POLOMÁČENÝ KOCOUR

Kdyby náš kocour uměl mluvit aspoň tak jako současná primátorka Prahy, nazval by nás nejspíš debily. Jednou za čas totiž zvířeti nařídíme koupel. Jenže téměř každý ví, že jak kabely v tunelu Blanka, tak černé kočky vodu nevyhledávají. Spíš naopak. Vznikají z toho pak nepříjemné, podrápané situace.

Na internetu existují návody na koupání koček. Zpravidla by se podle odborníků tato zvířata měla mýt před výstavami, jak jsme se dočetli. Ovšem na situace, kdy nevýstavní (přesto krásné) zvíře poněkud smrdí, manuály nepamatují. Zato doporučují kočku nestresovat a po skončení ji vysušit fénem, což ji samozřejmě určitě nevystresuje.

S kocourem Pepanem je to čím dál složitější, protože je to učenlivý prevít. A zpravidla pozná, co se na něj chystá. Před cestou automobilem třeba neomylně zaleze pod postel jak Němci do krytu. Že se z práce vrací jeho panička, odhalí se zachrastěním klíčů v domovních dveřích (tedy o čtyři patra níže), možná i dříve, jen mi to nechce vyzradit.

Takže i tuhle trapnou boudu ihned prokoukl.

Návod radí, že koupat by měly dvě osoby, a v tom se nedá než souhlasit. Vlastně ne, chtělo by to ještě jednoho psychologa a dva až tři siláky. Maruška napouští trochu vlažné vody s naředěným šamponem pro dlouhosrsté psy (s prošlou trvanlivostí) do vany a konejší. Já v roli zlého policajta z kocoura nejprve vyrábím polomáčenku. Jenže se nám nedaří vyvrátit Pepanovo přesvědčení, že už nás po téměř sedmi letech přestal bavit, a že jsme se ho proto rozhodli utopit. Dosud polosuchá šelma bryskně odhaluje slabé místo (můj úchop) a šplhá pryč z nenáviděné vany. Objevují se první šrámy na hrudi chovatele; ještě hlubší jsou ty ve vztahu zvířete s jeho domnělým pánem.

Maruška dále konejší a pouští sprchu. Pepanova zuřivost narůstá, začíná šermovat packami. Velmi správně manuál doporučoval tvorovi ostříhat drápky - což je ovšem další činnost, kterou Pepan nenávidí podobně jako alobal, koně a vysavač, tudíž jsme mu je nechali. Nakonec sprchuje žena mě s kocourem v náručí, rozuměj s drápy zarytými do mé mocné hrudi. Mě nikdo nekonejší. Po nezbytném osušení a granulové kompenzaci za všechna ta příkoří nastává druhá část očisty - ta individuální. Uražený kocour zalézá do ústraní a vlastnoručně a vlastnoslinně se zbavuje těch prošlých chemických sajrajtů.

V půl desáté večer, asi hodinu a půl po koupeli, Pepan na chvíli přerušil olizování a hodil po mně zlým pohledem. Bylo v něm asi tohle: "Jsi debil, ke všemu ještě s podrápaným nosem a okem."

text a foto Řízek

P.S. Dodatečně ještě soundtrack k dnešnímu článku: http://youtu.be/CJMp3yPtzEE

BLANČINY KRŮTY A PAPRIKY

To byste museli znát Míšu. Nepřišlo by vám pak divné, že se v jedné z nejbizarnějších hospod, kterou jsem kdy navštívil, ve středočeské vsi Lhota ptala paní provozovatelky, jestli bere stravenky. Paní na nás upřela unavené oči, dlouze se zamyslela, nebo hledala ta správná slova. "Co bych s nima asi dělala?" zeptala se posléze a měla pravdu.

Stejně jako byste museli znát Míšu, museli byste vidět hospodu U Blanky. Na samotném konci obce Lhota nedaleko Brandýsa (anebo nedaleko Staré Boleslavi, jak kdo chce) má tato provozovna zřejmě napojit žíznivé návštěvníky nedalekého obřího koupaliště. Je téměř schovaná těsně za větším domem, uvnitř najdeme terč na šipky, malby asi místního umělce a nad výčepním pultem kalendář Hornbachu s dívkou v lascivní poloze vysypávající kolečko se štěrkem (nevěřil jsem, že něco takového jde).

