VODA JAK ZE ŽURNÁLU

Řeka je hnědá a Maruščina ramínka začínají červenat. Před ní blýskají vlnky, z nichž se v dálce už asi po dvacáté tyčí úplně stejná skála. Pokaždé před ní řeka zatáčí doleva. Nad ní hustý les a úplně nahoře takový hájek s mýtinkou, co vypadá jako Toskánsko. Ve skutečnosti jsme na Křivoklátsku a okolo je Berounka. Hledám pod zadkem lahev s kapitánem utopeným v kole, se šibalským úsměvem ji nabízím kolegům a nikdo si nedá.

Podle mě tomu, že bychom společně s několika spárovanými žurnalisty a žurnalistkami opravdu vyrazili po škole na vodu, nevěřil vůbec nikdo. A přece se nás osm (Míša a Petr, Anča a Milan, Hanička a Václav a my dva) naskládalo jednoho sobotního rána do autobusu směr Rakovník a pak Skryje.

Autobus převážná část z nás ovládla. Naše roztomilé štěbetání vyvolané radostí, že jsme konečně spolu, nezvládla nějaká dáma, a soustavně kroutila hlavou. "Tady je to jak na tržišti," nechala se slyšet a určitě ji nepotěšilo, že jedeme až na konečnou. Nabízel jsem všem kapitána, ale nikdo si nedal. Zato se zatáhlo, místo proklamovaných extrémních veder se v půl desáté dopoledne objevila tma a strašně nasáklé obří mraky.

Ve Skryjích u mostu byl příjemný bufáč a nepříjemný frustrovaný idiot, který nás s přivezenými loděmi nechtěl pustit na louku k řece, protože by tam pro nás určitě zbyla hovna. Při vyjedávání se ukázaly povahové rozdíly. Zatímco jakýsi pan Werner (žádná přízeň), který nám půjčil lodě, věcně vykládal plavidla na dosud nezahovněnou louku a já se magora snažil chlácholit, Milan děl: "Komu jako tykáš, ty hovado?"

Přesto jsme se i s dívkami namazali a nalodili. Nasáklé mraky, bába kroutící hlavou, Praha i degenerovaný domorodec byli daleko za námi. Čekala nás naopak dvacetikilometrová romantická plavba v ukrutném vedru, ty opakující se toskánské výhledy a oběd v legendární restauraci U Rozvědčíka. Z ní trh a vodáci vymlátili její genius loci, změnila se v něco mezi mekáčem a spořitelnou, s potupným lístkovým systémem na vydávání jídel.

Je mi smutno, ale špekové knedlíky i pivo jsou celkem fajn. Hlavně je naprosto senzační být s kamarády na vodě, koupat se v trofejním pruhovaném triku a sledovat, jak Maruška zkušeně pádluje a na jejím slaměném klobouku přistávají vážky jak na heliportu.

Chvílemi soulodíme, jindy každá partnerská posádka pádluje po nekonečném voleji sólově. Pro někoho jsou to asi galeje, jiný si rochnivě užívá koupel v blátivé řece a furt někomu cpe kapitána, který je teplý a nikdo ho nechce.

Sobotu končíme v celkem hnusném kempu Ahoj! u Zbečna. Ze sprch teče jen horká voda a nedá se s tím vůbec nic dělat. Všude jsou karavany. Asi máme všichni úpal a úžeh, ale jedna rodina opravdu bivakuje v nafukovacím člunu. Zda ta holčička byla matka, nebo sestra chlapečka, jsme nezjistili. A snad si to radši nepředstavovat.

Autem přijeli ještě Míša s Romanem. Naopak odešla moje nokie, nejspíš do věčných lovišť chytrých telefonů. Asi úpal. Vysušení sluncem vyrážíme do hospody nad řekou, z jejíž zahrádky je úplně stejný výhled jako během dne, chybí jen ta rudnoucí ramínka. Schází taky posádka Hospodářských novin, které je zle. Skokanem večera se stává Kombajnérka, lahodná limonáda s nevábnou barvou. Kombajnérka je jako krachující Nokia, sbližuje lidi. Dáme panáky a večerní procházku Zbečnem, kde celkem pochopitelně chcíp pes. Míša s Romanem zase odjíždějí.

Už v sobotu se o tom v kuloárech šušká, v neděli ráno je to potvrzené a oficiální: výlet se zkracuje. Třebaže není zas tak strašné vedro, druhé galeje by žurnalisti už asi nesnesli. Cíl je tedy Nižbor, ne až Beroun. Údolí se rozšiřuje a řeka ještě zpomaluje. Chvílemi teče pozpátku. Míjíme torza továren i kamenolom, přenášíme jezy. Kapitána jsem vyměnil za minerálku, je o ní zájem.

Z Nižbora nás odvezl motorák do Berouna, čekaly nás hody v místním burger baru a poslední ostuda výletu. Třebaže bylo úplně plno, Berounští nás pohostili. Servírka nám vytvořila soukromou předzahrádku z deky a slunečníků. Ládovali jsme se v pololeže, kolem spěchala krysa a mně se nechtělo domů. A tak jsem si sedl do talíře. Tím jsem nevyhnutelnému konci vody samozřejmě nezabránil, ale aspoň si nás budou pamatovat. "Mohla bych vás poprosit, abyste mi podal ten talíř, na kterém sedíte?"

