PODLE OČEKÁVÁNÍ BEZ ŠANCE I KRÁSY

Zařekl jsem se, že další reportáž o našich fotbalech napíšu teprve tehdy, až vyhrajeme. Pak jsem podmínky zmírnil; postačí, když získáme bod. Nebo aspoň vstřelíme gól. Jenže vzhledem k tomu, že nic z toho asi letos nenastane, mám už teď pro vás, kteří jste to neviděli a kteří o to stojíte, krátké shrnutí naší situace po polovině jarní sezony.

Stručně a slušně řečeno, stojí to za houby a fanoušci, kdybychom nějaké měli, by se na tribunách zřejmě zuřivě a s náležitými pyrotechnickými efekty dožadovali odvolání trenéra, kdybychom nějakého měli. Po pěti odehraných zápasech má náš tým jeden bod za remízu v prvním kole, poté čtyřikrát za sebou prohrál a pyšní se skóre 3:15. Dostali jsme se do fáze, kdy neznámá osoba, jež vytváří zpravodaj o naší soutěži a jež nás patrně nikdy hrát neviděla, ke zprávám o našich prohrách (celkem po právu) přidává doušky typu "xy si podle očekávání poradil s Forejtem; Forejt neměl nejmenší šanci a od začátku nedokázal svému soupeři klást účinný odpor či střetnutí s Forejtem moc fotbalové krásy nenabídlo." Zkrátka, naše pověst nás předchází.

Naše vítězné utrum začalo prohrou 1:3 s AC Dýně, kdy jsme také naposledy vedli. Následně proti Buzuluku Úvaly jsme od začátku moc nestíhali, jen asi dvacet minut před koncem Matyáš snížil na 1:3 a optimista by zadoufal třeba v nějaký napínavý závěr. Pesimista by měl pravdu, když by tipoval, že zápas skončí debaklem 1:6. Tím se potvrdilo staré pravidlo, že s Buzulukem, byť to taky není žádný Bayern ani na hanspaulské poměry, téměř pokaždé vysoko prohrajeme.

Následoval tvrdý souboj s Vodka teamem (0:4), který se z otloukánka Piškotova poháru stal kupodivu jakýmsi hegemonem naší skupiny. Po slibném začátku s několika velkými šancemi (Kuba třeba střílel do prázdné branky, ale zbrkle) jsme rychle polevili. S důraznou až debilní hrou soupeře jsme si jako obvykle moc poradit nedokázali a definitivně nás zlomilo zranění Luboše a následný gól na 0:2 v nastaveném čase prvního poločasu, kdy jsme nepohlídali roh. Ve druhém dějství (ano, byla to trochu opera, smutná) jsme se vůbec nedostali do jakékoli šance a do historie vejde kapitánův údiv po jednom z gólů, kdy se Péťa při rychlém brejku soupeře stihl vrátit od soupeřovy branky rychleji než kapitán klusající z poloviny hřiště.

Před zápasem s Vodka teamem

Na žižkovské Pražačce jsme se naposledy střetli s týmem Blueghost.cz. FC Forejt by tyto mládence v dobách největší slávy (asi to opravdu byla ta sedmá liga) sfoukl jak svíčku. Zvlášť za předpokladu, že se na zápas neočekávaně dostavily i posily z lakrosu včetně Marťase, Kajetána a Jirky. Výsledkem byl ale jen prakticky nekoukatelný zápas téměř bez šancí, kdy tragédství jednoho týmu soupeřilo s nešikovností druhého. Tak nějak to osoba nebo stroj tvořící ten zpravodaj zřejmě napíše do souhrnu příštího kola.

V nastaveném čase prvního poločasu nastal jev zvaný déjà vu a po nepohlídaném rohu jsme dostali jedinou branku zápasu. Po zbytek utkání nám nebylo možné upřít jakousi snahu, jenže bylo to úplně jalové, prakticky bez šancí - uspěli bychom patrně jen zkontrolováním registraček soupeřů, ovšem to už neděláme. Bylo to dokonce tak jalové, že jsem ani rozezlen nešel po zápase do hospody (a nebylo to jen tím, že jsem neměl zrovna žádné peníze a byl jsem tam autem, takže bych si stejně dal jen limču).

Měli bychom něco změnit, ale nenapadá mě, co by to mělo být. Možná sport?

text a fotka Řízek

VĚŽ

Tohle byl rozhodně jeden ze zápasů, na které se nebude vzpomínat kvůli předvedenému výkonu, nýbrž kvůli pozápasovému hodnocení. Druhá letošní hanspaulka sice skončila na hřišti porážkou s AC Dýně 1:3, ovšem v restauraci u hřiště se prodlužovalo, nakonec vítězně.

To nejlepší v utkání přišlo už po pár vteřinách. Matyášovu střelu záhadným zákrokem srazil brankář do sítě a vedli jsme. O okamžik později pak náš forvard ve stoprocentní šanci selhal, čímž náš osud zpečetil.

