránce skončila k našemu nekonečnému údivu v síti. V pozápasovém rozhovoru pro Řízkovy stránky se přiznal, že to byl jeho první přímý kop v životě.
Venál měl i jinak svůj den. Dvakrát ostře vypálil, jenže pokaždé jeho střelu brankář vyrazil, jednou na tyč. Akorát si někde zapomněl svůj dres, tak hrál v nějakém hnusném tričku.
Ale šejci byli opravdu trochu někde jinde, nejen co se týče tabulky a výhledu do příští sezony. Když trochu zabrali, začali nás přehrávat. Šancí měli dost. A proto i záhy vyrovnali.
Noha držela, a tak jsem se odhodlal k tradičním a divácky velmi atraktivním dlouhým nákopům na Vlastíka, ze kterých dosud historicky nikdy nic nebylo. Dnes ale jeden z těchto předem ztracených balonů Vlasta asi záměrně sklepl na Luboše a šli jsme podruhé do čela.
Souboj se Šejkem Peterka měl pro mě kromě comebackového rozměru i rozměr virtuální. Jeden z jeho hráčů totiž také hraje fotbalový manažer Hattrick. Kdo z nich to je, jsem zjistil záhy. Uživateli Many 46 (v dresu číslo 46) jsem totiž vyrazil balon přímo k nohám a tento sympatický chlapík s excelentním zakončováním se nemýlil. Aby ne, já jsem jen hašteřivý člověk s ucházejícím chytáním v nedostačující formě, nemohlo to dopadnout jinak.
O poločase 2:2, sranda a spokojenost, pot stoupal vzhůru k reflektorům, dál spíš mrholilo a každý byl tradičně poločasově chytrý. Vlasta umí o pauze rozhazovat rukama jak Baroš vsedě ve vápně!
Nezměnili jsme nic. Bylo nás málo, fyzicky jsme přestávali stíhat, soupeři měli značnou převahu jak v poli, tak na střídačce. Občas se šejci rozestavili kolem našeho vápna jak při házené.
Na polovině soupeře často zůstával jen Vlastík. Ten mimochodem podal také velmi dobrý výkon - přenesl si svou současnou slušnou bowlingovou formu i na umělý pažit. Hrál pozičně, jako obrovská kuželka stál zády k brance a soupeři občas nevěděli, co s ním, ani dva jej nedokázali odtlačit. "Ty ses po deseti letech, co hraješ hanspaulku, konečně naučil podržet balon," vysekl mu po zápase poklonu kapitán Venál.
Čas od času jsme se ale dostali i k brance protivníků. Byl to zase Vlasta, u nějž začala naše poslední letošní úspěšná akce. Ostře pálil z úhlu a odražený míč doklepl do sítě Rádoš. Byli jsme neuvěřitelně efektivní a potřetí jsme vedli.
To bylo asi čtvrthodiny před koncem a bylo jasné, že udržet titěrný náskok bude soda. Tlak soupeře stoupal, my kompaktně drželi prešovský beton, a když už to vypadalo, že by to třeba mohlo vyjít, jeden z nejlepších soupeřových hráčů angličanem srovnal. To se možná dalo chytit, ale to bych se nesměl uplynulého půl roku válet.
Pak se mohl (zády k brance) ještě proslavit Vlastík, ale to už by asi ani nebylo spravedlivé. Stará známá nejnižší osmá liga volá; sedmiligová epizoda končí, ale díky pěknému poslednímu zápasu aspoň ne tak trpce.
text a brutální mobilní fotka Řízek
.JPG)
Žádné komentáře:
Okomentovat