Jako její (té restaurace) největší devizu v třicetistupňových horkách minulé neděle vidím bezútěšnou zahrádku, nebo spíš dvoreček, kde byl stín. Měli jsme fakt hlad a svým způsobem jsme se těšili na smažák, kuřecí prsa s broskví á la devadesátky anebo katův šleh - kamarádi jsou sice z hipsterské Letné, ale jsou správní a žádné fajnovky. A tak Pražáci vylezli z klimatizovaného teréňáku s ústeckou espézetkou a přilepili se k jednomu ze špinavých stolů.

Provozovna se v půl jedné odpoledne teprve probouzela po pravděpodobně velkolepé sobotní noci. Když dlouho nikdo nepřicházel, ten nejodvážnější z nás se vypravil do budovy pro jídelní lístky. Tedy pro jídelní lístek. Ten byl, jak jsme následně zjistili, sdílený pro celou restauraci a provedený zelenou fixkou na opačné straně zmuchlané faktury za nakládané hermelíny. Jak ten cár putoval od stolu ke stolu, to mi přišlo tak skvělé! Ostatně stejně jako další postava (majitel? kuchař?), která se vzápětí vypotácela z podniku a vypadala asi jako opravář zemědělských strojů.

Dali jsme si plněné lusky a krůty na rozmarýnu. Krůty byly až neandrtálsky obrovské a holky se nad nimi samozřejmě povinně ofrňovaly; lusky byly plněné něčím, co jsme identifikovali jako materiál pro výrobu játrových knedlíčků. Další paprikové lusky dostaly i holky ke krůtám - ty byly plněné pro změnu kysaným zelím. Bohužel jsme si nedali ovocné knedlíky, abychom zjistili, v jaké roli papriky vystupovaly zde. Ale jíst se to obecně dalo.

Pak už následovala ta humorná epizoda s placením a můžeme konečně na koupačku. Lhota je takové malé Chorvatsko a její věhlas daleko přesahuje její tuctové jméno, k bráně koupaliště se táhne dlouhá fronta aut i s cizími espézetkami.

Prý tam je někde i nudapláž, ale té odvahy bylo pro dnešek už dost.

text a foto Řízek

NA ORLÍKU

O téměř trojdenním výletu
text a fotky Řízek

Snad mě za tu upřímnost někdo neukamenuje, ale v našem turistickém oddíle jsou i tací vedoucí, jež neradi chodí. Mají k tomu různé důvody, od pohodlnosti přes aktivní preferenci jiných dopravních prostředků (kolo, jachta, drak) po různé bolístky. Tito lidé pak pochopitelně nemají dvakrát radost, když na táboře nastane čas trojdenního výletu, protože při něm je obvykle nutnost pořád někam chodit prakticky nevyhnutelná.

Letošní trojdeňák byl ovšem v čase tropických veder, kdy by jen blázen podnikal dlouhatánské túry - a proto k velké radosti těch pohodlnějších z nás byl výlet pokrácen na snesitelnější dva dny. A kromě toho se vyráželo jen do blízkého okolí.

K výpravě jsem se připojil později. Pomohla mi kalorická vzpruha v čimelické cukrárně a možná ještě více Nikol, která mě z tábora svezla svým traktorovým vozem až přímo do Orlíku nad Vltavou. Ten by právem mohl být považován za baštu TOP 09 (a snad ani netřeba erudovaného politologa k vysvětlení, proč tomu tak je). Jak se ze zmateného koláčového grafu na vývěsní desce dalo vyčíst, kníže zde bral téměř sedmdesát procent hlasů. DSSS pohořela, volili ji jen čtyři zoufalci. Tolik politika.

