HORALKY A MŮRY

Petrolejka spíš hřeje, než svítí a motají se kolem ní zblblé můry, na stole leží ešusy s čajem nebo něčím ostřejším a balíček červených karet s nápisem Horalky. Pětici mladých mužů se navzdory táborovému chronickému nedostatku spánku rozhodla prodloužit si večer partií karetní hry whistu. Proč nehrajeme mariáš, kenta, prší, či vole, padni, nevím. Naučili jsme se jen tohle a už nám to zůstalo.

Stejné lidi i legendární horalkové karty, jež jsme dostali zadarmo, vidíme o mnoho měsíců později ve smíchovské restauraci s příznačným názvem Tradice. Někdo dostal nádherný nápad sejít se na karty i bez komárů a ešusů. Nevidíme jen mě, protože mi myjí auto a protože jsem to neodhadl. Třičtvrtěhodinové zpoždění mi bude samozřejmě předhazováno celý večer - součástí tradice je zvolit si pro účel hry přezdívku, a tak tu dnes máme třeba Dvacet minutek (o tolik jsem hlásil, že se zdržím) i trochu přehánějící Těžkou hodinu. Pro mě už je připravené jméno Píčus. Však jo, zasloužím si to. Ale auto se leskne.

Nejlepší jsou ty fáze hry, které se nepovedou - kdy strategie jednoho hráče, nebo její absence, nebo když na plonkovou osmičku vezmete štycha, dokonale nabourá taktiku ostatních a třeba neuspěje vůbec nikdo. To se pak zahazují karty a šermuje se rukama. To se říká: "Na co si to volíte?!". To jsme pak sprostí jak silvestrovské vtipy Zdeňka Izera, toho času známého z billboardů na pneumatiky.

Tentokrát nás ovšem ve vulgaritách trumfuje holohlavý svalnatý pán od vedlejšího stolu; dokonce se na něj Vlastík významně otáčí, jako že mu snad chce něco říct, napomenout ho - ale ne, ať mu prosím nic neříká, na hospodskou bitku nemáme proporce, i když Milan s Pájou teď zrovna cvičí. A pijí jen malá piva, i když ve velkém.

První partii vyhrává Projektový manažer, ale do zavíračky stihneme ještě jednu.

"Pokud Vlasta vyhraje i podruhý, končím s whistem," zahlásí snad Péťa a všichni, mastní od brambůrků, přitakávají. Jsou to jen takové řečičky, ale kdyby ta situace nastala, všichni si dovedeme představit tu potupu a neštěstí a především toho Vlastíka, který by zapomněl na vše ostatní a připomínal by nám tento svůj historický úspěch, dokud by ho nepřebilo něco v práci nebo v bowlingu.

Naštěstí Vlasta s pokerovou tváří v jedné z posledních rund omylem bere tři štychy, v dobré víře, že je opravdu chtěl. Sestřelí tím několik protihráčů. A těsně tak vyhrávám já, už ne Píčus, ale král whista - dokud mě pod petrolejkou někdo nesesadí nebo dokud se sám nerozhodnu abdikovat, což nehrozí.

text a foto Řízek