DVOŘÁKOVIC HOCHZEIT

Nevěstu mám bůhvíproč uloženou v mobilu jako Anča Opilá Spolužačka. Pochází to nejspíš z prváku a nebudu to měnit - Anča Opilá Spolužačka Dvořáková by vypadalo blbě, uznejte sami. Ten den měl nicméně být tím nejdůležitějším v jejím životě a taky byl. Konala se velkolepá svatba.

Na obřadu v Libeňském zámečku se někdy v polovině dubna sešlo hrozně moc novinářů, tím spíš je trochu ostuda, že náš zpravodajský server o něm informuje takhle pozdě. Ale muselo to uzrát.

Řízek a nevěsta.

Anča je mou bývalou spolužačkou a kolegyní a brala si mého bývalého kolegu. Je zároveň velkou kámoškou Marušky, jež jí svatbu odsvědčila. Já jsem byl zase jmenován do odpovědné funkce šoféra bílé fabie, měl jsem na starost především odvoz další, toho času těhotné kamarádky Anči, již mám v telefonu uloženou jako Protiva. Proč, to asi nemá smysl řešit, ale je to vlastně omyl; Protiva je protivný chlap z cestovky, který se opravdu jmenuje Protiva, ale Anča taková není - žádná z Anč.

My se brát nemůžeme,
protože nemám rodný list.

Odvoz těhotných je v pohodě, jen nevím, kde se vypínají airbagy spolujezdce, ale dělat svědka, to není jen tak. To máte třeba obstarávání svatební knihy. Nevěděl jsem, že něco takového je, ale bez toho vám nikdo během večírku nenapíše, že jste krásní, že vám to přeje a že tomu Martinovi závidí. Nebo se musí vybírat šaty a společně si lakovat nehty a dělat vlasy. Pevně doufám, že až půjdu mému nejmenovanému kamarádovi na jeho budoucí svatbě svědčit, že aspoň ty společné nehty vynechá.

Všechno vlastně vyšlo, kromě počasí. Ale protože zámeček i restaurace, kde se odehrávaly další důležité věci, jsou zastřešeny, zas tolik to nevadilo. Stál jsem hrozně vzadu mezi stafáží, a tak jsem jen z vyprávění vyzvěděl, že prstýnku se k nevěstě asi vlivem nízké teploty nechtělo. A jen na fotografiích jsem pak obdivoval obrovité řízky, jež se podávaly na hostině - pokud to fotograf nějak neupravil, abychom záviděli.

Ženy.

Před zámkem se házela rýže a také tam bylo hrozně dlouhé focení, polibky, skupinky a tak. Pak jsem se s kamarádem odebral na utkání hanspaulské ligy, což bylo možná trochu trapné, ale jsem rád, že to svatebčané zvládli i bez nás.

Večer se hodně jedlo v restauraci sympaticky pojmenované Řízkárna, jež se nachází v bývalém hodinovém hotelu, na ukrutném kopci na kraji vesmíru a nedaleko indonéského velvyslanectví, což z ní činí trojnásobně magické místo. Pak se tančilo a někdo se chtěl zmocnit pochodní před restaurací. Zábavová kapela měla slušný repertoár a i ty Mandrage se jim dají odpustit, když je nevěsta má ráda.

Buďte šťastni!

text Řízek, fotky Petr Topič