Po pár minutách totiž bylo vyrovnáno po hokejovém nahození, které někdo těsně před mými dvěma vyrážečkami tečoval úplně mimo můj dosah. A po chvíli Luboš změnil směr další střely tak, že šla přesně k tyči. Dušuji se, jako jsem se myslím posléze dušoval i v té nálevně, že bych to jinak měl. Soupeři nehráli nic moc, furt brečeli a něco pokřikovali, na nás to ovšem, jako už tolikrát, celkem v pohodě stačilo.

Jinak jsme tentokrát neměli problém se sejít; ukázal se třeba i Vlastík, který kvůli nám na odpoledne přerušil svou slibně nastartovanou kariéru pomezního rozhodčího a který si na utkání přinesl chleba.

Dál zápas celkem v pohodě plynul až na pár excesů (například moje ukopnutá ortéza či dementní divák patřící k soupeřovu týmu, který vysvětloval Lubošovi, jak se vlastně pozná gay: "Když šaháš na hráče, tak jsi prostě teplej"). Taky jsme trefili tyčku. "Už jsem normálně zvedal ruce nad hlavu, jako že je to gól," nevěřil po utkání Péťa. Až jsme se v závěrečných minutách dostali do takřka drtivého tlaku.

Soupeře jsme v těch chvílích pustili za půlku jen jednou. Problémem bylo ovšem to, že v této polovině hřiště v daném okamžiku už nikdo nebyl, protože i já z pozice brankáře jsem se nesměle pokoušel útočné snahy podpořit. Takže vsítit gól na 1:3 nebylo do prázdné branky tak těžké.

Po zápase se pochopitelně slušelo pozvat kolegy na panáka, pietně za Piškota. Že se nám to potom na prosluněné zahrádce mírně zvrhlo, je věc druhá. "Kajetáne, nech toho stavění panákové věže, prosim tě, už je to fakt trapný," žádali jsme ho všichni včetně servírky. Ale bylo to marné.

Došlo i na upřímnost. Péťa se třeba vyznal, že na loňském soustředění tuze chtěl běžet "dvanáctiminutovku", takže ho mrzelo, že jsme tehdy Cooperův test z programu vyškrtli. Pak se ti podpantofláčtější z nás začali trousit k domovu. Takže o zbytku večírku mám jen zprostředkované informace od různě věrohodných zdrojů, ovšem ty se zcela vzácně shodují na tom, že to bylo velký.

text a fotky Řízek

HERÁKPARK

Letenští hipsteři se div že nepřivazují ke sněhovým dělům kvůli monstróznímu olympijském parku, kde si děti, kterým televizní přenosy nedostačují, mohou vyzkoušet exotické sporty typu bruslení. Některým obyvatelům prý vadí, že jim sponzoři Českého olympijského výboru po čas zimních her zabavili park. Stranou zájmu letenských hipsterů, ale i jiných angažovaných občanů bohužel zůstává náš krčský Herákpark, jenž budoucí sportovní hvězdy vychová jen stěží, jelikož si ho už dříve zabrali jiní. A zatímco na Letnou musí mít názor každý nýmand, o Herákparku nikdo nepíše.

Do Herákparku, jenž svůj téměř oficiální název získal patrně nejen kvůli tomu, že jej částečně ohraničuje ulice Herálecká, se policisté vydávají zásadně jen na koních a ve dvou. Poněvadž je koní málo, nikdy jsme tam dosud žádné policisty nepotkali. Samotný prostor, který mezi původními bytovkami tvoří starší stromy, prošlapané trávníky a jiná bujná vegetace, vybízí přímo k trávení volného času. Jen musíte dávat pozor, kam šlapete. Anebo si můžete sednout k oknu a je to jako televize.

Samotný prostor je v podstatě rozdělen na tři zóny. V první, nejdál od nás a nejblíže k metru Budějovická, hrají prim teenageři holdující omamným a psychotropním látkám, prvním láskám na lavičce, jimž se oddávají za hudebního doprovodu z mobilů, usrkávaje z podomácku vyrobených vodních dýmek a vodek s džusem z nedalekých večerek. Tato zóna ožívá převážně záhy po skončení vyučování, anebo o velké přestávce, ovšem s příchodem letních prázdnin její vytíženost dramaticky stoupá. Nějaký sociolog by tady mohl kupříkladu zjistit, proč jsou naši mladí šťastní, třeba z odpadků, který po nich zůstává. Ale teď ze mě určitě hovoří závist, že mi není -náct, na klíně mi na potagované lavičce nesedí předčasně vyvinutá buchta z béčka a všechno je fajn, protože nám odpadla hudebka.

Prostřední část parku je určena dětem. Je oplocená, nesmějí do ní tedy vstupovat ani mladiství tragédi ani pejsci. Tento revír hlídají maminky s kočárky a mají to těžké - je tam poměrně luxusní hřiště a pískoviště, kterým bych postupoval s opatrností.