Na cestě po schwarzenberském panství jsme pak potkali bezvadného hada, který se s námi moc nechtěl bavit, protože zrovna večeřel. Pája napodruhé dokonce našel i písečnou pláž, a po koupačce jsme nedaleko od ní objevili i celkem snesitelné místo k přespání. Nocleh byl ve znamení neřešitelného dilematu, zda v neobvykle parné noci zvolit raději spacákovou ochranu před invazemi zběsilých komárů, nebo se odhalit a vydat se jim všanc. Nevím, jak ostatní, ale já jsem na to až do rána nepřišel. Zato se mi cestou na záchod totální tmou podařilo málem zabloudit. Možná i během této napínavé cesty mě přepadlo těch 32 klíšťat, kdoví.

Zážitkem druhého dne byla bezesporu prohlídka zámku. Přejme devatenáctileté slečně průvodkyni, ať jí vyjdou ty přijímačky na historii, když už nás tak pěkně zasvětila do tajů místních komnat, ohromovala využíváním tajných zámeckých zkratek a prostě tak. (Tu knížku, kterou mi jako aktivnímu zájemci o historii doporučila, si asi nepřečtu, protože jsem zapomněl, jak se jmenuje. Ale tuším, že to bylo něco s Metternichem). "Užijte si tábor, je to na vás dost vidět," rozloučila se rozpustile a sarkasticky a přiznejme si, měla docela pravdu. Emoce srovnala zvěřina v místní restauraci, jejíž obsluha Milanovi do polévky zlomyslně zamíchala drát - ale to už pro nás taky není nic nového.

První várku táborových fotek najdete v albu, díky Milanovi za pomoc s komentáři.

PRO BREJLE

Jednodenní výlet do Benešova a okolí
text a foto Řízek

Byla sobota, nikdo po nás nic nechtěl, a tak jsme vyrazili pro brejle. Čekaly na nás v Benešově, stačilo si je jen vyzvednout - a zaplatit. Spolu s nimi se na nás těšilo dechberoucí vedro, které se dokonce prodralo i skrze klimatizaci. Naštěstí lze vždy stáhnout okénko, když klika zrovna nezůstane v ruce.

Ve městě samotném asi do rána slavili, soudě podle odéru linoucího se z alejí. Ale to jen tak bokem.

Protože předání brýlí je obřad tajný a dobře vidoucí lidé se k němu nepřipouští, řidič musel zůstat na náměstí. A kochal se kašnou. Puberťáci jejím prostřednictvím prázdninově balili puberťačky, ty se jim však pod chladnou vodu dostat nepovedlo, k jejich a částečně i mé smůle. Naopak kudrnatý psík se vykoupal, jakožto i my, jen za dlouho a někde úplně jinde.

Když se Maruška vrátila s novými skly, koupili jsme si lehkovážně jahodovou obrzmrzlinu. Ta byla tak dobrá, že posléze zchladila i odpadkový koš.

Zdoláme Konopiště? Prošli jsme rozpáleným městem a nekonečným předměstím, přívětivým parkem s celou řadou chladných stínů a vzácných dřevin, kde si lze splést buk s dubem a tis s jalovcem, a také špalírem svateb. Bylo zrovna osmého osmý, zřejmě i takové estetické datum může hrát svou roli a přemluvit lavírující dvojici. Vlastík má šanci hned 9. 9., ale nevsadil bych si na něj.

Obdivovali jsme se nádheře nevěst, okázalosti jejich stafáže, a taky trochu medvědu v příkopu. Uměl docela pěkné kousky a měl rozkošnou barevnou podprsenku, přesto k němu nikdo nechtěl. Zato na lva se slečna ráda usadila, navzdory jisté podobnosti s mým kocourem, který ovšem nepatří mezi její favority. Ale je fakt, že pískovcová šelma nesmrdí, neskáče spícím lidem na obličej a nejí můry.

Konečně rybník. Nikdo se nekoupe, no a co. Zmocňuje se mě pocit, že na mém těle ulpívá jakýsi olejnatý film, avšak možná je to jen žabinec. Žena už je venku a třese se jak ratlík. Tak taky utíkám - čau, Benešove, díky a zase někdy.