Voda byla krátká, horká, náročná, usměvavá, skvělá a neopakovatelná.

text a fotky Řízek

KOSOŘSKÉ VODÁCKÉ ANOMÁLIE

Hroch namočený tentokrát v Sázavě
text Vlastík, foto Řízek

Poté, co mi bylo nabídnuto zúčastnit se jednodenního splutí Sázavy z Týnce nad Sázavou do Pikovic, neváhal jsem. Akce pro táborníky a želvy byla naplánována na 13. června, tedy den před brigádou, aby se nám ten víkend pěkně vyplnil. V pátek u mě přespal Péťa, neboť by jinak musel vstávat již v pět. Takto tedy nevstával o mnoho později.

Sraz byl totiž určen již na 7. hodinu ranní v turisťáku, kam jsme s Péťou dorazili asi o deset minut později. Zde byl již v plné práci Řízek s pěti táborníky (z děvčat nikdo nedorazil). Zapojili jsme se tedy do přípravy, abychom stihli autobus na Zbraslav, odkud nám jel v devět vlak. Zde poprvé jsem položil otázku, kde je Vašek, na kterou mi Řízek řekl, že už tu měl být, včera že s ním vše domlouval.Zhruba o půl osmé si Řízek uvědomil, že nemáme klíče od klubovny, a proto jsme pro ně jeli ke mně domů.

Cestou jsem si dělal Řízka legraci, že Vašek zavolá a Řízek mu bude dělat taxíka. Řízek mu tedy pro jistotu napsal, kde že je. Vzápětí Vašek telefonoval, kde že jsme my. On, že je v Kosoři a abychom pro něj přijeli. V Kosoři jsme se dozvěděli, že Vaškovi rodiče vstávali v 6 hodin, od šesti již u nich pracují řemeslníci, ale jemu bohužel nezazvonil ani jeden dvou budíků. No prostě kosořské anomálie.

Když jsme byli konečně pohromadě, vyrazili jsme na směr autobus a vlak, bez Vaška a Řízka, kteří jeli s loděmi náklaďákem.Cesta vlakem byla docela pohodě, v Týnci přesně dle očekávání se celý vlak vyprázdnil a všichni vodáci se hrnuli k vodě. Poté, co jsme se shledali s klukama, a převlékli se, došlo na dělbu posádek. Jimmy, Jiřič - Já, Péťa – Řízek - a Vašek s Čepicem.

To k velké Čepiceho smůle, neboť jakkoli je Vašek zkušený vodák, každý háček, který s ním jede, buď zestárne minimálně o sto let, nebo se alespoň několikrát nedobrovolně vykoupe. Vše začalo asi po padesáti metrech, když Vašek jako jediný zvolil cestu na kameny, čímž zatarasil průjezd ostatním, a navíc při vyjíždění se jeho loď otočila pěkně dnem vzhůru. Velice jsme se smáli, ale bylo to předčasné.

Naše další plavba byla prakticky stále to samé, kličkování mezi kameny a neskutečným množstvím žlutých, červených a jinak barevných lodí, raftů a dalších plavidel. Občas nás pobavily některé posádky, které se vzhledem k velkému množství alkoholu v krvi neudržely na nohách ani na mělčině. Natož aby udržely pádla (stejně měly jen jedno, druhé již stihly ztratit). Dostala nás i posádka jedoucí proti proudu, která každého oslovovala, zda neviděl plout nějaké pádlo. Pro nás bylo zpestření neustále dohlížet na Tondu s Pepčou, kteří i přes svůj vzrůst loď ovládali dobře, ale neodpustili si své úlety.

Nakonec jsem se s Péťou rozhodl zavzpomínat na časy, kdy jsme na Mitře bavili publikum v sále. Na jednom jednoduchém jezu jsme najednou i my pluli dnem vzhůru k velkému pobavení přihlížejících. No, naštěstí to bylo první a poslední naše zaváhání. Zato Vašek se rozhodl zvítězit, a proto se jeho loď otočila špatnou stranou k nebi (nepamatuji si již přesně, kde to bylo). Za následek to mělo, že se Čepice (k jeho velké úlevě) přemístil do lodi k Řízkovi a Vašek jel sám.

Snad, aby si vykompenzoval svou tristní bilanci, tak ještě otočil z legrace Tondu s Pepčou, kteří to samozřejmě nelibě nesli. Dál už byla cesta celkem poklidná, v Pikovicích jsme naložili lodě opět do nakláďáčku a odebrali se domů. Akce to byla povedená, byť bylo velmi málo vody. Ale to, co z této příjemné zábavy, jakou vodáctví bezesporu je, udělaly komerční firmy půjčující lodě, se nedá popsat. Taková kvanta lidí by měla být vidět na kulturních akcích, jako je třeba výstava korunovačních klenotů, a ne na řece.

Tak se mějte všichni fajn a na příští vodě AHOJ.

Vlastík