ŽEBRÁCKÝ PLES

V Žebráku mají kromě dvou zřícenin taky obludný socrealistický betonový kulturák. V něm slavily studentky z Berouna svou nastávající zkoušku dospělosti. A protože mezi nimi byla i kamarádka Eliška, jeli jsme tam ve velkém.

Na parkovišti před kulturním domem se leskly škodovky, žigulíky a lepily se na bavoráky. Na naše auto místo nezbylo. Mládež před vchodem kouřila trávu a měla nakřivo kšilty, jak to tak bývá, my zaparkovali přímo před nonstop barem - se všemi riziky, které se k tomu vázaly.

Přijeli jsme hrozně pozdě, protože jsme večer poctivě trénovali, abychom v sedmé fotbalové lize náhodou neudělali ostudu. Osádka našeho vozu - Maruška, Venál, Péťa - odstartovala večírek už tam, připila si s Vlastíkem na zdraví jeho synátora Járy jakýmsi zkumavkovým krvesajem (nevím, co tím chtěl Vlasta říct), někteří několikrát.

 Kvůli pozdnímu příjezdu měli všichni obrovský náskok, který se zdál v jistých případech (Jirka, Milan) nedostižný, ale část z nás to nakonec zvládla. Na ubrusech byly namalované hnusné kytičky, v tombole se dal vyhrát živý křeček, anebo jsme mohli vydražit mrtvého kance. Parket připomínal diskotéku z filmů s Vaculíkem, všechno blikalo a zářilo, stroboskop zavěšený u stropu u skočné syntetické polky působil nepatřičně, ale to tak nějak všechno, pokud člověk zrovna byl střízlivý. Tancovat se nedalo, leda pařit.

Před barem byl rozvalený mohutný neonacista, maturantkám padaly šerpy i půjčené šaty. Slušelo to jen Elišce a Marušce (a možná i dalším, ale měl jsem oči jen pro ně). A v jedné přestávce, kdy si kapela utírala orosená čela, nastoupili hiphopeři z (považte!) šesté nejlepší skupiny v tuzemsku. Ale byla to synchronizovaná nuda. Hiphop is dead.

Okolo půlnoci se kapela rozvášnila, podruhé zahrála píseň Praha od Péťovy oblíbené kapely i nesmrtelnou ódu na svařák od skupiny Harlej. Jirka neplánovaně odpadl a načas ztratil peněženku, Václav přišel o telefon, šli jsme ho spolu hledat na mráz mezi vajgly a hiphopery. "Nehledáš náhodou mobil?" vesele zářila Péťova očka, když pak jako kouzelník rošťácky vytáhl pohřešovaný přístroj z kapsy u saka.

Přišlo půlnoční překvapení s mixem písniček a scénkou, které mi nápadně připomínaly turisťáckou mitru. Potom dýdžej spustil Sladké mámení a Majkla Dejvida a začalo neúprosné totalitní disko. Milan bloumal v kabátu po parketu a s nikým nemluvil, Péťa objevil opuštěné jídlo a k naší velké radosti se do něj odvážně pustil.

Okolo jedné hodiny jsme to otočili. Václav ještě optimisticky koupil dvě plzně na zpáteční cestu, načež jej probudil až zpomalovací práh v jeho domovské dědině. Rozjetý Péťa varoval, že bude hrozně hovorný, ale za celou cestu pronesl jen: "Most Barikádníků," když jsme jeli přes most Barikádníků.

A v půl třetí do hajan, zatímco maturantky, prahnoucí po kariérách učitelek v mateřince, asi zrovna dobývaly časně ranní Beroun na afterparty a Milan zřejmě ještě mlčky a zadumaně bloumal po parketu.

text a fotky Řízek
(vyjma fotky, na níž Řízek je - tu fotil Péťa, a já mu slíbil, že ji na ten internet dám. A taky reklamy na pivo, tu fotila Maruška a já na to trestuhodně zapomněl)

NÁTĚR OD CHALUPÁŘŮ

Zase fotbal!
text Řízek, fotky Nikol

Nebyli bychom to my, kdybychom si aspoň na táboře odpustili kopanou. Ba naopak: jedinečná poloha našeho horského kempu pro otrlé děti s sebou nesla tu výhodu, že tamější vesničané pořádali poblíž jakési prestižní mistrovství toho světa, kde lišky dávají dobrou noc vlkům. Zkrátka, hrál se nějaký turnaj, a nás nenapadlo nic lepšího než se přihlásit.

Co taky dělat během uplakaného návštěvního dne - když se z dětí odplavuje špína v akvaparcích, jiné se v luxusních restauracích marně dožadují ešusu a populární táborový predátor kocour Pepan prohání po šikmé louce psy od pinčlů po maďarského ohaře?

Takže pojďme vyhrát turnaj a získat slávu! „Ty si děláš srandu, ale ten pohár je putovní, takže když ho vyhrajeme, budeme si sem příští rok muset udělat výlet,“ měl naprosto zbytečné obavy jeden z matadorů našeho týmu Vlastík. Mělo to totiž jeden zádrhel.

Páteční večírek se trochu protáhl, a tak bylo stěží nalézt v našem dresu někoho, kdo by s klidným svědomím mohl usednout za volant. S klidným svědomím jsme ovšem zkritizovali a zironizovali všichni vesnické kopáče s účesy a jistě i móresy jako Ronaldo, Koller a Beckham. Co teprve to haló, když nás vylosovali do „skupiny smrti“ spolu s nějakými Chataři či Chalupáři a Lhotkou…

Sakra, ti chalupáři vůbec nevypadají jako Sovák s Kemrem. Chasníci v dresech Zlaté Olešnice rozjeli gólový orchestrion záhy, snad i proto, že s kopcovitým terénem měli více zkušeností.

Náš gólman obecně vzato neměl příliš úspěšný den, ve velké brance se trochu ztrácel a pod rukama mu prošlo ledacos podivného. Výsledek 0:2 po konci utkání nás zas tolik nebolel, našim střelcům se vracela barva do tváří, a tak jsme se plni optimismu utkali i s Lhotkou.

To bylo takové bušení do vrat. Nebylo sice zamčeno, ale i tak jsme se nedotloukli: remíza 0:0 nás vzhledem k prapodivnému systému turnaje a krajně nešťastnému vývoji skupiny odeslala do duelu o předposlední příčku.

To byl docela pěkný zápas. Nejprve Jirka zdálky nachytal gólmana soupeře na jahodách, načež jsme z úhlu inkasovali i my, tedy Já I. Pak se znovu ozvalo Štěně, jenže nagelovaný Beckham prapodivně zblízka srovnal. A tak se šlo na penalty. Hned tu první jsem lapil, jenže i Jirka napálil brankáře. Pak se chvíli nedělo nic zvláštního, tedy dokud jsem sebevědomě poslal svou penaltu do tyčky. A jelikož jsem na následující pokutový kop nedosáhl, zbylo na nás šesté místo. Třebaže jsme měli určitě nejvíce fanynek.


Takže pohár zůstane na venkově, ale ukázali jsme svou nespornou sílu. Až všichni vystřízliví, mohli bychom se v hanspaulce poprat o postup. Ostatně jako každý půlrok.