Stejně jako byste museli znát Míšu, museli byste vidět hospodu U Blanky. Na samotném konci obce Lhota nedaleko Brandýsa (anebo nedaleko Staré Boleslavi, jak kdo chce) má tato provozovna zřejmě napojit žíznivé návštěvníky nedalekého obřího koupaliště. Je téměř schovaná těsně za větším domem, uvnitř najdeme terč na šipky, malby asi místního umělce a nad výčepním pultem kalendář Hornbachu s dívkou v lascivní poloze vysypávající kolečko se štěrkem (nevěřil jsem, že něco takového jde).
Jako její (té restaurace) největší devizu v třicetistupňových horkách minulé neděle vidím bezútěšnou zahrádku, nebo spíš dvoreček, kde byl stín. Měli jsme fakt hlad a svým způsobem jsme se těšili na smažák, kuřecí prsa s broskví á la devadesátky anebo katův šleh - kamarádi jsou sice z hipsterské Letné, ale jsou správní a žádné fajnovky. A tak Pražáci vylezli z klimatizovaného teréňáku s ústeckou espézetkou a přilepili se k jednomu ze špinavých stolů.
Provozovna se v půl jedné odpoledne teprve probouzela po pravděpodobně velkolepé sobotní noci. Když dlouho nikdo nepřicházel, ten nejodvážnější z nás se vypravil do budovy pro jídelní lístky. Tedy pro jídelní lístek. Ten byl, jak jsme následně zjistili, sdílený pro celou restauraci a provedený zelenou fixkou na opačné straně zmuchlané faktury za nakládané hermelíny. Jak ten cár putoval od stolu ke stolu, to mi přišlo tak skvělé! Ostatně stejně jako další postava (majitel? kuchař?), která se vzápětí vypotácela z podniku a vypadala asi jako opravář zemědělských strojů.
Dali jsme si plněné lusky a krůty na rozmarýnu. Krůty byly až neandrtálsky obrovské a holky se nad nimi samozřejmě povinně ofrňovaly; lusky byly plněné něčím, co jsme identifikovali jako materiál pro výrobu játrových knedlíčků. Další paprikové lusky dostaly i holky ke krůtám - ty byly plněné pro změnu kysaným zelím. Bohužel jsme si nedali ovocné knedlíky, abychom zjistili, v jaké roli papriky vystupovaly zde. Ale jíst se to obecně dalo.
Pak už následovala ta humorná epizoda s placením a můžeme konečně na koupačku. Lhota je takové malé Chorvatsko a její věhlas daleko přesahuje její tuctové jméno, k bráně koupaliště se táhne dlouhá fronta aut i s cizími espézetkami.
Prý tam je někde i nudapláž, ale té odvahy bylo pro dnešek už dost.
text a foto Řízek
Střetnutí dvou naprosto protichůdných světů jsem včera mohl přihlížet v Táboře. Nedošlo k němu; duhový průvod sympatizantů gayů a leseb hermeticky oddělil pás těžkooděnců od jejich odpůrců, pro které se vžil eufemismus pravicoví radikálové. Ti se navíc dočista ztratili v úzkých uličkách města. Nebo kdoví, třeba taky nakonec šli oslavit jinakost…
Desítky novinářů, z nichž se většina raději oblékla do zelených vestiček PRESS (v předtuše války), z tohoto fiaska vytvořily událost. Někteří mí kolegové se dokonce nezdráhali trojici řečníků po skončení vyzpovídat, jak že mysleli některé své teze. Pro mě je důležité, když jsem se po těch asociálech rozhlédl, že za duchovní (!) základ rodiny považují otce, matku a dítě. Další verbální perly snad ani nemá cenu citovat, ale kdybyste si to někdo chtěl stůj co stůj přečíst, mám to někde načmárané v bloku, i s kritickými připomínkami. "Mítink" skončil oproti plánu téměř o hodinu dříve, řečníkům došla moudrá slova a vlajkonoše bolely ruce. Asi.
Mezi gayi bylo příjemněji. Několikasethlavá Queer Pride se Táborem nesla s duhovými vlajkami, úplně v pohodě a bez nějakých větších excesů. Občané civěli, jeden pošahaný pouliční kazatel tam do tlampače breptal něco o hříchu a o tom, že je pánbůh všechny nakonec potrestá, náckové, kteří by si to taky zasloužili, byli někde schovaní. Aby ne, v davu bylo dost zle se tvářících anarchistů, ani duhová barva to nemohla zakrýt. Zelení novináři, barevní lidé i já v na
růžovělé košili, kterou jsem si přesně pro tuto příležitost omylem při praní obarvil červenými trenýrkami, jsme se procourali až na kraj města.
