VĚŽ

Tohle byl rozhodně jeden ze zápasů, na které se nebude vzpomínat kvůli předvedenému výkonu, nýbrž kvůli pozápasovému hodnocení. Druhá letošní hanspaulka sice skončila na hřišti porážkou s AC Dýně 1:3, ovšem v restauraci u hřiště se prodlužovalo, nakonec vítězně.

To nejlepší v utkání přišlo už po pár vteřinách. Matyášovu střelu záhadným zákrokem srazil brankář do sítě a vedli jsme. O okamžik později pak náš forvard ve stoprocentní šanci selhal, čímž náš osud zpečetil.

Po pár minutách totiž bylo vyrovnáno po hokejovém nahození, které někdo těsně před mými dvěma vyrážečkami tečoval úplně mimo můj dosah. A po chvíli Luboš změnil směr další střely tak, že šla přesně k tyči. Dušuji se, jako jsem se myslím posléze dušoval i v té nálevně, že bych to jinak měl. Soupeři nehráli nic moc, furt brečeli a něco pokřikovali, na nás to ovšem, jako už tolikrát, celkem v pohodě stačilo.

Jinak jsme tentokrát neměli problém se sejít; ukázal se třeba i Vlastík, který kvůli nám na odpoledne přerušil svou slibně nastartovanou kariéru pomezního rozhodčího a který si na utkání přinesl chleba.

Dál zápas celkem v pohodě plynul až na pár excesů (například moje ukopnutá ortéza či dementní divák patřící k soupeřovu týmu, který vysvětloval Lubošovi, jak se vlastně pozná gay: "Když šaháš na hráče, tak jsi prostě teplej"). Taky jsme trefili tyčku. "Už jsem normálně zvedal ruce nad hlavu, jako že je to gól," nevěřil po utkání Péťa. Až jsme se v závěrečných minutách dostali do takřka drtivého tlaku.

Soupeře jsme v těch chvílích pustili za půlku jen jednou. Problémem bylo ovšem to, že v této polovině hřiště v daném okamžiku už nikdo nebyl, protože i já z pozice brankáře jsem se nesměle pokoušel útočné snahy podpořit. Takže vsítit gól na 1:3 nebylo do prázdné branky tak těžké.

Po zápase se pochopitelně slušelo pozvat kolegy na panáka, pietně za Piškota. Že se nám to potom na prosluněné zahrádce mírně zvrhlo, je věc druhá. "Kajetáne, nech toho stavění panákové věže, prosim tě, už je to fakt trapný," žádali jsme ho všichni včetně servírky. Ale bylo to marné.

Došlo i na upřímnost. Péťa se třeba vyznal, že na loňském soustředění tuze chtěl běžet "dvanáctiminutovku", takže ho mrzelo, že jsme tehdy Cooperův test z programu vyškrtli. Pak se ti podpantofláčtější z nás začali trousit k domovu. Takže o zbytku večírku mám jen zprostředkované informace od různě věrohodných zdrojů, ovšem ty se zcela vzácně shodují na tom, že to bylo velký.

text a fotky Řízek