Poslední prostranství je vyhrazeno pejskům a exotům. Pejsci, stejně jako exoti, však s oblibou využívají i další třetiny hřiště. Z této části hrací plochy se patrně rekrutují osoby, které nám vykrádají sklep - v podstatě jediné, co nám v něm zbylo, je můj starý snowboard, takže kdyby se toho někdo ujal, klidně si tady nějaké to olympijské třeštění uspořádáme. Předtím však budu ještě chvilku pomlouvat Herákpark.

Zatímco pejsci jsou poměrně jasní, u exotů se ještě zastavme. Jsou to třeba lidé, kteří se někdy na pár dní ubytují na lavičce a pak zase beze stopy zmizí. Nebo jiní, kteří si uprostřed noci povídají o prvních zkušenostech s análním stykem - máme park hned pod okny ložnice a zejména v létě je akustika jak v opeře. Anebo manželé, kteří se místo hádání občas povyrazí badmintonem na panelové cestě. Či když si parta čtyřicátníků o vlahé srpnové noci zaleze do skrovného altánku a tam provozuje neskutečně falešné trampské písně za doprovodu kytáry.

Uvědomuji si, že exoti jsme i my, protože kočku, ještě k tomu černou a vykrmenou, nikdo jiný v parku nevenčí. Tedy, ono to spíš probíhá tak, že Pepana jednou za čas z domova přenesu na nějaký méně zakaděný herákparkovský trávník. Pepa pět minut zírá, co že se to děje, přikrčí se při každém vánku či odhrnutí záclony. Pak sebere odvahu, sežere trávu, přikrčený jako někde v zákopu přeběhne pět metrů k nedalekému stromu, kde se schová a pozoruje okolí. Jakmile zjistí, že nejbližší savec je aspoň sto metrů daleko, zametaje břichem beton nenápadně uteče k domovním dveřím, odkud vrhá na pana spolumajitele prosebné pohledy, ať už to otevřu a jdeme proboha rychle pryč z tohoto divného světa do toho našeho menšího. Pepan nemá Herákpark vůbec rád, ale ví, že to občas musí být.

Exkurze do našeho zábavného okolí bude někdy pokračovat dílem zasvěceným skvělé jídelně Pára, pokud tedy budu rychlejší než hygienici.

text a fotky Řízek

SILVESTR V PACOVĚ

Sova by vejral
text Milan foto Řízek a někdo

Tak letos mě Silvestr opravdu bavil! V rychlíku do Tábora jsme obsadili kupé ve složení Milan, Pája, Řízek, Domča a Domčin Petr. Krom toho tam s námi byl i údajně nejlepší přítel člověka, totiž rum. A taky pes a v neposlední řadě i Sikina. A večírek začal, přestože bylo krátce po poledni.

Ubytovna v Pacově vypadala líp než kdy předtím. Nejprve jsme měli téměř hodinku možnost obdivovat ji z venku, ale pak konečně dorazil pán s klíči (Vy jste tu už od tří? Mně paní řekla, že tu budete ve tři čtvrtě, teď je celá, takže není co řešit.) a my si rozebrali pokoje.

Spolu s námi byl v objektu ještě jakýsi pán, kterému nikdo neřekl jinak než Pán. První večer jsme se, myslím, náležitě uvedli. Lví podíl na tom má Marťas (Pané, proč se koukáte na televizi? Pojďte, Pane, budeme si hrát! Panéé!) a Sikina, která (snad nedopatřením?) vstoupila namísto do svého pokoje do pokoje Pána a umyla si tam ruce (?), aniž by potom zavřela vodu. Nato poslala do pokoje Marťase, který incident vyřešil velice diplomaticky (Já vám jenom zavřu vodu.) ,

Druhý den jsme podnikli velkolepou výpravu po Sovově stezce. Ve chvíli, kdy jsme zjistili, že na zamrzlých kalužích na cestě to klouže, se v nás probudila hravost a rozjařeně jsme této vlastnosti ledu využívali. Řízek se ovšem propadl (proč asi zrovna on?) a zadkem políbil bahnitou louži, k naší velké radosti!

Původním vyvrcholením výletu měla být pauza na medvědí mlíko. A ta skutečně byla moc příjemná! Jenže přinejmenším stejně povedené bylo i nezřízené klouzání na velikánské kaluži, kterou jsme potkali krátce po medvědování. Dvě vyvrcholení za výlet je podle mě slušné skóre.

Co se týče večerů, kromě sledování televize (Plácek 2, Podezřelá parta, Dr. Dolittle, Cesta do Ameriky, Ať žijí duchové, scénky Bolka Polívky, Noc s Andělem) jsme taky hráli hry, a to věž nebo macháčka, s tím, že obě byly populární a u obou se dobře pařilo.

Na ten poslední večer, slavnostní, nás sice opustil Řízek s Maruškou, zato dorazil týpíčák Franta. Tradičně jsme na poslední vteřiny roku vylezli pod širé nebe a tradičně jsme místní obyvatele informovali úderným sloganem podtrženým strhující melodií, odkud jsme sem do Pacova přijeli.

Ohňostroj, mobily, dál to každej zná... Ale co je pěkné, na rok 2010 si s námi připil i pan Pán! To by tedy bylo, aby se letošek nevydařil!